„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jack Kerouac: Na cestě

Jack Kerouac: Na cestě

Jack Kerouac: Na cestě

On the Road, 1957

Kerouacova Odyssea Na cestě patří mezi nejpozoruhodnější díla moderní literatury, jež krátce po svém vydání v roce 1957 u nakladatelství Viking Press v New Yorku způsobila malou revoluci a ze dne na den vytvořila novou lidovou modlu v beatnickém hnutí.
Jack Kerouac započal své ústřední dílo a potažmo i bibli či manifest beatniků psát již v roce 1947, na základě zážitků své stopařské cesty započaté v prosinci 1946 z New Yorku na západní pobřeží, kde se chtěl dát najmout na nákladní loď, ale do jeho relativně klidného života trhl jako kometa Neal Cassady, se kterým během dalších tří let až do léta 1950 podnikl řadu dalších cest napříč Amerikou až do Mexika. Ze společných hovorů s Nealem Cassadym, Allenem Ginsbergem a William Burroughsem si vytvořil řadu poznámek a záznamů hovorů, ze kterých vytvořil první verzi románu, jež se mu však zdála příliš sevřená. Východiskem pro novou formu, jež by lépe charakterizovala Kerouacův záměr napsat beatnický román, se mu stal legendární čtyřiceti stránkový dopis Cassadyho, známý jako dopis Joan Andersonové, jež byl napsán v jediné nepřerušované větě.
Druhou obtíž, se kterou se Kerouac potýkal - přerušení toku myšlenek při výměně papíru ve psacím stroji překonal psaním na 5 metrů dlouhé role japonského papíru, jež lepil dohromady do dlouhého pásu, avšak tuto verzi nakladatel odmítl a Kerouac ji později přepsal a vydal pod jménem Nealovy vize, též známá jako Vize Codyho.
Konečnou verzi tedy Kerouac sepsal v rekordních třech týdnech na třicet metrů dlouhou roli papíru (není bez zajímavosti, že v roce 2001 byl tento rukopis vydražen za 2,4 mil. dolarů) a odevzdal jej nakladateli s tím, že mu jej nadiktoval Duch Svatý.
rukopis Na cestě
Děj románu se pevně drží skutečných událostí a postrádá dostatečný děj tak, že četba románu je velmi náročná, se střídáním dlouhých popisných pasáží, s osobními úvahami, beatnickou filozofií a ústředním mottem v nespoutané svobodě, sociální kritice a pokusem o nový americký realismus až na kost.
Kerouac jako vypravěč sám sebe nazývá Sal Paradise (odvozeno z sad paradise - smutný ráj), ale hlavním hrdinou je dynamický Neal Cassady nazývaný Dean Moriarty, který byl hlavním impulsem pro Kerouacovy cesty tak, že se vedle něj cítil poněkud v ústranní, což nakonec kvitoval s možným literárním použitím. Dalšími hrdiny románu pak jsou Allen Ginsberg jako Carlo Marx a William Seward Burroughs nazývaný jako Starouš Bull Lee, za kterým Kerouac s Cassadym cestují do Mexika.
V dnešním kontextu se budou zdát Kerouacova dobrodružství asi jen slabým odvarem toho, co ve svých cestovatelských románech popisuje třebas Jack London, či dokonce tvých osobních zážitků z cestování po Evropě, ale v porovnání s poměry jaké v USA panují dnes, byla přes svou úzkoprsost 50. léta posledních záchvěvem cestovatelské svobody, avšak přes vnější zdání Na cestě není „road-movie“, za kterou bývá mylně pokládána, ale její význam je v jejím beatnicko-sociálním pozadí.
»Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.
Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.
"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.«[1]
»Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. "Sakra, já nemůžu," řekl jsem.
"Neblbni a dělej, slíbils to!" pobídnul mě Dean.
"A co Marylou?" zeptal jsem se. "Hele, Marylou, co ty na to?"
"Tak dělej," řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
"Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?"
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: "Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce." A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalíl jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty ~ kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.«[2]
