„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Román

Aldous Huxley: Ostrov

Aldous Huxley: Ostrov

Island, 1962

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jenž však přes své znevýhodnění, kdy Huxley na rozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století.
Evan Hunter: Džungle před tabulí

Evan Hunter: Džungle před tabulí

The Blackboard Jungle, 1954

Co společného mají co do tématu, kvality i řad čtenářů tak protikladní spisovatelé Evan Hunter a Ed McBain, ale i českému čtenáři zcela neznámí Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot, Curt Cannon? Světaznalejší čtenář asi nezaváhá s odpovědí, že nic a nikoho jiného než Salvatoreho Lombina a jeho umělecké pseudonymy, ze kterých právě prvé dva zmíněné vynikají nejvíce: Ed McBain svým více než padesátidílným detektivním cyklem 87. revír, ve značné míře přeloženým i do češtiny; Evan Hunter, jehož Salvatore Lombino používal pro svou vyspělejší část tvorby a v roce 1952 jej i přijal za jméno vlastní, je pak u nás i ve světě proslut zejména svou satirickou a do značné míry nepřekonatelnou novelou Džungle před tabulí(, a potažmo i scénářem pro nejlepší film Alfreda Hitchcocka, Ptáci).
Albert Camus: Cizinec

Albert Camus: Cizinec

L'Étranger, 1942

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánově definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Игрок, 1866

Román Hráč je ve srovnání s ostatními díly Fjodoroviče Michajloviče Dostojevského velmi nevyrovnané kvality a leckterý hlouběji nezasvěcený čtenář jej dokonce označuje za dílo chabé úrovně. Avšak jak čas, tak čtenářská oblíbenost i mnohé jeho další interpretace dávají za pravdu spíše Dostojevskému, a to zvlášť podíváme-li se blíže na okolnosti jeho vzniku, kdy Dostojevskij Hráče napsal za velmi stresujících podmínek během rekordních dvacetišesti dnů.
Michail Afanasjevič Bulgakov

Michail Afanasjevič Bulgakov

Театральный роман, 1936 (vydáno 1966)

Michail Afanasjevič Bulgakov byl po celý svůj literárně činný život nucen bojovat s cenzurou, nesmyslnými i závistí motivovanými zákazy tak, že většina jeho díla byla v Sovětském Svazu, na rozdíl od západních zemí, kde si již ve 20. letech našlo velké zástupy čtenářů i divadelních diváků, vydána až několik desetiletí po jeho smrti. A osud valné části Bulgakovovy prózy následoval i Divadelní román psaný v letech 1930 až 1936, který však nedokončil, aby veškeré své zbývající síly soustředil na dokončení svého životního a nesmrtelného díla, Mistr a Markétka. (Dokončil jej jen několik dní před svou smrtí 20. března 1940 s tím, že jeho poslední kapitoly již jen v leže diktoval).

Подросток, 1875

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

Je hodně velká škoda, že se čtenost Dostojevského díla často omezuje jen na jeho velkou románovou čtyřku - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, přestože jeho, v kontextu Dostojevského díla, nejposlednější povídka by u jakéhokoliv jiného autora postačovala k zápisu zlatým písmem do dějin literatury.

Nana, 1880

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Dne 25. ledna 1879 francouzský list Voltaire zveřejnil reklamní zprávu: „Je čas oznámit našim čtenářům velkou novinu: Voltaire právě projednal s věhlasným autorem Rougon-Macquartů… publikování Nany, která je pokračováním Zabijáku EMILA ZOLY.“. Ve skutečnosti však o vydání Nany usilovalo na deset deníků, jelikož bylo jasné, že dosáhne přinejmenším stejného obchodního úspěchu jako Zabiják.
Francis Scott Fitzgerald

Francis Scott Fitzgerald

O smyslu díla Francise Fitzgeralda již mnohé napoví jeho zařazování do tzv. Ztracené generace (Lost generation), tedy do skupinky spisovatelů a básníků (krom Fitzgeralda Ernest Hemingway, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot a Ezra Pound) kteří si nejen prošli peklem I. Světové války, ale jejich dílo má společného jmenovatele v osudech hlavních hrdinů, jež odrážeje životní postoje svých autorů jsou sice osobnostmi přesahujícími okolní šeď, ale tyto lidské kvality jsou průměrnou většinou nejen neoceněny, ale naopak získávají nádech Kainova znamení.
Salman Rushdie: Satanské verše

