V noci jsem snil, že jsem motýlem

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.

Období II. světové války má v české kinematografii velmi bohatou tradici. Průkopníkem a v mnoha ohledech i uměleckým vrcholem je takřka neznámý film Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949, který byl však krátce po své premiéře zakázán tak, že český divák budě zvláště obeznámen s Oscarovými snímky Obchod na korze Jána Kadára z roku 1965 a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela.

Julian Schnabel je ve světě znám zejména jako výtvarný umělec, který si vytvořil svůj vlastní expresionisticky laděný styl založený na koláži malých keramických destiček a malby, tak že Schnabelovy plátna jsou samozřejmou součástí sbírek předních světových galerií moderního umění. V roce 1996 se pak Schnabel etabloval i jako filmový režisér, když natočil snímek Basquiat, ve kterém sleduje krátkou životní dráhu jednoho z nejúspěšnějších výtvarných umělců 80. let Jeana-Michel Basquiata (ve snímku mimo jiné herecky exceluje David Bowie jakožto Andy Warhol). Snímek Než se setmí z roku 2000 pak sleduje osudy kubánského spisovatele Reynalda Arenase. Podobně jako Basquiat i tento druhý Schnabelův film zaznamenal celosvětový ohlas tak, že se oba snímky dostaly i do české kinodistribuce.

Snímek Rekviem za sen vyvolal v čase svého uvedení značný divácký ohlas, ačkoliv se zdálo, že po natočení kultovního snímku Trainspotting (1996) dle námětu britského „beatnika“ Irvina Welshe, zde již není pro další drogový film místo.

Již jen samotný fakt, že se Michail Konotov jakožto představitel současné ruské prózy dostal až k rukám českého čtenáře, hovoří o tom, že Nahá pionýrka bourá onen ruský mýtus s nádechem národního patosu o udatné Rudé armádě přinejmenším způsobem, pro který bychom i v šíři světové literatury jen stěží hledaly paralelu. Ba Michailu Konotovu se v této ironické próze se čtrnáctiletou pionýrkou a nadšenou stalinistkou, jež považuje za svou povinnost dávat své mladé tělo noc co noc celému důstojnickému sboru, podařilo najít na straně jedné velmi vděčné téma malé kurtizány, a na straně druhé tak učinit velmi hořkou formou s nijak neskrývanou ironií, která si nijak nezadá s veledíly typu Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška či Hlava XXII Josepha Hellera.

Je jistým klišé tvrdit, že značná část světové literatury je zkrátka a dobře nepřevoditelná do filmové podoby. V případě Lužinovy obrany Vladimíra Nabokova pak nizozemská režisérka Marleen Gorrisová sáhla po látce, jež je vzhledem ke svému psychologickému a emotivnímu náboji, zcela neinterpretovatelná, ba Nabokov v Lužinově obraně dosáhl maxima, kam až lze v popisu lidské psýché zajít. Gorrisové rozhodnutí pustit se do zfilmování této přetěžké látky tedy apriori vyvolává asociace neúspěchu a krachu.

Jana Švankmajera si s pojmem „český film“ asociuje asi jen několik filmových labužníků, nicméně vydáme-li se do světa, ať již jakýmkoliv směrem, dostaneme k této asociaci příměr právě a jen a pouze v jeho díle a osobě, jakožto celosvětového unikátu a jednoho z posledních surrealistických mohykánů, jehož dílo i poselství je srozumitelné a vyhledávané na všech obydlených kontinentech. S jistou dávkou zlehčení si česká kinematografie zachovává své vysoké renomé, tak jak si jej vybudovala v druhé polovině 60. let, právě skrz Jana Švankmajera.