„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Román

/ptal se a odpovědi zaznamenal László Szigeti/

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.
Bohumil Hrabal
Pane Hrabale, prosím vás, kdy jste vlastně vstoupil do světa knih a literatury?
První kniha, co jsem dostal, byl slabikář. Když jsem se naučil číst, tak jsem dostal takovou zvláštní knihu, která se jmenovala Z Ledajáčka Ledaják. Je to příběh odporného a zlého kluka, ze kterého se stal nakonec slušný kluk. Já jsem se promítnul právě nikoli do toho slušného kluka, já jsem se promítnul do toho Ledajáka, no a zřejmě jsem tu knížku musel milovat, protože ji mám doma, nikdo z ní nečetl, jenom já, a je úplně rozbitá.
Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrické vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.
16. Červenec 2009

1922

Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat už k prvnímu vydaní; neučinil jsem to jednak asi v návalu lenosti, na který se už nepamatuji; jednak z fatalismu; myslím totiž, že předmluvou se už nedá nic napravit. Když pak kniha vyšla, dočetl jsem se o ní různých zasloužených výtek: že prý se nevyrovná Balzakovu Hledání Absolutna, že se končí nedůstojným požíváním jitrnic, a hlavně že to není žádný pravý román. Tím jsem byl trefen přímo na hlavičku jako hřebík. Doznávám, že to není vůbec žádný román. Rád bych nyní na svou omluvu řekl, za jakých okolností se tato knížka nestala románem.
16. Červenec 2009

1939

1

Okresní soudce Šimek
Přítel z mládí

Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podpisoval Bedřich Foltýn - když mi bylo něco přes šestnáct let. Přešel jsem totiž odjinud na sextu gymnasia, kde Folten studoval, a náhoda, která tak často určuje osudy mladých lidí, mne posadila k němu do téže pořezané a rozvrzané školní lavice.

1922

I.

S večerem zhoustla mlha sychravého dne. je ti, jako by ses protlačoval řídkou vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.
15. Červenec 2009

1934

I.

Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě. A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice; nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic? Běžme, běžme, už je to tu zas.
Lion Feuchtwanger: Bratři Lautensackové

Lion Feuchtwanger: Bratři Lautensackové

Život a dílo Liona Feuchtwangera lze rozdělit do tří tvůrčích období: Na období německé, kdy se Feuchtwanger již ve svém relativně raném díle Žid Süss z roku 1925 etabloval jako jeden z nejúspěšnějších německých spisovatelů mezidobí dvou světových válek. Dále, po nástupu Hitlera a nacistické ideologie je to politicky angažovaná próza s vrcholem v románu Sourozenci Oppermannovi z roku 1933 či o deset let mladším Bratři Lautensackové, pro které se Feuchtwanger stal přímým nepřítelem fašistického režimu - krom jiného byl i z jedním z autorů, jehož knihy byly spáleny v rámci noci 10. května 1933. A konečně období amerického exilu, ve kterém se obrátil k historickým tématům à la Goya (1951) či Židovka z Toleda (1955).
Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Wuthering Heights, 1847

Emily Brontëová zveřejnila svůj román Na Větrné hůrce v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell, kdy takřka vzápětí zemřela na tuberkulózu. Toto její jediné dílo tak na dlouhá desetiletí zcela zapadlo jakožto nepříliš zdařilá prvotina Emiliiny slavnější sestry Charlotty Brontëové, za které bylo Na Větrné hůrce dlouhá léta považováno.
Jevgenij Zamjatin: My

Jevgenij Zamjatin: My

Мы, 1921

Z poměrně dlouhosáhlého seznamu fantaskních či sociálně utopistických románových představ o budoucím vývoji naší civilizace je dnes více či méně každý čtenář alespoň co do hrubého nástinu seznámen s románem George Orwella z roku 1949 - 1984, který lze pro bezprecedentní četnost citací ale i mnoho původních přízvisek, jež přešly do běžného komunikačního slovníku (např. „Velký bratr“ či „newspeak“), označit za jedno z nejvlivnějších literárních děl 20. století.
Vladislav Vančura: Konec starých časů

