V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.

Alfréd Radok je uznáván co by nejlepší a nejvýznamnější český divadelní režisér všech dob, který zejména díky věhlasu své Laterny Magiky, poprvé předvedené na bruselském Expu v roce 1958, prorazil i na světových divadelních scénách. Nicméně jeho filmové dílo, jež tvoří zejména trojice snímků Daleká cesta (1949), Divotvorný klobouk (1952) a Dědeček automobil (1956) zná více či méně jen úzký okruh filmových labužníků, protože zatímco Daleká cesta byla záhy po své premiéře 1. ledna 1950 stažena z kin a Divotvorný klobouk se pro změnu do kin nedostal vůbec. Další dvě desetileté naprostého mlčení kolem Alfréda Radoka pak vyvolala jeho emigrace po roce 1968, kdy se již nevrátil ze své režijní stáže ve Švédsku.

Osobní srovnání se s 2. světovou válkou na úrovni alespoň částečné sociologicko-psychologické reflexe je v české literatuře zastoupeno jen velmi poskrovnu, ba ještě stále zde dominují díla à la Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka či Němá barikáda Jana Drdy, jež historické události interpretují ve velmi subjektivním úhlu pohledu. Není tedy velkého překvapení, že do značné míry autobiografický román Josefa Škvoreckého Zbabělci, ve kterém Škvorecký předkládá poněkud odlišný pohled jak na závěrečné dny války tak na „hrdinství“ českého lidu, než jaký nám předkládal a dodnes kontinuálně předkládá oficiální výklad dějin, vyvolal v roce svého vydání, 1958, menší revoluci, kdy se sice soudobá literární kritika vehementně snažila Zbabělce zostudit a odsoudit, avšak na straně čtenářů se setkal s velmi nebývalým ohlasem.

Byť Šolom Alejchem (doslova „Mír s tebou“) je více znám prostřednictvím jednoho z nejslavnějších muzikálů všech dob, Šumař na střeše (1964), kterému byly čtyři Alejchemovy povídky Moderní děti (1899), Hodl (1904), Chava (1905) a Vyžeňte je (1914) přímou inspirací, do dějin literatury se zapsal jako vůbec první spisovatel píšící, ať již v rodném Rusku, tak po sérii protižidovských pogromů později v USA, jazykem jidiš, ale též jedním z prvních, který byť velmi ironickou formou reflektuje velmi nejisté postavení Židů v evropské společnosti jakožto občanů druhé kategorie, kde pravidelné pogromy pořádané v Evropě již od dávného středověku, představují pouze onen viditelný vrcholek ledovce.