V noci jsem snil, že jsem motýlem

V té době své nejslavnější dílo, Posedlí, napsal Witold Gombrowicz pod pseudonymem Zdzisław Niewiesk s tím, že ještě před začátkem vydávání románu na pokračování Gombrowicz odcestoval do Argentiny - původně jen na několik měsíců, aby zde nasbíral materiál pro své další dílo, ale vzhledem k tomu, že vypukla válka a po jejím skončení se moci ujal bolševický režim, již nikdy se do Polska nevrátil. Román sice vzbudil značný čtenářský ohlas, ale brzy jej zcela potlačily válečné události a vzhledem k tomu, že Gombrowicz sám se k tomuto svému příspěvku do žánru krejcarových detektivních románů nikdy nehlásil, ba na něj de facto zapomněl a to až do roku 1969, kdy v Pažíži diktoval svou životní biografii, ve své úplné podobě spatřil světlo světa až v roce 1990.

Román Posedlí má navenek všechny parametry literárního škváru - tajemný hrad uprostřed močálů, šílený kníže, tajemné prokletí a strašidelný pokoj, kde ten kdo se v něm pokusí přespat, do rána zešílí, avšak současně si v něm Gombrowicz vyzkoušel témata, která dále rozvinul ve svém pozdějším vrcholném díle. Ale Posedlí není jen román pro zaryté bibliofily a polanisty, jak by se snad mohlo zdát z faktu, že byl znovuobjeven právě jen pro Gombrowiczovo slavné jméno. - Ze stylu vyprávění ale i nepříliš povedeného závěru, který je v rámci brakové literatury často tím jediným důvodem, proč ji číst, jasně vyplývá, že románu samotnému Gombrowicz nevěnoval o nic větší úsilí, než požadovalo jediné kritérium nakladatele - tj. aby to čtenáře „chytlo“ a splnil tak jediný cíl, který sám očekával - honorář, který mnohonásobně převyšoval částku, kterou získal za svůj předchozí a současně dodnes celosvětově nejoceňovanější román Ferdydurke z roku 1937.

Styl románu tak koketuje s tzv. gotickým románem, který však napodobuje jen velmi neuměle s tím, že tajemnost často střídá s ironií a satirou. Obvykle velmi rozvleklou a těžkopádnou hororovou zápletku Gombrowicz geniálně substituoval tím, že jako zdroj tajemného strachu položil ručník - ano zcela obyčejný špinavý ručník, který povlával v bývalé hradní kuchyni, jež však v tom, kdo se k němu přiblížil, vyvolával nepotlačitelný pocit hnusu. To, co se ve skutečnosti zasloužilo o někdejší věhlas tohoto románu, a proč je toto dílo zajímavé i pro dnešního čtenáře, je především jeho pychologická rovina, jež spočívá v tajemné rezonanci dvou hlavních postav - zchudlé přísluškyně nižší šlechty Maji Ochołowské a co do společenského vychování velmi primitivního tenisového trenéra Mariana Leščuka, kteří se společně zmítají na pokraji posedlosti a vzájemné destrukce. Důležitou rovinou je ale i neustálé řešení společenské nerovnosti. - Jednak ve vztahu knížete a jeho nemanželského syna, kterého odmítl uznat za svého dědice a byl proto proklet. Ale zejména pak ve vztahu Maji a Leščuka.

Maja, jež je potomkyní prostých zemanů a nyní zcela bez majetku, napříč celým románem řeší svůj citový vztah k Leščukovi, který neustále komítá mezi sympatií k němu jakožto člověku a odporem k jeho společenskému původu. Toto dilema je pro Maju vyřešeno až tím, že Leščuk, jenž je s Majou uvězněn v tajemné kuchyni, prostě vyhodí strašidelný ručník z okna - tento akt, jehož se za několik desítek let nikdo neodvážil, je pro Maju znakem toho, že Leščuk je naolik primitivní a hloupý, že nezná ani mytologický strach. Tento svůj názor však přehodnotí, a následně dá i plný průchod svým citům, poté, co ráno uvidí, že Leščukovi zcela zbělaly vlasy - při vyhození ručníku z okna naopak musel překonat strach zcela nelidských rozměrů a to jen proto, aby zachránil Maju před zešílením.

Postavy Maji a Leščuka s jejich vzájemnou posedlostí a rezonancí v mnohém připomínají psychologické povídky Ladislava Klímy, který rovněž své dílo psal v tvůrčí rovině míšící ironii s parodií. Avšak současně se Klíma své dílo, jež se nechází o několik kvalitativních řádů jinde než Posedlí, až na výjimky nikdy nepokusil zpeněžit a drtivou část jej spálil tak, že teprve často až s odtupem desítek let vychází jeho pouhé torzo. Jako další parafrázi s vnějším napodobováním brakové literatury lze uvést Vítězslava Nezvala a jeho parodií na červenou knihovnu, román Valérie a týden divů.