V noci jsem snil, že jsem motýlem

Isaac Bashevis Singer (jidiš: יצחק באַשעװיס זינגער) je vedle Šoloma Alejchema nejvýznamnějším spisovatel, který psal v archaickém jazyce východoevropských židů - v jidiš. Singer, dnes celosvětově proslulý jako nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1978, se však celoživotně více než jako spisovatel profiloval jako novinář, kdy drtivá většina jeho beletristického díla nejprve vycházela na pokračování v newyorském deníku kompletně psaném v jidiš, Jewish Daily Forward, a teprve s několikaletým zpožděním i knižně v anglickém jazyce.

V roce 1946 požádal Jean d'Halluin, majitel začínajícího pařížského nakladatelství Les éditions du Scorpion, které se nacházelo těsně před krachem, Borise Viana, který byl již v té době v uměleckých kruzích znám jako vyhlášený recesista, zda by proň dokázal napsat titul podobný erotickému Obratníku Raka Henryho Millera. Boris Vian odvětil, "No dobře, dej mi na to čtrnáct dnů". (V originále: « Ecoute, Boris… Est-ce que tu pourrais me faire un bouquin qui plaise autant que Tropique du cancer de Henry Miller ? » « Bon, ben tu me laisses quinze jours et je te ponds un truc »).

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.

Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisují starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry.

Stařec a moře sice významným dílem přispělo k tomu, aby se Ernest Hemingway stal nesmrtelným, potažmo v roce 1954 získal Nobelovu cenu, avšak současně se toto Hemingwayovo poslední napsané a za jeho života vydané dílo, novela Stařec a moře, stala v mnoha spekulacích i příčinou Hemingwayovy smrti - dle legendy se Hemingway v několikaleté tvůrčí krizi, kdy se nemohl vyrovnat se svým životním dílem, a v ruku v ruce s celoživotními depresemi, v roce 1961 zastřelil.

Námět i zpracování Snídaně u Tiffanyho Trumana Capota je přímo předurčen k tomu, aby se stal filmový hitem. Avšak ani ne tak minimalistická délka, jež Snídani u Tiffanyho klasifikuje spíš jako povídku, ale zejména absence psychologického pozadí, jenž by čtenáři osvítilo příčiny jednání i samotnou podstatu osobnosti Holly Golightlyové, kolem níž se celý děj Capotovy novely točí a která tak má však jen mlhavé obrysy a jeví se jen jako velmi vybájená legenda, ale i vykonstruovaná zápletka, která by dovolila příběh nějakým způsobem uzavřít, činí z toho nejznámějšího Capotova díla jen velmi chabé dílo, jenž stojí za přečtení právě jen pro svůj filmový derivát.

Novela O myších a lidech patří mezi nejklasičtější díla 20. století a byla mnohokrát zdramatizována i zfilmována, což byl ostatně i Steinbeckův záměr - napsat divadelní hru tak, aby se dala číst, a román napsat tak, aby se dal hrát. Prototyp hlavních hrdinů, malého a chytrého George a velkého a hloupého Lennieho, se pak stal vzorem pro mnoho dalších variací.