06. Listopad 2013
Yann Martel: Pí a jeho život
Life of Pi, 2002
Yann Martel byl až do podzimu roku 2002 zcela neznámým kanadským spisovatelem, jenž sice pochází z frankofonní části Kanady, ale píše výhradně anglicky a díky tomu se mohl zúčastnit hodnocení nejprestižnější britské literární ceny Booker Prize. Martel nebyl v rámci této soutěže rozhodně favoritem a to nejen díky tomu, že krom nominovaného románu Pí a jeho život měl na svém kontě jediný a navíc neúspěšný román, ale navíc jej do soutěže nominovalo nezávislé skotské nakladatelství Canongate, což dále snižovalo pravděpodobnost jeho výhry vzhledem k faktu, že od vzniku ceny v roce 1969 vždy vyhrál spisovatel zastupovaný některým ze tří největších anglických nakladatelství. Ale Martel toto prestižní ocenění nakonec získal, což samo o sobě automaticky znamená, že jeho kniha byla v krátké době přeložena do několika desítek dalších jazyků, v roce 2004 pak i do češtiny.
A Martel byl v roce 2003 vedle Irvina Welshe jednou z hvězd pražského Festivalu spisovatelů a četl zde úryvek ze svého do češtiny v té době ještě nepřeloženého vítězného románu. Naprostý vrchol co do popularity románu Pí a jeho život ale znamenala jeho filmová adaptace hollywoodským gigantickým studiem Disney v roce 2012, jež se sice sama o sobě příliš nepodařila, ale pro Martela to znamenalo znovuobnovený zájem o jeho již polozapomenutou knihu. Ostatně do zapomnění zapadla minimálně polovina laureátů Booker Prize, což jen potvrzuje tušenou korelaci, že je jen slabá spojitost mezi dočasnou literární slávou a skutečnou nadčasovou kvalitou.
A kvalita Pí a jeho život je pro mnohé z čtenářů i kritiků sporná - román je založen na poměrně originální zápletce, kdy malý indický chlapec Piscine Molitor Patel, zkráceně Pí, jako jediný člověk přežije společně s gorilou, zebrou, hyenou a bengálským tygrem ztroskotání lodi a ve společnosti neochočeného tygra pak stráví celkem 227 dnů na pouti záchranného člunu napříč Tichým oceánem, kdy neřízený člun přepluje moře od Filipín až k pobřeží Mexika. Román je sporný jak uvěřitelností vlastní zápletky a na to se v rámci tohoto románu hraje zejména, tak určitou literární nevyzrálostí autora, kdy jednoznačně nejsilnější část románu pojednává o hledání Boha malým indickým chlapcem ze sekulární rodiny, jenž začne současně vyznávat jak hinduismus, tak křesťanství tak islám. Hlavní část o dobrodružné platbě Pía a tygra jménem Richard Parker nemá žádný okamžik překvapení - to, že se chlapec zachrání a svůj příběh bude o více než dvě desetiletí povídat alter egu Yanna Martela a to jako důkaz existence boha, je prozrazeno již v úvodní části. A byť se Martel snažil být co nejvíce detailní ohledně všech technických podrobností Píova přežití i toho, jak se mu podařilo psychologicky zvítězit nad tygrem tak, aby jej vyhladovělá šelma nesežrala, působí to již od začátku nevěrohodně, s postupujícími stránkami pak již i nudně.
Román však nekončí očekávaným závěrem, kdy Pí buď narazí na pobřeží nebo jej zachrání loď, ale vyvrcholí jinou verzí celého příběhu, kterou zachráněný Pí vypráví dvěma zástupcům japonské pojišťovny, kteří se od Pía snaží vyzvědět příčiny potopení lodi. - Píovu příběhu s hyenou, zebrou, gorilou a tygrem nevěří a proto jim Pí nabídne jiný příběh, ve kterém se zachrání namísto hyeny lodní kuchař, namísto zebry mladý námořník, a namísto gorily Píova matka, a kdy kuchař nejprve zabije a sní námořníka, poté zabije Píovu matku a nakonec Pí zabije kuchaře a stane se tak předobrazem alegorického tygra.
