„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

The Catcher in the Rye, 1951

Jerome David Salinger je doslova synonymem svého nejslavnějšího díla Kdo chytá v žitě, krom něhož publikoval již jen 35 povídek kolísavé kvality. Nicméně lze-li Kdo chytá v žitě nejlépe charakterizovat jako humornou satiru světa šestnáctiletého chlapce, který je postaven na nekonformnosti hlavního hrdiny Holdena Caulfielda, jenž se zmítá ve své duševní nevyrovnanosti s absencí jakéhokoliv cíle, což pro sebe navenek skrývá za kritikou a zesměšňováním ostatních i za chorobnou fantazií a v rozhovoru s druhými rád básní zcela nesmyslné myšlenkové výplody tak, že je až pozoruhodné nakolik je Holdenův svět podobný světu a vnímání samotného Salingera.
Jerome David Salinger se narodil v New Yorku na Nový rok 1919 zbožňované katolické matce a židovskému otci, jehož od malička silně nenáviděl tak, že mu dokonce ani nepřišel na pohřeb. Pro židovský původ svého otce byl přesvědčen o svém Kainově znamení, což z něho s postupem času udělalo nesnášenlivého a osamoceného podivína. Za druhé světové války se zúčastnil nejtěžších bojů po vylodění v Normandii, po osvobození pak nastoupil na prestižní kolej Ivy League, kde však, jako ostatně všude v poválečné Americe, panoval silný antisemitismus, a Salinger záhy přestoupil na řadovou kolej a navštěvoval kurzy tvůrčího psaní na Columbia University v New Yorku.
Po totálním neúspěchu své poslední povídky Hapworth 16 se Salinger skrývá ve svém domě v Cornishi ve státě New Hampshire a s vnějším světem prakticky nekomunikuje. V roce 2002 sice oznámil vydání přepracované verze své poslední povídky, ale její vydání bylo na poslední chvíli odloženo na neurčito.
Ačkoliv je Salingerovo životní dílo Kdo chytá v žitě navenek velmi vzdálené jakékoliv realitě, je pozoruhodné nakolik se jeho hrdina Caulfield kryje s vlastní Salingerovou osobností tak, jak ji představila Salingerova dcera z jeho druhého manželství Margaret v knize Kdo chytá sny, kde svého otce vylíčila jako psychopaticky narušenou osobnost:
»Když matka Margaret Salingerové, Claire Douglasová, potkala tehdy asi třicetiletého Salingera, byla irská katolická středoškolačka a Salinger měl za sebou jedno nepovedené manželství. V době setkání se slečnou Douglasovou držel Salinger období sexuálního půstu, prý pod vlivem jednoho indického mystika. Podle Margaret se její otec v té době věnoval také scientologii, homeopatii a křesťanské nauce. Liboval si prý v urinoterapii (pití vlastní moče), držel hladovku a mluvil podivným nářečím. Svou druhou ženu údajně držel prakticky v zajetí, nedovolil jí stýkat se s příbuznými a přáteli a nesměla jíst svá oblíbená jídla. To, že byla Margaret vůbec počata, byla podle ní vzhledem k otcovu odmítání sexuálního styku s vlastní ženou naprostá náhoda. Když Claire otěhotněla, shledával ji manžel „odpudivou“, takže se u ní postupně vyvinuly deprese se sebevražednými sklony.«[1]
Kdo chytá v žitě je beze sporu jeden z nejkultovnějších románů 20. století, který však udivuje svým takřka primitivní slohem, větnou skladbou i chabou slovní zásobou, jež však společně s neopakovatelnou fantazií i způsobem myšlení věrně navozuje sám v sobě se zmítajícího se Holdena Caulfielda. Ten je barevně vykreslen pomocí svých názorů i zesměšňujících odsudků druhých, které mají navenek podobu Caulfieldova pozorovacího talentu, avšak jeho sebestřednost spojená s životní bezradností, která jej neomylně vede do série průšvihů a trapasů, které se navenek jeví jako projevy nezávislosti a svobody, byť Caulfieldovy pocity byly přesně opačného charakteru.
»Marty mluvila víc než ty druhý dvě. V jednom kuse říkala hovadiny, který jdou člověku na nervy, jako třeba místo "jít na záchod" říkala "jít se vytelefonovat", a když ten chudinka vyšeptalej klarinetista Buddyho Singera vstal a zapískal pár uhozenejch brejků, pokládala to za naprostou senzaci. Místo klarinet říkala "sladký dřevo". Ta tedy byla uhozená! Ta druhá ošklivá, Laverne, si o sobě nejspíš myslela, že je hrozně vtipná, protože v jednom kuse chtěla, abych zavolal tatínkovi a zeptal se, jakej má večer program. V jednom kuse se mě ptala, jestli má tatínek slečnu. Ptala se mě na to ČTYŘIKRÁT - ta tedy byla vtipná, to je hotovka! Bernice, ta blondýna, neříkala skoro vůbec nic. Pokaždý, když jsem se jí na něco zeptal, řekla: "Cože?" Což člověku dovede jít za chvíli na nervy.
Když dopily, všechny tři zničehonic řekly, že musí jít spát. Ty mě teda vypekly. Povídaly, že chtěj ráno brzy vstávat a jít na první představení do varieté Radio City. Snažil jsem se je přemluvit, aby ještě chvíli pobyly, ale nechtěly. A tak jsme se rozloučili a bylo. Já jsem jim řek, že se na ně někdy přijedu v Seattlu mrknout, jestli tam budu mít kdy cestu. Ale moc pochybuju, že k tomu dojde. Jako k tomu, že se na ně přijedu mrknout.
S cigaretama a se vším všudy vylez účet asi na třináct dolarů. Myslím, že by se bejvaly měly aspoň NABÍDNOUT, že si za sebe zaplatěj to, co vypily, než jsem si k nim přised - to se ví, že bych to bejval nepřipustil, ale NABÍDNOUT SE aspoň mohly. Ale bylo mi to stejně dost fuk. Když měly na hlavě ty nemožný kokrhele a když to byly takový nány! A hrozně mě deprimovalo, jak řekly, že chtějí ráno brzy vstávat, aby stihly první představení v Radio City. Když někdo - například nějaká holka ve strašlivým klobouku - jede celou tu cestu do New Yorku - až ze Seattlu ve Washingtonu, propánakrále! - jen proto, aby ráno mohla brzy vstát a jít na první představení v Radio City, tak mě to tak deprimuje, že je to k nesnesení. Já bych jim bejval koupil všem třem třeba STO koktejlů, jen kdyby mi to bejvaly neříkaly.
Odešel jsem z Lavender baru hned po nich. Takjakotak už zavírali a kapela to položila už před hodnou chvílí. A vůbec, stejně to byl lokál, ve kterým sedět je hrůza hrůzoucí, ledaže tam máte někoho, kdo dobře tancuje, nebo vám číšník prodá něco, co se dá pít, a ne jen coca-colu. Na celým světě není jedinej noční podnik, kde by člověk vydržel nějak dlouho sedět, ledaže se tam dá koupit aspoň trochu alkoholu a namazat se. Nebo ledaže jste tam s nějakou holkou, do který jste úplně vedle.«[2]

Použitá literatura:

  1. Jerome David Salinger, Kdo chytá v žitě, Volvox Globator: Praha, 2000.
[2] Salinger, s. 53.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.1 (8 hlasů)