„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fikce

Yann Martel:  Pí a jeho život

Yann Martel: Pí a jeho život

Life of Pi, 2002

Yann Martel byl až do podzimu roku 2002 zcela neznámým kanadským spisovatelem, jenž sice pochází z frankofonní části Kanady, ale píše výhradně anglicky a díky tomu se mohl zúčastnit hodnocení nejprestižnější britské literární ceny Booker Prize. Martel nebyl v rámci této soutěže rozhodně favoritem a to nejen díky tomu, že krom nominovaného románu Pí a jeho život měl na svém kontě jediný a navíc neúspěšný román, ale navíc jej do soutěže nominovalo nezávislé skotské nakladatelství Canongate, což dále snižovalo pravděpodobnost jeho výhry vzhledem k faktu, že od vzniku ceny v roce 1969 vždy vyhrál spisovatel zastupovaný některým ze tří největších anglických nakladatelství. Ale Martel toto prestižní ocenění nakonec získal, což samo o sobě automaticky znamená, že jeho kniha byla v krátké době přeložena do několika desítek dalších jazyků, v roce 2004 pak i do češtiny.
Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

L'Art français de la guerre, 2011

Román Francouzské umění válečné byl v rámci marketingové propagace českého vydání na jaře 2013 v mnoha recenzích uvozován jako literární bomba, jež přinesla nový neotřelý pohled na moderní dějiny Francie. - Alexis Jenni sice žádný nový pohled nepřinesl, ale Francouzské umění válečné byl nejenom jeho první vydaný román, kdy údajně již napsal dva jiné romány, ale nikdy je ani nenabídl nakladateli, ale zejména za něj získal nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt, což samo o sobě znamená, že vítěz této ceny jen ve Francii prodá na 400.000 výtisků.
John Maxwell Coetzee: Ďabiel DeFOE

John Maxwell Coetzee: Ďabiel DeFOE

Foe, 1986

Jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003, je uznáván zejména pro trojici svých románů z 80. let Čekání na barbary (1980), Život a doba Michaela K. a Ďabiel DeFOE (1986), jež krom mimořádné kvality mají společné atributy v tom, že vnikly ještě v Coetzeeho rodné Jihoafrické republice - Coetzee žije od roku 2002 trvale v Austrálii, v roce 2006 získal u australské občanství, všechny tři se setkaly s mimořádným přijetím ve světě, zatímco v rodné zemi, kde je Coetzee suverénně nejznámějším a nejlepším spisovatelem všech dob, byly tyto tři romány silně kritizovány a to pro jejich odpor k apartheidu a rasismu. A současně je v této trojici románů znát silný vliv Franze Kafky.
Graham Greene: Komedianti

Graham Greene: Komedianti

The Comedians, 1966

Základní premisou románu Komedianti je, že každý člověk hraje navenek nějakou komedii, kdy před druhými předstírá to, čemu často sám věří a jen ve slabé chvilce si dokáže říci pravdu. Graham Greene však k vykreslení této nikterak originální myšlenky spotřeboval více než tři sta stran papíru, který namísto toho, aby byl zaobalen do psychologicko-existencialistické hávu, či měl alespoň ironický podtext, je podán jako čistě zábavný dobrodružný román, jenž se odehrává v exotickém prostředí Tahiti v době po nástupu krvavého diktátora Françoise Duvaliera známého také jako Papa Doc, disponuje řadou obskurních a zcela nevěrohodných postav a zejména pak nepřináší žádné téma, které by Greene nezpracoval již dříve a v mnohem lepším provedení.
Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