Čtenář tak má na výběr dvě verze téhož příběhu, ani jedna z těchto verzí však neobstojí před mistry, kteří podobné téma dokázali vyprávět mnohem poutavěji a věrohodněji. - Jako příklad literárního díla, jež se navenek a pro mnohé ze soudobých čtenářů velmi věrohodně tvářilo jako nedopsaný a jen náhodou zachráněný deník uvádím román Edgara Allana Poea Dobrodružství A.G.Pyma, se kterým toho má Pí a jeho život mnohé společného - krom nezpochybnitelné Martelovy inspirace co do vlastního příběhu i otevřeného závěru si z něj Martel vypůjčil jak postavu Tygra - v Dobrodružství A.G.Pyma je Tygr jméno Pymova newfoundlandského psa - tak postavu Richarda Parkera - jež je v Poeově románu odpudivou postavou zrádce.
Ale je-li Martelův román do jisté míry zachráněn závěrečným zpochybněním vyprávěného příběhu, kdy se mu podařilo čtenáře dostat ze stavu znuděné pochybnosti do stavu pochybnosti principiální až takřka filozofické, nesplněn bohužel zůstává Martelův úvodní slib a to, že díky příběhu se naučíme věřit v Boha, kdy právě tento nesplněný slib, či lépe autorova lstivá léčka, nutí čtenáře román hltavě číst i v jeho nudnější střední části.
Značná část románu je věnována popisu moře, lovu ryb a nekonečným sedmi a půl měsíčním útrapám na širém moři. Z Marteova popisu, kdy přeci jen je velmi těžké bez vlastních námořnických zkušeností moře realisticky popisovat, se však zdá, že Píova odysea netrvala sedm měsíců ale sedm dnů. - To je například ve velkém rozporu s novelou Gabriela Garcíi Márqueze Zpověď trosečníka jehož na skutečném příběhu založené desetidenní putování námořníka na nechráněném prámu budí naopak pocit, mnohonásobně delšího časového období.
KAPITOLA 1
Prožité utrpení ve mně zanechalo smutek a skleslost.
Studium a stálé, soustředěné provádění náboženských obřadů mne vrátily zpět do života, i když mé náboženské praktiky by někteří považovali za výstřední. Po jednom roce na střední škole jsem se přihlásil do dvouoborového bakalářského studia na Torontské univerzitě, na teologii a zoologii. Moje bakalářská práce z teologie se týkala jistých aspektů kosmogonické teorie velkého židovského kabalisty Izáka z Lurie. Moje práce ze zoologie spočívala v analýze funkce štítné žlázy u lenochodů tříprstých. Lenochody jsem si vybral, neboť jejich klidné, tiché a sebezpytující chování tišilo bolest v mém rozjitřeném nitru.
Existují dva druhy lenochodů, dvouprstí a tříprstí, kteří se liší počtem drápů na předních končetinách, protože na zadní končetinách mají oba druhy tři drápy. Jedno léto jsem měl to štěstí, že jsem mohl studovat lenochody tříprsté v jejich přirozeném prostředí v rovníkových pralesích Brazílie. Lenochod je velmi fascinující zvíře. Jeho pomalost a netečnost jsou vskutku příslovečné. Spí nebo odpočívá v průměru dvacet hodin denně. Náš tým zkoumal spánkové návyky pěti divokých lenochodů tak, že jsme každému z nich brzy ráno po usnutí položili na hlavu jasně červenou misku naplněnou vodou. Když jsme se druhý den dopoledne vrátili, lenochodi viseli na stejném místě jako den předtím a misky na jejich hlavách se hemžily hmyzem. Lenochod je nejaktivnější za soumraku, i když slovo aktivní lze o tomto tvorovi použít jen s velkou nadsázkou. Zavěšený ve větvích se pohybuje maximální rychlostí přibližně 400 metrů za hodinu. Pokud spadne na zem, vleče se lenochod v ohrožení života k nejbližšímu stromu rychlostí nanejvýš 250 metrů za hodinu, tedy asi 440 krát pomaleji než gepard při lovu. Když nikam nespěchá, posouvá se lenochod po větvi tempem čtyři až pět metrů za hodinu.
