V noci jsem snil, že jsem motýlem

Gazdina roba Gabriely Preissové, jež byla poprvé inscenovaná v roce 1889 na scéně Národním divadle, je textem stále natolik živým, že v sezóně českých divadel takřka nemine rok, aby hra nebyla znovu a znovu nastudovávána ve stále nových a nových dramatických interpretacích. Za všechny příklady jmenuji tu z poslední doby asi vůbec nejvydařenější v podání divadla Na zábradlí v režii Jiřího Pokorného.

Spojit do jednoho neoddělitelného, vzájemně se prolínajícího a překrývajícího celku hru Blázen a jeptiška od slavného polského dramatika, spisovatele, kritika a zejména provokatéra všeho druhu, Stanislawa Ignacy Witkiewicze, a jednoaktovou hříčku Mouchy českého divadelního režiséra, příležitostného dramatika a překladatele, ale zejména propagátora alternativního divadla, Huberta Krejčího, by se navenek mohl zdát velmi nepodařený nápad - vždyť mezi tvůrčím obdobím obou autorů leží jak II. světová válka, tak odstup takřka půlstoletí.

Jana Janěková se přes relativně značný počet televizních, filmových ale i divadelních rolí zapsala do povědomí širší divácké obce zejména svým hereckým „výkonem“ v někdejším pokusu televize Nova o americký sitcom v českém hávu, Nováci. Méně známé je pak již v posledních letech dominantnější specializace, co by divadelní režisérky a příležitostné dramaturgičky, kdy krom scén regionálních moravských divadel působí zejména jako vedoucí pedagožka, potažmo umělecká vedoucí, ateliéru muzikálového herectví divadelní fakulty JAMU v Brně.

Současný maďarský básník, esejista, spisovatel, filmový scénárista a v neposlední řadě i divadelní dramatik Zoltán Egressy v českých zemích již více než zdomácněl, kdy obzvláště jeho v pořadí první divadelní počin, tragi-komediální frašku Portugálie z roku 1997, zinscenovala hned celá řada předních českých divadel - počínaje v Činoherním klubu v roce 2001 a zatím konče ve Studiu Marta v sezóně letošní.

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.

Představení Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící, divadelní fakulty JAMU, se především nese v intencích osnov oborového studia. Představení tak více než na avizovanou parafrázi života a díla Edvarda Mucha klade více důraz na použití všech prostředků pohybové průpravy - akrobacie, tance či žonglování a podbízí se tak paralela s povinnou sestavou v krasobruslení, kdy se choreograf více než vlastní vyjádření musí sledovat zařazení všech požadovaných prvků.

Kvalita představení studentského divadla Studio Marta, na jehož prknech se každoročně představuje aktuální absolventský ročník z jednotlivých oborů divadelní fakulty JAMU, do značné míry stojí i padá na kvalitách pedagogického vedení. U muzikálového představení pak tento předpoklad platí více než dvojnásob, bohužel však s tím negativním dovětkem, že drtivá většina muzikálových představení vesměs končí naprostou katastrofou spočívající v nedostatečném nastudování, absenci tvůrčího přístupu a zejména velmi chabou dramaturgií.

Pokusit se oživit slovenský rockový muzikál z konce 70. let je tak trošku hazard ale i plýtvání tvůrčích sil. Je sice pochopitelné, že muzikálových látek vhodných k nastudování absolventským ročníkem muzikálového herectví s omezeným rozpočtem, není příliš mnoho, a je tedy zapotřebí tak trochu experimentovat, nicméně si troufám říct, že kvalita letošních muzikálových absolventů má rozhodně na víc.

Dvě divadelní premiéry her od stejného autora, v podání stejného režiséra a navíc v rozmezí jednoho měsíce, by bylo i přes zvuk jmen svých autorů, a to ať již Williama Shakespeara na straně dramatika, Oxany Smilkové jako režisérky, tak tvůrčího prostředí divadelního Studia Marta, smrtící kombinací, kdy se Hra na Leara s premiérou 4. září s Komedií omylů s premiérou 1. října opravdu překrývá.

První premiéra sezóny v mnohém předesílá, kudy a kam se bude divadlo odebírat. V případě Studia Marta v Brně má pak tato premiéra punc zcela zásadní, protože se pro většinu zúčastněných, tedy členů absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU, jedná o de facto první veřejné krůčky po divadelních prknech a jednak má toto první představení charakter určité výkladní skříně, protože je velmi zdůkladna studováno a cvičeno takřka celý předchozí školní rok.

Snad právě proto, že Dea Loher k nám dorazila s více než desetiletým zpožděním za světovými scénami, je nyní o to více hrána tak, že by ji šlo označit za aktuálně jednu z nejhranějších autorek současnosti. Ovšem ruku v ruce nelze nedodat, že Dea Loher je právě pro oněch osudných deset let, již dávno a mnohými překonána a zařadit ji na repertoár Studia Marta, tedy byť studentského přec jen moderního divadla, je tak trochu krok zpátky, zvlášť když její v pořadí „druhotina“ Tetování neměla nikdy krom onoho prvku prvotního šoku z doposud tabuizovaného tématu nic říci, což je navíc umocněno i loňskou premiérou Rodinné oslavy, jež si v tématu incestu poradilo přec jen o několik řádů lépe.

Svět se mění, nicméně William Shakespeare zůstává a každá generace se s ním musí po svém vypořádat a zařadit do kontextu své doby tak, že jeho dílo nejen nerezaví, ale právě Shakespearovi náleží primát nejhranějšího dramatika vůbec. A byť v Jitru kouzelníků z pera Romana Sikory nezůstal z původního Shakespearova Macbetha kámen na kameni, nelze jej neporovnat, a to dodejme hned úvodem, s mnohem vydařenější Shakespearovskou interpretací na motiv Večera Tříkrálového (úvodní představení letošního absolventského ročníku JAMU) či dokonce s loňským Hamletem v podání HaDivadla, ke kterému má svou volností i nejblíže.

Martin Crimp se svým absurdním dramatem reflektujícím odvrácenou část naší nejžhavější současnosti je právě jedním z oněch autorů, kterých se současnému českému divadlu zcela nedostává, a tedy lze krok divadla Studio Marta v této sezóně nastudovat, po loňských Pokusech o její život, jež v progresivní režii Hany Mikoláškové otevřely zcela nové možnosti divadelní koncepce, již druhou Crimpovu hru Story, označit jako čin pro mnohá další divadla inspirativní, ne-li v českých poměrech, kde se stále sází na divácky osvědčené tituly i dramatickou koncepci, vizionářský.

Po loňském na muzikálově osobnosti mimořádně nabitém absolventském ročníku JAMU v čele s budoucí personou primerou českého muzikálu Dušanem Vitázkem, oceněným i cenou Thálie za svou roli Bergera v jinak zcela neoriginálních Vlasech, je kvalita ročníku letošního, tak jak se aspoň jeví svými výkony v nepovedené variaci na Strašidlo Cantervillské Oscara Wilda, velmi ubohá a nezaujala by ani to nejméně náročné publikum a là Městské divadlo v Brně.

Jako zjevení na divadelním nebi se jeví letošní premiérová inscenace Studia Marta v Brně Večer tříkrálový Williama Shakespeara, jež s plnohodnotným zachováním originálních slovních přesmyček (scénář byl vytvořen s přihlédnutím k překladům Martina Hilského a Aloise Bejblíka) převedla původní středověký děj do nedaleké současnosti (přesněji do 30. let 20. stol.), kde spolu se značným osekáním děje získala hra nejen žhavou aktuálnost, ale společně s komediální přímočarostí i podtext červené sexuální linie.