V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po Nosorožci a Plešaté zpěvačce je Židle asi nejvýznamnější a současně nejabsurdnější drama Eugèna Ionesca. Židli lze též pak považovat za inicializační dílo absurdního dramatu jako takového, kdy Ionesco poprvé překročil hranice pouhé dadaistické provokace, jak lze charakterizovat prvotinu Plešatá zpěvačka. Kombinací absurdní humoru s hlubším existencialistickým kontextem pak de facto stanovil pravidla, ve kterých se bude žánr absurdního dramatu, jakožto dominantní dramatický útvar zvláště 60. let, pohybovat.

Výklad hry, kdy manželská dvojice Stařečka a Stařenky vítá desítky, ne-li stovky, pozvaných zástupců elity své doby, kteří však zůstávají pro diváka neviditelní a jejich přítomnost je divákem tušena jen prázdnými židlemi, aby Stařeček prostřednictvím Řečníka, pronesl zcela zásadní projev, kterým zodpoví základní otázky lidské existence, bývá interpretována na široké škále možných výkladů - počínaje nemožností tyto otázky zodpovědět, protože postava Řečníka je hluchoněmá až po eschatologický výklad, kdy jsou Stařenka a Stařeček, jež na konci hry spáchají sebevraždu, považování za poslední příslušníky lidské civilizace.

Ionesco není v českém divadle příliš často uváděn, nicméně Židle byla na české scéně zinscenována hned několikrát. Nejzdařileji v roce 2002 v Divadle v Řeznické v dramaturgii a režii Saši Rašilova.