„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ivan Olbracht: Bratr Žak

Ivan Olbracht: Bratr Žak

Ivan Olbracht: Bratr Žak

Bratr Žak, 1913

Pokusů o ztvárnění lidí ze samého okraje společnosti bychom v české literatuře našli přehršel, snad proto, že pro mnohé nespokojené ba neukojené příslušníky středostavovských vrstev, ze kterých je čtenářská obec složena nejpoměrnější částí, měl společností opovrhovaný hrdina vždy romantický nádech, avšak těch skutečně kvalitních námětů i zpracování už bychom našli jen velmi pomálu, protože v tomto tématu již od počátku dělnicko-sociálního hnutí na konci 19. století vždy více dominoval účel na vlastním sdělením a tak zatímco ve 2. polovině 20. století je pro hrdiny z okraje společnosti synonymem dílo Bohumila Hrabala, tedy zejména to rané z 50. let, pak pro 1. polovinu jsou těmito zástupci zejména Egon Erwin Kisch a Ivan Olbracht.
Avšak zatímco dílo Zuřivého reportéra Egona Kische se nese v linii novinových reportáží se sondami do života nejspodnějších sociálních vrstev, do kterých se Kisch v přestrojení vydával, je dílo Ivana Olbrachta psáno s mnohem větším odstupem i nadhledem, jež však současně udivuje mnohými, pro drtivou většinu čtenářů, zcela neznámými detaily i hlubinou psychologií svých postav. A nejlepšími produkty v této oblasti neglorifikovaných a naturalisticky podaných příběhů ze dna společnosti je krom nejslavnější Olbrachtovy novely Nikola Šuhaj Loupežník i Olbrachtova literárně vyspělá prvotina O zlých samotářích s povídkami Joska, Forko a Pavlínka, Rasík a pes a Bratr Žak.

