V noci jsem snil, že jsem motýlem

»„Ach, ty letošní Vánoce,“ usmál se pan Kopfrkingl v jídelně na Lakmé, která právě otírala sedátka židlí, a pak pohlédl do rohu, kde stál velký vánoční stromek, a řekl: „Jak jsou požehnané. Noví abonenti žehu se jen hrnou, každý utíká od země k žárovištím a popelu. Dárky pro obě naše slunné,“ řekl, míně asi děti, „jsem vlastně pořídil z provizí. Pan Strauss má vskutku úspěch, ten dobrý, svědomitý člověk, kdepak asi letos večer bude. Z vrátnice musit jít,“ pan Kopfrkingl pohlédl na skříňku, kde visela fotografie rodiny ze Zimných narozenin, „žena mu umřela na krční souchotě, syn na spálu... a já našel dalšího. Ale koho,“ usmál se otázce Lakmé, která stále čistila sedátka židlí, „také dobrého člověka, také svědomitého a poctivého, nějakého pana Rubinsteina. Ten tedy Žid asi bude,“ usmál se, „Rubinsteini Židé jsou. Býval zástupce Liby, co měla ložní prádlo, ale Liba ztroskotala. Lidé, zdá se, ložní prádlo nějak méně kupují. Pan Rubinstein nabízel ložní prádlo a teď bude nabízet kremaci,“ usmál se, „jeto vlastně stejné. Obojí se týká ustlání a lehnutí, jednou dočasného, do postele, na jednu noc, podruhé věčného, do rakve, na věčné časy. Pan Rubinstein má také rád hudbu, zvláště Mozarta a Frimla... Ale jedna věc mně na panu Rubinsteinovi vadí, totiž že je rozvedený,“ přistoupil k Lakmé u židle a něžně ji pohladil po vlasech, „byl bych radši, kdyby nebyl. Nebo když už, tedy kdyby byl aspoň vdovec jako pan Strauss nebo pan Holý,“ znovu Lakmé pohladil, „ale prosím. Je to jeho věc a nám nepřísluší vážit a soudit, kdoví, co za tím bylo. Každé manželství, nebeská,“ povzdychl, „nemůže být tak krásné a šťastné jako naše. Škoda,“ řekl a přistoupil ke stromku v rohu, „škoda, že tvá blažená matka k nám už nepřijde. Mohla by přijít už jen leda jako duch, až budu večer rozsvěcovat svíčky. Ale zato v pět se tu zjeví Willi...“

„Ty o něm mluvíš jako o strašidle,“ usmála se Lakmé s pohledem na židli, „Ema přijde také?“

„Ema nepřijde,“ řekl pan Kopfrkingl, „Ema má asi plné ruce práce na večer. Budou mít asi hosty, Němce z pražské SdP. Ale to nic,“ usmál se, „Willi se nezdrží. Chce mi jen něco říci. Asi že jsem odrodilec a zbabělec,“ usmál se, „že nemám cit pro svou krev, že neplním své povinnosti. Ale to by mi snad na Štědrý den přece jen neříkal,“ usmál se znovu, „jde asi jen přát radostné svátky. No ať přijde,“ řekl pak, „máme pečeno a také mandle... Božské jsou zde,“ řekl rychle, neboť slyšel odmykání dveří.

V předsíni pod obrazem Maryboroughu si Zina a Míli zouvali boty, na zemi u šteláře stála nákupní taška, která se sama od sebe maličko hýbala.

„Měli moc velký,“ zvolal Mili, celý žhavý, „takovýhle. Takový velikány. Ale ona koupila dva menší,“ ukázal na Zinu.

„Paní Anežka koupila také dva menší,“ řekla Zina, „dva menší jsou lepší než jeden velký, ty hloupý.“

„Tak honem, drazí, běžte napustit do vany vodu,“ pobídl pan Kopfrkingl vlídně, hledě na tašku u šteláře, která se sama od sebe hýbala, „já vím, že otvírají žábry a lapají po vzduchu, k večeru je paní Anežka zabije.“

Běželi do koupelny, pan Kopfrkingl vyňal kapry z tašky, opatrně je položil na dno krásné bílé vany a pustil vodu. Pak stál nad vanou s hlavou skloněnou jako nad katafalkem, vedle něho Zina a Mili, pozorovali, jak kapři na dně sebou házejí, jak voda znenáhla plni vanu a kapři ožívají a pak, když už vody bylo dost, jak klidně začínají plavat.

