„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Kurt Vonnegut: Mechanické piano

Kurt Vonnegut: Mechanické piano

Kurt Vonnegut: Mechanické piano

Player Piano, 1952

Město Ilium ve státě New York je rozděleno do tří částí.
V severozápadní sídlí vedoucí pracovníci, inženýři, státní zaměstnanci a hrstka příslušníků intelektuálních profesí, v severovýchodní sídlí stroje a konečně jížní, na druhém břehu řeky Iroquois, zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije převážná většina obyvatel.[1]
Takovýchto měst jsou v celé Americe stovky, stroje vykonávají veškerou kvalifikovanou a hodnotnou práci a osudy lidí se vyvíjí dle plánování centrálního počítače, který přísně a objektivě rozděluje jednotlivce dle jejich IQ a výsledků v dosažených zkouškách na menšinu inženýrů a manažerů, kteří mají privilegované postavení a právo dát svému životu punc smyslu, a většinu ostatních mas, kteří se mohou rozhodnout mezi prací krumpáče a lopaty, tedy prací kterou pro slabý ekonomický přínos nevykonávají ani stroje, a upsáním se na 25 let ve službě v armádě beze zbraní, protože ty mohli z důvodů možnosti vzpoury vlastnit jen příslušníci privilegované vrstvy.
Mechanické piano není příběhem o svrchovanosti strojů, ale je příběhem čistě lidským, který v osudech ředitele Ilijských závodů dr. Paula Protea líčí chmurnou vizi budoucnosti. Paul Proteus je úspěšný inženýr a manažer, avšak nešťastný člověk, který se oženil se ženou, která ho přelstila předstíraným těhotenstvím. Jejich manželství bylo spojeno jen poutem setrvačnosti a strachem vybočit. Nemiloval a ona, jak si velmi dobře uvědomoval, jen hraje roli "americké manželky", kde v každém dialogu nesmí nikdy chybět srdceryvné Miluji tě!
Paul Proteus má být povýšen na ředitele mnohem větších Pittsburských závodů, ale je na tento post tlačen jen ambicemi své manželky, která si postem a úspěchem svého manžela vykupovala své vlastní postavení, které ji výší jejího IQ řadilo mezi vrstvy žijící v Domovině. Jeho pochybnosti vyvrcholí v rozhodnutí dát výpověď ze zaměstnání a potažmo se vzdát i všech výhod priviligované vrstvy ve chvíli, kdy je nucen falešně svědčit proti svému dlouholetému a ve skutečnosti i jedinému kamarádovi, který je zapojen v podzemním hnutí odporu vůči strojům, které berou lidem práci, svobodu a důstojnost.
Ale osud člověka je v rukou strojů, dříve než mohl tuto výpověď dát, je sám vyhozen, aby kamufláží pronikl do podzemního odboje a mohl dělat informátora americké vládní moci, protože ho centrální počítač vyvolil jako nejlepšího kandidáta.
Byl snad rozhodnut se opravdu přidat k odboji Hnutí železné košile, ale ta ho jako symbol odporu využila ke svým propagandistickým cílům, navenek vytupoval jako její vůdce, avšak ve skutečnosti byl jen bezmocný zajatec. Ale revuluce v jeho jméně skutečně vypukla s ironií všech revolucí, dav Domoviny zničil všechny stroje v Ilium, ale postupně si uvědomil svou závislost na nich a začal je opravovat přijímaje tak dobrovolně své opětovné otroctví.
Chmurná a ironická vize Kurta Vonneguta se řadí svým tématem a kvalitou bok po boku Orwellova 1984, nemá však žádný politický podtext, poddanství lidí a nadvláda strojů je ve svém výsledku zcela dobrovolná a neodvratná, režim je plně demokratický, každý člověk je hodnocen jen dle svých schopností a inteligence, v celkovém vývoji je sledován jedině prospěch celého amerického národa. V tomto světě neexistuje chudých ani není bráno v podtaz postavení rodinných předků. Nespokojený tak zůstává jen hlubší duch umělce či filozofa, protože pro ně neexistuje v této společnosti opravdu žádné místo.
Mechanické piano je reálnější než 1984, protože represivní režim bude dříve či později svržen, avšak souvislosti, které Vonnegut objevil již v roce 1952, jsou vedeny v rovině osobního materiálního štěstí a i nejchudší dělník je nucen přiznat, že se mu pod vládou strojů daří mnohem lépe, avšak jedním dechem dokazuje nesmyslnost revoluce, protože její výsledky se dříve či později opět zvrhnou do dříve vyjetých kolejí, a vyšší duch, který je schopen rozpoznat zlo a postupnou ztrátu svobody nemá šanci přivést stádo k moudrosti a poznání a nakonec jím bude, pokud se nestane jeho nejvěrnějším členem, rozdupán.