Salman Rushdie: Satanské verše

Pro průměrného obyvatele Evropy, jež má za sebou staleté boje o náboženskou toleranci, jsou události kolem Satanských veršů (název je odvozen od poněkud sporné původní verze 53. sútry Koránu Sarat-annajim {Sútra Hvězdy}, ve které měl Prorok oslavovat tři předislámské bohyně al-Lát a al-´Uzzá a Manát, ale verše později jako dílo ďáblovo zavrhl) zcela nepochopitelné, byť pro tolik liberální západní myšlení byla satira na účet Ježíše Krista ještě před několika málo desítkami let přísné tabu (viz Moje zápisky Leonida Andrejeva).

Die Jüdin von Toledo, 1955

Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury. Avšak v tomto konkrétním srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.
Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka

Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka

Nejen vzhledem k podmínkám a době svého vzniku patří Mistr a Markétka k nejpozoruhodnějším literárním dílům 20. století. Příběh inspirovaný Goetheho Faustem a přenesený do absurdních reálií Sovětského Svazu na počátku 30. let začal Michail Bulgakov psát v roce 1929 a dokončil jej, byť chtěl v tvůrčí krizi - stejně jako hlavní hrdina románu - svůj rukopis spálit, téměř slepý pět dní před svou smrtí. Na své vydání si však jeho dílo, původně psané pod pracovním názvem Inženýrovo kopyto, jež bez pochyby patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno, muselo počkat celých 26 let - vydáno až v roce 1966.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi

Братья Карамазовы, 1879-80

„Bratři Karamazovi je největší dílo v celé světové literatuře, větší umělecké dílo nikdy nebylo stvořeno.“
Tomáš Garrigue Masaryk
Literární epos Bratři Karamazovi, kterým chtěl Dostojevský přehodnotit své dřívější životní postoje a analýzu člověka i lidské společnosti, patří mezi největší umělecká díla, jež kdy vznikla.
Původním autorovým záměrem bylo dílo o pěti částech, jež jeden čas nazýval Atheismus či Život velikého hříšníka, a mělo odrážet vývoj Ruska od 30. do 80. let XIX. století, avšak v průběhu svůj záměr změnil jen na díly dva, oddělené uplynulými 13 lety, ale nakonec Dostojevskij dokončil jen díl první, obsahově a významově vnitřně uzavřené Bratry Karamazovy, jež vydává v letech 1879-80 nejprve časopisecky v Ruském věstníku, a posléze i knižně.
 