„Sladké,“ zdvihl pan Kopfrkingl hlavu a pohlédl na ventilátor, z něhož visela šňůrka, přivázaná ke skobě, a pod nímž byl na zdi žlutý motýl, „kapříkům se už nic nestane. Kapříci jsou už ve svém živlu. Můžeme klidně opustit naši milou koupelnu.“

„A proč nám je paní Anežka zabije?“ zeptal se Míli a také pohlédl na ventilátor, „ty to neumíš?“

„Ale dítě,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně, „proč bych to neuměl? To je jen to, že to nerad dělám. Paní Anežka má v tom praxi, dělá nám to léta, copak nevíš proč? No přece proto, abychom měli záminku dát jí něco k Vánocům,“ usmál se a dodal: „Je to stará dobrá duše.“

Kvečeru přišla paní Anežka zabíjet kapry.

Pan Kopfrkingl slyšel, jak hovoří v předsíni s Lakmé. Vyšel do předsíně, vlídně pozdravil tu starou dobrou duši a zvolal ke kuchyni:

„Něžné, pojďte do jídelny, paní Anežka je zde.“

A v duchu si pomyslil, říkám to, jako bych ohlašoval kata.

„Teď do kuchyně nechoďte,“ řekl Zině a Milimu v jídelně, stoje v rohu u stromku, „teď buďte chvilku zde. Tohle se vidět nemusí. To není žádný,“ usmál se na Miliho, „box. Kde je Rosana?“ zeptal se a Mili řekl: „V kuchyni.“

Pan Kopfrkingl si stoupl ke skříňce a chvíli hleděl na rodinnou fotografii. Seděl tam uprostřed u Lakmé s kočkou na klíně, po stranách stála Zina a Mili. Pak chvíli hleděl na stojací lampu, která byla zhasnutá, a na židli pod ní, a pak sáhl na skříňku po novinách. „Pohřešuje se devítiletý hoch,“ četl, když zalistoval uvnitř, „odešel z domova tři dny před Štědrým dnem a dosud se nevrátil. Rodiče a policie bezvýsledně pátrají po...“ Mili se odvrátil k oknu a pan Kopfrkingl se musil usmát. Pak bylo slyšet cvaknutí kuchyňských dveří a pan Kopfrkingl se otočil.

„Kapři jsou už v kuchyni,“ kývl na děti, „na stole je už místo a paní Anežka připravuje prkno, nůž a palici...“ Pak se z kuchyně ozvala rána.

„Jeden je už mrtvý,“ kývl pan Kopfrkingl a pohlédl na tabulku u okna, na nejvznešenější jízdní řád, „kterýpak to asi byl. Ten menší nebo ten větší? Zeď, která ho obklopovala, padla a on prohlédl. Jeho duše,“ narovnal noviny, které měl v ruce, a pomalu šel s nimi ke knihovně, „je už v éteru.“ Pak opět pohlédl do novin a četl:

„Žena spáchala sebevraždu údajně z hladu. Dnes ráno v 8 hodin našla policie ve vile dr. S...“ Pan Kopfrkingl dočetl zprávu a pohlédl na Zinu, právě si před malým zrcátkem poupravovala vlasy. Pak se z kuchyně ozvala rána druhá a pan Kopfrkingl u knihovny kývl hlavou.

„Už je mrtvý i ten druhý,“ řekl a pohlédl na tabulku u okna, nejvznešenější jízdní řád, „kterýpak byl asi tento? I zeď tohohle padla a jeho duše je v éteru. Ty si ty jejich duše vezmeš,“ usmál se na Miliho a z knihovny vyňal knihu o Tibetu, „budeš si s nimi hrát, jak to děláš odmalička. Ale to pravé kapří duše nejsou, to se jen tak říká, jsou to měchy. Jejich pravé duše se už možná právě v této chvíli převtělily,“ pan Kopfrkingl otevřel knihu, „možná, že v kočky. Jsou to naši mladší bratři, správně bychom je neměli zabíjet a jíst je, je to krutost. No a vidíte. Za chvíli je dá vaše nebeská matka na kuchyňská kamna, na to naše malé žároviště, aby se smažili,“ řekl, dal knihu o Tibetu zpět a vyňal černé desky se zákonem o kremaci, „v sedm hodin přijdou na náš štědrovečerní stůl. Ale tohle zařídil bůh a je to dobré. Tím, že je na Štědrý den jíme, urychlujeme jejich nový zrod. Spasitel je jedl také,“ řekl pan Kopfrkingl a dal desky se zákonem o kremaci zpět, „jedl i beránka...“ Pak se usmál, uklidil noviny do skříňky a podal Zině a Milimu ruce.

