V noci jsem snil, že jsem motýlem

Okno ve druhém patře mělo ideální strategickou polohu. Lehký kulomet, umistěný zde v případě pouličních bojů, by ovládl celou ulici. Ale ani teď, v čas míru, neleželo ladem, nýbrž bylo každodenní pozorovatelnou slečen Houdkových, zasloužilých důchodkyň. Dvojici, která se objevila na blízkém nároží, zaregistrovaly sice obě, ale jen jedna shrnula výsledek společného pozorování:

„Faun! Už si zase táhne jednu takovou!“ Faunem nazvala slečna Eliška Houdková pana Jana Koblihu, muže na prahu nejlepších let. Zvolila toto přirovnání, protože byla členkou Kruhu přátel Jaroslava Vrchlického, v jehož básních je Faun jako doma. Jedna taková se týkala Koblihovy průvodkyně, která spíše nedosáhla než dosáhla dvaceti let. Byl tu rozdíl bezmála generační.

Když dvojice vcházela do domu, pan Kobliha instinktivně vzhlédl a pozdravil se srdečnou zdvořilostí. Dostalo se mu stejně přívětivé odpovědi, neboť slečny oceňovaly jeho dobré způsoby. Upřímně řečeno, imponovalo jim i to faunství, ovšem tajně. Zato netajeným opovržením stíhaly ty jedny takové, což slečna Blanka Houdková teď výstižně vyjádřila povzdechem:

„Chudák! Nemá s ženskýma štěstí!“ Je zajímavé, že přesně totéž si někdy myslíval i sam pan Kobliha. Stávalo se tak ve chvílích, kdy se sebou pociťoval hlubokou účast, to jest dosti často, ba stale častěji. S léty se totiž dostavoval pocit samoty, a tudíž i flirt s představou rodinného krbu. V těchto okamžicích si však pan Kobliha trpce uvědomoval, že žádná z těch, které na několik hodin měnily jeho garsoniéru v sluj Venušinu, není hodna trvalého svazku, přesněji řečeno trvalého svazku zrovna s ním.

Víceméně jen zřídkakdy si přiznával pravý důvod takové nechuti: že by totiž manželství mohlo drasticky omezit právě ty sladké chvíle, jako je tato, kdy velezkušený hráč se chystá zahrát se zajímavým, protože neznámým nástrojem novou variaci staré téma.

Neboť pan Kobliha byl samoúčelný erotik.

Tento pojem zahrnuje v obecných představách velice ošklivé vlastnosti jako zhýralost, cynismus atd. Pain Kobliha však nebyl ani zhýralec, ani cynik, ani atd. Copak by obstál s takovým kádrovým profilem v administrativě velké výsadní společnosti? Ba copak by se tam dokonce mohl ocitnout na tabuli vzorných pracovníků? Pravda, stalo se tak jen jednou, ale stalo se to přece. Pan Kobliha prosté dokázal, že samoúčelný erotismus, pěstovaný po úředních hodinách, nenarušuje budovatelské úsilí.

Provozoval jej takto: Když skončil svou práci, šel rovnou domů, vykoupal se a oblékl svůdcovský úbor, jehož základním prvkem byla bělostná silonová košile. Měl dvě, pral je každou noc před spaním a pečlivě vyvěšoval. Proměna kádrově nezávadného pracujícího inteligenta v samoúčelného erotika si vyžádala asi hodinu. Pak se ihned vyrazilo na lov. Třeba říci, že pan Kobliha byl člověk kultivovaný, a proto opovrhoval manévry pouličního seznamovaní, které přenechával vulgárním duchům. Jeho revíry se prostíraly v shromaždištích a místnostech zábavní, rekreační nebo i ryze kulturní povahy. Poněvadž se v této činnosti nikdy nepachtil za pevně vytčeným, a tudíž i vymezeným ideálem, nebyla vymezená ani jeho taktika. Velmi rychle odhadl objekt a pak se choval rezervovaně nebo drze, seriozně nebo žertovně, brutálně nebo něžně, v dalších kolech však vždy romanticky, ba sentimentálně. Díky pružnosti svých metod měl úspěchy na široké základně a měl je už hezky dlouho.

