V noci jsem snil, že jsem motýlem

Šašek a královna je typicky vizuálně propracovaný snímek Věry Chytilové, s Boleslavem Polívkou ve své životní roli šaška týraného samolibou královnou v podání Chantal Poullain. Nebo též velmi zdařilé a v mnoha ohledech propracovanější ztvárnění Polívkovy divadelní hry, jež na rozdíl od své předlohy klade mnohem vyšší důraz na poetický rozměr a hru barev.

V autorském počinu Milana Cieslara Duše jako kaviár je velmi těžké najít alespoň nějaké malé pozitivum, pro které by bylo zajímavé tento snímek s nepopíratelnou inspirací v televizních mýdlových operách i aspirací oslovit zejména ženy v domácnosti shlédnout. Z naprostého průměru obdobných filmů, jež se u nás v posledních několika letech točí jako na běžícím pásu, tak vyniká jedině nadprůměrná Tatiana Vilhelmová a čerstvý vítr v podobě Karolíny Kaiserové, jež z jinak naprosté křečovité nudy dostaly alespoň náznaky něčeho, co lze nazvat dobrým filmem.

Převést krásu Hrabalových poetických textů, založených nikoliv na ději či objevování ale na obrazech s hledáním doposud opomíjené krásy, do filmové podoby, je takřka nereálný úkol a jediný, kdo se ho zhostil, aniž by ztratil původní „pábitelský“ náboj, je Jiří Menzel, snad také proto, že na scénáři vždy spolupracoval s Bohumilem Hrabalem.

Vojtěch, řečený sirotek jako by zapomněl na rok svého vzniku a vrátil se po časové ose o dvacet zpět, do zlatého období české kinematografie, ke které se zcela nepokrytě hlásí. A to nikoliv jen použitím černobílého širokoúhlého filmu, ale zejména svou nejniternější koncepcí, kdy se film odvíjí rovnou ve třech rovinách: první, a tou nejviditelnější, je smutný baladický příběh Vojtěcha, jenž se nechtěl zařadit ani přistoupit na falešnou hru svých sousedů, druhou je psychologická rovina příběhu, kdy je divák do detailů Vojtěchova příběhu ale i jeho nitra zasvěcován jen velmi postupně a celou řadu skutečností si musí odvodit sám, třetí a nejkrásnější je pak rovina ve skrze filmová - skvělá práce kamery, dlouhé záběry na zešeřelou krajinu, noční svit odrážející se na rozčeřené hladině rybníka, ale i dokonalé fotografické přechody světla a stínu s podrobnými detaily Vojtěchova těla. To vše dává vzpomenout na práci mistrovského Františka Vláčila, a z Vojtěcha by činilo nejlepší český film za posledních 15 let, nebýt nešťastné doby svého vzniku, kdy téměř bez povšimnutí prošel kiny a na dlouhá léta zcela upadl v zapomnění.

Kdo neuvidí, neuvěří! Nelibuji si v nadnesených přirovnáních a proto stručně a při zemi: Choking Hazard je nejlepší vizuální počin všech dob českého filmu s vysoce propracovaným scénářem, který si s divákem pohrává a servíruje mu to, co se do Choking Hazardu považovalo za nenatočitelné. Celý film má prudký spád, který se vyvaruje hluchých míst, diváka šetří nečekaných obratů, ale přesto se vyvíjí zcela neuvěřitelným směrem. Bere si na paškál všechny možné klišé, ale není pouhou parodií, protože svou inteligencí je překonává. Je to horor, ve kterém se nebojíte, protože všechny strašidelné scény jsou tak humorné, že se chtě nechtě musíte smát, když myslivec-zombie žere lidský mozek, altruistický hrdina se vyžívá v rozbíjení lebek kuchyňskou paličkou, Dáda Patrasová, ano, ztělesněná mateřskost, ubíjí důchodce dlažební kostkou a pak mu v klipovém záběru s detaily grimas a očí ustřelí brokovnicí hlavu. Ano, kdo neviděl, neuvěří, co je možné natočit. A já jen tiše dodávám, že Choking Hazard je nejlepší filmový počin několika posledních let, který i ve světě stěží může najít konkurenta.