„Pojďte, něžní,“ řekl, „dáme dobré paní Anežce nějaký dárek. Hezkou červenou zástěru.“

Když paní Anežka odešla, přišel Willi.

V předsíni se pozdravil s Lakmé a dětmi, svlékl plášť, měl nový elegantní oblek, a pak vstoupil do jídelny. Na stole byla připravena láhev vína.

„Máte hezký stromek,“ řekl Willi, „co kapra, máte?“

„Dva,“ usmál se pan Kopfrkingl, „nebeská je za chvíli usmaží. Za chvíli je dá na to naše malé žároviště. Její blažená matka,“ řekl, „kapry nesmažila. Dělávala je ve sladkém rosolu, na nějaký cizí způsob. My je děláme česky. Přišels mi říct, že jsem odrodilec a zbabělec...“ pan Kopfrkingl se usmál.

„To jsem nikdy neříkal,“ otočil se Willi od stromku, „říkal jsem jen, že necítíš německou krev a že za štěstí a spravedlnost bojujeme my. My,“ zasmál se, usedaje za stůl, „silní, stoprocentní lidé. Říkal jsem,“ řekl a nalil si do sklenky trochu vína, „že z boje za vznešené cíle nevzniká peklo pro slušné lidi, nýbrž pro naše odpůrce. Pro válečné štváče. Ty miluješ násilí?“ usmál se Willi jaksi pozorně, dá-li se pozorně usmívat, a zdvihl sklenku ke rtům, a když pan Kopfrkingl hned neodpověděl, řekl: „Ty miluješ ty, kteří jsou vinni naší bídou? Ty jim držíš palce? Aby nás ještě více zahrabali? Aby z nás udělali žebráky? Viděl jsi někdy pouštět žitou?“ zeptal se lehce a řekl: „To se tuhle na paži nařízne žíla a přiloží se pijavice, ve středověku to dělali proti moru... Já si vždycky myslil,“ řekl a opět trochu upil vína, „že jsi proti násilí. Ze ti jde o mír, spravedlnost a štěstí všech. Tak podívej,“ řekl a klepl prsty o stůl, „abych tě jednou konečně informoval. Já si vždycky myslil, že nemáš rád válku, že jsi nezapomněl, jak lidé ve válce trpí, a nejen lidi. Jednou jsi mluvil i o koních... tak tahle republika je obrovský sud prachu. Zdroj nové světové války. Bašta našich nepřátel.“

„Je to lidský stát,“ namítl pan Kopfrkingl, „lidský stát, má dobré zákony...“

„Zákony o kremaci,“ přerušil ho Willi, „ty my máme také. Ty má každý lidský stát snad kromě Vatikánu, který žeh neuznává. Ale proč nedal tenhle lidský stát nám Němcům právo na sebeurčení? Proč bránil Němcům v Sudetách posílat děti do německých škol? Proč přepadal naše lidi v pohraničí a střílel do nich? Co...“ řekl na námitku pana Kopfrkingla, zda je to pravda, „jestli je to pravda? Ty to nevíš? A co ta bída zde, sám jsi jednou přiznal, že to tu s bídou sem tam ještě neskončilo. Jsou tu žebráci, jsou tu ženské, které prodávají na trzích místo králíků stažené kočky... tohle v Říši není možné už ani dnes a nejsme ještě zdaleka ze všeho venku. Ručím ti hlavou, že dnes v Sudetách není už jeden jediný žebrák, a jak je to dlouho, co je Vůdce osvobodil?“ řekl a napil se, „ne, Karl, aby bylo jasno, K válce nesmí dojít. Násilí musí být potlačeno a všude. Tahle republika je ztracena. Polsko pro ni nehne ani prstem. Beck dojednal s Göringem podíl, který mu připadne při likvidaci republiky, a Malá dohoda je v rozkladu. Je konec.“

„To je to už vskutku tak daleko?“ zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a chtěl ještě něco říci, ale Willi ho rázně přerušil.

