V noci jsem snil, že jsem motýlem

Při vyslovení jména německého dramatika Bertolda Brechta se asi každému ihned asociují jeho dvě vůbec nejslavnější dramata - Třígrošová opera (1928) a Matka Kuráž a její děti (1939) tak, že i kdyby právě jen pro tyto dvě divadelní hry, respektive operetní libreto a hru, můžeme Brechta prohlásit za jednoho z významnějších dramatiků 1. poloviny 20. století a nic na tom nemůže změnit jako jeho celoživotní příklon k marxismu, a později i komunismu, kdy se od začátku 50. let přiklonil k „uměleckému“směru socialistického realismu, pro který byl, jak asi není nutné zdůrazňovat, nejvýznamnějším představitelem.

Frank Herbert nastoupil na plný úvazek spisovatele ve svých 52 letech v roce 1972, kdy mu bylo do konce jeho kariéry ale i života odměřeno 14 posledních let. Do této doby se živil jako velmi plodný autor na částečný úvazek - jen do zmíněného roku 1972 napsal 13 ze svých celkově 22 románů a několik desítek dalších povídek. Krom toho na plný úvazek působil nejprve jako fotograf, novinář, editor, konzultant a vysokoškolský učitel - on sám svá studia tvůrčího psaní nedokončil. V roce 1959 začal sbírat podklady pro svůj nejúspěšnější a nejznámější román Duna, na kterém pracoval celkem šest roků - v roce 1963 začala v časopise Analog vycházet na pokračování nejprve část Svět Duny, od roku 1965 pak tamtéž část Prorok Duny. Herbert se současně snažil najít vydavatele knižní podoby románu, ale byl odmítnut takřka 20 nakladateli, až obě části pod názvem Duna v roce 1965 vydává malé nakladatelství Chilton, jež se do té doby specializovalo na nebeletrijní literaturu ` la manuály „udělej si sám“. Román okamžitě po svém vydání vzbudil obrovský rozruch, byl příznivě přijat i u kritiky a dodnes je vedle Pána prstenů Johna Tolkiena pokládán, a to jak u čtenářů tak u kritiky, za nejlepší román ze žánrů fantasy a sci-fi, který byl kdy napsán. Co do komečního úspěchu jej pak v poslední dekádě překonala až sága Harryho Pottera Joanne Rowlingové.

Asi nebude příliš od pravdy nazývat Cormaca McCarthyho šílencem - od poměrně poklidné prvotiny Strážce sadu (1965), nalezl již ve svém druhém románu ústřední a opakovaně zpracovávané téma, ve kterém se snoubí totální krutost postav a poetika přírody, kdy většinu svých románů umisťuje na hranici mezi Mexikem a USA. - Hrdinkou druhého románu, Venkovní tma (1968), je mladá dívka, jež čeká dítě se svým bratrem, postavy samotné pak doslova přetékají krutostí a perverzí jakožto přirozeným projevem lidské podstaty. A nejinak je tomu u románu třetího, Dítě Boží (1974), ve kterém je pro změnu hlavní hrdina pedofil a nekrofil. Avšak nešetřil-li McCarthy svého čtenáře od expresivních popisů temných stránek lidské povahy, potom naturalistické popisy násilí a bezohledné brutality v románu Krvavý poledník (1985) zacházejí až k samotné hranici snesitelného. Tento román však McCarthymu poprvé přinesl větší úspěch a zaznamenal příznivý ohlas jak u kritiky, tak čtenářů a pomohl mu tak vytvořit současný věhlas, dle kterého je považován za jednoho z čtenářsky nejvýznamnějších amerických autorů současnosti.

Je nemnoho z velkého zástupu autorek, jejíž styl autorského psaní lze charakterizovat jako typicky ženský. A právě jako krystalicky ženský román, ve kterém nad příběhem dominuje epická rovina ženských emocí, lze označit vrcholné dílo Toni Morrisonové z roku 1987, Milovaná, které krom Pulitzerovy ceny ceny o rok později stojí i za ověnčením Nobelovou cenou v roce 1993.

Druhá část fiktivní autobiografie Johna Maxwella Coetzeeho, nositele Nobelovy ceny za rok 2003, nás zavádí do období autora mládí někde mezi 20. a 25. rokem. Hlavní hrdina a autorovo alter ego John studuje matematiku a literaturu na Kapské univerzitě a jeho život v Jihoafrické republice se skládá především z každodenní rutiny, kdy krom studia, které jej nijak nemotivuje, vykonává řadu vedlejších zaměstnání, aby dokázal sám sobě, že je samostatný. Byla-li v první části trilogie, Chlapectví, Johnova osamělost motivována strachem ze ztráty lásky matky, ale i pohrdáním svým otcem, pak v Mládí John raději přežívá o hladu než by svou rodinu požádal o finanční výpomoc.

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.