Bratři Karamazovi, Dmitrij, Aljoša, Ivan a Smerďakov, tvoří jednak základní lidské archetypy a jednak se svými osobnostmi i životními postoji opakují základní lidská témata, jež Dostojevskij již naznačil ve svých třech předešlých velkých románech.
Nejstarší Dmitrij představuje typ mladého floutka, jež si jako důstojník uvykl životu bez práce s plného hýření, hazardu a žen, který jeho otec odmítl dále platit. Dmitrij zase na oplátku pokládá otce za zloděje a vymáhá z něj doplatek peněz z dědictví po své matce. Spor je pak navíc zostřen nabídkou, když starý Karamazov nabídne Grušence, o niž Dmitrij dlouze usiluje a, ačkoliv je již zasnouben, nabízí ji sňatek, 3 000 rublů za jednu noc. Dmitrij se stává nesnesitelně žárlivý, jednoho večere dokonce otce surově zmlátí a nikterak se netají, že je schopen otce ze žárlivosti i zabít.
Druhý bratr Ivan je přesný opak Dmitrije - vzdělaný intelektuál, jež se navenek prezentuje jako ateista koketující s nihilismem, proslavil se několika studiemi k otázce křesťanské víry a funkce náboženství, avšak proti své vůli dává najevo, že je cynismus a nezájem o druhé pouze předstírá, což vyplývá zejména při hovorech s nejmladším z bratrů, Aljošou, kterému vypráví příběh o malém chlapci, kterého nechal statkář roztrhat psy, protože kamenem zranil jeho oblíbeného psa, a zejména pak příběh o Velkém inkvizitorovi, jež nejen plně odhaluje Ivanovu skutečnou osobnost, ale i Dostojevského vztah ke křesťanství: ve španělské Seville se objeví mesiáš Ježíš Kristus, jež uzdravuje nemocné a slibuje království boží na zemi, ale v rámci zachování starých pořádků jej Velký inkvizitor nechá mučit a nakonec upálit.
Ivanovo dilema, věřit či nevěřit, nakonec způsobí duševní onemocnění s hmotnými vidinami a v závěrečném procesu s Dmitrijem, ve kterém jako jediný může nevinně obžalovaného bratra očistit, u něj naplno propukne šílenství.
Zdánlivě velmi naivně a mělce pak vedle sužovaných bratrů působí postava nejmladšího Karamazovce, Aljoši, jež hodlá vstoupit do kláštera, ale na příkaz svého duchovního učitele, starce Zosimy, svůj původní úmysl změní a celým románem se proplétá jako dobrá víla, jež smiřuje a spojuje rozhádané příbuzné i jejich blízké, avšak nedokáže zabránit Dmitrijovi, aby se neopustil myšlenku vraždy otce. Aljoša pak jako jediný ze všech Dmitrijovi od začátku do konce plně důvěřuje a věří v jeho nevinnu.
Trojice bratrů je doplňuje Karamazovův sluha, kuchař a pravděpodobně i syn, Smerďakov, jež je plný nenávisti a ovlivněn Ivanovou teorií, že vše je dovoleno, morálka a svědomí neexistuje, zabije starého Karamazova, avšak přes dokonalý zločin, jej počne pronásledovat svědomí a spáchá sebevraždu.
Bohatost lidských charakterů pak doplňuje samotný otec, jež si v sobě vypěstoval jen ty nejhorší lidské vlastnosti s důrazem na vypočítavost, zbabělost a šaškovství, a který si narozdíl od svých vyvinutějších synů, nikdy hlouběji neuvědomoval příčiny a důsledky svého jednání.
 
Jako literární forma románu se střídají hlubinné filozofické úvahy, s psychologickými sondami a popisnými pasážemi, kterým vévodí závěrečný Dmitrijův soud. Avšak narozdíl od dřívějších přímočařejších děl, nebylo dílo Bratři Karamazovi zpočátku dobře pochopeno, protože mnoho zásadních otázek, které Dostojevský položil, ať již v souvislosti s náboženskou vírou, morálkou, základní lidské podstatou a existence dobra, zůstaly s konečnou platností nezodpovězeny, plné pochopení geniality díla tak přišlo až několik desítek let později.

Budiž, budiž!