Pro ilustraci podstaty Vonnegutova románu uvádím kapitolu s výchovnou divadelní scénkou z každoročního setkání nadějných manažerů a inženýrů, kteří mají před sebou další profesní postup, jehož cílem je tuto vrstvu stmelit, dát ji najevo její jedinečné a privilegované postavení ruku v ruce s vymytím mozku od nežádoucích myšlenek a soucitu nad živořením těch ostatních:

KAPITOLA XXI

Měsíc nad Tisícem ostrovů stál v úplňku a přinejmenším na jednom  z nich bylo na tisíc očí, jež se k němu upřely. Inženýrská a manažerská smetánka Východu a Středozápadu se shromáždila v amfiteátru  Lučin. Byl to už jejich druhý večer na ostrově, večer výroční hry  a táboráku. Jeviště uprostřed kruhu kamenných sedadel zakrývala  dvojice ocelových čtvrtkoulí, jež se měly zakrátko rozevřít jako  skořápky v páře vařené zaděnky.
Kroner si přisedl k Paulovi a položil mu ruku na koleno. „Krásná  noc, chlapče."
„Ano, pane."
„Myslím, že máme tenhle rok dobré mužstvo, Paule."
„Ano, pane. Vedou si dobře." Po prvním dnu sportovních soutěží  si modrý tým vedl opravdu dobře, a to i vzdor tomu, že se v jeho  řadách nacházel značný počet vysokých - a tudíž unavených a starých - vedoucích pracovníků. V odpoledním baseballu modří po  třech hrách vyřadili kapitána zelených Shepherda z dalšího boje.  Shepherd, pevně rozhodnutý vyhrát a hrůzou bez sebe z případné  prohry, se naprosto znemožnil.
Na druhé straně Paul mimo všecko očekávání pálil jeden tvrdý  míč za druhým, se smíchem a bez nejmenší námahy. Když potom  při koktejlu rozebíral svoji skvělou odpolední náladu, uvědomil si,  že to bylo vlastně poprvé od jeho rozhodnutí podat výpověď, kdy  skutečně ani za mák nedbal systému, Lučin, celé interní politiky  organizace. Snažil se o ně nedbat už dřív, ale příliš se mu to nedařilo.  Tohoto odpoledne se však zničehonic stal svým vlastním pánem.
Paul byl ještě zpola napjatý a potěšený sám sebou. Všechno dobře  dopadne.
„Stařešina chce otevřít schůzi ihned, jak přiletí," řekl Kroner, „takže budeme muset odejít, ať se tady děje co chce."
„Dobře," řekl Paul. „Skvěle." Báječný večer, ostrý vzduch a nad  vším jakýsi opar ospalé neškodnosti. Možná jim to oznámí ještě  dneska, když se mu bude chtít. Ale žádný spěch. „Výborně."
„Všichni na svá místa, prosím," oznámil tlampač. „Zaujměte prosím svá místa. Programový výbor mi právě oznámil, že máme osm  minut zpoždění proti plánu, takže všichni prosím na svá místa."
Všichni se usadili. Orchestr v letních smokincích spustil směs nejoblíbenějších písní Lučin. Hudba ztichla. Čtvrtkoule se nahoře maličko pootevřely a vypustily paprsek světla, který se prořízl cigaretovým kouřem do temně modrého nebe. Hudba dozněla, zavrčel  podzemní mechanismus, čtvrtkoule se ponořily do země a zrakům  se zjevil:
Starý muž s bílým vousem, sahajícím až do pasu, v dlouhé bílé říze, zlatých sandálech a modrém kuželovitém klobouku posetém zlatými hvězdami, sedící na neobyčejně vysokém žebříku. Má moudrou, spravedlivou tvář, znavenou odpovědností. V jedné ruce třímá  velkou prachovku. Vedle žebříku stojí stejně vysoký štíhlý stožár.  Druhý takový stožár stojí na protější straně jeviště. Mezi oběma  stožáry se táhne lanko, jehož smyčka prochází jako prádelní šňůra  kladkami upevněnými ke stožárům. Z lanka visí několik kovových  hvězd zhruba půlmetrového průměru. Jsou opařeny fluorescenčním nátěrem, takže se pod paprskem neviditelného infračerveného  světla přejíždějícího z jedné na druhou rozjasňují oslňujícími barvami.
Stařec nebere obecenstvo na vědomí; rozjímá nad hvězdami před  sebou, odepne hvězdu, kterou má nejblíž po ruce, prohlíží si její  povrch, leští zašlý cíp, smutně potřese hlavou a nechá hvězdu klesnout k zemi. Lítostivě hledí dolů na padlou hvězdu, zdvihne oči  k těm, jež zůstaly na lanku, obrátí se k obecenstvu. Promluví.  STAŘEC Jsem Ředitel nebeské báně. To já pečuji o jasně rozsvícenou oblohu, to já snímám z nebeské klenby  hvězdy, jejichž nádhera nenávratně pozbyla lesku.  Každých sto let vylézám na svůj žebřík, abych pročistil nebesa. A opět přišel můj čas. (Zatáhne za lanko a přitáhne další hvězdu na dosah. Sejme ji z lanka  a prohlíží si ji.)
