V noci jsem snil, že jsem motýlem

Asi ne náhodou je téma atomového výbuchu v japonské kinematografii přítomno jako jedno z opakovaně nejvíce zpracovávaných témat. Akira Kurosawa, jakožto nejlepší japonský filmový tvůrce všech dob, se k tomuto tématu vyjadřuje hned nadvakrát: ve svém relativně raném snímku z roku 1955, Žiji ve strachu, a podruhé se k němu vrací až v samotném závěru svého života i díla, v jednom ze svých Snů z roku 1990.

Byť je Elia Kazan jedním z největších filmových režisérů, jenž do značné míry předurčil vývoj celé americké kinematografie, zůstává jeho umělecký i filmový odkaz stále poněkud nedoceněn, ba přehlížen, pro Kazanovo obrovské lidské selhání, kdy se dne 10. dubna 1952 dobrovolně dostavil před proslulý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, „přiznal se“ ke svému členství v komunistické straně v letech 1934 až 1936 a současně udal osm svých filmových kolegů, kteří se na dlouhá léta ocitli na tzv. černé listině. (Proslulá je například poznámka dramatika a Kazanova někdejšího přítele Arthura Millera, který si do svého deníku zaznamenal: „Obětoval by i mne.“) Tento akt, který se do značné míry promítl právě i ve vrcholných snímcích V přístavu a Na východ od ráje, se s Kazanem vlekl již po celý život, ba jeho nominace na Oscara za celoživotní dílo v roce 1999 vyvolala vášnivé diskuse a dokonce byl i pod vedením Bernarda Gordona, jedním z Kazanových obětí, zřízen Výbor proti mlčení. Nicméně přes mnohé osobní antipatie je tento Oscar, vzhledem ke kvalitám Kazanova díla, považován za zcela zasloužený. - Například režisér Steven Spielberg to okomentoval: „Na paměti je třeba mít Kazanovu tvorbu. Nemusím souhlasit s rozhodnutím, které udělal, a myslím, že to, co udělal, byla chyba - ale to pro mne nic nemění na jeho filmech.“