V noci jsem snil, že jsem motýlem

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Evald Schorm po několika neúspěšných pokusech o přijetí na činoherní fakultu divadelní DAMU, nakonec vystudoval filmovou režii na FAMU a začínal jako dokumentarista v rámci Studia dokumentárního filmu. V roce 1964 však přesedlal do žánru celovečerního filmu a zadaptoval existenciální novelu Antonína Máši Každý den odvahu. Hlavní hrdina Jarda, v excelentním podání Jana Kačera, byl v 50. letech příkladný stachanovec, svazák a komunista, který však po smrti Stalina a Gottwalda nezachytil změnu poměrů v ideologii komunistické strany a s příchodem 60. let se pro svou víru v nadvládu dělnického proletariátu, černobílé a schematické uvažování, ale i nesčetné proslovy na dělnických schůzích a shromážděních, stává tragikomedickou figurou, která je sice navenek dávána za příklad, ale ve skutečnosti se mu každý směje za zády. Tuto rozporuplnost však Jarda nedokáže pochopit, nechce se zdát své víry a současně ani netouží stoupat v žebříčku stranického aparátu. Svou zmatenost tak kompenzuje násilnými projevy, kdy vyvolává pěstní konflikty, ale současně svými nekontrolovatelnými výbuchy ztrácí své nejbližší, snoubenky Věry, v podání Jany Brejchové, pak zejména.

V protikladu k Jardovi jsou kladeni jak jeho bývalí kamarádi z první linie, nyní funkcionáři, jež se naučili v tom chodit a přizpůsobovat své názory změnám vnějšího světa, ale i ke spolupracovníkům z továrny, kteří pro své mládí nezažili buditelskou atmosféru první poloviny 50. let - archetypem je zde mladý floutek Bořek v podání, ve srovnání z pozdějšími rolemi zcela nečekaně živelného a charismatického, Josefa Abrháma. A konečně je Jarda zcela přesnými opakem intelektuálně saloženého a především zcela otevřeně cynického redaktora, kterého vynikajícím způsobem zahrál Vlastimil Brodský. Hvězdné herecké obsazení dále doplňuje Jiřina Jirásková jako Olina, manželka redaktorova, a Jan Libíček jakožto ke všemu a ke všem zcela lhostejný fotograf, jenž svou vnější maskou blba, dává korunu všeobecnému švejkování jakožto nenapadnutelného způsobu pasivního odporu.

Přes poměrně značnou radikálnost a kritičnost, Evald Schorm za snímek získal ocenění Trilobit, který uděluje Český filmový a televizní svaz.

Stojí se snad dodat, že po roce 1969 Schorm ještě za Vojtěcha Jasného, jenž emigroval do USA, v roce 1971 dotočil film Psi a lidé, během let 1970 a 1971 natočil čtveřici televizních snímků, a poté již měl naprostý zákaz. V dalších letech hostoval jako divadelní režisér v několika předních ale i provinčních českých divadlech a poté až do své předčasné smrti, kdy zemřel psychicky uštván v 57 letech, spolupracoval s Laternou magikou.