V noci jsem snil, že jsem motýlem

Juraj Jakubisko jednoznačně patří k té lepší části české kinematografie 80. a 90. let, ba jeho snímky mají tendenci o nadčasovost a poetiku, kterou Jakubisko skrývá ve snaze o surovou autentičnost. Nicméně snad jen s výjimkou Tisícročné včely z roku 1983 vždy zůstává někde na půli cesty a přes úspěšné nalézání zajímavých námětů s dobrým vypravěčským příběhem, již poměrně záhy začíná nudit.

Všemi těmito vlastnostmi oplývá i trpí možná vůbec poslední podařenější Jakubiskův snímek z roku 1989, Sedím na konári a je mi dobre, který však vzhledem ke své premiéře těsně před listopadovým převratem zcela zapadl a patří tak mezi Jakubiskovy méně známé snímky. Jakubisko poté prostředí i téma z filmu Sedím na konári částečně vzkřísil o osm let později v Nejasné zprávě o konci světa, která se sice těšila vyššímu zájmu diváků, ale jako reparát skončila opět s mírnými rozpaky.

Snímku přes proklamovaný poetický rozměr, který mu měl dodat zejména tragický konec němé krasavice v podání mladičké Markéty Hrubešové, zcela dominuje herecká dvojice v hlavních rolích - Boleslav Polívka a Ondřej Pavelka, na jejichž herectví, či lépe zvládání mnoha komických situací, je celý film postaven. Dalším výrazným prvkem, pro českou kinematografii před rokem 1989 zcela nevídaným, je kritika komunistického převzetí moci v roce 1948 a absurdity atmosféry strachu raných 50. let, kdy se hlavní postavy Pepe a Prengel tak dlouho pohybují na úzké hranici mezi snahou se do něčeho nezaplést a současně si zachovat zdravý rozum, až je kriminál nakonec nemine.