Byl tu však jeden problém. Ačkoliv pan Kobliha změnil za svého života nejeden světonázor, jeho samoúčelné erotický' vkus stagnoval, to jest setrvával u dívek zhruba dvacetiletých, ne-li kapánek mladších. Věk a hmotné půvaby těchto pomilováníhodných bytostí byly tedy stále stejné, nikoli však jejich zvyky, úsloví a projevy. Dvacetiletá z třiapadesátého roku lišila se od dvacetileté typu šedesát tři v detailech, které odborník páně Koblihovy profese nesměl podceňovat. Seznamovací ritus a finesy namlouvání měnily se pomalu, ale jistě, a jestliže interesent chtěl získati důvěru, a tudíž i sympatie, musel přihlédnout k této změně a držeti krok. Pan Kobliha jej svědomitě držel, nicméně byly okamžiky, kdy si počínal uvědomovat, že pochoduje s cizinkami. Jeho příslušnost k osmatřicátníkům mu poplašně signalizovala, že ty osmnácti až dvacetileté náleží k tajnému, nepochopitelnému bratrstvu, do něhož nebude nikdy přijat a které se jmenuje — nová generace. V těchto okamžicích zachvacovala pana Koblihu panika: což ta jeho generace už není nová? Ale vždyť je stále mlád, vypadá skvěle a miluje skvěle! Kteréžto přesvědčení počal si ověřovati s horlivostí přímo horečnou, a vskutku — nahromadil řadu lichotivých důkazů!

Zkušební kámen toho posledního byl vyhlédnut dnes odpoledne na plovárně. Měl metr sedmdesát, nohu číslo čtyřicet, věk devatenáct. Postava, kladení chodidel a půvabná hranatost pohybů prozrazovaly zarytou sportovkyni, kterýžto odhad potvrdilo bližší konverzační ohledání: dívka jménem Gita plavala závodně, ale poněvadž plavectví jednoho neuživí, byla ošetřovatelkou. Jako obvykle, již navázání prvých styků vyžádalo si rychlé rozhodnutí o nadcházejícím postupu. Pan Kobliha v podstatě pracoval dvěma metodami, z nichž jedné říkal sólo a druhé sajdkár. Podstata sóla tkvěla v přímočarém nájezdu, neskrývaném přiznání svého zájmu, ovšem zájmu delikátně kořeněného citem. Dovolovala, ba přikazovala mluvit o sobě — jak příjemné! — a obešla se bez pomocných systémů. Odtud sólo. Byla praktikována především v pozdně večerních a nočních hodinách, kdy duše jsou přístupny důvěrným sdělením a uvědomují si, že mají tělo. Sajdkárem se sice ztrácelo mnoho času, nicméně převážná většina denních případů si vyžadovala právě tuto techniku a žádnou jinou. Samoúčelný erotik zde zprvu vystupoval zcela neosobně, nemluvil sobě, tím méně o své sympatii. Vlastně jako by ani byl. Tím poutavěji a zasvěceněji však hovořil o věcech, které zajímaly vyhlédnutý objekt a jejichž důvěrná znalost probouzela respekt k osobě informátora. Zkratka slovem sajdkár bylo třeba rozuměti onu nezbytnou zátěž tlachů, které sice zpomalují jízdu, ale zároveň podmiňuji dosažení cíle. Jestliže nenastaly komplikace, jezdec se zbavil ve vhodném okamžiku sajdkáru a pak už svištěl výše zmíněné sólo.

Nuže, přívěsný vozík páně Koblihův byl napěchován velmi atraktivním sortimentem. Tento příjemný a vzhledný muž smejčil již po řadu let v zákulisí oněch kulturních odvětví, která vyzařují v jakémkoliv společenském zřízení svůdné, vzrušující světlo. Veřejnost vůbec, a socialistická zvláště, považuje tyto oblasti za střediska sladkého života, kde se bez přestání odehrávají kádrové neúnosné příběhy. Díky svým přátelům pohyboval se pan Kobliha v tomto záviděníhodném světě zcela nenuceně. Procházel bez překážek zadními vchody několika mladých scén, měl volný přístup do svazových klubů jako „jimi uvedený host“ a navštěvoval—ne zcela legálně — promítání veřejné nepromítaných zahraničních filmů. Zkrátka — byl kulturní kibic.

