„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Román

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

One Flew Over the Cuckoo's Nest, 1962

Ačkoliv Ken Kesey do skupiny beatniků, jež byla pro čtenářskou veřejnost ustanovena vydáním Kerouacova románu Na cestě v roce 1957, nepatří, zapadá do ní alespoň paralelou svých životních osudů, ale i kritikou morálky tehdejší americké společnosti, ba, jde ještě dále než samotní beatnici, kteří do šablony slušného amerického občana nezapadali plánovitě, ale jen mimoděk, v touze po vlastní svobodě a naplnění svého života tak, že jejich vztah k netolerantní většině se projevoval zejména v touze „nechte nás na pokoji“. Kesey tak v uchopení svého vztahu k majoritní společnosti stojí na rozhraní mezi beatniky a hnutí hippies, což dále potvrzuje i Keseyho experimenty s drogami, které rovněž jdou mnohem dále než Kerouacova závislost na alkoholu a benzedrinu, ale sahají až k LSD, peyotlu, psilocybinu, meskalinu, …, po jejichž vlivem byl z velké části inspirován jeho slavný a co se týče svého vlivu i kultovní román Vyhoďme ho z kola ven, známějším spíše pod překladem svého originálního názvu Přelet nad kukaččím hnízdem.
Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

1931

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze. A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.
Aldous Huxley: Konec civilizace

Aldous Huxley: Konec civilizace

Brave New World, 1932

Konec civilizace (z originálu doslovně přeloženo jako Nádherný nový svět) Aldouse Huxleyho a 1984 (1949) George Orwella jsou prvními, a jak ukázal čas, i těmi nejlepšími reflexemi možných důsledků mocenských režimů 20. století. A byť prvotní impuls reflektoval praktiky novodobých diktátorských režimů v Sovětskému Svazu, Itálii a Německu, nebylo jejich poselství v čase nijak ztupeno, ba naopak, jsou dnes, kdy technické možnosti kontroly i propagandy dovolují sledovat každý náš krok a určovat názory a chování masy, aktuálnější víc než v dobách svého vzniku.
Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka z prostředí jeho rodné Jilemnice patří mezi nejlepší české psychologické romány, ale všeobecný věhlas románu zajistilo až skvělé filmové zpracování Juraje Herze se strhujícím Petrem Čepkem, který film svým výkonem zařadil do pokladnice toho nejlepšího z české filmografie.

ČÁST PRVÁ

 

1

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

I.

Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.
Vladimír Nabokov: Lolita

Vladimír Nabokov: Lolita

Lolita, 1955

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.
Egon Erwin Kisch: Pasák

Egon Erwin Kisch: Pasák

Der Mädchenhirt, 1914

Karel Dušnic přežil jako jediný ze skupinky přátel strašlivou detonaci parního kotle výletního parníku, když ho vzduchová vlna odhodila doprostřed Vltavy, kde ho napůl utopeného vytáhl vorař Chrapot a odnesl ho k sobě domů.
Výbuch po sobě krom mrtvých a roztrhaných těl nedělních cestujících zanechal i trpký osud několika lidí, kteří přitom neměli s parníkem nic společného, ale osud jde svou křivolakou cestou vždy rovně k cíli.
Do sebe zahloubaný a zádumčivý Dušnic ztratil poslední článek
Kurt Vonnegut: Mechanické piano

Kurt Vonnegut: Mechanické piano

Player Piano, 1952

Město Ilium ve státě New York je rozděleno do tří částí.
V severozápadní sídlí vedoucí pracovníci, inženýři, státní zaměstnanci a hrstka příslušníků intelektuálních profesí, v severovýchodní sídlí stroje a konečně jížní, na druhém břehu řeky Iroquois, zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije převážná většina obyvatel.[1]
Takovýchto měst jsou v celé Americe stovky, stroje vykonávají veškerou kvalifikovanou a hodnotnou práci a osudy lidí se vyvíjí dle plánování centrálního počítače, který přísně a objektivě rozděluje jednotlivce dle jejich IQ a výsledků v dosažených zkouškách na menšinu inženýrů a manažerů, kteří mají privilegované postavení a právo dát svému životu punc smyslu, a většinu ostatních mas, kteří se mohou rozhodnout mezi prací krumpáče a lopaty, tedy prací kterou pro slabý ekonomický přínos nevykonávají ani stroje, a upsáním se na 25 let ve službě v armádě beze zbraní, protože ty mohli z důvodů možnosti vzpoury vlastnit jen příslušníci privilegované vrstvy.
Markýz de Sade: Julietta čili Slasti neřesti