Tahle se podivně vyjímá na moderním nebi. A přesto, když jsem před sto lety naposledy konal svou obhlídku, byla hrdá a nová a jen pár meteorů, spalujících  sebe sama v jediném zářícím okamžiku, zaplálo jasněji než ona.
(Zdvihne hvězdu a infračervené světlo ji jasně rozzáří  a odhalí nápis: „Odborové hnutí. " Zběžně ji opráší, pokrčí rameny a nechá jí padnout k zemi.)
Těšila se skvělé společnosti. (Zahledí se na hvězdné  smetiště dole.) Společnosti hvězd pojmenovaných  Bezuzdný individualismus, Liberalismus, Svobodné  podnikání, Pacifismus, Fašismus a - (Nechá větu nedořečenou a povzdychne si.) Není to snadná práce  a ne vždy ta nejpříjemnější. Ale Ten, jenž je mnohem  moudřejší než já a nekonečně dobrotivý, rozhodl, že  je jí zapotřebí (povzdychne si) a že ji musím konat  bez všeho zaujetí.
(Zatáhne za lanko a přitáhne si další hvězdu, největší ze všech. Dopadne na ni infračervené světlo a  jiskřivě ji rozzáří. Vidíme na ní obraz Dubu, symbolu organizace.)
Bohužel, mladá krasavice. Mnohým jsi trnem v očích  a halasně se domáhají, abys byla z nebes stržena. (Opráší ji zlehka prachovkou, pokrčí rameny a podrží hvězdu na délku paže před sebou, jen ji pustit  na zem. Z publika vystoupí krátce ostříhaný, hezký  mladý inženýr.)
MLADÝ ING. (Zatřese žebříkem.) Ne! Ne, Řediteli nebeské báně, to ne!
STAŘEC (Zvědavě shlédne dolů.) Co je to? Nezralý jinoch si  troufá odporovat strážci nebes? (Z propadla jeviště  vystoupí neupravený mladý radikál.)
RADIKÁL (Posměvačně.) Jen ji pusťte dolů.
MLADÝ ING. Nikdy ještě nebylo jasnější, krásnější hvězdy!
RADIKÁL Nikdy ještě nebylo krvavější, černější hvězdy!
STAŘEC (Nechápavě pohlíží z obou mladíků na hvězdu a zase  zpátky.) Hmmmmmm. Jste ochotni rokovat o osudu  této hvězdy rozumem a nikoli city? Moje povinnosti  mi přikazují, abych byl zapřisáhlým nepřítelem veškerých emocí.
MLADÝ ING. Já ano!
RADIKÁL Já také. (Usměje se.) A slibuji, že vás o moc času nepřipravím.
Čtvrtkoule se zavřou.
Čtvrtkoule se otevřou.
Starcův žebřík teď obklopuje vysoká soudcovská tribuna. Stařec je oděn v talár a na hlavě má soudcovskou paruku. Radikál a mladý  inženýr jsou oblečeni podobně a také oni jsou po způsobu anglických právníků v parukách.
HLAS ZA SCÉNOU Slyšte, slyšte, slyšte! Nebeský soud počíná své  zasedání!
STAŘEC (Uhodí kladívkem.) Volám soud k pořádku. Slovo má obžaloba.
RADIKÁL (Nestoudně se vlichocuje.) Vaše Milosti, dámy a pánové v porotě, obžaloba prokáže, že dotyčná hvězda je  tak zašlá - ba černá! - jako žádná jiná, jež kdy visela  na nebesích. Povolám pouze jednoho svědka, ale  tento svědek vydá vskutku za milión jiných, kteří by  všichni do jednoho mohli vyprávět tentýž truchlivý  příběh, vyslovit tutéž nepřikrášlenou pravdu týmiž  prostými a upřímnými slovy.
HLAS ZA SCÉNOU John Průměrný. John Průměrný. Zaujměte prosím místo na lavici svědků. (Propadlem v podlaze jeviště vstoupí John Průměrný. Je trochu zavalitý,  ostýchavý, středních let, půvabně obyčejný. Má na sobě levné šaty, které nemají daleko do směšnosti.  Cítí před soudem posvátnou úctu a možná si dali pár sklenek na posilněnou.)
RADIKÁL (Dotkne se Johnovy ruky.) Budu stát při vás, Johne.  Nepospíchejte s odpověďmi. Nedejte se vyvést z míry. Přemýšlení nechte na mně a uvidíte, že to půjde  bez bolesti.
