„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ruská literatura

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen

Дядюшкин сон, 1858

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl nejen schopen psát silné psychologické a sociálně laděné příběhy, jež neopakovatelně a až k hranicím filozofie analyzují podstatu fenoménu člověka, ale současně byl nadán psát krom vážných témat i satirické postřehy z běžného života ruských maloměstských „světáků“.
Vladimír Nabokov: Lolita

Vladimír Nabokov: Lolita

Lolita, 1955

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.
01. Květen 2008
Podél srázu podél propasti
moji koně, koně vraní
tuhým bičem jako šílený
vás šlehám popoháním
Nějak vzduch mi v plicích schází
lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi
šeptá: Konec, konec se mnou!
 
Trochu zvolněte mi, koně
trochu zvolněte mi
vždyť ne bič to já velet mám
01. Květen 2008
Zvuk rohu zní: jen dál a dál!
Psům sotva někdo stačí,
vždyť srdce lovčích, to je sval
protkaný karabáči…
 
Loveckou vášní prodchnuti,
lidé smrt nesou labutím.
Sokoly vypustili.
A lučištníci – v očích žár –
vidí ten roztoužený pár,
který se zná jen chvíli.
 
01. Květen 2008
Když stane se, že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě na něj můžeš dát –
vezmi ho do hor, uvidíš!
Nechystej mu žádnou lest,
jenom si zkuste zlézt,
ať víš s kým máš tu čest.
 
Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
01. Květen 2008
V šedesátých a sedmdesátých letech se na ruské obloze objevila hvězda, která zastínila vše včetně zničující cenzury totalitního režimu. Vladimírovi Vysockému nebylo za jeho života dovoleno publikovat, vydávat desky ani koncertovat, přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů - báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat. Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979, ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.