V noci jsem snil, že jsem motýlem

Souborné dílo Grahama Greena čítá celkem na padesát svazků od mladických básnických výlevů, přes dobrodružné a detektivní romány, vrcholné psychologické opusy, pro které se Greenovi přezdívá spisovatel svědomí, až po eseje, scénáře, divadelní hry a cestopisy. A k tomu všemu se Greene ve volných chvilkách a prvoplánovitě spíše pro vlastní pobavení pokouší proniknout i do čistě humoristického žánru.

Jan Novák pronikl do povědomí širší čtenářské veřejnosti až v souvislosti s oceněním svého dokumentárně laděného románu Zatím dobrý jakožto nejlepší knihy roku 2005 v rámci nejprestižnější české literární ceny Magnesia Litera.

V 60. letech 20. století se započal zcela nevídaný rozmach latinskoamerické literatury, kdy pod přímým vlivem díla Jamese Joyce, Williama Faulknera, Virginie Woolfové ale i Franze Kafky, se na literárním nebi vyrojila celá plejáda původních autorů, kteří do vínku moderní světové literatury přinesli novátorské postupy založené na experimentu s překračováním hranic zažitých pravidel ale i na zcela nových literárních postupech.

Karel Čapek je co do kontextu české prózy brán jako jedna z největších osobností a je u nás i v zahraničí čten s neměnnou intenzitou bez ohledu na změnu režimů, které se v minulosti Čapka pokusili častovat nejrozmanitějšími nálepkami.

Bylo by velkým nedoceněním snižovat osobnost Karla Čapka na pouhého, byť celosvětově proslulého, spisovatele. Naopak, jeho dílo, poselství i význam dalece přesahují původní literární hranice nejen směrem k humanistické filozofii, ve které byl Čapek společně s Tomášem Garrigue Masarykem jednou z předních představitelů, ale Čapka lze položit za vůdčí osobnost, jež udávala krok ale i morální a intelektuální úroveň celé soudobé společnosti.

Sbírce povídek Leonida Nikolajeviče Andrejeva Propast a jiné povídky tak, jak ji vydalo v roce 1996 nakladatelství Maťa, co do kvality i věhlasu jednoznačně vévodí slavná Fixní idea z roku 1902, která se k českému čtenáři dostala již za příspěvku nakladatelství Votobia z téhož roku, anebo v podobě několika divadelních dramatizací, ať již v podání Divadla Dialog v Plzni z roku 2006 nebo brněnského Divadla U stolu s premiérou v březnu 2007.

Jen ostudou, kulturní zaostalostí i dluhem vůči modernímu divadlu lze nazvat ignorance s jakou česká divadla zcela opomíjejí dramatické dílo absurdního dramatu jakožto dominantního směru divadla 20. století, Eugèna Ionesca, kdy české divadlo stále nesplatilo svůj dlouholetý dluh a Ionescově nastudování se ostentativně vyhýbá.

Byť je Ladislav Fuks v českých luzích a hájích proslaven zejména skrz filmové ztvárnění svého Spalovače mrtvol, co do kvality i celosvětového ohlasu lze za Fuksovo nejústřednější dílo položit jeho rané povídky z roku 1958, jež vyšly až po obrovském úspěchu Fuksova prvního románu a i prvního publikovaného díla vůbec, Pan Theodor Mundstock, z roku 1963, v roce 1964 pod názvem Mí černovlasí bratři.

Rudá jízda si nejen nálepkou ve svém názvu, ale i odsuzováním Isaaka Babela mezi židobolševické tmáře na straně západní a mezi židovské zrádce na straně druhé, nikdy nevydobyla nejvyšších met v dějinách literatury, avšak již krátce po svém vydání v roce 1924 byla přeložena do několika desítek jazyků, a dodnes nám může posloužit jako nejspolehlivější a nejvěrnější zdroj o atmosféře, jež panovala v Rudé armádě.

Do češtiny byla Babelova povídková sbírka Konarmija poprvé přel