Vladislav Vančura: Konec starých časů

1934

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.
John Maxwell Coetzee: Život a doba Michaela K

John Maxwell Coetzee: Život a doba Michaela K

Life & Times of Michael K, 1983

Byť u nás patří jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee k relativně neznámým a s jistou nadsázkou pro masového čtenáře i nezajímavým autorům, ve světovém kontextu je jediným spisovatelem, jenž se může honosit dvojnásobným oceněním prestižní Booker Prize. Asi též nelze opomenout, že Coetzee je nositelem Nobelovy ceny za rok 2003. V češtině doposud vyšla Coetzeeho klíčová díla (oceněná zmíněným Booker Prize) Život a doba Michaela K (1983) a Nemilost (1999), potažmo Čekání na barbary (1980), Chlapectví (2002), Elizabeth Costello (2003) a Pomalý muž (2005).
Džuničiró Tanizaki: Deník bláznivého starce

Džuničiró Tanizaki: Deník bláznivého starce

瘋癲老人日記, 1961

Džuničiró Tanizaki (谷崎 潤一郎,) bývá parafrázován jako nejčtenější japonský spisovatel hned po Natsumem Sosekim (夏目 漱石), ale též jako představitel raného prozápadního proudu v japonské literatuře, který mistrně spojuje japonskou myšlenkovou tradici s moderní evropskou literaturou tak, že si při interpretaci jeho díla nelze nepovšimnout velké nadání pro provokativní satiru a jedovatou ironii.
Dušan Čater: Taťka je zase opilej

Dušan Čater: Taťka je zase opilej

Ata je spet pijan, 2002

Slovinská literatura má v našich zeměpisných šířkách přinejmenším mírnou příchuť exotiky, není-li dokonce známa jen několika zapřísáhlým bibliofilům. Nicméně současná slovinská literatura má s tou českou nejenom mnohé paralely plynoucí z určitého zpoždění za vývojem světové literatury, avšak balancuje-li ta česká někde mezi kýčovitostí, nostalgií a strojenou snahou o originalitu, nelze si v případě slovinských autorů nepovšimnout obecného smyslu pro vlastní reflexi i sebeironii.
Eugène Sue: Tajnosti pařížské

Eugène Sue: Tajnosti pařížské

Les Mystères de Paris, 1842-43

Vrcholné dílo Eugèna Suea, Tajnosti pařížské, bude dnes hledat svého čtenáře asi jen s velkými obtížemi - ti náročnější jej záhy odhodí jako jakousi směs dobrodružného románu, jenž mísí sociální kritiku s velmi naivním romantismem s apriori určeným duševním vývojem černo-bíle stvořených postav, ne nepodobnému stylu psaní Alexandra Dumase; mladší čtenářské publikum zas odradí značný přesah od šablony s rychlým spádem děje a překvapivým rozuzlením směrem k románu mravů. Nicméně z hlediska vývoje francouzské literatury lze Tajnosti pařížské položit jako základ nejen pro vznik slavných Bídníků Victora Huga, ale jeho vliv lze vysledovat i v raném tvůrčím období Émila Zoly.
James Clavell: Král Krysa

James Clavell: Král Krysa

King Rat, 1962

Tzv. válečné romány se minimálně od dob Remarquova Na západní frontě klid staly zcela plnohodnotným žánrem krásné literatury, ba, dokonce lze mezi nimi najít i několik děl, jež překročily prosté hranice literatury a jejich nosné myšlenky se staly zcela běžnou položkou všeobecné vzdělanosti. A právě mezi tato díla, jež nejenže odolávají času i společenským změnám je nejznámější, do značné míry autobiografické, dílo Jamese Clavella, Král Krysa.