V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je těžké rozhodovat, nakolik je snímek Pianistka rakouského režiséra Michaela Hanekeho opravdu dobrým filmem a nakolik se Michaelu Hanekemu povedlo soutěžní porotu (a současně i svého diváka) pouze konsternovat.

Ichi The Killer není typem snímku určeným pro širokou veřejnost, ba přeexponované násilné scény, na kusy rozsekaná lidská těla, mučení, řezání, polévání rozpáleným fritovacím olejem, napichování na háky, to vše tvoří celek, který nevyžaduje ani tak silné nervy jako inteligenci a odstup, aby bylo možné vychutnat si skutečný podtext - parodii s velmi vyhraněným humorem až na dřeň, který lze shrnout v životní tužbě sado-masochistického psychopata Kakihary: těším se, že má smrt bude hodně bolet.

Zdeněk Šmíd je tak trošku synonymem svých čtenářsky nejúspěšnějších „průvodců“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) či Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou (1998), na který v roce 2001 navázal svým svým svébytně humorným cestopisem z Maroka Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, který můžeme brát jako zajímavý příspěvek do literatury jinak, řekněme, velmi okrajové kvality.

Pro polistopadovou generaci literárních autorů je do značné míry charakteristické, co do stylistiky, opakovaných témat i jazyka, věrné napodobování literárního stylu, jenž ve svých spontánních prvopočátcích v 50. letech do světové literatury přinesla díla beatniků, a který pro svůj, co do umu, zdánlivě primitivní styl vyprávění, slovní i slohové skladby, vybízí mnohé zástupy svých, v drtivé většině jen laciných, napodobovatelů tak, že se díla většiny dnešních autorů dají shrnout do stručné charakteristiky, kdy na počátku stál jasný záměr devalvace jazyka spojený se snahou o pár desítek let opožděný protest proti tradičnímu chápání literatury, jež se však již na počátky smekl k devalvaci literatury jako takové.