Obecně lze celé dílo Ivana Olbrachta posuzovat ze tří kvalitativních úhlů: co do vlastního literárního génia, se kterým dokáže svůj příběh podat a prodat nejširšímu čtenářstvu; co do kvality jazyka a slovní zásoby a nakonec co do hlubin svého sdělení, celkového kontextu i souvislostí a zejména věrohodnosti, psychologie a plastičnosti svých postav, kde, jak asi není nutné nijak zdůrazňovat, patří Olbracht k tomu nejlepšímu, co se kdy v české literatuře urodilo.
Posuzovat kvality souboru O zlých samotářích by se tedy mohlo zdát jako zbytečné plýtvání slov, nebýt skutečnosti, že se jedná o Olbrachtovu prvotinu, s níž se, aniž by kdy co dalšího napsal, nesmazatelně zapsal do dějin i učebnic české literatury.
V posuzování kvalit třetí povídky ze Zlých samotářů, Bratr Žak - v příběhu kočovnické komediantské rodiny a zejména příběhu sourozenců Žaka, Fricka a nejmladší Olgy, jež jsou pro své tulácké zaměstnání odsouzeni k přežívání na dně společnosti, tak že se pro své vyvrhelství a sociální méněcennost, jež je jim při každé příležitosti důrazně připomínána tak, že se z nich již v zájmu vlastní obrany stávají „zlí samotáři“, kdy se sice obě strany vzájemně potřebují, jedna pro své přežití, druhá pro zapomenutí na svou nelehkou každodenní úmornou existenci, avšak panuje mezi nimi oběma směry zcela nepřekročitelná propast, kterou si životem nejhůře zkoušený Fricek materializuje do podoby Josefa Havránka, který ač sám nic netuše, se mu stal nejen životním nepřítelem, ale překážkou vlastnímu štěstí a příčinou všeho špatného; - lze krom nespočetných adorujících sentencí najít jen jedinou slabinu a to Olbrachtovu tehdejší spisovatelskou nevyzrálost, se kterou nechal příběh komedianta Fricka u konce v jeho zlomu, kdy bestiálním způsobem kamanem utloukl zhmotnění příčin všeho špatného, co jej v životě potkalo, - Josefa Havránka, kdy se však již čtenář může jen domýšlet o dalších Frickových osudech - nalezne-li konečně teď své životní štěstí, potažmo lidskou tvář, kterou musel v obraně před vnějším světem svých diváků úzkostlivě skrývat; bude-li, ne lidskou ale „boží“ spravedlností potrestán jeho zločin či dokonce sám dospěje do fáze uvědomění a trestajícího svědomí.
»Měli hlad. Jídlo nebylo koupiti zač, topiti neměli čím a několik chřestících věnců, vyhrabaných na hřbitově, vzplane náhle a uhasne dříve, než se zahřejí zkřehlé ruce. Žebrati nechtěli a pořádati po hostincích představení jim nedovolovali.
Hlad je nebezpečná věc. Je to i věc podivná. Není možno mluviti o bolesti, ani o určitém pocitu a přece celá bytost náhle začíná reptat, než se naděješ, dá se do křiku, volá tak hlasitě, že není možno soustřediti mysl na nic jiného leč právě na tento vše přehlušující povyk, který se stal velmi zlým. A hlad, který před chvílí bylo možno umlčeti několika sousty, se již nedá nasytit potravou; jídlo se zatím stalo příliš malicherným pro sílu jeho chtění, žádá nyní více, jako by se styděl za pouhé zdání, že by mohl tropiti tolik hluku pro kus chleba nebo pro studený brambor.
Už se smrákalo a oni od včerejšího večera ještě leželi, otec na posteli, oni na zemi, oblečeni a až po hlavy zahrabáni do pokrývek a všech svých kostýmů, dávajíce přednost vlahé otupělosti před mrazem a nutností přemýšleti, jak vybříti z ošklivého postavení. Ale navečer se Žák náhle vymrštil. Zlostným pohybem, se sebe shodil veteš a narazil si na hlavu čepici. Udiveně na něho hleděli, nechápajíce tolik energie.
Odešel do chléva a přinesl dvě otýpky sena. Byly poslední, které koni zbyly. Šel do města. Fricek a Olga s ním. Také Romulus, který celý den smutně ležel na posteli u Žakových nohou.
Navštívili několik povozníků.
„Nepotřebujete seno?“
