V noci jsem snil, že jsem motýlem

Osobní srovnání se s 2. světovou válkou na úrovni alespoň částečné sociologicko-psychologické reflexe je v české literatuře zastoupeno jen velmi poskrovnu, ba ještě stále zde dominují díla à la Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka či Němá barikáda Jana Drdy, jež historické události interpretují ve velmi subjektivním úhlu pohledu. Není tedy velkého překvapení, že do značné míry autobiografický román Josefa Škvoreckého Zbabělci, ve kterém Škvorecký předkládá poněkud odlišný pohled jak na závěrečné dny války tak na „hrdinství“ českého lidu, než jaký nám předkládal a dodnes kontinuálně předkládá oficiální výklad dějin, vyvolal v roce svého vydání, 1958, menší revoluci, kdy se sice soudobá literární kritika vehementně snažila Zbabělce zostudit a odsoudit, avšak na straně čtenářů se setkal s velmi nebývalým ohlasem.

Román Zbabělci, sepsaný již v období Škvoreckého vysokoškolských studií mezi říjnem 1948 a zářím 1949, bývá velmi často nepřesně označován jako Škvoreckého prvotina, nicméně byť se jedná o jeho první významné dílo, předcházela mu již v roce 1946 sbírka básní Nezoufejte!, respektive Nové canterburské povídky a jiné příběhy z roku 1947.

Škvorecký se po vydání Zbabělců nestal režijním prominentem, ba naopak byl suspendován z místa redaktora dvouměsíčníku Světová literatura (tedy nikoliv, jak je opět velmi často tvrzeno, že byl Škvorecký z nakladatelství Odeon vyhozen), v roce 1963 se stal spisovatelem z povolání, byť mnohé jeho dílo si muselo na své vydání několik roků počkat (Konec nylonového věku z roku 1950 vydáno v roce 1968, Tankový prapor z roku 1954 v Československu vyšel dokonce až v roce 1990).

Vlastní děj románu Škvorecký umístil mezi 4. a 11. květen 1945 do města Kostelce (s předobrazem Škvoreckého rodného Náchoda) s interpretací dějinných událostí v podání jednadvacetiletého páska a neúspěšného dobyvatele dívčích srdcí Dannyho Smiřického (předobraz samotného autora), jež se nejen lišily od oficiálního výkladu, ale navíc květnové povstání českého lidu vykládá v poněkud odlišném světle než by se nám, potomkům tehdejších českých hrdinů, líbilo - snahou nebylo proti Němcům povstat, ale naopak zachovat pořádek a kontinuu. Tedy kdo ze vzbouřenců neodevzdal zbraň, byl považován za vzbouřence jako s takovým s ním bylo ze strany československé armády vedené prvorepublikovými záložáky zacházeno. Když se však do městečka dostane skutečná válečná fronta, vznikne chaos, armáda se zcela rozloží a proti Němcům se ozbrojeně postaví jen většinou opovrhovaný komunistický odboj a mladí pásci typu Dannyho Smiřického. Ovšem nikoliv z hrdinství ale pro snahu zalíbit se dívkám.

V souvislosti s českou povahou asi již netřeba dodávat, že ti nejzbabělejší se alespoň vytáhnou při hromadném mučení a střílení zajatých německých vojáků.