„Ještě dál,“ řekl, „tahle republika je jen jedna bašta nepřátel. Jsou ještě nepřátelé jiní a Vůdce zúčtuje i s nimi. My Němci,“ řekl a usmál se, „jsme povolaní k tomu, abychom udělali pořádek. Nastolíme v Evropě nový, šťastný, spravedlivý řád,“ Willi vstal, přešel jídelnu a pak se zastavil u skříňky.

„Jsme nositeli silného hrdého ducha,“ řekl a pohlédl na fotografii rodiny, kde uprostřed seděl pan Kopfrkingl s kočkou, „v našich žilách proudí čistá germánská krev. Krev, která je naší největší ctí a nedá se vyvážit ani vzděláním, ani zlatem... je to dar shůry... ano,“ Willi pohlédl na přítele Kopfrkingla, „nikdo, kdo to v sobě má, to v sobě nezapře.“

„Jsme nositeli světlé kultury,“ pokračoval a hleděl na obraz svatebního průvodu a na tabulku u okna, nejvznešenější jízdní řád, na jízdní řád smrti, „víme, co je život. Rozumíme tomu jako žádný jiný národ, dostali jsme to do vínku shůry. Ty také...“ obrátil se na přítele Kopfrkingla, „ty hlavně, ale proč! Protože máš německou krev, kterou nezapřeš. Myslíš, že je to náhoda?“ usmál se Willi na obraz svatebního průvodu, „to není náhoda. To je předurčení.“

„Nastolíme vyšší, všelidskou morálku,“ řekl a popošel k vánočnímu stromku, na němž bylo mnoho svíček, připravených k rozžetí, „nový světový řád. Jsi jeden z nás. Jsi čestný, citlivý, odpovědný a hlavně...“ Willi se obrátil, „jsi silný a statečný. Čistá germánská duše. To, mein lieber Karl, ti nevezme nikdo. To si nemůžeš vzít, i kdybys stokrát chtěl, ani ty sám. Protože to máš shůry. Je to i tvůj dar. Tvé předurčení, jsi vyvolený,“ Willi ukázal na strop jako na nebe.

Pan Kopfrkingl seděl za stolem, na němž stála láhev vína a jedna zpola vypitá sklenička, a hleděl na Wiltiho, který stál předvánočním stromkem a mírně se usmíval. Chvíli bylo ticho a pak někdo klepl do dveří. Vešla Lakmé s miskou mandlí.

„Willi si mandle dnes nevezme,“ řekl pan Kopfrkingl, „děkuji ti, šlechetná. Za chvíli za tebou přijdeme.“

Když Lakmé odešla, Willi si sedl za stůl, a jak se zdálo, s chutí dopil skleničku. Pan Kopfrkingl mu nalil druhou.

„Budu muset jít,“ řekl Willi vlídně, „Ema čeká. Trávíme Štědrý večer v Casinu. V německém Casinu v Růžové ulici,“ pohnul rukou, „tam co je ten vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem. Bude tam velká společnost. Továrníci, poslanci, profesoři německé Karlovy university, ovšem jen někteří... Něco tam projednám s Boehrmannem, vedoucím pražské SdP. V Praze, Karl,“ řekl, „se nenajde luxusnější podnik, než je naše německé Casino. Jak jsme je zařídili,“ rozhlédl se po stěnách jídelny, „to je hotový zázrak. Počínaje koberci, zrcadly a obrazy a konče umývárnami a koupelnami. Počínaje jídlem a konče obsluhou. Jsou tam vynikající číšnice, barmanky a společnice. Nádherné, strhující ženy, člověku se tají dech,“ usmál se, „jsou to ovšem Němky. Do Casina mají přístup jen soukmenovci. Německá národnost. Češi ne. Nemůžeme trpět rozvratníky a slídíce ve vlastním domě. No, pojedu v lednu do Vídně a do Berlína,“ Willi vstal, „z Berlína dostanu nové auto, Karl, “ podal ruku příteli Kopfrkinglovi, který teď rovněž vstal, „všechno záleží na tom, vidět celek. Myslit na budoucnost. Na lepší život našich dětí. Na radostnější život lidstva. Tak se mi zdá, že jsi lip informován o tom, co je v Tibetu, než co je u nás doma,“ usmál se, „tak veselé Vánoce a vše nejlepší v novém roce. Támhle máte nějak povolenou záclonu,“ hodil hlavou nad okno, vskutku, roh záclony se vysmekl ze stahovací šňůry a spadl pod konzolu, „tak se měj hezky. Ještě podám ruku rodině,“ řekl.

