V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pláň Tortilla byla co do pořadí čtvrtým dílem Johna Steinbecka, ale jako první mu zajistila úspěch jak u čtenářů tak u literární kritiky. A úspěch to byl možná i pro samotného Steinbecka zcela nečekaný - román krom vína a radosti ze života oslavuje sociální skupinu nazývanou paisanos, tedy mexicko-indiánsko-španělské nezaměstnané, kteří obývají chudinskou čtvrť zvanou pláň Tortilla ve městě Monterey. (Do kalifornského městečka Monterey Steinbeck krom Pláně Tortilly umístil i děj dalších svých románů O myších a lidech (1937), Na plechárně (1945) a Na východ od ráje (1952).

Paisanos však nebyli mnohými ze čtenářů chápáni tak, jak je Steinbeck ztvárnil - tedy jako svobodomyslné a do značné míry i naprosto svobodné tvory, jež si dokázali bez zábran užívat plnými doušky života, aniž by se zabývali svou chudobou - naopak nečekané nabytí dvou domů bylo pro hlavního hrdinu Dannyho nečekaná obtíž v jeho doposud majetkem zcela neposkvrněném životě. Naopak tito kritici převedli Steinbeckovy paisanos do kontextu americké rasové segregace, tedy jako barevné příživníky, jež zcela nesplňují kritéria americké protestanské morálky, jež lze ve stručnosti shrnout jako „kdo nepracuje, není hoden boží milosti“.

Pro nové vydání v roce 1937 Steinbeck dokonce napsal předmluvu: „"".. nenapadlo mě, že by paisanos byli zvláštní, svérázní, bezprizorní nebo outsideři. Jsou to lidé, které dobře znám a kteří se úspěšně spojili se svým prostředí ... dobří lidé plní smíchu a laskavosti, čestných vášní a přímého pohledu. Pokud jsem udělal chybu tím, že jsem vypravoval několik jejich příběhů,pak je mi to líto. Už se to nikdy nestane.“ Tato Steinbeckova slova nebyla nikdy publikována, ale se skrytým rasismem v interpretaci Steinbeckova sdělení je možné se setkávat i mnohem pozdějších esejích. Například Philip D.Ortego v kritice z roku 1973 uvádí, že „Jen málo mexických Američanů z dnešního Monterey spatřuje sebe sama v Pláni Tortilla, asi tak jako se v ní nespatřovali ani jejich předchůdci před třiceti čtyřmi lety.“ - Ortego tak ve své domnělé obraně obyvatel Pláně Tortilla zcela obrátil naruby Steinbeckovo sdělení a z původní oslavy života, čestnosti a svobody vytvořil hrdiny, kteří živoří na okraji společnosti.

Jiný recenzent, Arthur C.Pettit, pro změnu píše: „Pláň Tortilla se stala nejzářivějším příkladem v americké literatuře, kdy jsou Mexičani označeni za veselé divochy ... tato kniha bývá často citována jako prototyp anglické novely o mexických Američanech ... novela obsahuje postavy jež se jen lehce odchylují od nejhorších mexických stereotypů.“ Zbývá asi dodat, že tyto Pettitiho rasistické interpretace nemají v knize opodstatnění, kdy Steinbeck nejenže nepopisuje barvu kůže či národnost svých hrdinů - to dělá až recenzent, ale navíc ani nepopisuje obyvatele Pláně Tortilla jako celek, ale na základě svých osobních zážitků a známých z dětství si vytvořil několik fiktivních hrdinů.

Susan Shillingshaw zase Steinbecka obviňuje z toho, že se chová nadřazeně k lidem z jiných sociálních skupin: „nenabízí žádný velký příspěvek ke multikulturalismu. Jeho nakládání s barvou kůže není nic, co by mělo být obdivováno. On byl bílý muž ze střední třídy ze Salinas. A byl pouze produktem své doby.“.

Další kritiky, jež Steinbecka obviňují z rasizmu, již vynechávám s tím, že podobně jako Steinbeck sám, bude touto kritikou, jež ve své podstatě prozrazuje zarytý americký rasismus, který nadále pučí pod rouškou shovívavého multikulturalismu, překvapen nejen čtenář český či evropský, ale věřím, že i většina čtenářů amerických - Steinbeckova oslava lidí z Pláně Tortilla nijak nevybočuje z toho, jaký typ hrdinů oslavoval například Jack London. Americký způsob boje proti projevům rasizmu mi tak připomíná úsloví: Zloděj křičí, chyťte zloděje.

Ale zpátky k románu samotnému, který mnozí čtenáři hodnotí jako jedno z nejkrásnějších děl, jež byly kdy nepsány - ostatně já samotný jsem se k Pláni Tortilla vrátil po mnoha letech, kdy jsem již zapomněl dílčí detailu z námětu i děje románu, ale po celá ta léta ve mně zůstával onen krásný pocit vrcholného prožitku života.

Danny jednoho dne zdědí po svém dědečkovi dva domy. Danny, je na Pláni Tortilla znám jako hochštapler, který se poté, co byl propuštěn z armády po skončení Světové války, jen vyhýbá práci, snaží se sehnat dostatek vína, ale především je proslaven jako zcela nezištný kamarád, jež se rozdělí i o to poslední. Hned první den se k němu do domu nastěhuje Pilon, který pronajme druhý Dannyho dům s tím, že nikdo z účastníků transakce nečeká, že by kdy byl ze sjednaného nájmu zaplacen jediný cent. Ale přesto se Dannymu velmi uleví, když tento druhý dům po nějakém čase shoří poté, co v něm nájemník neopatrně manipuluje s ohněm - Danny se tak zbavil otravného pocitu, že by se měl o tento nechtěný majetek starat či dokonce alespoň symbolicky předstírat, že očekává zaplacení nájmu. První dům se mezitím plní dalšími a dalšími nájemníky, dny jsou vyplněny starostmi, kde bez peněz získat dostatečné množství vína a příběh je bez smutku a nostalgie uzavřen poté, co shoří i dům druhý. Nikdo však pro něj netruchlí. Není totiž nad to, být zcela svobodný.