»"Vrátí se," říkala Galatea. "Co by si chudák beze mě počal. Musí se o něj někdo starat." Podívala se zle po Deanovi a Royovi Johnsonovi. "Tentokrát za to může Tommy Snark. Než ten přišel, měli jste vidět, jak byl Ed úplně šťastný a pracoval a chodili jsme do společnosti. To byly krásné časy. Měls ho vidět, Deane. A potom? Celé hodiny vysedávali v koupelně, Ed ve vaně, Snark na židli, a mluvili a mluvili - samý blbosti."
Dean se zasmál. Léta tu byl pro celou partu hlavním šamanem on, a teď začínali přebírat jeho techniku i ostatní. Tommy Snark si nechal narůst plnovous a svýma modrýma bolestnýma očima se přijel porozhlídnout do Friska po Edovi. Totiž jak k tomu vůbec došlo: Tommy měl v Denveru jakousi nehodu a museli mu amputovat malíček. Vyneslo mu to pořádnej balík peněz. Rovnou se teda rozhodli, že milou Galateu pustěj k vodě a odjedou do Portlandu ve státě Maine, kde má Snark tetičku. V tuhle chvíli se buď po cestě zastavili v Denveru, anebo už dorazili do Portlandu.
"Až budou všechny ty Snarkovy peníze pryč, Ed se vrátí," prohlásila Galatea s očima upřenýma na vykládací karty. "Blázen zatracenej - nic neví, hlupáček. A přitom by mi stačilo, kdyby jen tušil, jak moc ho miluju."
Připomínala mi tu slunečnou řeckou dcerku v hledáčcích fotoaparátů, seděla si tam na předložce, dlouhé vlasy jí splývaly až na podlahu a hrála si s kartama. Musel jsem ji mít rád. Dokonce jsme se rozhodli, že si večer zajdeme na jazz a Dean přibere ještě jakousi Mary, metr osmdesát vysokou blondýnku, která bydlela v téže ulici o kus dál.
Kvečeru jsme pro ni s Deanem a Galateou zašli. Měla suterénní byt, malou dcerku a prastarý auťák, co sotva jezdil a který jsme s Deanem museli roztlačovat po ulici, zatímco se holky uvnitř hmoždily se startérem. Vrátili jsme se ke Galatee a všichni se rozsadili do kruhu - Mary, její dcera, Galatea, Roy Johnson, jeho žena Dorothy -, všichni zachmuření v tom by tečku přecpaném nábytkem, jen já stál v rohu, neutrál, pokud jde o jejich sanfranciské problémy, a Dean trčel uprostřed pokoje, zafačovaný palec se mu vznášel u prso u a řehnil se: "Do prdele, se mi zdá, že všichni ztrácíme prsty - ha-ha-ha."
"Deane, nedokážeš být ani na chvilku normální?" starala se Galatea. "Volala Camille, žes jí utekl. Neuvědomuješ si, že máš dceru?"
"On jí neutek, ona ho vyhnala!" vykřikl jsem a porušil tak svoji neutralitu. Všichni se na mě zle podívali; Dean se zazubil. "A pak ten palec," dodal jsem, "nevíte, co má ten chudák dělat?" Všichni na mě nasupeně zírali, zvlášť Dorothy Johnsonová se mračila obzvlášť škaredě. Vytvořil se tu debatní kroužek a uprostřed stál obžalovaný, Dean - zodpovědný zřejmě za všecko špatný, co se stalo. Vyhlídnul jsem z okna na rušnou noční ulici; tak rád bych užvypadnul a šel si poslechnout ten bájný sanfranciský jazz vždyť jsem tu teprv druhý večer, vzpomeňte si.
"Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala," pokračovala Galatea. "Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct."
A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se - jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.
"Nemáš ani špetku pochopení pro nikoho a pro nic jinýho než pro sebe a pro svý vylomeniny. Staráš se jen o tu věc, co ti visí mezi nohama, a kolik peněz a zábavy ti můžou poskytnout lidi kolem tebe, aby ses stejně nakonec na všecky vykašlal. Ale kdyby jen to, ale ty z toho máš ještě srandu. Neuvědomuješ si, že život je taky vážná věc a že jsou lidi, co v něm chtějí něco pořádnýho dokázat, místo aby jenom pořád blbli..,"
