„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2004

Roberto Bolaño: 2666

Roberto Bolaño: 2666

2666, 2004

Román 2666 předčasně zesnulého světoběžníka chilského původu Roberta Bolaña 2666 vzbuzuje respekt ještě dříve než si vůbec přečteme první stránku. - Jednak je to neobvyklý název 2666, jež asociuje jak inferno tak budoucí letopočet. Dále pro svůj rozsah - originální španělské vydání čítá 1100 stran, anglické 900 a české má stran 850 (rozdíly jsou dané pouze použitím formátu papíru a písma, nikoliv tím, že by se v překladech román zkracoval). A konečně Roberto Bolaño je velmi módní, ba pro některé z čtenářů až kultovní autor, jenž jako spisovatel prorazil až ve svých čtyřiceti letech roce 1993, známým se stal až svým románem Divocí detektivové z roku 1998 a ve svých padesáti letech v roce 2003 pak zemřel na zástavu srdce. - Bolaño si tak slávy užíval pouhých pět let a celých těchto pět let zasvětil právě románu 2666, který již ani nestačil dokončit. Ostatně samotný název 2666 se nemá k románu žádný vztah či skrytý význam a jedná se pouze o pracovní název z Bolañova počítače, v kterém ostatně byla po Bolañově smrti objevena postupně vydána celá série dalších románů, povídek ale i básní.
Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku

Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku

Une vie française, 2004

Život po francouzsku je jubilejní v pořadí desátý román francouzského novináře Jean-Paula Duboise, jehož prostřednictvím se mu ve svých čtyřiapadesáti letech podařilo proniknout do širšího čtenářského povědomí a z románu se nejen stal obchodní bestseller ale i byl nominován na ocenění hned ve čtveřici nejrespektovanějších francouzských výročních literárních cenách - Goncourt, Médicis, Renaudot a Femina (nakonec získal ocenění v rámci poslední zmiňované). Život po francouzsku je románová sága, jež zachycuje čtyřicet let vývoje francouzské společnosti a je vyprávěn pohledem padesátiletého Paula Blicka, jenž po sérii krátce po sobě jdoucích událostí - smrt manželky, krach rodinného podniku, psychická nemoc dcery, stařecká nemohoucnost matky - jež mu obrátí život zcela na ruby, bilancuje svůj možná pestrý ale současně i velmi fádní a nudný život.
Michael Haneke: Utajený

Michael Haneke: Utajený

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.
Mike Nichols: Na dotek

Mike Nichols: Na dotek

Snímek Na dotek vznikl na stejnojmenný námět úspěšné divadelní hry Patricka Marbera, jež měla premiéru v Londýně v roce 1997. Hra byla přeložena do více než třiceti jazyků a tedy zcela přirozeně řada filmových studií usilovala o získání filmových práv. To Marber dlouho odmítal, ale nakonec na zfilmování přistoupil poté, co se režie měl ujmout německo-americký režisér Mike Nichols, jenž proslul svými adaptacemi literárních a dramatických děl a má na svém kontě řadu úspěšných a ceněných snímků à la Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966), Absolvent (1967), Hlava 22 (1970) či Myslete na Henryho (1991). Patrick Marber sám vypracoval scénář, ve kterém se příliš neodchýlil od původní hry a film je tak založen zejména na dlouhých brilantně postavených dialozích.
David Jařab: Vaterland - Lovecký deník

David Jařab: Vaterland - Lovecký deník

Rok 2004 byl v české kinematografii rokem relativně plodným, protože se v něm zrodila hned dvojice snímků, které lze krom původnosti a precizního zpracování označit za snímky s nadčasovým sdělením - Mistři Marka Najbrta a Vaterland - Lovecký deník Davida Jařaba. Asi není náhodou že tyto pro český film zcela zásadní snímky byly pro oba režiséry filmovým debutem.
Jan Svěrák: Tatínek

Jan Svěrák: Tatínek

Zdeněk Svěrák je v kontextu české kultury brán mnohem výše než jako pouhý populární tvůrce, scénárista, herec, spisovatel či rozhlasový a televizní moderátor. Je pokládán za národní ikonu a jeho syn, Jan Svěrák, jednoznačně nejúspěšnější a z dlouhodobějšího měřítka i nejlepší režisér současné české kinematografie, si to velmi dobře uvědomuje. Dokument Tatínek byl tedy, jak ostatně napovídá název, pojat z pohledu syna, jenž vzhlíží ke vzoru nejen ze svého dětství či svého nastávajícího středního věku, ale i jako na tatínka českého národa, který Zdeněk Svěrák stráží již více než třicet let.
Haruki Murakami: Afterdark

Haruki Murakami: Afterdark

アフターダーク (Afutā Dāku), 2004

Premisou kratičké novely Haruki Murakamiho Afterdark, která má být, jak asociuje samotný název, sondou do nočního života velkoměsta, je lehce naivní koketérie s formou filmového scénáře. A ačkoliv je Murakami mistrný vypravěč, v případě Afterdark se lze dohadovat, že filmová asociace, kterou se nám snaží autor nadhazovat, je z jeho strany v prvé řadě ctností z nouze, protože tento křečovitě šroubovaný příběh by v jasně definované kategorii novely prostě nemohl před čtenářem obstát.
Robert Sedláček: Pravidla lži

Robert Sedláček: Pravidla lži

Autorský snímek Roberta Sedláčka Pravidla lži zjevně zasáhl do černého a nestal-li se zrovna kultovní podívanou, přinejmenším do českého prostředí přivedl námět z prostředí, kterému se česká kinematografie doposud vyhýbala, či v nejlepším případě jej zobrazila jen velmi povrchně a s účelovou zkratkovitostí.
Jan Novák: Zatím dobrý