2002

Jaroslav Rudiš se svou románovou variací na slavný film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem debutoval v roce 2002. V témže roce bylo Nebe pod Berlínem oceněno Cenou Jiřího Ortena (literární ocenění pro mladé autory do třiceti let) a z Nebe pod Berlínem se stal nevídaný bestseller a to nejen u nás, ale velkého úspěchu dosáhla novela v Německu, Polsku a celkově byl zatím přeložen do pěti jazyků. V roce 2005 poté, co byla novela beznadějně vyprodána, vydalo nakladatelství Labyrint druhý dotisk, který však také velmi záhy zmizel z knihkupeckých pultů tak, že v roce 2007 byl vydán dotisk třetí. V roce 2010 pak byla novela dokonce vydána jako audiokniha čtená přímo Jaroslavem Rudišem a doprovázená Rudišovou post-punkovou hudební skupinou U-Bahn. Nelze se tedy nedivit, že s Nebem pod Berlínem se často objevují příměry jako kultovní či dokonce generační román.
Edgar Lawrence Doctorow: Světová výstava

Edgar Lawrence Doctorow: Světová výstava

World’s fair, 1985

Edgar Lawrence Doctorow staví svůj autorský styl na kombinaci reálně podaného příběhu, jehož autentičnost podporuje tím, že děj umisťuje do všeobecně známých míst, anebo do něj v okrajových úlohách vkládá známé historické postavy, a čisté autorovy fikce. A nejinak je tomu u jeho románu Světová výstava z roku 1985, který navenek, a to díky mnoha paralelám s autorovými biografickými údaji, navíc budí dojem vzpomínkové autobiografie.
Simon Mawer: Skleněný pokoj

Simon Mawer: Skleněný pokoj

The Glass Room, 2009

Anglický spisovatel Simon Mawer je znám tím, že ve svých románech mísí fikci a literaturu faktu. A tomuto zařazení odpovídají i dva jeho asi vůbec nejznámější romány Mendelův trpaslík z roku 1997 a Skleněný pokoj z roku 2009, jež krom žánru dále pojí i místo jejich děje, který se z větší části odehrává v Brně.
Ian McEwan: Solar

Ian McEwan: Solar

Solar, 2010

Ke globálnímu oteplování můžeme zaujmout celou řadu postojů a to od ideologického popírání až k fanatickému ekologismu s počítáním vlastní uhlíkové stopy. Postoj hlavního hrdiny nejnovějšího románu jednoho z nejvýraznějších britských autorů posledních dvou dekád, Iana McEwana, profesora a nositele Novelovy ceny za fyziku Michaela Bearda, je pak směsicí osobní vlažnosti, kdy globální oteplování potažmo osud světa je asi tou poslední věcí, která by jej zajímala, a profesního pragmatismu. - Blairova vláda se rozhodla v očích veřejnosti napravit svou značně pošramocenou reputaci tím, že zřídila ústav pro výzkum alternativních energií, a jeho ředitelem byl díky svým konexím zvolen právě Michael Beard.
John Maxwell Coetzee: Pomalý muž

John Maxwell Coetzee: Pomalý muž

Slow Man, 2005

Dílo jihoafrického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Coetzeeho je proslulé svou myšlenkovou hutností, kdy namísto děje či psychologickému popisu svých postav, se takřka výhradně soustředí na vnitřní svět svých hrdinů. Charakteristika postav se tak vesměs skládá z vlastního hodnocení, kdy se jednotliví hrdinové vesměs hodnotí v nejčernějších a až takřka psychopatických barvách, potažmo Coetzee čtenáře často manipuluje tím, že v postavě hlavního hrdiny vzbuzuje pocit vlastního alter ega. A nejinak je tomu u mistrovského románu z roku 2005, Pomalý muž, který krom obvyklé introvertnosti a zálibě v osamělosti vzbuzuje i chmurné pocity stáří, nemohoucnosti a neschopnosti žít plnohodnotný život.
E.L. Doctorow: Ragtime

E.L. Doctorow: Ragtime

Ragtime, 1975

V roce 1975 napsal Edgar Lawrence Doctorow kratičkou novelu, jež se jak svým názvem tak zejména stylem odkazuje na hudební styl z přelomu století - Ragtime. Ač novela má co do objemu něco přes dvěstě stran, je v ní vystřídáno velké množství poloh, ale i vystupujících postav tak, že se v ní podařilo neopakovatelně zachytit atmosféru, jež v USA panovala mezi léty 1902 až 1917. - A to počínaje civilizačními výdobytky, kdy se americká střední třída začala považovat za nové pány světa, přes všudepřítomný rasizmus, dělnické bouře a sociální nerovnoprávnost.
Ken Kesey: Námořníkova píseň

