V noci jsem snil, že jsem motýlem

Enfant terrible, génius, pozér i manipulátor. Osobnost i dílo Larse von Triera lze nazvat mnoha jmény i přívlastky, avšak tento nejnámější dánský režisér je vždy o krok napřed před jakýmkoliv hodnocením. Trier dělí své diváky do nesmiřitelných táborů svých přívrženců i odpůrců, shlédnout jeho nový film však musí každý, kdo má pocit, že ve filmu něco znamená, a to bez rozdílu na příslušnost k tomu či onomu táboru. Trier je již ze své podstaty velmi precizní filmový tvůrce, který ve svých filmech nenechává nic náhodě. - Jeho filmy jsou promyšlené do nejmenších detailů tak, že ačkoliv je film ze své podstaty velmi kolektivní dílo, na kterém participují desítky lidí s různorodou osobností i rozvojem uměleckého vyjádření, Trierovy jsou velmi ucelené, ba až pedantsky jednolité, tak, že se divák nemůže zbavit pocitu manipulace. - To si ale, v souladu s konstatováním, že je vždy o krok napřed, uvědomuje i sám Trier, který již v roce 1995 sepsal s dalším dánským režisérem Thomasem Vinterbergem filmařský slib cudnosti, známém jako Dogma 95, ve kterém jakoukoliv formu manipulace divákem zakazuje. Na tento slib pak ve svých filmech střídavě přísahá a poté jej porušuje, avšak divákův pocit stísněnosti z toho, že jeho dojem i pocity jsou již předurčeny, zůstává.

Po mnoha experimentech, z nich nejznámější byl „komerčně“ pojatý snímek Dogville, ve kterém se Trier oprostil od exteriérů i kulis tak, že strohou scénu s čárami na podlaze, které představovaly domy, by mu mohl závidět nejeden postmoderní divadelní experimentátor, sáhl ve snímku z roku 2006 Kdo je tady šéf? k metodě automatické kamery, kterou nazval Automavision. V rámci této metody nejen odstraňuje pro film zcela klíčový element kameramana, ale snaží se tak i eleminovat svou dominanci v tom, že zavádí prvek náhody: nejprve do vhodné pozice pro daný záběr nastaví několik fixně umístěných kamer a poté nechává rozhodnout počítač, o tom, která kamera bude scénu snímat, ale na počítači též nechává zvolení jedné z osmi možností, jak daný záběr nasnímat - zda v pevně či pohybu, s přiblížením a podobně. Celkový dojem pak Trier podrhl i tím, že ve filmu je pouze autentický zvuk, bez obvyklých posynchronnů či doprovodné hudby.

Svůj experiment pak uvedl jako hříčku, které nepřikládal nijak velké ambice, přesto však film přes svou poměrně ssyrovou a antidiváckou formu vzbidul značný ohlas jak u diváků tak u kritiky, ba dočkal se i mnoha divadelních adaptací - z českých divadel film zdramatizovalo a nastudovalo Švandovo divadlo v Praze, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích či Městské divadlo ve Zlíně.

Ravn vlastní úspěšnou softwarovou firmu, ale po dlouhá léta před svými zaměstnanci, kolegy i kamarády předstíral, že firmu ovládá tajemný velký šéf, jenž žije v Americe. To Ravnovi dovoluje bez skrupulí činit nepopulární rozhodnutí, škrtit peníze, manipulovat ostatními, ale současně zůstat oblíbený a milovaný. Problém však nastane poté, co se vyskytne lukrativní nabídka k prodeji celé firmy. Kupec sice nijak nekrývá fakt, že má zájem pouze o produkt, nikoliv o tým zaměstnanců, které hodlá okamžitě propustit, to však Ravna nijak netrápí, protože navenek firmu neprodá on, ale tajemný šéf. Zde však nastává problém, potože Finnur, svébytný islandský podnikatel, který nenávidí Dány, chce smlouvu podepsat pouze s majitelem. Ravn proto najme nepříliš dobrého a ještě méně úspěšného herce Kristoffera, aby smlouvu podepsal za něj. Původně plánovaný několikaminutový akt se však zvrhne, podpis se o týden posune, a Kristoffer, jenž nemá nejmenší potuchy o svých zaměstnaních, se kterými po dlouhé roky udržoval intenzivní e-mailovou komunikaci, ale i o zaměření své firmy či softwaru obecně, musí týden předstírat ředitele.

Film je nazýván komedií či též satirou, vyznačuje se jemným humorem, kdy se divák často rozpakuje, zda se má smát či být uražen jeho trapností. Nejednoznačné je též hodnocení snímku jako takového, kdy nelze s jistotou říci, zda se jedná o Trierem avizovanou filmovou hříčku či o parodii na film jakožto způsob uměleckého vyjádření.