Jan Novák: Zatím dobrý

So Far So Good

Již v úvodu své prozaicky koncipované kronice o rodině Mašínů Zatím dobrý se Jan Novák vyznává z toho, že nejenže se nesnaží být nekritickým historikem, ale bratry Mašíny naopak jednostranně obdivuje tak, že své dílo nazývá „familiografickým mýtem o rodině Mašínů a lidech kolem ní“. Ba vyhýbá se jakýmkoliv psychologickým či morálním hodnocením a celý příběh sleduje čistě v kontextu osobní války Mašínů proti uzurpovateli svobody a nepříteli českého národa.
Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar: Špatná výchova

Pedro Almodóvar se u nás celkem zaslouženě stal doslova synonymem španělského filmu, kdy jeho trojice snímků Na dno vášně (1997), Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) vyvolala po celém světě obrovský rozruch, v případě snímku Vše o mé matce pak navíc korunovaný i Oscarem. Nicméně je-li Almodóvar svým způsobem geniální filmový vypravěč, jež svému diváku dokáže bez špetky pochybností vnutit i ten nejkrkolomnější příběh, pak Špatná výchova je nejen jednoznačným kvalitativním pádem z filmového vrcholu, ale do značné míry i evokuje ústřední leitmotiv celého filmu, ve kterém „úspěšný režisér Enrique Serrano už dlouho marně hledá námět, který by ho zaujal“…
30. Prosinec 2008
Clint Eastwood: Million Dollar Baby

Clint Eastwood: Million Dollar Baby

Mohlo by se říci průměrný film na námět 100× otřepaného klišé z boxerského prostředí, byť až s křečovitými ambicemi natočit umělecký snímek. Řeklo by se též katastrofální režie, kdy Million Dollar Baby připomíná slepenec mnoha zcela nesourodých částí; nevyrovnaná kamera, jež střídá ostré přechody stín-světlo se zcela banálně nenápaditými záběry na evidentně statistické publikum; až po zcela ploché herectví všech zúčastněných bez náznaku nápadu, jenž by z jednotlivých postav vytvořil něco víc než jen pouhé loutky přeříkávající naučený scénář. Chce se též pravit, že se tento snímek nejvíce přibližuje k počinu tvůrce televizních seriálů, jež sice shlédl pěknou řádku kvalitních snímků, kterými se též neváhal inspirovat, nebýt asi nepomlčitelného faktu, že Million Dollar Baby krom čtyř Oskarů celosvětově posbíral pěkně velkou sbírku filmových cen tak, že stojí-li tento řemeslně natočený film za zhlédnutí, pak jedině v tom nejsarkastičtějším smyslu, který v mnohém napovídá, nakolik lze brát ocenění podobná Oskarům, ta česká v podobě Lvů nevyjímaje, vážně.
Milenci a vrazi

Milenci a vrazi

Porovnáme-li kvality snímku Milenci a vrazi v čistě kontextu své cílové divácké kategorie, tedy diváky střední a vyšší generace odchované televizními seriály, můžeme směle prohlásit, že Milenci a vrazi jsou nejpodařenějším filmem posledních mnoha let, a ani takové „trháky“ typu Román pro ženy či Duše jako kaviár nemohou tomuto dílu konkurovat.
Český sen

Český sen

Jen nemálo filmových dokumentů vzbudilo takové emoce jako právě dokument Český sen, částečně pro svou kontroverznost, částečně pro nepochopení svého smyslu, kterým neměl, alespoň dle svých tvůrců, studentů FAMU, Filipa Remundy a Víta Klusáka, být výsměch, řekněme, sociálně a ekonomicky slabším obyvatelům Prahy, kteří se nechali zlákat na megalomanskou reklamní kampaň a 31. května 2003 přišli levně nakoupit na Letenskou pláň, kde však uprostřed louky stála jen ona příslovečná Potěmkinova vesnice v podobě obří plachty mající za účel alespoň zdálky zmást natěšené kupující, ale upozornit na možnosti a schopnosti manipulace reklamním průmyslem, což je v závěru filmu ilustrováno na třech tisícovkách nalákaných zákazníků, kteří se k místu s neexistujícím obchodem neváhali dostavit.
19. Prosinec 2008
Duše jako kaviár

Duše jako kaviár

V autorském počinu Milana Cieslara Duše jako kaviár je velmi těžké najít alespoň nějaké malé pozitivum, pro které by bylo zajímavé tento snímek s nepopíratelnou inspirací v televizních mýdlových operách i aspirací oslovit zejména ženy v domácnosti shlédnout. Z naprostého průměru obdobných filmů, jež se u nás v posledních několika letech točí jako na běžícím pásu, tak vyniká jedině nadprůměrná Tatiana Vilhelmová a čerstvý vítr v podobě Karolíny Kaiserové, jež z jinak naprosté křečovité nudy dostaly alespoň náznaky něčeho, co lze nazvat dobrým filmem.
Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Učitel dějepisu Terezy Brdečkové na mne v nejlepším případě působí jako literární prvotina mladé začínající autorky, kde nejde ani tak o kvalitu samotného díla, jako spíš o podporu a naději do budoucna. Ve skutečnosti však Tereza Brdečková není ani začínající, ale ani talentovaná autorka a lze se asi spíše ptát, proč dílka typu Učitel dějepisu vůbec vycházejí, když jejich kvalita, zpracování, námět i děj nepřekračují úroveň povídky časopisu pro ukrácení času v čekárně u zubaře.