Lenochod tříprstý okolní svět takřka nevnímá. Na žebříčku od 2 do 10, kde 2 představuje neobyčejnou netečnost a 10 mimořádnou pronikavost smyslů, označil americký přírodovědec William Beebe v roce 1926 chuť, hmat, zrak a sluch u lenochoda známkou 2, a jeho čich známkou 3. Pokud narazíte v divočině na spícího lenochoda a dvakrát nebo třikrát do něj šťouchnete, aby se probudil, začne se rozespalýma očima zmateně rozhlížet všude kolem, ale vás si nevšimne. Dosud není jasné, proč se kolem sebe tak zaujatě dívá, protože stejně vidí všechno rozmazaně. Co se týče sluchu, lenochod sice není hluchý, nicméně o okolní zvuky nejeví zájem. William Beebe udává, že výstřely pušek u spících nebo krmících se lenochodů nevyvolaly takřka žádnou reakci. Ani o něco lépe vyvinutý čich lenochodů by se neměl přeceňovat. Údajně by lenochodi měli být schopni čichem rozpoznat prohnilé větve a vyhnout se jim, nicméně podle Bullocka (1968) často padají na zem právě proto, že se chytili větve, která byla shnilá.
Jak takové zvíře vůbec dokáže přežit?
Právě díky své pomalosti. Ospalost a lenivost jej chrání před nebezpečím. Ja, jaguáry, ocelotů, harpyjí a anakond. Chlupy lenochodů jsou pokryté řasami, které jsou v suchém období hnědé a v období dešťů zelené, takže zvíře splývá s okolním mechem a listím a vypadá jako mraveniště, veverčí hnízdo nebo jako část stromu.
Lenochod tříprstý vede mírumilovný, vegetariánský život v dokonalém souladu se svým prostředím. „Na rtech má neustále dobrosrdečný úsměv“, napsal v roce 1966 přírodovědec Tirler. Podařilo se mi tento úsměv pozorovat na vlastní oči. Nejsem sice člověk, který by zvířatům přisuzoval lidské vlastnosti a emoce, nicméně během onoho měsíce v Brazílii, kdy jsem mohl sledovat odpočívající lenochody, jsem měl několikrát pocit, že se dívám na jogíny meditující na hlavě nebo na poustevníky ponořené v modlitbách, na moudré bytosti, jejichž intenzívní duševní život je mimo dosah našeho vědeckého zkoumání.
Občas se mi stávalo, že se mi mé studijní obory prolnuly. Někteří z mí kolegové na teologii – popletení agnostici, kteří nevěděli, kde je nahoře a kde dole, mi svým otročením rozumu, tomuto pozlátku intelektuálů, připomínali lenochody tříprsté. A lenochod tříprstý, tento nádherný příklad zázraku stvoření, mě zase upomínal na Boha.
Nikdy jsem neměl problémy se svými kolegy na zoologii. Přírodovědci jsou přátelští, ateističtí a pracovití lidé, kteří mají rádi pivo, a pokud nemyslí na vědu, věnují se sexu, šachu nebo baseballu.
Nechci se chlubit, ale myslím, že jsem byl velmi dobrý student. Čtyři roky po sobě jsem měl nejlepší prospěch z celé koleje sv. Michala. Dostal jsem všechny ceny, které uděluje katedra zoologie svým studentům. Katedra teologie mi podobná ocenění neudělila jen proto, že se v tomto oboru žádné nedávají, neboť jak všichni víme, odměna za studium náboženství nespočívá v rukou smrtelníků. Byl bych získal medaili generálního guvernéra za akademickou činnost, nejvyšší univerzitní ocenění udělované Torontskou univerzitou, kterou se honosí nemalý počet význačných Kanaďanů, nebýt jednoho růžolícího chlapce odchovaného na hamburgerech, s krkem jako kmen stromu a nesnesitelným optimismem.
Dodnes mne trápí, že jsem tu cenu nezískal. Když jste si toho v životě hodně vytrpěli, každá další bolest se vám zdá zároveň nesnesitelná i malicherná. Můj život připomíná středověký obraz tance smrti – neustále se mě drží rozšklebený kostlivec, aby mi připomínal pošetilost lidského počínání. Vysmívám se mu. Zpříma na něj hledím a říkám mu: „Vybral sis toho špatného. Ty možná nevěříš v život, zato já rozhodně nevěřím v smrt. Táhni!“ Kostlivec zaklepe čelistí a přivine se ještě blíž. Nepřekvapuje mě to. Smrt se totiž nedrží tak blízko života proto, že by to byla biologická nutnost, nýbrž ze závisti. Život je tak nádherný, že se do něj zamilovala i smrt – žárlivou, majetnickou láskou, která se snaží urvat, co může. Život však zapomnění snadno překoná. Možná přitom ztratí jednu či dvě bezvýznamné maličkosti, ale z bezvýchodného smutku je najednou jen pomíjivý mráček. Růžolící chlapec získal stipendium také od Rhodesovy nadace. Mám ho rád a doufám, že pro něj bude pobyt v Oxfordu dobrou zkušeností. Pokud mne bohyně bohatství Lakšmí někdy zahrne svou přízní, bude Oxford pátý na seznamu měst, která bych chtěl navštívit dříve, než zemřu, hned po Mekce, Varánasí, Jeruzalému a Paříži.