HLAS ZA SCÉNOU Přísahejte, že budete mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, k čemuž vám dopomáhej Bůh.
JOHN(Pohlédne tázavě na radikála.) Mám?
RADIKÁL Jistě.
JOHN Ano, pane. Přísahám.
RADIKÁL Johne, povězte soudu, co jste dělal před válkou, než vzešla tato nová hvězda a pošpinila svou černí nebesa.
JOHN Byl jsem dělníkem Průměrných závodů Strojírenské společnosti Průměrného města.
RADIKÁL A dnes?
JOHN Dnes jsem zaměstnán u rekonstrukčních a zušlechťovacích sborů, pane. Kopáč první třídy.
RADIKÁL Co kdybyste nám, pro osvětlení soudu, řekl, kolik jste vydělával před tím, než tato hvězda vzešla, a kolik vyděláváte dnes.
JOHN(Obrátí oči vzhůru, úporně vzpomíná a v duchu počítá.) Víte, pane, když ještě před válkou začal tenhle obranný program a to všecko kolem, myslím, že jsem i s přesčasy vydělával víc než stovku týdně. Nejvíc, co jsem kdy vydělal, bylo asi stopětačtyřicet dolarů za týden. Ted' dostávám týdně třicet.
RADIKÁL Ehm-hm. Jinými slovy čím výše hvězda stoupala, tím více klesal váš příjem. Abychom byli přesní, Johne, klesl asi o osmdesát procent.
MLADÝ ING. (Dravě, s elánem vyskočí na nohy.) Vaše Milosti, já -
STAŘEC Počkejte si na křížový výslech.
MLADÝ ING. Ano, pane. Odpusťte, pane.
RADIKÁL Myslím, že jsme dostatečně objasnili, že americký životní standard spadl o celých osmdesát procent. (Jeho rysy dostanou protivný svatouškovský výraz.) Ale dosti pouze materialistických úvah. Co znamenal vzestup této hvězdy pro Johna Průměrného v jeho duševní sféře? Johne, povězte soudu, co jste říkal mně. Vzpomínáte si? O inženýrech a manažerech -
JOHN Ano, pane. (Nerozhodně pohlédne na mladého inženýra.) Nic ve zlém, pane -
RADIKÁL (Popichuje)Vždycky se najde někdo, kdo se pravdou cítí dotčen, Johne. Jen klidně spusťte.
JOHN Víte, pane, člověka to moc bolí, když na něj zapomenou. Víte - všichni tihle nadřízení, tihle inženýři a manažeři, skrz vás koukají, jako byste byl sklo. Člověk má rád vědomí, že někomu stojí za trošku té pozornosti.
MLADÝ ING. (Naléhavě.) Vaše Milosti!
STAŘEC (Přísně.) Další vyrušení vám již tolerovat nebudu.
Vznesená obvinění jsou mnohem vážnější, než jsem se domníval. (K radikálovi.) Pokračujte, prosím.
RADIKÁL Mluvte, Johne.
JOHN No, pane, to je tak asi vše. Když se to sečte kolem a kolem, připadá mi, že inženýři a manažeři dneska znamenají všecko a průměrný člověk vůbec nic.
RADIKÁL (Předstírá, že je tragédií Johnovy výpovědi hluboce otřesen. Po nějaké půlminutě hledání slov a zápasu dojetím zajíkavě a hněvivě promluví.) Hvězda divů, hvězda moci, hvězda kouzelné krásy. Dolů s ní! (Zahrozí pěstí.) Dolů s ní! (Ukáže na Johna.) Vyslechli jsme hlas lidu - ano, lidu. „Dolů s ní!" tak zní jeho řeč. Kdo se opovažuje říkat: „Nechte ji svítit?" Kdo? John to určitě není, lid ji nechce. Kdo tedy? (Dramaticky vytáhne z náprsní kapsy brožurku.) Vaše Milosti, dámy a pánové v porotě (čte z brožury), na začátku války činil průměrný příjem inženýrů a vedoucích pracovníků v této naší slavné zemi 8 449,27 $. Dnes, v této morové noční hodině, kdy černá hvězda dosahuje zenitu, je John Průměrný olupován o celých osmdesát procent ze svého výplatního šeku. A jaký je dnes průměrný výplatní šek inženýrů a manažerů, ptáte se? (Čte opět z brožurky, s trpkým důrazem na každé slabice.) Padesát sedm tisíc osm set devadesát šest dolarů a čtyřicet jeden cent!
(Výbušně) Svědek je váš!
(Radikál domýšlivě přejde k vzdálenějšímu stožáru, opře se o něj a s opovržením přihlíží dalšímu.)
MLADÝ ING. (Tiše, laskavě.) Johne.
JOHN (Podezíravě, nepřátelsky.) Ano, pane?