Před sedmou prostřela Lakmé se Zinou jídelní stůl, obě byly ve svátečním. Zina měla černé hedvábné šaty, které dostala k narozeninám, Lakmé tmavé hedvábné šaty s bílým krajkovým límečkem, pan Kopfrkingl zapálil svíčky na stromku a otevřel rádio. Pak všichni usedli ke stolu.

„Myslila jsem,“ řekl Zina, „že zapálíme svíčky, až se budou dávat dárky.“

„Je lepší je zapálit už před večeří,“ usmál se pan Kopfrkingl, „vždyť svítí tak málo, jen jednou do roka. Na katafalcích a hrobech svítí častěji. Tak teď jsou opravdu Vánoce,“ ukázal na rádio, z něhož zazněly koledy, „a my musíme vzpomenout na všechny ty naše drahé dobré duše, které s námi nejsou anebo nám nerozumějí. Naše čarokrásná,“ usmál se do kouta, kde kočka lízala talíř, „naše věčná Rosana. Teta ze Slatiňan, ta naše věrná dobrá duše, vždy ochotná pomoci, která, kdyby byla katolička, byla by určitě, až zemře, prohlášena za svatou, která je světicí už teď zaživa. Něžné,“ řekl a myslil děti, „by ji zase někdy měly navštívit s kyticí lilií. Tvá blažená matka, nebeská,“ usmál se na Lakmé, „její kapr ve sladkém rosolu na cizí způsob, no, možná, že nás vidí, že tu je, že vskutku přišla, když jsem zapaloval svíčky, a stojí támhle u stromku, možná však, že už je v jiném těle. Nesmíme tak domýšlivě věřit, že už se dál nepřevtělila, že už došla cíle, to jsou výjimky, někteří faraóni, světci, některý dalajláma...“ pan Kopfrkingl s úsměvem pohlédl ke knihovně. „A co asi pan Míla Janáček, sličná,“ usmál se na Zinu, „večeří doma s rodiči a myslí na tebe, dal ti hezký dárek a napsal krásnou gratulaci, je to hodný hoch, má rád hudbu, fyziku a stroje, je z nejlepší rodiny a zasloužil by si být v životě šťastný. A co ty dvě slečny, Lenka a Lála, tvé plavovlasé spolužačky. U Bettelheimů,“ pan Kopfrkingl koukl na Miliho, „je teď také hostina. Drží Vánoce s námi. Ani nevím, že by kdy drželi nějaké židovské svátky. A přitom pochází ze vzácného židovského maďarského rodu, ten náš dobrý šlechetný lidumil, doktor Bettelheim. Jednou mě pozval do své ordinace a vyprávěl mi to,“ řekl s pohledem na obraz svatebního průvodu u okna, „vyprávěl v souvislosti se starým krásným obrazem, který tam má viset. Je na něm zobrazen únos ženy hrabětem Bethlénem, který se nepovedl...“ pan Kopfrkingl se rozhlédl po stěnách jídelny... pak se zahleděl na strop, jako by tam viděl hvězdné nebe, a pak opět pohlédl na Miliho a řekl: „A copak asi Prachařovi. Nešťastná paní, už dlouho jsem ji nepotkal, nešťastný Vojta, synek pana Prachaře.“

Z rádia zazněly nové koledy, pan Kopfrkingl hleděl chvíli na vánoční stromek a pak na kočku, která k němu přišla, a pak řekl:

