V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jaroslav Havlíček zemřel v důsledku celkového fyzického vyčerpání spojeného se zánětem mozkových blan. V roce 1943, když umíral, byl Havlíček znám jen malému okruhu čtenářů, kdy za života byla vydána jen menší část jeho díla. Ta větší část byla vydána až posmrtně a to v čele s Havlíčkovým vůbec nejznámějším románem Petrolejové lampy s první verzí z roku 1935, který byl poprvé otištěn v roce 1944. Ale uznání a širokého věhlasu se Havlíčkovi dostalo až s odstupem dalších 20 let a to po zfilmování Petrolejových lamp Jurajem Herzem v roce 1971 tak, že dnes je považován za nejlepšího autora české psychologické prózy.

Havlíček se věnoval literatuře jen necelých dvacet let, během kterých napsal sedm románů a novel, a dále větší množství povídek, avšak nikdy se neodhodlal psaní věnovat na plný úvazek. A tak po celá dvě desetiletí pracoval přes den v bance a psal výhradně až v noci, když šla jeho rodina spát. Havlíček sám žil od svého návratu z I. světové války v Praze, ale většinu námětů svých děl čerpá z obrazů ze svého dětství, které prožil v malém městečku Jilemnice, které ve svých prózách nazývá jako Olšany.

A někde na předměstí blíže nespecifikovaného města, který by mohly být budoucí Olšany ale též Praha, se odehrává příběh Havlíčkovy prvotiny Jaro v domě z roku 1927, jež byla poprvé vydána až v roce 1975. - Příběh se odehrává v asi čtyřpatrovém nájemním pavlačovém domě, ve kterém bydlí řada nájemníků, kterým Havlíček ve snaze oživit je a dát jim psychologickou jedinečnost, vykreslil až příliš přehnaně tak, že působí odporně ba až karikaturně.

A popis jednotlivých nájemníků Havlíčkovi zabere větší celé část novely, vlastní příběh, ve kterém se míchá hořkost a sarkazmus, začíná popisem příchodu jara, kdy v domě nezačnou pučet jen květiny a stromy, ale též opečovávaná dcera pouze německy mluvící pradleny, kterou dala matka vyučit psaní na stroji a těsnopisu v naději,že se uchytí někde v kanceláři, kde svou krásou strhne k sňatku nějakého bohatého ženicha a vymaní se tak z bludného kruhu chudoby a osudu nemanželského dítěte služky.

A skutečně, dívce se podaří získat místo zapisovatelky v advokátní kanceláři, začne se scházet s krásným a evidentně bohatým mládencem. A co navíc, dívčina krása probudí lásku i tělesnou touhu ve většině mužského osazenstva domu tak, že u dveří její matky se netrhnou dveře s mnoha žadateli o její ruku. - Ale matka, jež byla pro svou chudobu doposud všemi vysmívána a vydělována z domovního společenství, tyto žádosti rezolutně odmítá s tím, že pro její dceru si přijde někdo mnohem bohatší a krásnější.

Jednoho májového večera je však dívka spatřena, jak v parku podlehla milostným návrhům svého milého a tato zpráva se s rychlostí lidské zášti rozšíří po celém domě a donese se i k matce, která tak ztrácí to, čemu věnovala dvacet let svého života. Nakonec ale o dívčinu ruku, přeci jen napodruhé požádá hodinář, který má svůj krámek v přízemí domu, stane se tak ale přirozeně po uplynutí tří měsíců, aby si byl hodinář jist, že dívčin poklesek zůstal bez následků. A zatímco při první žádosti matka hodináře odmítla s tím, že je ošklivý a starý, podruhé jej vítá jako spásu a ne-li jako klíč ke štěstí, tak alespoň jako vysvobození z chudoby.