V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mohlo by se říci průměrný film na námět 100× otřepaného klišé z boxerského prostředí, byť až s křečovitými ambicemi natočit umělecký snímek. Řeklo by se též katastrofální režie, kdy Million Dollar Baby připomíná slepenec mnoha zcela nesourodých částí; nevyrovnaná kamera, jež střídá ostré přechody stín-světlo se zcela banálně nenápaditými záběry na evidentně statistické publikum; až po zcela ploché herectví všech zúčastněných bez náznaku nápadu, jenž by z jednotlivých postav vytvořil něco víc než jen pouhé loutky přeříkávající naučený scénář. Chce se též pravit, že se tento snímek nejvíce přibližuje k počinu tvůrce televizních seriálů, jež sice shlédl pěknou řádku kvalitních snímků, kterými se též neváhal inspirovat, nebýt asi nepomlčitelného faktu, že Million Dollar Baby krom čtyř Oskarů celosvětově posbíral pěkně velkou sbírku filmových cen tak, že stojí-li tento řemeslně natočený film za zhlédnutí, pak jedině v tom nejsarkastičtějším smyslu, který v mnohém napovídá, nakolik lze brát ocenění podobná Oskarům, ta česká v podobě Lvů nevyjímaje, vážně.

Snad Million Dollar Baby dokazuje i jistou zákonitost, že pochlebuje-li se podprůměrně talentovanému herci tak, aby ztratil i ten poslední náznak sebekritiky, rozhodne se zrežírovat biják, který by dokázal ztvárnit jeho umělecké předpoklady, jež nepřízní osudu, nabídnutých rolí i režisérů nemohl dostatečně rozvinout jako herec.

Nicméně musím ocenit, že Clint Eastwood se snaží, ba dokonce si dokážu i představit, že kdyby se režie ujal současný kalifornský guvernér, Arnold Schwarzenegger, mohlo to dopadnout ještě hůře, byť mám docela reálné podezření, že nějaký ten Oscar, by se i proň našel zvlášť, když nejen diváka ale i kritiku překvapí nějakým tím unhappy endem. To pak i nejedno oko kritikovo nezůstane suché.