„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmový experiment

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Námět Teorémy Piera Paola Pasoliniho již v mnohém předesílá rok vzniku 1968, tedy rok, ve kterém v Evropě i v USA vyvrcholilo revoluční hnutí ať na straně evropských studentů tak hippies, s černošskými radikály tak nezávislými beatniky - tedy boj nejen proti starému a nemocnému zřízení, ale i proti maloměšťáckému smýšlení i způsobu života.
Peter Greenaway: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec

Peter Greenaway: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec

Ne, Peteru Greenawayovi nejde o příběh, ba nejde mu ani o to zalíbit se svému diváku či se dokonce snažit, aby mu jeho divák porozuměl. Peter Greenaway sleduje jen a pouze svá vlastní estetická hlediska, která vycházejí z jeho původního uměleckého zaměření výtvarníka a malíře.
John Cameron Mitchell: Shortbus

John Cameron Mitchell: Shortbus

Přijetí snímku Shortbus homosexuálně angažovaného režiséra Johna Mitchella se asi dle všech očekávání setkal s velmi rozporuplným přijetím, počínaje velkou publicitou při své loňské premiéře na festivalu v Cannes, přes ocenění na mnoha světových festivalech, až po velmi vlažné přijetí na straně divácké veřejnosti. V České republice se de facto promítal jen v rámci festivalu Mezipatra, řekněme s nadprůměrně tolerantním sociálním vzorkem. Hodnocení obecně pak balancuje na stupnici mezi prvopočátečním šokem a nudou, kdy poměrně zdařile postavená výchozí zápletka je utopena v příliš násilném boření tabu a zejména křečovitými nehereckými výkony vesměs z řad přátel režiséra, civilně hudebníků a DJů.
Jan Svěrák: Ropáci

Jan Svěrák: Ropáci

Že se na FAMU rodí velký režisér Jan Svěrák naznačil již ve svém studentském snímku Vesmírná Odysea II z roku 1986, ve kterém technickým postupem napodobujícím styl sci-fi žánru amerických velkofilmů líčí cestu důchodkyně, která jde navštívit svou přítelkyni v protějším paneláku.
Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini se vedle práce filmového režiséra s scénáristy věnoval i oblasti filmové dokumentaristiky, kterou v souladu se svou původní profesí filozofa spíše pojímá jakožto filozoficky motivovanou sondu vzorku soudobé společnosti.
Lucie Sunková: Pelargónie

Lucie Sunková: Pelargónie

Velmi zdařile dopadl filmově-výtvarný experiment absolventky FAMU Lucie Sunkové v podobě melancholické balady na námět povídky Jiřího Suchého, jež velmi náročnou technikou malby olejovými barvami na skle odvíjí teskné vzpomínky bývalé společnice-prostitutky z baru Pygmalion, která se zamilovala do jednoho z večerních hostů, krátce s ním vyzkoušela útrapy všedního života v domku za městem se skleníky plných pelargónií.
Alice Nellis: Mamas & Papas

Alice Nellis: Mamas & Papas

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.
Lars von Trier: Manderlay

Lars von Trier: Manderlay

Dánského filmového režiséra Larse von Triera není zapotřebí nijak více představovat - i mainstreamový filmový návštěvník multikin povinně shlédl alespoň jeden z jeho nejproslulejších snímků à la Melancholia (2011), Antikrist (2009), Manderlay (2005), Dogville (2003), Tanec v temnotách (2000), Prolomit vlny (1996) či Evropa (1991) a asi současně není divák, kterého by se Trierovi nepodařilo přivést až na hranici psychického trýznění. Filmy Larse von Triera jsou, pro někoho v dobrém pro jiné ve špatném slova smyslu, jen stěží zapomenutelným zážitkem, kdy kombinuje vyhraněná témata s hlavními postavami na dně psychické propasti s expresivní filmovou technikou, kdy se jako jeden ze signatářů filmového Dogma 95 vyvaruje jakékoliv formě laciné manipulace diváka.