V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.

O to pozoruhodnější je novela Písečná žena japonského spisovatele Kóbó Abe (vlastním jménem Abe Kimifusa), jenž dokázal Kafku nejen rozvinout, ale i přenést do japonských poměrů tak, že nadále zůstává oním Kafkou srozumitelným mezinárodnímu čtenáři.

Kóbó Abe již v krátkém úvodu Písečné ženy de facto prozradí vše, co činí knihu napínavou a zdánlivě tak svému čtenáři vezme všechny důvodz, proč by měl Písečnou ženu číst až do konce: Jednoho dne hlavní hrdina zmizí beze stopy při své entomologické výpravě za příslušníky čeledi Cicindelidae, které jako neuspokojený středoškolský učitel a neukojený manžel zasvětil svůj život, protože, jak doufal, se mu podaří nalézt nový druh, který by mu pojmenováním po svém objeviteli přinesl nesmrtelnost. Všechna pátrání po něm skončí bezvýsledně a náš hrdina je po sedmi letech úředně vyhlášen za nezvěstného.

V této navenek bezvýchodné situaci, kdy je čtenář již na počátku zpraven o základní zápletce, kdy je hlavní hrdina chycen do pasti, respektive do písečné jámy, z níž není úniku, aby zde společně s „písečnou ženou“ kopal písek, Kóbó Abe rozvíjí velmi realistický popis neutuchající snahy hlavního hrdiny dostat se z této proň velmi absurdní a neuvěřitelné situace, kdy se střetává s doposud zcela neznámou mentalitou lidí, kterým písečná past nejen nevadí, ale naopak jim vyhovuje jistota, že splní-li svůj každodenní plán, vždy dostanou svůj každodenní příděl jídla, vody, cigaret, alkoholu, denního tisku, ale i sexu, o jehož kvalitách se například našemu hrdinovi mohlo v jeho zklamaném manželství jen zdát tak, že když je mu po několika měsících zajetí dovoleno odejít, nemá už vlastně žádný důvod.

O věhlas před světovým čtenářstvem se pak zasloužil i stejnojmenná filmová adaptace režiséra Hiroshiho Teshigahara z roku 1964, která způsobila velký rozruch na festivalu v Cannes, byť si přes svou nominaci neodnesla ocenění Zlatou palmou.