„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Francouzský film

Nehanebné lásky Françoise Sagan

Nehanebné lásky Françoise Sagan

V roce 2008, tedy čtyři roky po jejím úmrtí, měl ve francouzských kinech premiéru životopisný film Sagan, jež pojednává o v rodné Francii čtenářsky velmi oblíbené spisovatelce a dramatičce Françoise Saganové. - Saganové knihy, byť měly spíše klesající kvalitu a jejím nejoceňovanějším dílem byla její prvotina, novela Dobrý den smutku z roku 1954, který napsala ve svých sedmnácti letech, měly vždy vysokou prodejnost, ale ještě většího věhlasu Saganová dosáhla svým osobním životem, kdy její bohatý bisexuální život, drogové i alkoholové eskapády, láska k rychlým autům i rozhazování peněz doslova celými hrstmi byl častým námětem bulváru. Snímek Sagan, v českých kinech uvedený pod názvem Nehanebné lásky Françoise Sagan, ve filmovém klubu české televize zase pod původním Sagan, se pak soustředí právě na sérii perliček z osobního života Françoise Saganové a nečiní si ambice objevit v něm něco nového či snad dokonce složitou osobnost Saganové nějak interpretovat. Stejně se tak divák nic nedozví o jejím díle.
Michael Haneke: Utajený

Michael Haneke: Utajený

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.
Claude Chabrol: Nevěrná žena

Claude Chabrol: Nevěrná žena

Filmový nadšenec, velký obdivovatel britského režiséra Alfreda Hitchcocka, režisér, producent a příležitostný herec malých rolí, Claude Chabrol, debutoval v roce 1958, kdy na základě vlastního scénáře inspirovaného Hitchcockovými filmy natočil dnes již legendární snímek Krásný Serge, jenž se stal hybným činitelem celé nové etapy francouzského filmu - tak zvané francouzské nové vlny. Po velkém úspěchu, jak u diváků, tak u kritiky, s krátkým rozestupem zrežíroval hned několik velmi podobně koncipovaných snímků a to Bratranci (1959) a Na dva západy (1959) a Hezké holky (1960). Poté však stvořil několik filmových propadáků a tak v rámci finanční tísně natočil dvojici čistě komerčních snímků se špionážní zápletkou a to Tygr má rád syrové maso (1964) a Tygr se parfémuje dynamitem (1965). Po tomto intermezzu se ale zase vrátil k svému vlastnímu stylu, ve kterém je příběh stavěn na psychologické zápletce, a nechal vzniknout sérii velmi slavných filmů Lesbičky (česky uvedeno pod zcenzurovaným názvem Laně, 1968), Nevěrná žena, Bestie musí zemřít (oba z roku 1969) a Řezník (1970).
François Ozon: Pod pískem

François Ozon: Pod pískem

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“
Abdel Kechiche: Černá venuše

Abdel Kechiche: Černá venuše

Francouzský režisér, scénárista a herec Abdellatif Kechiche má vzhledem k svému původu - narodil se a do svých šesti let vyrůstal v Tunisku - blízko k námětům z imigrantského prostředí. Snímek Černá Venuše z roku 2009, postavil na historické postavě Sarah Baartmanové, jež se narodila okolo roku 1790 jako otrokyně v Jihoafrické republice, s svým původem pocházela z kmene Khoikhoiů, nizozemskými kolonizátory posměšně přezdívaného jako Hotentoty. - Odtud její přezdívka z evropského turné, kdy byla v Londýně a Paříži uváděna jako Hotentotská Venuše. O skutečném životě Sarah Baartmanové toho není mnoho známo, naopak proslula až po své smrti, kdy byly v pařížském Přírodovědeckém muzeu po více než 150 let, konkrétně od roku 1815 do roku 1974, vystavovány její genitálie, mozek a kostra. - Některé z žen kmene Khoikhoiů totiž měly nadměrně vyvinuté pozadí a stydké pysky, jež o několik centimetrů přesahovaly hranici vaginy, a tyto tělesné znaky soudobé francouzské vědce inspirovalo k tomu, že právě genitálie, mozek a odlitek posmrtného těla Baartmanové brali jako vědecký důkaz velmi blízkého vztahu mezi domorodými afričany a opicemi.
Luc Besson: Léon

