„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1931

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Prager Pitaval, 1931

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)
Karel Poláček: Muži v offsidu

Karel Poláček: Muži v offsidu

1931

Popudy psát či stát se spisovatelem mohou být různé, nicméně zcela obecně převládají motivy ega či v lepším případě seberealizace. Z této kategorie však v poměrné chudé historii české literatury vybočují přinejmenším dvě jména - Jaroslav Hašek a Karel Poláček, kdy není shodou okolností, že oba psali čistě pro ukojení materiálních potřeb, v satirickém duchu, s otevřenou ironií a kritikou.
Jindřich Štyrský: Sexuální nocturno

Jindřich Štyrský: Sexuální nocturno

Vítězslav Nezval ve svém slavném, avšak prakticky zcela neznámém, dílku Sexuální nocturno dokazuje, že z pera básníkova dostávají i slova typu „mrdat“ či „kunda“ zcela poetických významů. Ba, Nezvalovy vzpomínky na léta svého pohlavního probuzení vysoce překračují průměrné kvality nejen tzv. lechtivé literatury, ale svým bohatým jazykem se směle řadí do kategorie básní v próze tak, že je jedním z Nezvalovsky nejcharakterističtějších děl a bezpochyby patří mezi základní díla nejen české meziválečné avantgardy ale české moderní literatury vůbec.
Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

1931

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze. A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.