V noci jsem snil, že jsem motýlem

„»Samozřejmě, že tento druh hudby nebyl míněn pro veřejnost, chápete,« pravil Welch, rozdávaje noty. »Nejvíc se baví ten, kdo je zpívá s sebou, každý hlas má vlastní, opravdový nápěv,« opakoval útočně. »Dalo by se říci, že v tehdejší době dosáhla polyfonie největšího rozkvětu, svého vrcholu, a pak už jen vytrvale upadala. Stačí porovnat, jak jsou psány hlasy, řekněme, takové písně jako Vzhůru, bojovníci Páně, která je typickým… typickým…«

»Všichni už čekáme Nede,« pravila paní Welchová od klavíru. Zahrála pomalé arpeggio s nohou na pedále. »Připraveni?«

Vzduch kolem Diona se naplnil otupělým mručením zpěváků, kteří jeden po ruhém udávali tón. Paní Welchová se přišla postavit na nízký stupínek na konci hudebního pokoje vedle Margarety, která zpívala druhý soprán. Jediný altový hlas zastávala malá zakřiknutá žena s řídkými vlasy. Vedle Dixona stál Cecil Goldsmith, kolega z historické katedry, jehož tenor byl natolik mohutný a pronikavý, zejména ve vyšších polohách, že mohl při dobré vůli přehlušit jakékoliv zvuky, které by Dixon eventuálně vydával. Za nimi byly tři basy, z nichž první byl obsazen místním skladatelem, druhý houslistou amatérem, vypomáhajícím občas v městském orchestru, a třetí Evanem Johnsem.

Dixon pohlédl na řady černých teček, které utíkaly nahoru a dolů po linkách, a podařilo se mu nabýt jistoty, že každý bude muset zpívat po celou dobu. Před dvaceti minutami zažil ošklivou chvilku, když zpívali jakousi slátaninu od Brahmse, která začínala desetivteřinovým sólem tenorů - nebo přesněji sólem pana Goldsmithe, který dvakrát před obtížným skokem zadrhl a nechal ho otvírat a zavírat ústa za naprostého ticha. Z opatrnosti chytil nyní notu, kterou si bručel Goldsmith, zamručel ji také a usoudil, že výsledek je spíš libý než nelibý. Nemohli mít trochu slušnosti a zeptat se ho, jestli vůbec chce zpívat, než ho zahnali na stupínek a vecpali mu ty papíry do rukou?

Madrigal začal na pokyn Welchova revmatického ukazováčku. Dixon měl skloněnou hlavu, pohyboval ústy, aby každý viděl, že jimi hýbá, a sledoval slova, která zpívali druzí. »Když z lásky své já lásku hledal a libý citu květ,« četl, »já zjistil, žel, že sliby jsou jen pramenem mých běd. Když jsem se však své hvězdy ptal…,« pohlédl na Margaretu, která zpívala se zjevným potěšením - vystupovala v zimě pravidelně ve sboru místního konzervativního klubu -, snažil se představit si, jak by se musely změnit okolnosti a jejich povahy, aby se slova madrigalu alespoň vzdáleně vztahovala na něj a na ni. Také mu všelicos slíbila, nebo mu alespoň učinila různá vyznání, a nic jiného možná skladatel na mysli neměl. Ale jestliže měl na mysli to, co nazýval »libý citu květ«, pak Dixon nic podobného u Margarety nehledal. Snad se o to měl pokusit; koneckonců, lidé to dělají stále. Škoda, že není trochu hezčí. Dříve nebo později, řekl si, to zkusí a uvidí, co se stane.

»Všok koždá čosem svá zruší slova, neb byla pó-óuhý žort…,« zpíval Goldsmith rozechvěle a velice hlasitě. Byla to poslední řádka: Dixon nechal ústa široce otevřená, dokud Welchův prst trčel ve vzduchu, a zavřel je s lehkým pohozením hlavy, jak to viděl u zpěváků, když prst odlétl stranou. Zdálo se, že všichni jsou s výkonem spokojeni a těší se na další. »Ano, tedy tohle, co přijde nyní, je, jak se kdysi říkalo, balet. Ovšem neměli na mysli, co my máme na mysli, když říkáme… Je to celkem dobře známý kousek. Jmenuje se „Nastává sladký jara čas“. Tak a teď si všichni…«

Dixonovi za zády se ozval chrochtavý výbuch smíchu. Obrátil se a spatřil Johnsovu bledou tvář, roztaženou v širokém úšklebku. Jeho velké oči s krátkými řasami se mu upíraly do obličeje. »Oč jde?« zeptal se Dixon. Jestliže se Johns smál Welchovi, byl Dixon ochoten postavit se na Welchovu stranu.

»Uvidíte,« řekl Johns. Nepřestával na něj hledět. »Uvidíte,« dodal a šklebil se.

Za necelou minutu Dixon viděl. Místo obvyklých čtyř hlasů měla jich tato skladba pět. Třetí a čtvrtá řádka odshora byla nadepsána Tenor I a Tenor II; na druhé stránce bylo ještě k tomu všelijaké dětské tralala s množstvím pauz v jednotlivých hlasech. Za takových okolností se dalo očekávat, že i Welchovo ucho zjistí naprostou nepřítomnost jednoho z hlasů. Aby nyní Dixon začal vysvětlovat, že nemyslel doslova, co řekl před půlhodinou, že totiž dovede číst noty »do jisté míry«, na to bylo pozdě; nebyl už čas přejít k basům. Mohl ho zachránit leda záchvat padoucnice.

»Měl byste si vzít první tenor, Jime,« řekl Goldsmith. »Druhý je trochu těžký.«

Dixon tupě přikýval a takřka neslyšel další výbuch Johnsova smíchu. Dříve než mohl alespoň vykřiknout, bylo po klavírním rituálu a všeobecném mručení. Začal otvírat ústa podle textu: »Každý svému děvčátku, na zeleném trávníčku: tralala, tralla-la-la-la-la…« Ale Welch přestal mávat prstem a nechal ho zabodnutý do vzduchu. Zpěv umlkl. »Tenoři,« začal Welch, »myslím, že jsem neslyšel…«“[1]