V noci jsem snil, že jsem motýlem

Povídková sbírka Suterén, sdružuje, jak ostatně napovídá i její původní anglický název, dvacet jedna povídek předního britského spisovatele Grahama Greenea. Ve sbírce jsou obsaženy povídky, které Greene napsal mezi léty 1929 až 1954, a většina z nich vyšla již opakovaně v jiných antalogiích. Vůbec poprvé pak celkem osmnáct povídek z této sbírky vyšlo ji v roce 1948 a to pod názvem Nineteen Stories.

Jednotlivé povídky mají kolísavou literární kvalitu, část z nich má detektivní (Co tvrdí obhajoba), část dokonce vypjatě psychologickou či dokonce hororovou zápletku (Hostina skončila nebo Nezvratný důkaz, v níž se Greene přímo inspiroval povídkou Edgara Allana Poea The Facts in the Case of M. Valdemar).

Jako typicky „greeneovskou“, tedy vyznačující se směsí ironie, nadhledu, ale i originální psychologické sondy, tak lze označit zejména úvodní povídku, či do svého rozsahu novelu, Suterén, jež je vyprávěna pohledem šestiletého chlapce Filipa, jenž se stal svědkem a zasvěcencem do milostného románku svého dočasného opatrovníka, jinak správce domu pana Bainse, ale též vraždy paní Bainsové, kdy chlapec nechtěně před policií zmíní, že tělo paní Bainsové neleží na místě, kde zahynula a mimoděk tak policii prozradí, že její smrt nebyla nešťastnou náhodou ale vraždou.

Povídka byla v roce 1948 zfilmována a to pod názvem The Fallen Idol.

Další povídkou jež se kvalitativně vymyká je krátká ale velmi výstižná črta Přes most z roku 1938, jež byla v roce 1957 i zfilmována (pod stejnojmenným anglickým názvem Across the Bridge). Greene v ní na velmi malé ploše ztvárnil jak téma tak kulisy, které hlouběji rozvinul ve svých slavných románech Vyhaslý případ (1961) či Honorární konzul (1973). Povídka pojednává o anglickém obchodníkovi Josefu Callowayovi, jenž je z blíže nespecifikovaných důvodů na štíru se zákonem a byl vyhoštěn z několika zemí tak, že skončí v malém mexickém městečku u amerických hranic. Tam se jej vydají hledat dva američtí policisté, kteří mají za úkol jej nějakou vylákat přes most na americkou stranu, aby jej tak mohli zatknout. V povídce však není důležitý ani tak závěr, jako celková absurdnost, kdy jak se jak Calloway tak oba policisté domnívají, že místní obyvatelé nemluví anglicky - ve skutečnosti však anglicky hovoří výborně a Callowaye a policisty po několik dnů sledují jako výborné absurdní divadelní představení, kdy spolu obě strany vzájemně nepoznány několikrát hovoří a nikoho z nich nenapadne, že by se přihlížejících z místní najednou zcela přeplněné kavárny zeptali, kdo je ten druhý zač.