V noci jsem snil, že jsem motýlem

Spisovatel John Maxwell Coetzee, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003 proslul jako autor románových fikcí, ve kterých často neoddělitelně míchá fantazii a předlohu z vlastního života, často s hlavní postavou mužského i ženského pohlaví jakožto vlastním alter egem. Okrajovější a v českém překladu zcela neznámou je esejistická část jeho díla, ve které se Coetzee vyjadřuje jak k literatuře tak k politice a aktuálním velmi často kontroverzním tématům.

Nathanael West, původním jménem Nathan Weinstein, byl jedním z řady nadějných amerických literátů, které finanční neúspěch jejich uměleckého díla donutil k prostituci jakožto filmového scénáristy. Westovo literární dílo tak za jeho života propadlo, z jeho scénářů vznikly filmy B-éčkové kategorie, které zapadly okamžitě poté, co vznikly, a konečně sám West zemřel při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda. A když se k tomu navíc snoubil i Westův původ německy mluvící ruského žida, bylo snad jediným možným životním východiskem, že West se profiloval jako skvělý pozorovatel s kritickým myšlením a jemným satirickým humorem. Ocenění, že byl i autor s nadčasovým sdělením, kdy zvláště jeho novely Přítelkyně osamělých srdcí (1933) a Den kobylek (1939) bývají zařazovány mezi nejlepší americké novely 20. století, se Westovi dostalo až takřka dvě dekády po jeho tragické smrti.

Americký autor Robert Coover ve svém díle kombinuje mystifikaci a fikc, s prvky postmodernistického bourání stylu i uceleného vypravěčského příběhu. Svého tvůrčího vrcholu dosáhl na rozmezí 60. a 70. let, kdy napsal své dva klíčové romány The Universal Baseball Association, Inc., J. Henry Waugh, Prop. (1968) a The Public Burning (1977).

V roce 1975 napsal Edgar Lawrence Doctorow kratičkou novelu, jež se jak svým názvem tak zejména stylem odkazuje na hudební styl z přelomu století - Ragtime. Ač novela má co do objemu něco přes dvěstě stran, je v ní vystřídáno velké množství poloh, ale i vystupujících postav tak, že se v ní podařilo neopakovatelně zachytit atmosféru, jež v USA panovala mezi léty 1902 až 1917. - A to počínaje civilizačními výdobytky, kdy se americká střední třída začala považovat za nové pány světa, přes všudepřítomný rasizmus, dělnické bouře a sociální nerovnoprávnost.

Honorární konzul je čtenářsky vůbec nejoblíbenější dílo Grahama Greena, které se krom takřka obligátního filmového zpracování, dočkalo i české televizní adaptace z roku 1991 a to v režii Jaroslava Dudka a tehdejším hvězdným obsazením à la František Němec, Petr Nárožný, Miloš Kopecký, Petr Čepek, Jiří Bartoška a Ilja Racek.

Novelu Tajný kurýr dle legendy Graham Greene sepsal v pouhých šesti týdnech s tím, že si vypomáhal vydatnými dávkami benzedrinu. Dílo bylo napsáno velmi rychlou jehlou, zápletka tajného kurýra, která má pro nejmenovanou zemi zmítanou v občanské válce zařídit dodávku uhlí, je dále doplněna v Greenově často opakovaným archetypem muže, staršího věku, který je z blíže neupřesněných důvodů postaven na okraj společnosti, což nijak nebrání tomu, aby se do něj nezamilovala mladá, krásná a atraktivní žena obvykle z vyšších společenských kruhů než muž samotný.

V letech 1941 až 1944 Graham Greene oficiálně působil jako zaměstnanec britského ministerstva zahraničí v středoafrické Sierra Leone a teprve po otevření tajných archivů v roce 2010 se konečně potvrdilo to, co bylo tušeno již dlouhá léta, a to že Greene ve skutečnosti pracoval jako špion pro MI6. Sierra Leone sice byla na periferii světové dění a nelze tedy v žádném případě předpokládat, že by Greene plnil úkoly s významnějším dopadem, přesto ale byl jeho přímý nadřízený v pozdějších letech odhalen jako dvojitý sovětský agent.