Ano, to byl Dean SVATÝ BLB. "Camille si může oči uplakat, ale jen si nemysli, že by tě chtěla zpátky," řekla, že už tě nechce nikdy ani vidět a že je to tentokrát definitivní. A ty si tady stojíš a pitvoříš se a je ti všecko fuk."
Tak tohle nebyla pravda; natolik jsem Deana znal a mohl bych jim to dokázat. Jenže nemělo smysl to ani zkoušet. Hrozně jsem chtěl jít k Deanovi, položit mu ruku kolem ramen a říct: Tak hele, chytráci, pamatujte si všichni aspoň tohle: tenhle kluk má taky svý trable a přitom si nestěžuje, a ještě něco: vy všichni jste s ním zažili báječný chvilky, a to jen díky tomu, že je pořád svůj a na nic si nehraje, a jestli vám tohle nestačí, tak ho pošlete před popravčí četu, poněvadž, jak koukám, o tohle vám stejně nejvíc jde...
Ale z celé bandy jediná Galatea se Deana nebála, klidně si tam seděla, tvářila se podebraně a dávala tam přede všema Deanovi kapky. A to bejvávalo, ještě kdysi v Denveru, že se všichni k Deanovi i s holkama slízali a v šeru mu mlčky v sedě naslouchali a on mluvil a mluvila mluvil a jeho hlas byl tak hypnotický a mluvil tak přesvědčivě, že to prý k němu holky dočista přitahovalo a zvedalo ze země. Tehdy mu bylo patnáct šestnáct let. Teď byli jeho žáci ženatí a ženy jeho žáků ho měly na koberečku pro jeho přebujelé erotické mravy a pro život, kterému pomáhal ke zrodu. Poslouchal jsem dál.
"Teď hodláš se Salem odjet na Východ," pokračovala Galatea. "Co tím chceš, prosím tě, dokázat?" Camille bude muset zůstat doma s dítětem a ty si zatím budeš bůhvíkde trajdat - z čeho bude živa? - a přitom už tě nechce ani vidět, pamatuj, a já jí to nezazlívám. Jestli někde po cestě potkáš Eda, řekni mu, ať se mi vrátí domů, jinak že ho zabiju."
Takhle suše to řekla. Byl to ten nejsmutnější večer. Jako bych se octl v nějakém tklivém snu ve společnosti podivných bratrů a sester. Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu si mumlal. "Jo! jo! jo!", jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl ULÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli. Civěli na mě. Co já, cizinec, tady vůbec dělám v té jejich vlahé noci na západním pobřeží? Zadoloval jsem v paměti.
"Jedeme do Itálie," řekl jsem a hodil tu věc za hlavu. Najednou jsem ale v povětří nasál podivnou atmosféru mateřské něhy, a hele! holky opravdu teď koukaly na Deana, jako když se matka dívá na své nejmilejší a nejzlobivější dítě, a on stál před nima, s palcem smutně vztyčeným, ponořen do vzpomínek, vědom si té změny, a jen proto mohl v naprostém tíkotavém tichu mlčky opustit místnost a šel na nás počkat před barák, než se rozhodneme, co bude. Teď jsme teprve cítili ten přízrak na chodníku. Vyhlídnul jsem z okna. Stál tam ve dveřích a vstřebával do sebe ulici. Veškerá hořkost, ústrky, výčitky, kázání, smutek - to všechno bylo za ním a čekala ho drsná extáze a magická radost čirého bytí.
"Tak honem, Galateo, Mary, jdeme na jazz a zapomeňte na to. Dean stejně jednou umře a co s ním pak naděláte?"
"Čím dřív umře, tím líp," prohlásila Galatea a znělo to jako oficiální prohlášení jménem většiny přítomných.
"Dobře, dobře," řekl jsem, "ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh."
Nesouhlasili se mnou; že prej Deana pořádně neznám, že je to největší darebák a že na to jednoho dne ke syý lítosti taky přijdu. Bavilo mě, s jakou vehemencí se do něj pustili. Na obranu dam povstal i Ray Johnson; prohlásil, že zná Deana líp než všichni ostatní a pokládá ho za obyčejnýho lumpa, i když moc a moc zajímayýho a dokonce zábavnýho. Šel jsem ven za Deanem a chvilku jsme o tom všem dali řeč.
"Nic se neboj, kamaráde, všecko je bezvadný, nic se neděje," říkal. Drbal se na břiše a olizoval si rty.«[3]

Použitá literatura:

  1. Jack Kerouac, Na cestě, Argo: Praha, 1997.
[1] Cit. Kerouac, s. 107-109.
[2] Tamtéž, s. 124-125.
[3] Tamtéž, s. 180-183.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (17 hlasů)