V noci jsem snil, že jsem motýlem

Z poměrně dlouhosáhlého seznamu fantaskních či sociálně utopistických románových představ o budoucím vývoji naší civilizace je dnes více či méně každý čtenář alespoň co do hrubého nástinu seznámen s románem George Orwella z roku 1949 - 1984, který lze pro bezprecedentní četnost citací ale i mnoho původních přízvisek, jež přešly do běžného komunikačního slovníku (např. „Velký bratr“ či „newspeak“), označit za jedno z nejvlivnějších literárních děl 20. století.

Zejména v anglosaských zemích je pak co do velikosti čtenářské obce významně zastoupen i román Aldouse Huxleyho Konec civilizace (orig. Brave New World) z roku 1932.

Literárně velmi zdařilou, ba v této kategorii i průkopnickou novelu Jevgenije Ivanoviče Zamjatina My z roku 1921 zná ale již jen několik nejzasvěcenějších, ačkoliv její stopy lze jako inspiraci vystopovat jak v Konci civilizace tak v románu 1984, který z této antiutopistické satiry do značné míry vychází.

Nicméně staly-li se romány 1984 a Konec civilizace kultovními četbami, My, které Zamjatin pojal v prvé řadě jako ironii, společně s novátorstvím, kdy Zamjatin minimálně o jedno desetiletí předběhl obecný vývoj, potažmo Zamjatinův punc umělce z komunistického Sovětského Svazu, záhy zapadlo do polozapomenutí, ze kterého jej alespoň částečně rehabilitoval až nástup perestrojky a pád komunistických režimů ve východní Evropě.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin se narodil 1. února 1884 v ruském městě Lebedaň. Zdárně vystudoval polytechnický institut v Petrohradě se zaměřením na konstrukci lodí. Již během studentských let se aktivně zúčastnil proticarského revolučního hnutí tak, že byl v roce 1905 zatčen a vypovězen z Petrohradu, ve kterém však i nadále ilegálně žil a studoval. V roce 1908 se v polytechnickém institutu stal aspirantem, v roce 1911 pak učitelem. V roce 1914 se podruhé ocitl ve střetu s carskou mocí za urážku ruské armády, které se dopustil ve své kritické novele Zapadákov (Na kuličkách) z roku 1913.

V letech 1915-17 Zamjatin konstruoval ledoborce v anglických loděnicích v Glasgow, Newcastle a Sunderlandu a své zážitky z tohoto období zapsal v novele Ostrované (1918) a povídce Rybář duší (1918). V obou případech s vyzněním satiricky pojaté kritice anglického puritánství.

Po ustanovení Prozatímní vlády se v roce 1917 vrací zpět do Petrohradu, kde se opět významně zúčastňuje revolučního kulturního života. V Petrohradě pak Zamjatin zůstává až do roku 1931, kdy mu v souvislosti s trestem za novelu My po dvou letech pronásledování, veřejného pranýřování ale i zákazu publikovat, Stalin dovolil emigrovat tak, že Zamjatin dne 10. března 1937 v Paříži umírá v naprostém osamocení. - My nebylo za autorova života v Sovětském Svazu nikdy vydáno. Stalo se tak až v roce 1987; v češtině poprvé v roce 1927, nicméně podtext paralely totalitního sci-fi byl s nastupujícím režimem stalinismu více než zjevný.

 

Zamjatin v duchu celého svého díla pojal novelu My jako satiru komunismu v jeho filozofických prazákladech. Huxley od této Zamjatinovy představy v podstatě neodbočil, nicméně zatímco primární ideu My lze shrnout právě do slova „my“ - tedy jako rozpuštění vlastní osobnosti ve prospěch celku, je základní motto románu Konec civilizace obsaženo v heslech „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“. A ač je deklarována výjimečnost individua, důsledkem je podobně jako v My oduševnělá a snadno manipulovatelná masa. A ani Orwell se od této Zamjatinovy koncepce v podstatě neodchýlil, ba, 1984 novelu My poměrně věrně kopíruje jak v základní stavbě příběhu tak v Zamjatinových alegoriích typu Dobroditel, Strážci, Hodinové desky, Hodiny soukromí, Mateřská norma a Zelená stěna, jež se u Orwella objevují ať již jako Velký bratr, Ideopolicie a další s tím rozdílem, že zatímco Orwell se v podstatě snaží o zobrazení komunismu ve smyslu své sentence z Farmy zvířat „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“.

Zamjatin společenské zřízení nastíněné v My v podstatě nekritizuje a ani před námi nerozvíjí katastrofickou budoucnost. Naopak v duchu základních myšlenek komunismu nastiňuje dokonalou společnost, ve které jsou si všichni rovni, každý má své místo, nikdo netrpí ať již chudobou, nemocemi tak poruchami vlastní osobnosti. Pojmy typu majetek, já, moje, tvoje ztratilo veškerý svůj význam a naopak celá společnost funguje jako přesně nařízený hodinový stroj, kdy všichni ve stejný okamžik usínají, vstávají, vykonávají ranní hygienu, jdou do práce, jsou vzděláváni, oddávají se sexuálním hrám ale i přesně 50× rozžvýkají každé sousto. Stěny domů jsou postaveny z průhledného skla, protože neexistuje-li já, nemá smysl ani pojem soukromí, Strážci, kteří na všeobecné dodržování pravidel dohlížejí, jsou obyvateli bráni ve smyslu strážných andělů. Nejvyšší Dobroditel jako milosrdný a chápající Bůh. Nejvyšším principem je matematika tak, že jednotlivci jsou bráni jen jako cifry společenské rovnice.

Ovšem tato idylická vnější skořápka má několik vážných trhlin, kterými nás ve formě deníku provede jeden z nejvěrnějších lidí-čísel, D-503. Krom jiného je D-503 hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu tohoto nejvyššího typu lidské společnosti. D-503 se však zamiluje do ženy I-330, což znamená, že onemocní vážnou chorobou zvanou DUŠE ale též FANTAZIE tak, že je schopen a ochoten nejen porušovat zákony, ale je i odhodlán zúčastnit se revoluce, strhnout Zelenou stěnu, kterou je civilizace hermeticky uzavřena před vnějším světem s živou přírodou, stromy ale i lidmi více než číslům podobným zvířatům. Tato konspirace je však odhalena, všechna čísla jsou předvedena na operaci s odstraněním i náznaku fantazie tak, že i číslo D-503, které nám svou duševní katarzi ze stroje v člověka naznačilo ve svém deníku, určeném původně jako propagandistický materiál, považuje své zápisky za projev někdejší nemoci. Jediná I-330, tedy žena, do které se vášnivě a zcela nekontrolovatelně zamiloval a nakonec ji i udal Dobroditeli, nejen nezradí, ale současně jej nepřestane milovat, je rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.