„Ne, ale tamhle v koutě máme býkovec!“
Obcházeli hostince, a zatím co se sourozenci rozhlíželi po průjezdech, odbíhal Romulus na dvorky, pátraje na kanálcích po zelenině z polévky a vyčuchávaje na hnojištích kosti.
„Kde jste to ukradli?“ křičeli na komedianty, vyháněli je, nebo je ani nepouštěli dovnitř.
Žakovi hořely oči, a Fricek cítil, jak to v bratrově nitru třmí. Šli městem, v němž se rozsvěcovaly plynové svítilny a výkladní skříně krámů uzenářských a se střižním zbožím. Potkávali lidi oblečené do kožišinových zimníků a šálů, s rukama v kapsách a s obláčkem páry u úst. Ti šli klidně, nechápajíce, jak nebezpečné je potkávati tři zkřehlé komedianty, které dvoudenní hlad učinil zlými.
Přešli náměstím. V průjezde hotelu, kam vešli, rozsvěcoval domovník plyn.
„Kampak?" obořil se na ně se žebříčku, na kterém stál.“
„Nekoupili byste seno?“
Otevřely se dveře restaurantu a do průjezdu vniklo světlo, hovor a oblak tabákového dýmu.
„Co je?“
„Pane hostinský, nekoupil byste dvě otýpky sena ?“
Opovržlivě je změřil.
„Kdepak jste to ukradli?“
„Jsou naše. Máme koně.“
„Tak to tu položte,“ řekl. „Co za to chcete?“
„Šedesát haléřů.“
„Co?... Pětník!... Nechcete?“
Žak se chvíli rozmýšlel.
„No, tak si to tedy zase seberte!“
„Dejte!“ zasyčel Žak.
Když vyšli ze síně, Fricek ve světle lucerny viděl, jak bratrovi trhá obličejem a jak se ruka, v níž svíral desetihaléř, chvěje. Měl strach, aby peníze nezahodil.
Nikoli. Zastrčil je do kapsy.
Šli náměstím a nikdo nemluvil. Bylo jim zima. Fricek cítil, jak mu v rozbitých botách omrzají nohy, a Olga plakala mrazem a zlostí.
„Tak vidíš!“ povídá najednou Žák a zastavil se.
Ale neřekl, co má kdo vidět.
Padal drobný sníh. Suše a v řídkých vločkách se vznášel kolem svítilen a výkladních skříní.
„Tak vidíš!“ povídá Žak zase za chvíli. „Zabij jednoho ... a kolik ti jich ještě zbude? Podpal... a co z toho?“
Pak se obrátil k Olze a dal jí pěstí mezi lopatky.
„Nezlob mě! A nebreč mi, žábo! Nebo tě roztrhnu ... věř mi, že tě roztrhnu!“
Koupili chleba. Svůj snědli cestou, kousek dali Romulovi a krajíc přinesli otci.
Ale druhého dne dolehl opět hlad. Horší než včera.
„A co?“ povídá navečer Žak. „Půjdeme!... Ať nás seberou! Člověk se toho nesmí tak bát!. .. Do města ne, ale do Vorlecha. Kůň musí žrát. My také.“
Otec ležel na posteli s kupou hadrů na sobě, z nichž vyhlížel jen jeho zrudlý nos. Na vrchu byl augustův kostým, a když Žak rozškrtl sirkou, aby v nepořádku nalezli nejnutnější věci, objevil se rozchechtaný měsíc všitý v látce. Fricek a Olga se při svitu sirek chvatně strojili do akrobatických trik. Bylo bolestné vystavovati těla mrazu, zuby jim drkotaly a Olze, obléknuté jen v komediantskou kazajku, bylo do pláče, jak tu se spodním tělem obnaženým pobíhala, marně se snažíc nalézti své triko.
Žák zlostně strhl s otce kupu přikrývek.
„Tak se přece hněte, u čerta, vždyť vidíte!“
Ano, tam bylo!
Dostrojili se. Přes kostýmy přehodili kabáty, bratři své, Olga příliš velký otcův, a obuli boty.
Žak šel s nimi.
Mrzlo a měsíc svítil. Spěchali k Vorlechu. Těch deset minut cesty proběhli silnicí poklusem, míjejíce mezníky s utuhlými sněhovými čapkami.
Před první hospodou udýcháni zarazili a zatím, co jim Žak držel kabáty a hlídal boty, oni dva se snažili dostati dovnitř. Ale nějaká žena je vyhnala hned ze síně.
Běželi dále.
„Jedeš mi odtud!“ křikl majitel druhého hostince a obrátil se do kouta, jako by hledal hůl.
„Ale nechtě je!“ slyšeli někoho říci od stolu, když se již ve dveřích obraceli. „Tak ukažte honem, co umíte! Vždyť jsi, holka, zkřehlá jako rampouch!“
Vklouzli honem dovnitř.
