V noci jsem snil, že jsem motýlem

Život po francouzsku je jubilejní v pořadí desátý román francouzského novináře Jean-Paula Duboise, jehož prostřednictvím se mu ve svých čtyřiapadesáti letech podařilo proniknout do širšího čtenářského povědomí a z románu se nejen stal obchodní bestseller ale i byl nominován na ocenění hned ve čtveřici nejrespektovanějších francouzských výročních literárních cenách - Goncourt, Médicis, Renaudot a Femina (nakonec získal ocenění v rámci poslední zmiňované). Život po francouzsku je románová sága, jež zachycuje čtyřicet let vývoje francouzské společnosti a je vyprávěn pohledem padesátiletého Paula Blicka, jenž po sérii krátce po sobě jdoucích událostí - smrt manželky, krach rodinného podniku, psychická nemoc dcery, stařecká nemohoucnost matky - jež mu obrátí život zcela na ruby, bilancuje svůj možná pestrý ale současně i velmi fádní a nudný život.

Základním a mnohokrát opakovaným motivem, na kterém staví nejen román ale i samotná osobnost vypravěče Paula, je smrt jeho o dva roky staršího bratra Vincenta, jenž zemřel ve svých deseti letech na poměrně banální zánět slepého střeva. - Vincent byl pro Paula nejen milovaným starším bratrem, ale stal se z něj, přes svou ranou smrt, i jeho celoživotním vzorem, jemuž se Paul dle svého přesvědčení, přes poměrně velké životní úspěchy, ať již v osobním, uměleckém, obchodním, milostném či manželském životě, nikdy nemohl vyrovnat. Druhým opět mnohokrát opakovaným leitmotivem jsou střípky z Paulova poměrně pestrého sexuálního života, jenž nijak nenasvědčuje tomu, že se Paul sám, právě ve srovnání s bratrem, považoval za outsidera a postupně se přes velké uměleckého úspěchy na poli fotografie, vyděluje mimo společnost a uzavírá se pouze do okruhu své nejbližší rodiny, které se však současně a soustavně odcizuje.

Dalším podtextem, který se prolíná v názvech kapitol ale i ve stručném komentování společenských událostí, jsou soudobé politické osobnosti, kdy román začíná vznikem Páté republiky a jmenováním Charlese de Gaulla prezidentem a končí v průběhu druhého prezidentského období Jacquea Chiraca. Současně se Dubois netají svou levicovou orientací tak, že levicoví prezidenti a předsedové vlád jsou v románu obvykle popisováni ve lhostejném tónu, aby naopak ti pravicoví byli popisováni s přízvisky jako zkáza či špína Francie.

Celý román je vyprávěn prostřednictvím hlavního hrdiny Paula, který v románu nabízí jen stručný výčet životních událostí, které klade za sebe tak, jak je život přinesl a to bez jakýchkoliv náznaků hodnocení, snah o relativizaci či dokonce dovolení čtenáři nahlédnout do svého nitra. A tak přes ojedinělé náznaky v podobě stručně nastíněných životních zásad - například příhoda, kdy se Paul rozhodl odmítnout vojenskou službu a byl zmlácen lampasákem tak, že mu armáda nabídne modrou knížku výměnou za to, že nepodá žalobu; nebo raná příhoda, kdy osmiletý Paul poté, co se dozví o bratrově smrti běží do společného pokoje a bratrovi ukradne hračku, po které dlouho toužil - zůstává Paulova osobnost čtenáři zcela neproniknutelně utajena. A ostatně podobně utajené zůstávají i osobnosti všech ostatních tak, že v Duboisově podání je jak samotný Paul tak jeho rodiče, manželka, děti, přátelé i milenky, pouze jakési chladné nezúčastněné osobnosti, které bez hlubšího vlivu vstupují a zase vystupují aniž by v Paulově životě - s výjimkou desetiletého bratra - v jeho životě nechávaly nějaké výraznější stopy. Jak se ale lze domnívat, Duboisův autorský záměr byl přesně opačný a měl Paula vykreslit jako charakterního hrdinu své doby proti své vůli.