MLADÝ ING. Povězte mi, Johne - když jste předtím, ještě než vzešla tato hvězda, bral onen vysoký plat, měl jste také televizor o padesáticentimetrové úhlopříčce?
JOHN (Zmateně.) Ne, pane.
MLADÝ ING. Měl jste automatickou prádelní linku, radarový sporák nebo elektronický precipitátor prachu?
JOHN Neměl, pane. Tyhle věci byly jen pro bohaté.
MLADÝ ING. A povězte mi, Johne, když jste měl tolik peněz, měl jste také sdružené sociální pojištění, z něhož by byly placeny všechny vaše účty za ošetření chrupu, účty za potraviny, bydlení, ošacení a navíc ještě kapesné v dobách stáří?
JOHN Ne, pane. Tenkrát nic takového neexistovalo.
MLADÝ ING. Ale dnes tohle všechno máte, dnes (sarkasticky), kdy vzešla černá hvězda, je tomu tak?
JOHN Ano, pane, to je pravda. Ale -
MLADÝ ING. Johne, slyšel jste někdy o Juliu Caesarovi? Výborně, slyšel. Johne, domníváte se, že Caesar při vší své moci a bohatství, Caesar s celým světem u svých nohou, domníváte se, že ten měl to, co vy, pan Průměrný, máte dneska?
JOHN (Užasle.) Když se to tak vezme, neměl. Nojo! To je fakt.
RADIKÁL (Zuřivě.) Protestuji! Co s tím má společného Caesar?
MLADÝ ING. Vaše milosti, chtěl jsem tím jen vyzdvihnout skutečnost, že tady John od chvíle, kdy řečená hvězda vzešla, nabyl mnohem většího bohatství, než o jakém se snilo v těch nejdivočejších snech Caesarovi, Napoleonovi nebo Jindřichu VII! Je dnes bohatší než kterýkoli panovník v dějinách! Třicet dolarů, Johne - ano, tolik dnes vyděláváte. Ale Karel Veliký by za všechno své zlato, ani silou všech svých vojsk nezískal jedinou elektrickou žárovku nebo elektronku! Za takové zdravotní a sociální zabezpečení, jaké máte vy, Johne, by dal všecko na světě. Ale mohl je mít? Mohl? Arciže ne!
JOHN Nojo, propánajána! Ale -
MLADÝ ING. (Předejde Johnovu námitku.) Ale inženýři a manažeři na pana Průměrného dočista zapomněli?
JOHN Ano, pane. To jsem chtěl říct.
MLADÝ ING. Johne, uvědomujete si, že nebýt vás, byli by všichni manažeři a inženýři bez práce? Jak bychom na vás byl jen na minutu mohli zapomenout, když každý okamžik našeho bytí patří snaze o plné uspokojení všech potřeb! Víte, kdo je mým šéfem, Johne?
JOHN Pochybuju, že bych toho pána někdy poznal.
MLADÝ ING. (Usmívá se.) Ach, myslím, že ho znáte. Jste jím přece vy, Johne! Kdybych nemohl uspokojit vaše potřeby, byl bych vyřízený. Všichni bychom byli vyřízeni a tato hvězda by padla z nebes dolů.
JOHN (Červená se.) Nojo, takhle jsem se na to jaktěživo nepodíval, pane. (Polohlasně se zasměje.) Ale myslím,že máte pravdu. Už to tak bude. Ale -
MLADÝ ING. Ale že vydělávám příliš mnoho peněz? Padesát sedm tisíc dolarů? To vás znepokojuje?
JOHN Ano, pane, to je fůra peněz.
MLADÝ ING. Johne, než tato hvězda vzešla, vyplácelo se ve mzdách za výrobu toho všeho, co pro vás, svého šéfa, pana Průměrného, vyrábím dnes já, mnohem více než padesát sedm tisíc dolarů týdně. Pozor, nikoli ročně, ale týdně! Tak mi připadá, Johne, že jako spotřebitel na tomhle vyděláváte spíše vy, a ne já.
JOHN (Potichu si hvízdne.) To je fakt! (Ukáže náhle na radikála, který projevuje značný neklid.) Ale tenhle říkal -
MLADÝ ING. Odpověděli jsme na všechno, co říkal, Johne. A rád bych připojil ještě jednu drobnou myšlenku. Snaží se zneužit vaší dobromyslné povahy. Touží po moci, nic jiného jej nezajímá. Rád by vás nachytal na své polopravdy, Johne, a přiměl vás, abyste mu pomohl  strhnout naši hvězdu dolů. Pak by se mohl chopit  moci on sám a uvrhnout celý svět zpátky do časů temna!
JOHN (Chmuří čelo.) Ach, takový že by byl?
