„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Psychologické drama

Alfred Hitchcock: Vertigo

Alfred Hitchcock: Vertigo

Z velmi bohaté filmografie anglického režiséra Alfreda Hitchcocka jsou proslavené zejména jeho horory z 60.&nbp;let, kdy snímky à la Psycho (1960) a Ptáci (1963) patří mezi divácky nejoceňovanější snímky filmové historie. Z hlediska filmové kritiky je však více vyzdvihována jeho tvorba z let 50., konkrétně pak jeho psychologicky laděné filmy s detektivní zápletkou - Okno do dvora (1954), Na sever severozápadní linkou (1959), a zvláště pak Vertigo (1958), jež dle českých médií má být nejlepším filmem všech dob. - Skutečnost je však mnohem prozaičtější a Vertigo jakožto nejlepší film historie byl letos v červnu prohlášen britským filmovým měsíčníkem Sights and Sound, jež je z principu šovinisticky zaměřen na britskou filmovou scénu a neanglicky mluvené filmy ignoruje tak, že jeho žebříčky zveřejňované každých 10 let (počínaje rokem 1952) nelze brát jako reprezentativní názor. Ostatně, tak vysoké kvality Vertiga nereflektují ani další britské filmové žebříčky, natož pak žebříčky mezinárodní.
Michael Haneke: Utajený

Michael Haneke: Utajený

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.
Juraj Herz: Znamení raka

Juraj Herz: Znamení raka

Snímek Znamení raka z roku 1967 byl prvním celovečerním snímkem Juraje Herze a protože to byla prvotina velmi úspěšná, Herz na něj navázal celou sérii dalších psychologicky velmi vypjatých filmů, jež jako celek patří do zlaté pokladnice české kinematografie - ať již to jsou Spalovač mrtvol (1968), Petrolejové lampy (1971) či Morgiana (1972).
Claude Chabrol: Nevěrná žena

Claude Chabrol: Nevěrná žena

Filmový nadšenec, velký obdivovatel britského režiséra Alfreda Hitchcocka, režisér, producent a příležitostný herec malých rolí, Claude Chabrol, debutoval v roce 1958, kdy na základě vlastního scénáře inspirovaného Hitchcockovými filmy natočil dnes již legendární snímek Krásný Serge, jenž se stal hybným činitelem celé nové etapy francouzského filmu - tak zvané francouzské nové vlny. Po velkém úspěchu, jak u diváků, tak u kritiky, s krátkým rozestupem zrežíroval hned několik velmi podobně koncipovaných snímků a to Bratranci (1959) a Na dva západy (1959) a Hezké holky (1960). Poté však stvořil několik filmových propadáků a tak v rámci finanční tísně natočil dvojici čistě komerčních snímků se špionážní zápletkou a to Tygr má rád syrové maso (1964) a Tygr se parfémuje dynamitem (1965). Po tomto intermezzu se ale zase vrátil k svému vlastnímu stylu, ve kterém je příběh stavěn na psychologické zápletce, a nechal vzniknout sérii velmi slavných filmů Lesbičky (česky uvedeno pod zcenzurovaným názvem Laně, 1968), Nevěrná žena, Bestie musí zemřít (oba z roku 1969) a Řezník (1970).
David Ondříček: Šeptej

David Ondříček: Šeptej

Autorský snímek Davida Ondříčka má v české kinematografii velmi výsadní postavení: Jako vůbec první český film reflektuje moderní českou hudební scénu, ba film je na moderní taneční hudbě do značné míry i postaven a tvoří v něm klíčový element. David Ondříček pro zkomponování hudebního doprovodu oslovil skupinu Colorfactory, jež se sice záhy poté rozpadla, ale její frontman Jan P. Muchow se stal dvorním autorem hudby pro celou další generaci filmových tvůrců - k dnešnímu dni tak má na svém autorském kontě hudbu k takřka třiceti filmům.
Michaela Pavlátová: Děti noci

Michaela Pavlátová: Děti noci

Absolventka katedry scenáristiky pražské FAMU Irena Hejdová napsala scénář filmu Děti noci v rámci své školní diplomové práce. Poté scénářem obeslala všechny myslitelné soutěže a nakonec v roce 2006 vyhrála Cenu Sazky za nejlepší nezrealizovaný scénář za rok 2005. To zaujalo režisérku Michaelu Pavlátovou, jež původní scénář s pracovním názvem Ofka kompletně přepsala s tím, že původní rovinu pojednávající o nedospělé hrdince Ofce zasadila do roviny s popisem nočního života Prahy. Do hlavních rolí, dvojice kamarádů a v postupu vyprávěného příběhu i milenců, pak obsadila nesourodou dvojici Marthy Issové (v době natáčení 27-letá) a Jiřího Mádla (21 let).
Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.
François Ozon: Pod pískem

François Ozon: Pod pískem

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“
Volker Schlöndorff: Příběh služebnice

Volker Schlöndorff: Příběh služebnice

Volker Schlöndorff je přední představitel nové německé filmové vlny a má svém kontě uznávané snímky à la Mladý Törless (1966), Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) či Oscarem oceněný Plechový bubínek (1979). A právě po velkém úspěchu Plechového bubínku byl Schlöndorff zlákán do Hollywoodu, kde se však nijak výrazněji neprosadil tak, že se po necelých deseti letech vrátil zpět do Německa. Na někdejší úspěšné filmy ze 60. a 70. let však již nenavázal.
Juraj Herz: Habermannův mlýn

Juraj Herz: Habermannův mlýn

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.