Silné očtené číslo polského filmového časopisu Ekran, spatřené v ruku pozoruhodné ošetřovatelky, vytýčilo před panem Koblihou trasu dalšího postupu. „Hele, Audrey Hepburn!“ pravila Gita, zapichujíc dosud mokrý prst do fotografie. Pan Kobliha nakoukl a zívl: „Snídaně u Tiffanyho... To jsem viděl.“ „Dyť to tu nehráli!“ „Nehráli. Jelo se to jen pro tvůrčáky.“ „Tvůrčáky?“ „Tvůrčí filmové pracovníky,“ vysvětlil shovívavě a Gita se samozřejmě zeptala: „Vy jste od filmu?“

Pan Kobliha vždy zodpovídal tuto předem očekávanou otázku velmi obezřele, a to z několika důvodů. Především pohrdal banální, krátkodechou lží, a to hlavně pro její krátkodechost. Kromě toho věděl ze zkušenosti, že dívky jeho vkusu obvykle vycházejí vstříc jen zvučným jménům naší kinematografie, zato však dvojnásob nedůvěřují anonymnímu barrandovskému planktonu. Zkrátka panu Koblihovi ani nenapadlo, aby se vydával za filmaře. Pro tento případ dával přednost hladce přičísnuté pravdě: ačkoliv je vývozním expertem, svět filmu pro něho nemá tajemství. Načež jeho výmluvnost provedla Gitu filmařskou džunglí, kterou prosvítila několika ostrými reflektory zasvěceného znalce. Pak s ní navštívila posvátné háje nastupující generace, kde Suchý byl familiárně nazýván Jirkou a Matuška Waldou. Eva — rozuměj Pilarová — je výborná kamarádka. Při všech těchto důvěrných údajích ustupovalo páně Koblihovo Já diskrétně do pozadí, nicméně bylo jasno, že jen muž mimořádných kvalit mohl získat přátelství tolika významných umělců. Pan Kobliha se nemýlil: ač vývozní expert, během svého vyprávění vrostl v Gitiných očích do svůdné a vzrušující reality, která neměla nic společného se světem nočních služeb, bažantů a všedního umíraní. Přikývla jako ve snu, když ji podivuhodný Kobliha pozval k sobě na kávu.

Ošetřovatelka Gita ihned pochopila význam takové nabídky a také pan Kobliha ihned pochopil, že byl pochopen. Nepřeceňoval však svůj úspěch, neboť věděl, jak nevalnou důležitost přikládají dnes Gity milostnému dobrodružství tohoto kalibru. Jeho ješitnost, korigovaná střízlivou osmatřicítkou, spokojila se zjištěním, že je dosud i pro dvacetileté přijatelným partnerem galantních her. Ano, pan Kobliha byl rozumný muž.

„Faun! Už si zase táhne jednu takovou!“ pronesla o půl hodiny později slečna Houdková.

Garsoniéra Gitina hostitele vyhlížela kulturně a její zařízeni svědčilo o vkusu ne sice nápaditém, nicméně snaživém. Na stěnách visely reprodukce Van Goghových obrazů a jeden nezarámovaný originál, darovaný mladým, ale zaručené netalentovaným výtvarníkem. U gauče se významně povalovala Světová literatura. Tak si Gita dotvrdila, že dnes zakusí objetí intelektuálovo, které jí ostatně nebylo novinkou.

O patnáct minut později podávala se káva.

O deset minut později nastalo prvé líbání a v náruč svírání.

O tři minuty později oděvu odkládání.

Odbývalo se nenucené a jeho výsledek nepřinesl žádné překvapení, neboť přítomné osoby byly teď jen o něco málo víc bez šatů než před osmapadesáti minutami. A přece! Bezděčným pohledem zachytil pan Kobliha v zrcadle svůj akt. Zvážněl a zamumlal: „Oho!“

„Copak?“ tázala se Gita, pečlivé ukládajíc na židli tyrkysovou sukni.

Pan Kobliha hleděl nehnuté do zrcadla a mlčel. Pak řekl spíš pro sebe: „Začíná mně růst břicho...,“ přičemž neztrácel vzezření Doriana Graye, který uznamenal na své podobizně první neblahou změnu.

Gita změřila jeho postavu odborným, nezaujatým pohledem: „Vy sportu moc nedáte, co?“

„Nedám,“ připustil pan Kobliha chmurně. Vypadal stále ustaraněji.

