V noci jsem snil, že jsem motýlem

Podíváme-li se do seznamu vítězů Nobelovy ceny za literaturu za poslední dvě či tři desetiletí, asi se nebudeme moci zbavit dojmu, že umělecké kvality oceněných laureátů upadají a komise Nobelovy ceny tak namísto kvality sleduje spíše snahu o rovnoměrné zastoupení autorů co do národností, ras a pohlaví. Napíši-li tedy, že John Maxwell Coetzee byl v roce 2003 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, nemíním tím vyzvihovat Coetzeeho mimořádné umělecké kvality, jako spíše jen konstatovat, že Coetzee tak nakrátko pozvedl prestiž tohoto kdysi velmi renomovaného ocenění.

Z hlediska čtenáře českého však bylo jeho ocenění zmíněnou Nobelovou cenou klíčové v tom, že se tak Coetzee dostal do hledáčku českých vydavatelů, potažmo i českých čtenářů, kdy vzláště nakladatelství Metafora vydalo již celkem 10 jeho románů. Román, či rozsahem spíše novela, Doba železná se k nám dostala s dvacetiletým zpožděním - anglické vydání je datováno rokem 1990, vydání české rokem 2010. Ale příběh neztratil nic ze své aktuálnosti, ačkoliv se za oněch dvacet let změnilo vše, o čem román pojednává - v Coeetzeho rodné Jihoafrické republice padl rasistický apartheid a Coeetzee sám v roce 2002 emigroval do Austrálie. To však čtenáři nadále nijak nebrání v tom, aby si za hlavní postavu asi pětapadesátileté paní Currenové nedosadil alter ego samotného autora a děj rasových bouří neumístil kamkoliv do Evropy, třeba i do České republiky.

Coeetzee se ve svém díle poměrně často vrací k již vypravovaným tématům a zpracovává je znovu a z jiných úhlů. Těmito opakovanými návraty k již několikrát nastíněným tématům však nevznikají nějaké bludné kruhy, ale naopak se tak rozvíjí Coeetzeeho ve světové literatuře asi neopakovatelný vypravěčský styl, ve kterém čtenáři předkládá poutavé a myšlenkově hloubavé příběhy vesměs s absencí děje. A pokud již děj obsahují pak jen v druhořadé linii.

Základní motivy Doby železné nám Coetzee předložil v románech Čekání na barbary (1980), Život a doba Michaela K. (1983) a Hanebnost (1999) - tj. téma rasismu a segregace apartheidu. A dále v romách Pomalý muž (2005) a Deník špatného roku (2007) - tj. téma osamělosti. Navíc archetyp hlavního hrdiny, v tomto případě hlavní hrdinky, kterou můžeme položit za alter ego samotného autora, můžeme vysledovat napříč celým jeho dílem.

Samotný příběh začíná poměrně banálně - paní Currenová se u svého lékaře dozví konečnou diagnózu, že trpí zhoubným rakovinotvorným nádorem a zbývají ji jen několik měsíců života, které navíc prožije ve velkých bolestech. Paní Currenová se proto ve formě dlouhého dopisu - kterým je právě text románu - rozloučí se svou jedinou dcerou, která před deseti lety vycestovala z Jihoafrické republiky a rozhodla se nevrátit, dokud nepadne apartheid. Odjela tedy do USA, kde si založila nový život i rodinu a cesty matky, která citově lpí na svém domě ale i rodné zemi, a dcery, jež dále odmítala snášet atmosféru, která zde panovala, se tak navěky rozdělily. Téhož dne se na zahradu paní Currenové vkradl nezvaný host - špinavý a značně zapáchající bezdomovec a opilec, pan Vercueil, a do domu se vrátila černá hospodyně Florence a to i se svým patnáctiletým synem, kterého se tak snažila uchránit před účastí v právě probíhajících rasových střetech.

Paní Currenová, jež celý svůj život vyučovala filozofii na místní univerzitě, je humanistkou v tom nejvlastnějším slova smyslu, naváže, zpočátku jen jednostranné přátelství s panem Vercueilem i jeho psem, v domě se jí postupně a bez jejího svolení celá řada dalších návštěvníků, ale přes veškerou svou snahu a nabízenou pomoc se jí nikdy a to ani na okamžik nepodaří prorazit hradbu nedůvěry mezi světem bílých a černých - pro černé vždy zůstává běloškou a tedy symbolem tyranie a nesvobody. Paní Currenová je svědkem mnoha bezpráví beztrestně páchaných na nezvaných obyvatelích jejího domu - nejprve policie autem srazí Florentina syna a jeho kamaráda Johna, poté je Florentin syna zabit vojáky při běžné akci v rámci ghetta až konečně je i ten poslední, John, zastřelen policií a to přímo v domě paní Currenové. Ta z toho utrpí šok a rozhodne se již nikdy do domu nevrátit - polonahá a jen v županu si lehne na ulici, kde ji nejprve gang místních asi desetiletých kluků prošacuje a poté ji do pusy strčí špinavý klacek, aby ji mohli vytrhnout zlaté zuby. Paní Currenovou nakonec najde Vercueil, napojí ji levným vínem, leží spolu v kartónové krabici a celou noc se vzájemně zahřívají svými těli. Druhého dne se do domu vrátí, ale paní Currenová velmi rychle chřadne na těle i na duchu tak, že ji Vercueil v rámci humánního aktu zlomí vaz. To, zda splnil její poslední přání a odeslal dopis dceři, se již nedozvíme.