(Mrzutost v radikálově tváři vystřídá strach a zlost;  znenadání skočí k jevištnímu propadlu a zmizí. John  se vrhne za ním a propadlo se uzavře. Scéna pohasíná  a mladého inženýra, který přešel doprostřed scény, osvítí modré bodové světlo. Orchestr tiše, takřka neslyšně spustí „Bojovou hymnu republiky".)
(Přemýšlivě, střízlivě, konverzačním tónem.) Ano, jsou tací, jejichž halasné brojení proti naší hvězdě  některé přesvědčilo, že je pošpiněna. Ale kdyby tato hvězda měla padnout, byla by to dílem i naše vina. Ano, naše! V každou chvíli dne bychom měli zdůrazňovat, jak je krásná a proč je krásná. Až příliš krotíme své jazyky.
Pod ní jsme zbohatli  nad nejdivočejší sny minulosti! Civilizace dosáhla nejopojnějších výšin všech dob!
(Hudba poněkud zesílí.)
Vyrábíme jedenatřicetkrát více televizních přijímačů než všechny ostatní země světa dohromady!
(Hudba zesílí.)
Devadesát tři procent světové výroby elektrostatických precipitátorů prachu! Sedmdesát sedm procent světové výroby automobilů! Devadesát osm procent světové výroby helikoptér! Osmdesát jedna  celých devět desetin procenta světové výroby ledniček!
(Hudba hraje stále hlasitěji.)
Sedmdesát jedna celých tři desetiny procenta světové produkce elektrické energie!
Osmdesát pět celých dvě desetiny procenta světové  produkce elektronek!
Šedesát devět procent světové produkce spalovacích  motorů!
Devadesát osm celých tři desetiny procenta…
(Hudba hraje crescendo, přehluší ho.)
(Bodové světlo hasne. Z pobřeží vzlétají rakety.)
Čtvrtkoule se zavřou.
Čtvrtkoule se otevřou.
Mladý inženýr zmizel a s ním i veškeré příslušenství soudního  dvora. Stařec je opět nahoře na žebříku, sám se svými hvězdami, tak jako na začátku.
Podrží před sebou hvězdu s obrazem Dubu, usměje se, zavěsí ji  zpátky na lanko a vyšle ji na nebesa, kde zaplane v záři infračerveného světla.
STAŘEC Ano, opět se skví na nebesích, jasnější nad ostatní. (Sáhne pod svoji řízu, vytáhne odtud silnou baterku a zamíří její světlo kolmo vzhůru.) Zdalipak až opět  po sto letech přijdu na hvězdnou revizi, zdalipak bude ještě zářit jako dnes? Anebo? (Významně se zahledí k úpatí žebříku.) Nuže, co rozhoduje o tom,  zda bude pošpiněna či ne? (Zahledí se do obecenstva.) To záleží - (Náhle baterku obrátí dolů a přejíždí kuželem jejího světla z jedné tváře na druhou.) Na tobě! A na tobě! A na tobě! (atd.)
(Vybuchují rakety. Hřmí „Hvězdný prapor".)
Čtvrtkoule se zavírají.
(Amfiteátr se rozsvítí.)
Paulovi dopadla těžce na koleno Kronerova ruka. „Páni! Nejlepší  výroční hra, jakou jsem kdy viděl! Paule - to je ono, všecko jako  na dlani!"
„Jistě vás bude zajímat -" pronesl tlampač do burácejícího potlesku. „Mám pro vás zajímavé oznámení: V minulosti byly všechny  výroční hry psány na naše zadání profesionálními spisovateli. Hru,  kterou jste právě zhlédli, však napsal, věřte tomu nebo ne, inženýr  a manažer z řad naší organizace! Povstaň, Bille Holdermanne! Povstaň! Povstaň, Bille!"  Obecenstvo šílelo nadšením.
„Já to věděl!" vykřikl Kroner. „Tohle bylo ze života! Mířilo to rovnou do srdce! To musel napsat jeden z nás!"
Několik řad před Paulem se zdvihl Holdermann, neupravený, zbědovaný nýmand z Indianapoliských závodů. Byl rudý až za ušima, připitoměle se usmíval a v očích mu stály slzy. Na sklonku života se  na něho usmálo štěstí. Možná že slabý záchvěv potlesku dolehl až  k uším jeho manželky, ženy, jež mu věřila, i když v něj všichni ostatní věřit přestali, a která se teď nacházela za vodou, na Pevnině.
„Za pět minut začíná táborák," oznámil tlampač. „Pět minut pro  navázáni nových přátelství, potom táborák."
Shepherd se protlačil davem a strhl na sebe Kronerovu pozornost.  „Za všechno své zlato, ani silou všech svých vojsk nezískal Karel  Veliký jedinou žárovku nebo elektronku!" Obdivně zavrtěl hlavou:  „Ať mi někdo povídá, že umění je vepsí!"
