V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejslavnější drama ruského prozaika Ivana Sergejeviče Turgeněva, Měsíc na venkově, bývá považováno za jedno nejklíčovějších her ruského dramatu 2. poloviny 19. století. Jeho námět je přirovnáván k románu Paní Bovaryová Gustava Flauberta, který ostatně patřil k Turgeněvovým nejbližším přátelům, jeho vliv je pak nejčastěji zmiňován v dramatech Antona Pavloviče Čechova, konkrétně u Višňového sadu. Turgeněv na hře pracoval mezi roky 1848 a 1850 a to v rámci svého pobytu v Paříži, kdy ostatně drtivou část svého života strávil buď právě v Paříži nebo v Baden-Badenu. Publikováno bylo v roce 1855, ale poprvé bylo uvedeno až v roce 1872 v moskevském Malém divadle. Pro koncepci ruského divadla však byly klíčové zejména jeho pozdější inscenace a to zejména to z roku 1909 v režii Konstantina Stanislavského v Moskevském uměleckém divadle, či v režii Anatolije Efrose v Moskevském činoherním divadle v Malé Bronné z roku 1977. V českých zemích byla hra poprvé zinscenována v roce 1895 a to v Divadle v Národním domě na Královských Vinohradech.

Děj této pětiaktové hry je umístěn do dvou dnů někdy ve 40. letech 19. století v Islaev guvernii. Hlavní hrdinkou je lehce znuděná dvacetidevítiletá Natalie Petrovna, která se považuje za velkou dámu a absence společenského života na vesnici ji nutí k tomu, že lehce flirtuje s nejlepším přítelem svého manžela, s Michailem Alexandrovičem Rakitinem, současně však nikdy nepřekročí hranici, jež by navenek narušovala to, co dovolovalo jejich přátelství. Tento dlouhodobý status quo, kdy se její šestatřicetiletý manžel Arkadij Sergejevič Islajev plně věnuje řízení rozsáhlého statku, a Natalie Petrovna je ve svých vášních ukojena a uspokojena obdivem Rakitina, je narušen poté, co na statek přijede student Alexej Nikolajevič Beljajev, který byl na statek pozván jako učitel desetiletého syna Kolji. - Beljajev svou bezprostředností, upřímností i vitalitou nejprve zcela strhne Kolju a sedmnáctiletou schovanku Natalie Petrovny, Věročku, až se k jeho obdivu přizná i sama Natalie Petrovna.

Nastává tak částečně komická zápletka, kdy Rakitin miluje Natalii Petrovnu, Beljajeva miluje jak sama Natalie Petrovna, tak Veročka i dvacetiletá služebná Káťa. Beljajev se zase vyzná z toho, že miluje samotnou Natalii Petrovnu. Do toho se pak ještě míchají námluvy sousedního statkáře Bolšincova, kterému za příslib koňské trojspřežky dělá dohazovače cynický a patolízalský vesnický doktor Špigelskij. Vzrušená Natalie Petrovna je svou tchýní i manželem podezírána z toho, že se zamilovala do Rakitina a hra končí tím, že Věročka dala manželský příslib starému a hloupému Bolšincovovi, jen aby unikla proradné Natalii Petrovně, a Rakitin i Beljajev spěšně opouštějí dům, aby tak byla zachována neporušená čest paní domu.