Nemám, co bych řekl o svém pracovním životě. Snad jen to, že kravata se váže jako oprátka – i když visí koncem dolů, můžete se na ní oběsit, pokud si nedáte pozor.
Miluji Kanadu. Chybí mi indická polední výheň, jídlo, ochočené ještěrky na stěnách, barvotiskové filmové muzikály, potulné krávy na ulicích, krákání vran, dokonce i hovory o kriketových zápasech, ale Kanadu miluji. Je to skvělá země, ve které je větší zima, než zdravý rozum připouští, obydlená laskavými, inteligentními lidmi, co maji hrozné účesy. Navíc mi v Puduččéri nezůstal žádný domov, kvůli kterému bych se chtěl vracet.
Richard Parker je tu stále se mnou. Nikdy jsem na něj nezapomněl. Troufnu si přiznat, že mi schází? Ano. Schází mi. Stále se mi o něm zdá. Většinou jsou to noční můry, ale noční můry s příchutí lásky. Lidské srdce je složitá věc. Dodnes jsem nedokázal pochopit, jak mě mohl tak lehkomyslně opustit, aniž by se rozloučil, aniž by se jedinkrát otočil a podíval zpět. Bolí mne z toho u srdce, jako by mi ho trhali na kousky.
Lékaři, ošetřovatelky a dokonce i pacienti v mexické nemocnici na mne byli nesmírně hodní. Oběti dopravních nehod i pacienti s rakovinou, jakmile se dozvěděli, co se mi přihodilo, všichni se přibelhali nebo přijeli na vozíku k mé posteli, často i se svými rodinami. Nikdo z nich nemluvil anglicky a já zase neuměl španělsky. Usmáli se na mě, potřásli mi rukou, pohladili mne po vlasech a nechali mi na posteli jídlo a oblečení. Dojímali mne svou starostlivostí až k neovladatelným záchvatům smíchu a pláče.
Po několika dnech jsem přes neustálou nevolnost, závratě a celkovou slabost dokázal vstát a udělat pár kroků. Krevní testy ukázaly, že jsem chudokrevný a že hladinu sodíku v těle mám velmi vysokou a draslíku naopak nízkou. Mé tělo zadržovalo tekutiny a nohy mi natekly jako balóny. Vypadal jsem, jako by mi někdo transplantoval sloní nohy. Močil jsem temně žlutou až hnědou tekutinu. Ale po týdnu už jsem mohl chodit normálně, a dokonce nosit i boty, pokud jsem si nezavázal tkaničky. Rány se mi zahojily, i když mi dodnes zůstaly jizvy na zádech a na ramenou.
Když jsem poprvé otočil vodovodním kohoutkem, ten hlučný, marnotratný a prudký proud vody, který z něj vytryskl, mnou tak otřásl, že jsem ztuhl úžasem, podlomila se mi kolena a já se složil v mdlobách do náruče ošetřovatelky, která stála za mnou.
V Kanadě pak, prvně v indické restauraci, jsem začal jíst rukama. Číšník se na mě kriticky podíval a opovržlivě se ušklíbl: „Zrovna tě vyložili z lodě, co?“ Zbledl jsem. Mé prsty, kterými jsem ještě před chvílí vychutnával sousto jídla, abych prodloužil ten okamžik slasti, než jej vložím do úst, se jeho pohledem ušpinily. Ztuhly mi jako zloději přichycení při činu. Neodvážil jsem se je olíznout. Místo toho jsem je provinile utřel o ubrousek. Zřejmě ani netušil, jak hluboce mne jeho slova zranila. Jako by mi zaryl pod nehty hřebíky. Neohrabanými pohyby jsem uchopil vidličku a nůž, snad poprvé v životě. Ruce se mi třásly. Moje sambara ztratila svou chuť.
Použitá literatura:
- Yann Martel, Pí a jeho život, Argo, Praha: 2004.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 4462x přečteno
Zaslat e-mailem