Bylo jí ho líto i přistoupila k němu blíž a řekla přesvědčivě:

„To ještě není žádná tragédie. Stačí trochu cvičit.“

„Myslíte?“ tázal se pan Kobliha nejistě.

Gita přikývla: „To se ví, musíte to brát vážně. Každý den půlhodinku, čtvrt ráno a čtvrt večer.“

V oku pana Koblihy svitla naděje: „A to by pomohlo?“

„No jéje!“ ujistila ho Gita, nadšena svou vzrůstající důležitostí. „Stačí jen upevnit břišní svaly. Měl byste začít s tímhle.“

Načež se prudce zlomila do předklonu a dotýkala se rukama prstů dlouhých, napjatých nohou: „Dělejte to po mně!“ velela.

Pan Kobliha to udělal po ní, jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Gita jej kriticky pozorovala: „Ne — kr — čit ko — le — na, ne — kr — čit ko — le — na!“ skandovala rytmicky. Pak se vztyčila: „Stačí. A teď zas tohle!“

Založila paže za hlavu a počala energicky kroužit trupem.

Pan Kobliha ji poslušně napodobil, teď i v následujících minutách, zasvěcených jiným, neméně účinným cvikům. Úsilí, s nímž čelil hrozbě otylosti, mu zastřelo Gitinu nahotu. Usnul v něm skandalní a zároveň tak svůdný faun slečny Houdkové, ukolébán nikoliv tónem syringy, nýbrž říznými povely, které přikazovaly vztyčiti, trčiti, krčiti, před — za — u—vzpažiti, komíhati a ohýbati. Pronášel je přísný, nesmlouvavý hlas, neboť i Gita brala svou instruktáž velmi vážně. Tak se brloh erotikův stal tělocvičnou, v níž dvojice nudistů zarytě zpevňovala břišní svaly. Pan Kobliha nebyl žádná bábovka, nicméně naskakující pot a zrychlený dech svědčily o prvém stadiu tělesné zchátralosti. Protože však nepodceňoval důležitost švarné postavy, svědomité plnil Gitiny příkazy.

Její horlivost neochabovala. „Nejúčinnéjší jsou cviky vleže!“ oznámila nadšeně, načež poručila panu Koblihovi, aby ulehl vedle ní na koberec. Tam vztyčila své štíhlé, dlouhými svaly vyztužené kyčle a počala jimi dusati jako cyklista, kroužiti a stříhati, pričemž bez oddechu vykřikovala upřesňující pokyny. Cvičenec Kobliha činil vše, co bylo v jeho silách, zuřivé mrskal nohama, supal a hojně se potil. Začínal být unaven. Teď, následuje Gitina přikladu, obrátil se na břicho, založil ruce za zády a namáhavě pozvedl trup.

Tak se jeho pohled poprvé střetl se zrcadlem šatníku.

Střízlivá skutečnost, promítnutá na sklo, vlepila mu děsnou facku.

Pan Kobliha civěl užasle do zrcadlící plochy a viděl odpoledním sluncem zalitou garsoniéru se dvěma naháči různého pohlaví, kteří si počínali — vzhledem ke svým původním záměrům — nanejvýš idiotsky. Gita stále zaujata fyskulturou pozvedla ještě několikrát ukázkovou hruď, než si uvědomila Koblihovo strnulé zírání. Zachmuřila se: „Proč necvičíte?“

„Už nemůžu,“ řekl pan Kobliha klidně a vstával, jako by měl místo okončetin roury od kamen.

Gita se vztyčila gazelím výskokem: „To jste teda padavka.“

„Jsem,“ připustil pan Kobliha a zmizel v koupelně.

Pod sprchou hodné přemýšlel, a když se vrátil v koupacím plášti do pokoje, spatřil na gauči Gitu v poloze Goyovy Svlečené Maji. Kouřila cigaretu a nezdálo se, že by četla hostitelovy myšlenky. Pan Kobliha odvrátil od ní zrak skoro stydlivě, postavil se k oknu a vyhlížeje ven dumal, jak to navléci, aby co nejrychleji odešla.

Slunce stálo ještě vysoko nad obzorem, ale Faun pochopil, že jeho odpoledne již značné pokročilo.[1]