Markýz de Sade: Julietta čili Slasti neřesti

1796

Celý text vlastního díla viz Julietta.
Hraběte Donatiena Alphonse Françoise de Sade, známého pod přízviskem Markýz de Sade, má ve svém širším povědomí i zarputilý ignorant, pro kterého je Sade v nejlepším případě synonymem pro sadismus, či obvykleji pro sexuální úchylnost. Také mnohé pokusy odhalit skutečnou osobnost i zamýšlený význam jeho tvorby se zejména v 19. století omezovaly jen na doslovné citace z jeho díla a Sadeho tak odsoudily jako nejzvrhlejší bestii. Obrat o 180° pak přinesli tzv. Prokletí básnící, jež jej z principu adorovali jako bojovníka proti předsudkům i pokrytecké morálce, což dále převzala nová umělecká hnutí, jež na Prokleté básníky navazovala. Vyvrcholení pak přišlo s monstrózními procesy v polovině 20. století, jež byly vedeny ve smyslu boje svobody slova a umění versus pokrytectví, a Sadeho dílo tak bylo možné opět svobodně publikovat až počátkem 90. let (Velká Británie, Francie, USA - blíže viz 120 dnů Sodomy).

1796

Byly jsme s Justinou vychovány v Panthemontském klášteře. Eufrosina, která jako mladé děvče utekla ze sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v klášteře naší společnicí.

A l’ombre des jeunes filles en fleurs, 1918

Byla-li první část Hledání ztraceného času, Svět Swannových, věnována lásce či posedlosti Swannově, je druhý díl tohoto šestidílného cyklu zaměřen na milostná vzplanutí dospívajícího vypravěče (Marcela Prousta). Děj samotný však netvoří podstatu, ale jen jakousi spojnici mezi náladami, myšlenkami a pocity, jež mají více než k běžnému chápání literárního díla blíže k malířství, k němuž autor ostatně nijak neskrývaně odbíhá pro výpomoc a často po dočtení několika stránek nelze v čtenářově vědomí určit, zda slovní obrazy jež se mu objevují před očima pocházejí z knihy nebo ze silného prožitku impresionistické výstavy.

Du coté de chez Swann, 1913

První část Proustova životního cyklu, jak již asi napovídá sám název, pojednává o panu Swannovi, který sice není v přímé spojitosti s životem hlavního vypravěče, přesto se ale jeho životem prolíná jak plazivá liána a jeho vliv má dalekosáhlé důsledky na jeho pozdější vývoj.
Dílo, kterému se Marcel Proust obětoval, a které ho nakonec zabilo. Není ho vůbec jednoduché hodnotit a není tedy náhodou, že se ve své historii mnohokrát setkalo s úplným odmítnutím, kdy byl Proust donucen vydat první díl - Svět Swannových - pod autorským nákladem, protože pro něj nemohl najít žádného vydavatele. Autor ale nezakolísal a již tato první část plánovaného rozsáhlého cyklu se setkala s velkým ohlasem. Díl druhý byl v roce 1919 oceněn Goncoutvovou cenou, ale tak jako když si musel Proust klestit cestu přes všeobecnou nedůvěru a nepochopení, byly další díly oceňovány jen těmi nejnadnesenějšími přívlastky doprovázené přirovnáními o autorově genialitě. Ale ani tentokrát se nenechal Proust vytrhnout ze svého ponoření se do minulosti a dál bojoval s nelítostně ubíhajícím časem, silami a podlomeným zdravím, aby své kolosální dílo dokončil.