Ze železných kamen v rohu sálalo příjemné teplo, a jeho vdechnutí určilo dojem této místnosti. Byla sobota, den výplaty a stoly byly hustě obsazeny tkalci a továrními mistry, kteří přišli tak, jak položili práci, ještě s rukama začerněnýma oleji a na kabátech s vlákny bavlny a juty. Nad nimi bublaly půlkruhové plameny plynových kahanů, a bílé světlo, kterým prozařovaly šmouhy tabákového kouře, bylo také velmi milé.
Ukázalo se, že žertovný hostinský nebyl tak zlý jak se ze začátku tvářil, půjčil jim trnožovou židli a Fricek na ní ukázal několik ekvilibristických kousků. Pak prováděli s Olgou pozemní cviky. Dělníci mají smysl pro tváře zezelenalé hladem a pro nosy červené mrazem, byli štědří, a když Olga obcházela s Frickovou čepicí stoly, hromádka dvouhaléřů na dně rostla.
V síni čekal u šatů Žak. Nakoupil chleba, uzenky, skleničku kořalky a sobě a Frickovi drama. Ještě jim peníze zbyly.
Co teď? Domů? Ne! Ještě zvířatům! Snad je nechytí!
Oblékli se tedy a šli znova do mrazu.
„Jděte ještě semhle“, řekl Žák u příští hospody, „a pak domů, přijdu za vámi. Podívám se po vsi, kde bych dostal kousek sena.“ A šel.
Tady Fricka a Olgu zas vyháněli, ale ona se nehýbala ode dveří a také zde našli přímluvci.
Sestra se proplétala lenochem židle, metala měkké kozelce, stavěla mosty a prostrčivši hlavu mezi koleny, usmívala se na obecenstvo. Fricek zatím čekal.
A náhle mu zabouchalo srdce.
Spatřil Josefa Havránka.
Seděl u posledního stolu. Byl oblečen v modrý pracovní úbor, kouřil doutník a celým vzezřením vypadal jako dobře placený zámečník nebo jiný závodní kovák.
Ve Frickovi se zatajil dech. Cítil, jak v něm ožívá nenávist, která v něm byla, když seděl vzdorovitě na stupních vozu a z postranní ulice přiváděl strážník otce a bratra, táž, jako když na silnici mezi borovými hájky dopadl na jeho záda švih otcova biče; snad větší, vyrostlá za tu dobu zároveň s ním. Místnost kolem něho se zatočila v mlhách.
Necvičil a když sestra skončila, šel s kloboukem v ruce vybírat. Olga se po něm udiveně ohlédla. Kráčel jako v snách, pomíjeje hosty, kteří nastavovali ruku s krejcarem, neujasňoval si je a viděl jen modravou mlhu prosvícenou plynovými kahany a v ní rozplývající se změť hlav.
K stolu, kde seděl Havránek, nešel.
Přistoupil k Olze a vsypal jí do hrsti peníze.
„Jdi domů, nečekej na mne!“ zašeptal a sám slyšel, jak jeho hlas zazněl divně a jak se zajíkl. „Přijdu za tebou!“
„Jeden stůl jsi ještě vynechal. Jdi si vybrat!“ volal na něho někdo.
Obrátil se. Byl asi velmi bledý, neboť hosté si ho prohlíželi.
Šel pevným krokem k stolu, kde seděl Josef Havránek.
Ten sahal do kapsy pro peníze.
Příček sevřel pěst, napřáhl a udeřil ho do úst.
A skočil ke dveřím, aby utekl.
Ale kdosi vcházel a stiskl mu paži.
Fricek se chtěl trhnutím vyrvat, ale silná pěst mu stiskla také druhou ruku. Fricek do ní kousl. Muž vykřikl.
Bylo již pozdě. Vrhli se na něho. Kopal a zmítal sebou. Letmo ještě zahlédl, jak si Josef Havránek stírá krev s úst. Bili ho do hlavy. Rval se jako tchoř vehnaný do sklepce. Nějaká ruka, do níž byl právě zakousnut, jím mrštila o zem a pak už viděl jen podpatky nad hlavou a cítil jejich rány.
Vyhodili ho před hospodu.
Neslýchané! Takhle se odvděčit za almužnu z dobrého srdce, když se přec o odměně za poskytnutou zábavu nedá vůbec mluvit!
Ale o tom, že leží na silnici, Fricek už nevěděl. Probral se teprve otřásáním vozu. Ležel na posteli v houních a Olga mu na hlavu přikládala šátky, naplněné sněhem. Donesl ho sem v náručí bratr Žak. Neboť Olga prve vřeštěla po vsi tak strašlivě, že nebylo možno nenalézti ho. Utíkali směrem k Žirci.«[1]

Použitá literatura:

  1. Ivan Olbracht, Bratr Žak, Melantrich: Praha, 1938.

Pavučina:

[1] Olbracht, s. 32-40.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (1 hodnocení )