„Blbečku," zamumlal polohlasně Paul a unikl jim do šera na obvodu kruhu reflektorů. Zbytek davu proudil ve stěsnaném šiku k pobřeží, kde Luke Lubbock, Alfy a další z pomocného personálu polévali naftou hranici borových polena klestí.
Hra, která každoročně zahajovala pobyt na Lučinách, byla prakticky stále stejná, a to i před válkou, kdy ještě ostrov patřil ocelářské  společnosti. Paul zde byl před dvaceti lety s otcem a poselství hry  bylo totéž: že prostý člověk není ani zdaleka tak vděčný, jak by měl,  za všechno, co pro něho dělají inženýři a manažeři, a že příčinou  této nevděčnosti jsou radikálové.
Když Paul jako školák zhlédl tuto alegorii poprvé, vyvolala v něm  mocné pohnutí. Její zásadní jasnost a prostota jej zasáhly plnou  silou. Bylo to poučení v kostce a hrdinský zápas proti nevděčnosti  nabyl v jeho mladičké mysli natolik živé podoby, že po nějaký čas  zbožňoval tátu jako bojovníka, novodobého Richarda Lví srdce.
„Tak co," řekl tenkrát před lety, když hra skončila, jeho otec, „co  si o tom myslíš, Paule?"
„Nic jsem netušil- vůbec jsem netušil, co se děje."
„Je to pravda," řekl smutně otec. „Svatá pravda. Tak se věci mají."
„Ano." Jejich pohledy se střetly a vzápětí mezi nimi, mezi jejich  generacemi, proběhl nevyslovitelně sladký pocit věčné tragédie dědictví Weltschmerz staré jako lidstvo.
Dnes stál Paul na temné cestě sám, zmatený obrazem, řečeno Kronerovými slovy, mužů v čele předvoje civilizace, otevíračů dveří  k netušeným novým světům. Ta hloupá hříčka zřejmě plně odpovídala jejich vlastním představám o práci, kterou vykonávají, o důvodech, proč ji konají, o lidech, kteří stojí proti ním, a příčinách toho,  že proti ním stojí. Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito vůdcové  předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve  snaze zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí.
Náhle blýsklo Paulovi do očí světlo, třebaže ne tak oslňující jako světlo baterky Ředitele nebes. Hleděl na svoji tvář v zrcadle, ozářeném fluorescenčními lampami. Nápis nad zrcadlem hlásal:  NEJLEPŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ NA NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ.  Ostrov byl plný takovýchhle léček. Lampy kolem zrcadla byly ještě starého typu a vydávaly kolísavé světlo s rudozelenými valéry. Jeho pleť v něm vypadala jako pokrytá měděnkou a rty a oční víčka byly  levandulově modré. Zjistil, že pozorovat sám sebe jako mrtvolu  není nijak znepokojující. Probouzející se svědomí, nedoprovázené  novou moudrostí, naplňovalo jeho život takovým osamocením, že  by mu ani moc nevadilo, kdyby zemřel, jak si teď říkal. A dobrý vliv  podvečerního koktejlu se vytrácel.
Z myšlenek ho vytrhl tichý brukot na východní obloze - pravděpodobně hydroplán s převzácnými sto dvaceti kilogramy doktora Francise Eldgrina Gelhorna a jeho grifu na palubě.
Paul vykročil po stezce dále, čímž se světla opět vypnula, a zamířil k táboráku, který vysílal jiskry a plameny několik desítek metrů  vysoko a barvil tváře kolem lesklou lososovou červení.
Profesionální herec natřený bronzem, s válečnou pérovou čelenkou na hlavě a suknicí z korálků kolem pasu pozdvihl ruku a hrdě zvrátil hlavu. Dav ztichl. „Slyšte!" Vážně přejížděl očima z jednoho  obličeje na druhý. „Slyšte! Před mnoha lunami učinili moji lidé tento  ostrov svým domovem."
Hydroplán už kroužil nad ostrovem a sestupoval.
„Stařešina je tady," zašeptal Kroner Paulovi. „Ale teď při obřadu  by se nehodilo odcházet. Musíme tu vydržet až do konce."
„Můj lid byl statečný lid," pronášel Indián. „Můj lid byl hrdý a čestný lid. Můj lid houževnatě pracoval, houževnatě si hrál, houževnatě bojoval, až přišel čas jeho odchodu do věčných lovišť."
Tentýž herec byl najímán pro úlohu Indiána dlouhá léta, Paul ho pamatoval, co jezdil na Lučiny. Původně ho obsazovali pro jeho hluboký hlas a krásné svalstvo. Nyní, jak si Paul povšiml, mu břicho vrhalo pod pas hluboký stín, po levém lýtku se mu klikatila křečová  žíla a ani válečné barvy nedokázaly zakrýt šedé vaky pod očima.  Stal se na Lučinách natolik pravidelným zjevem, jejich natolik důležitým symbolem - překonaným v této roli pouze doktorem Gelhornem a Dubem - že se na něho nehledělo jako na námezdní sílu, ale  tykal si s nejvyššími šéfy a těšil se pijáckým výsadám pravidelného  hosta.