Ken Kesey: Námořníkova píseň

Sailor Song, 1992

Ač se to zdá neuvěřitelné, protože Kena Keseye můžeme zařadit mezi nejvlivnější autory 2. poloviny 20. století, tak Kesey za svůj tvůrčí život napsal jen tři romány - kultovní Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1962 a Tak mě někdy napadá z roku 1964, po dlouhých osmadvaceti letech pak po desetileté práci v roce 1992 vydává svůj román třetí Námořníkova píseň. (Pro formu dodejme, že tuto pauzu mezi léty 1964 až 1992 Kesey vyplnil jak 5-měsíčním pobytem ve vězení za přechovávání marihuany, než byl vysekán svým právníkem, tak psal novinové články, eseje ale i pohádky pro děti.)
Michael Chabon: Židovský policejní klub

Michael Chabon: Židovský policejní klub

The Yiddish Policemen's Union, 2007

Román Michaela Chabona Židovský policejní klub z roku 2007 vznikal dlouhých pět let, kdy Chabon několikrát změnil jak název, dlouze vymýšlel ústřední zápletku, potažmo v závěrečné fázi seškrtal text románu zhruba na polovinu. Celý text je tak charakteristický tím, že psaní románu musel autor doslova vydřít a krom inspirace v reálném historickém dokumentu - v tzv. Slatteryho zprávě, ve které byl již v roce 1938 navrženo zřídit na Aljašce židovská ghetta, jež by přijímala evropské uprchlíky, dále zkombinoval mnoho dalších literárních námětů. Ačkoliv román působí mnohem vyrovnanějším dojmem než například Chabonovo předchozí Pulitzerovou cenou ověnčené dílo Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye z roku 2000, nesetkal se Židovský policejní klub zrovna se vřelým přijetím ze strany kritiků a bývá spíš oceňován jako příspěvek v žánru sci-fi. Rovněž bylo nakonec upuštěno od filmové adaptace, která byla naposledy plánována bratry Coenovými a to v roce 2007.
Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

The Amazing Adventures of Kavalier & Clay, 2000

Michael Chabon jakožto jeden z nejvýznamnějších a nejoceňovanějších romanopisců současné Ameriky vstoupil na pole slávy jako hned svým románem Tajemství Pittsburghu z roku 1988. Jeho sláva pak kulminovala o dalších dvanáct let později v rozsáhlém románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye z roku 2000, za který mu byla o rok později udělena i Pulitzerova cena v kategorii Nejlepší fikce.
Petru Cimpoeşu: Simion Výtažník

Petru Cimpoeşu: Simion Výtažník

Simion liftnicul. Roman cu îngeri şi moldoveni, 2001

Rumunský román nelze jak v našich zemích tak i ve světě označit zrovna za všudepřítomný fenomén - ba s výjimkou dvojice francouzsky píšících, zakladatele absurdního dramatu Eugènea Ionesca a předního světového religionisty Mircey Eliadeho, bychom asi jen stěží pátrali v paměti po jméně alespoň jednoho rumunského spisovatele. Bylo tedy velkým překvapením, že hlavní cenu nejprestižnějšího literárního ocenění pro české autory Magnesia Litera za rok 2007 získala kniha zcela neznámého Rumuna Petru Cimpoeşu, Simion Výtažník. V takřka bulvární rozměr se pak ocenění rozrostlo poté, co cenu převzal překladatel románu Jiří Našinec - přes nesporné kvality jeho překladu, kdy se román hemží slangovými pojmy a rumunskými reáliemi, se záhy poté rozhořela závistivá diskuze o tom, komu vlastně cena patří - zda opravdu překladateli Jiřímu Našincovi nebo autoru Petru Cimpoeşuovi.