. „Je, drazí, Štědrý den a dnes Chrám smrti zahálí. Dnes je v něm pusto a prázdno. Není tam ani pan Dvořák ani pan Vrána na vrátnici, který tam sedí, protože má něco s játry... ba ani ten ubohý pan Fenek s nehtem na malíčku není ve vrátnici, je někde doma, jakpak asi tráví Štědrý den... A copak asi paní Strunná, slečna Cárská...“ řekl, poslouchaje rádio, z něhož právě znělo „Chtíc, aby spal“, „kdyby byly v zemi, vypadaly by dnes, ubohé, už hrůzně... naštěstí nejsou v zemi, ale prachem v urně a jejich duše v dalších proměnách. V Chrámu smrti dnes leží,“ řekl, „jen pár mrtvých v přípravně, kteří čekají, až bude po svátcích. Štědrý den není den smrti, ale narození,“ řekl s pohledem na rádio, z něhož právě znělo „Hoj, pastýři, spěchejte...“, a tak se tedy nespaluje. Stejně jako v sobotu odpoledne,“ usmál se na Miliho, „v sobotu odpoledne se také nespaluje... Ale na Štědrý den by se mělo. Právě proto, že Štědrý den je den narození. Na tak radostný den by mělo být pohřbů hodně, aby co nejvíc duší se vymanilo, osvobodilo, vzlétlo do vesmíru, našlo nová těla. Štědrý den má být štědrý i pro mrtvé. Aspoň že z toho něco mají tihle milí smažení kapři...“ dodal, v rádiu právě začali zpívat „Nesem vám noviny“.

Když snědli smažené kapry, dal pan Kopfrkingl na stůl noviny, z rádia právě znělo „Půjdem spolu do Betléma“... a láhev vína, nalili do sklenek, ťukli si, ale on sám si jen omočil rty. „Jen symbolicky,“ řekl, jsem abstinent. „Ale zato jsem čistá germánská duše. Ano...“ usmál se na Lakmé, která vzhlédla, „to mi dnes řekl Willi. Předurčený, vyvolený,“ usmál se ke sklence, „večeří s Emou v německém Casinu, Casino je v Růžové ulici, má vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem, Willi večeří v nejlepší společnosti. Abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, která nějak zesmutněla, „v novinách je zas plno neštěstí. Zena spáchala sebevraždu údajně z hladu,“ pohlédl do novin a přečetl zprávu a pak četl dál: „Vzteklý pes pokousal pětiletou holčičku. Včera odpoledne se utrhl Karlu B. v Loučeni od boudy pes, vyběhl dvířky na cestu, kde si hrály děti, a... a tuhle ještě něco,“ pan Kopfrkingl se usmál, „dočista jsem přehlédl, inzerát. Závěsy a stáry opravuje,“ četl, zatímco z rádia zpíval dětský sbor „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati“ ... „Josefa Broučková, Praha - Hloubětín, Kateřinská 7... abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, „támhle nás zlobí záclona. Spravíme to, než rozdáme dárky. Aby náš božský byt byl bez vady a kazu jako ráj.“

Lakmé vstala a šla k oknu, pan Kopfrkingl odložil noviny, vzal svou židli a přistavil ji k zácloně. Lakmé si na ni stoupla, stoupla trochu na špičky a poopravila stahovací šňůru. „Jde to,“ usmál se pan Kopfrkingl pak, když Lakmé pomohl seskočit a zkusil stahování. Pak Lakmé objal a pohladil její bílý krajkový límeček.

„Tak,“ řekl, „a teď přineseme sladkosti pro mlsné a rozdáme dárky. Každá rodina nemá tak bohatého Ježíška, jako máme my, je u nás i na světě stále ještě dost bídy. Willi mi dnes také řekl,“ usmál se, „že vše záleží na tom vidět celek. Myslit na budoucnost. Na lepší život našich dětí a těch, co přijdou po nás. Na šťastnější život lidstva. Tak se mi zdá,“ pan Kopfrkingl se usmál kamsi směrem ke knihovně, „že Willi mluvil pravdu jako kniha...“

Pak rádio začalo hrát a zpívat „Narodil se Kristus Pán“ a pan Kopfrkingl přinesl dárky, které měl schované v obýváku. Lakmé dostala punčochy, obrovský kelímek jakési vonné masti s černozlatou nálepkou a bonboniéru. Zina dostala kabelku, bonboniéru a klavírní výtah Chopinova Smutečního pochodu. Mili dostal košíček žloutkových věnečků, malé bílé auto s červeným křížem a takový černý polštář, zdobený zlatými a stříbrnými střapci. A pak ještě dobrodružnou knihu „Smrt v pralese“.«[1]