„Naši rekové jsou dnes pryč - odešli naši silní mladí mužové z tohoto ostrova, jenž před mnoha lunami patříval mému lidu," řekl  Indián. „Jejich místo zaujali jiní mladí mužové. Ale duch mého lidu,  Duch Lučin, žije dále. Je všude kolem: ve větru šumícím borovicemi,  v pleskotu velké modré vody, v šelestu orlího křídla, v dunění letního hromu. Žádný muž nemůže tento ostrov nazvat svým, žádný  muž zde nemůže být šťastný, pokud nenaslouchá tomuto duchu,  pokud nesloží přísahu Ducha Lučin."
Z tlampače se ozvalo cvaknutí vypínače. „Mladí rekové, kteří jste  poprvé na Lučinách, předstupte před ostatní," pronesl majestátní  hlas, zcela nepodobný honáckému hulákání, jež z tlampače běžně  zaznívalo. „Zdvihněte pravou ruku," řekl Indián. „Opakujte po mně  přísahu Ducha Lučin. Slavnostně přísahám při šumění borovic -"  „Při šumění borovic," opakovali neofyté.
„Při pleskotu velké modré vody, šelestu orlího křídla -"  Stařešinovo letadlo klouzalo po vodě k pláži na druhé straně ostrova a pak se motory roztúrovaly, jak začalo vysouvat na zem rampový  můstek.
„Při dunění letního hromu," řekl Indián.  „Při dunění letního hromu."
„Že budu hlásat Ducha Lučin," řekl Indián. „Že se budu řídit moudrými příkazy svých náčelníků ve prospěch všeho lidu. Že budu neohroženě a neúnavně pracovat a bít se za lepší svět a nikdy si nedovolím tvrdit, že má práce je hotova. Že budu ve dne v noci hájit  čest své profese a postavení, jež reprezentuji. Že budu nesmiřitelně  vyhledávat nepřátele lidu, nepřátele lepších zítřků pro všechny děti  světa."
„Pro všechny děti světa!" opakoval zaníceně kdosi v davu nedaleko Paula. Otočil se a spatřil Luka Lubbocka, strženého opět vírem  velkolepého obřadu, jak vysoko zdvihá ruku a přísahá na všechno,  co bylo řečeno. V levé ruce držel Luke hasicí přístroj, evidentně pro  případ, že by se plameny rozšířily.
Když bylo po přísaze, Indián se rozhlédl a viděl, že se jeho výstup  neminul účinkem. „Duch Lučin se raduje," řekl. „Lučiny patří těmto  odvážným rekům a budou stejně hrdým a šťastným ostrovem jako  před mnoha lunami."
Skrytá dýmovnice ho na děsivý okamžik zahalila zrakům, a když  se dým rozptýlil, byl Indián tentam.
„Bar je otevřen," zaburácel tlampač. „Bar je otevřen a zůstane  otevřen do půlnoci."
Paul se při rozchodu ocitl vedle příjemného mladíka, s nímž se  seznámil u oběda, doktora Edmunda Harrisona z Ithackých závodů.  Za nimi kráčeli Shepherd s Berringerem a ostošest se vemlouvali  do Kronerovy přízně.
„Jak se ti to líbilo, Ede?" zeptal se Paul.
Harrison na něho upřel pátravý pohled a už roztahoval ústa  k úsměvu, když usoudil, že to není nejmoudřejší. „Výborně provedeno," řekl opatrně. „Velice profesionálně."
,.Ježíšikriste," říkal Berringer, „to byl teda zážitek! Na jednu stranu je to zábava, ale jak přitom člověka poučí. Kristepane! Když se  takhle sejde krásné s užitečným, pak je to umění. A na kolik peněz  to muselo přijít, kristepane."
Ed Harrison z Ithaky se zastavil a sebral u cesty kamenný úlomek.  „To mě podržte," řekl. „Špička šípu!"
„A moc pěkná," řekl Paul v obdivu nad vzácnou památkou.  „Takže tady na ostrově opravdu žili Indiáni," řekl Harrison.  „Kristepane, ty troubo," vybuchl Berringer. „Copak jsi hluchej a slepej? Co myslíš, že se ti snažili celou tu poslední půlhodinu vpravit do hlavy?"[2]

Použitá literatura:

  1. Kurt Vonnegut, Jr., Mechanické piano, Argo, Praha: 2000.
[1] Vonnegut, s. 11.
[2] Vonnegut, s. 196-209.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (4 hlasy)