Luc Besson: Léon

Na konci 80. a minimálně do poloviny 90. let patřil filmový námět hrdiny - osamělého a nelítostného zabijáka přinejmenším mezi onu sortu snímků, které si sice na sebe dokážou vydělat, ale příběh i herecké ztvárnění spíše připomínají filmovou frašku.
Roman Polanski: Hořký měsíc

Roman Polanski: Hořký měsíc

Hořký měsíc sice není žádnou velkou literárních předlohou, ale přesto by pro svou originalitu mohla předurčovat vznik nadčasové filmové adaptace. Režisér Roman Polanski, jež svůj vrchol prožil v hloubi 70.%nbsp;let však vsadil na prvoplánovité zjednodušení, nevýrazné herecké výkony, a konečně i zcela chabou režii tak, že byť film Hořký měsíc vytěžil z původní předlohy Pascala Brucknera naprosté minimum, stal se pro mnohé z diváků takřka kultovní podívanou.
Tiché dny v Clichy

Tiché dny v Clichy

Američan v Paříži je v kontextu americké literatury jedním z těch nejobnošenějších klišé. V podání Henryho Millera je leitmotiv pařížské dekadence, alespoň tak jak je Paříž v americké literatuře již minimálně od 30. let 20. století vykreslována, povýšen o erotickou rovinu, Millerovými kritiky často nazývanou pornografií. Ostatně celé dílo Henryho Millera je více známo soudními procesy, které byly v USA vedeny v letech 1959 a 1964 proti jeho vydání, tak že právě Tiché dny v Clichy se prvního amerického vydání dočkaly až v roce 1987, tedy o 31 roků později než ve Francii.
Krzysztof Kieślowski: Dvojí život Veroniky

Krzysztof Kieślowski: Dvojí život Veroniky

Kieślowského příspěvek do světové kinematografie se sice vzhledem k minimálnímu času, jenž mu byl mezi léty 1989 a 1996, tedy mezi pádem železné opony v Polsku a Kieślowského smrtí, vyhrazen, více či méně omezen na čtveřici filmů - krom Dvojího života Veroniky, trilogii Tři barvy, nicméně i toto „minimum“ z Kieślowského dělá jednoho z nejlepších režisérů všech dob. Ba, Kieślowski tvoří ve světových dějinách kinematografie zcela svébytnou kategorii precizně propracovaných snímků s rozjímavě poetickou atmosférou, která je snad právě i pro své snad až nadfilmové kvality přístupná poměrně širokým diváckým vrstvám.
Jean-Luc Godard: U konce s dechem

Jean-Luc Godard: U konce s dechem

Vynecháme-li ze snímku francouzského filmové revolucionáře, ne-li rebela, Jeana-Luca Godarda, U konce s dechem, vlastní příběh, který je pro film ostatně pouhou kulisou, odhalíme filmový skvost, jež nejenže stojí za revolucí, která byla koncem 50. let odstartovala francouzskou, a potažmo i evropskou, Novou vlnu. Ale získáme i snímek, jenž jak už pro osobnost samotného režiséra Jeana-Luca Godarda, tak pro absenci filmového scénáře, i herecké dvojici, Jeanovi-Paulu Belmondovi a Jeane Sebergové, do té doby neuvěřitelnou hereckou volnost, kdy v dlouhých až několikaminutových improvizacích ztvárnili to, o co usilovaly celé filmové generace - tj. život, lásku i zradu, to vše s necenzurovaným vnitřním nábojem, který z filmové plátna teče v podobě hmatatelného fluida.