»Nepřítomnost starcova v cele trvala asi dvacet pět minut. Bylo již přes půl jedné, ale Dmitrij Fjodorovič, kvůli němuž se všichni shromáždili, stále ještě nepřicházel. Ale skoro jako by byli na něho zapomněli, a když starec vstoupil opět do cely, zastal velice živý všeobecný rozhovor mezi svými hostmi. Hovoru se účastnili především Ivan Fjodorovič a oba mnichové. Také Miusov se vkládal do hovoru a zřejmě dosti ohnivě, ale opět se mu nedařilo; zřejmě byl zatlačen do pozadí a dokonce mu i málo odpovídali, takže tato nová okolnost jen posilovala nahromaděnou již v něm podrážděnost. Věc byla taková, že již dříve se několikráte s Ivanem Fjodorovičem hleděl předstihnouti ve vědomostech, a těžce nesl jistou nedbalost jeho k sobě: "Doposud alespoň jsem stál na výši všeho, co je v Evropě pokrokového, ale toto nové pokolení nás rozhodně ignoruje," přemýšlel pro sebe. Fjodor Pavlovič, který dal slovo, že sedne do křesla a bude mlčet, skutečně po nějakou dobu mlčel, ale s posměšlivým úsměvem stopoval svého souseda Petra Alexandroviče a zřejmě se radoval z jeho podrážděnosti. Dávno se již chystal, že mu splatí za cosi, a nyní nechtěl propásti příležitosti. Konečně se nezdržel, naklonil se k ramenu svého souseda a polohlasitě ho ještě jednou podráždil:
- Proč pak jste neodešel po onom "radostně ji líbaje" a proč jste zůstal v takové neslušné společnosti? Inu proto, že jste se pokládal za poníženého a uraženého, a zůstal jste, abyste na oplátku vystavil na odiv svou učenost. Teď již neodejdete, dokud jim svou učenost nevystavíte na odiv.
- Zase začínáte? Naopak, hned odejdu.
- Poslední, odejdete poslední ze všech! - píchl ho ještě jednou Fjodor Pavlovič. Bylo to skoro v týž okamžik, když se starec vrátil.
Spor na okamžik utichl, ale starec, usednuv si na staré místo, rozhlédl se po všech, jakoby přívětivě je vyzýval, aby pokračovali v rozmluvě. Aljoša, jenž rozuměl již skoro každému výrazu jeho tváře, jasně viděl, že je strašně unaven a že se přemáhá. V poslední době jeho nemoci se stávalo, že padal únavou do mdlob. Skoro taková bledost, jaká předcházívala mdlobu, rozlila se i nyní po jeho obličeji, rty mu zbělely. Ale očividně nechtěl rozpustiti shromážděné; zdálo se, že měl při tom nějaký svůj cíl, - ale jaký? Aljoša ho bedlivě pozoroval.
- Mluvíme o velmi zajímavém článku, - pronesl mnich Josif, knihovník, obraceje se k starci a ukazuje na Ivana Fjodoroviče. - Uvádí mnoho nového, a zdá se, že ta idea má dva konce. Odpověděl časopiseckým článkem jistému duchovnímu, který sepsal celou knihu o otázce církevně veřejného soudu a rozsahu jeho práv ...
- Lituji, že jsem nečetl vaší stati, ale slyšel jsem o ni, - odvětil starec zkoumavě a pronikavě pohlížeje na Ivana Fjodoroviče.
- Stojí na velmi zajímavém stanovisku, - pokračoval otec knihovník, - patrně zcela zamítá v otázce církevně veřejného soudu oddělení církve od státu.
- To je zajímavé, ale jak se tomu má rozumět? - tázal se starec Ivana Fjodoroviče.
Ten mu konečně odpověděl, ale nikoliv s vysoka uctivě, jak se bál Aljoša včera ještě, nýbrž skromně a zdrženlivě, se zřejmou ohleduplností a patrně bez jakékoliv zadní myšlenky.
- Vycházím z principu,že toto smíšení elementů, t.j.podstaty církve a státu vzatých každý zvlášť, bude ovšem věčné, ačkoliv je nemožné a nikdy nebude možno uvésti je ne pouze v normální, ale ani v poněkud souhlasný stav, protože v samé podstatě věci spočívá lež. Kompromis mezi státem a církví v takových otázkách jako například o soudu je podle mého mínění ve své skutečné a čisté podstatě nemožný. Duchovní autor, jemuž jsem odporoval, tvrdí, že církev zaujímá přesné a určité místo ve státě. Já však mu namítl, že naopak církev sama musí v sobě uzavírati celý stát, a ne zaujímati v něm jen nějaký koutek, a jestliže je to nyní z jistých příčin nemožné, pak že v podstatě nesporně musí to býti stanoveno za přímou a nejhlavnější úlohu celého dalšího vývoje křesťanské společnosti.
- Zcela správně! - pevně a nervosně pronesl otec Paisij, mlčenlivý a učený mnich.
- To je hotové ultramontánství! - zvolal Miusov, přeloživ netrpělivě nohu přes nohu.
- Ech,vždyť u nás ani nejsou hory!, - zvolal otec Josif a pokračoval: - on odpovídá mezi jiným na tuto, základní a hlavní "zásadu" svého odpůrce, duchovního autora, mějte na paměti. Předně: že "ani jeden společenský svaz nemůže a nesmí si osobovati moc nakládati občanskými a politickými právy svých členů." Za druhé: že "trestní ani civilně právní moc nemá náležeti církvi a že není slučitelna s její přirozeností a to jakožto zřízení božího i jakožto spojení lidí za účely náboženskými" a konečně za třetí: že "církev jest království nikoliv ze světa tohoto..."
- To je naprosto nedůstojná hra se slovy pro duchovního! - nezdržel se a znovu se vmísil do řeči otec Paisij. - Četl jsem tu knihu,na kterou jste odpověděl, - a podivil jsem se slovům duchovního, že "církev není královstvím ze světa tohoto". Není-li ze světa tohoto, tudíž nemůže býti pro ni místa na zemi vůbec. Ve svatém evangeliu není v takovém smyslu užito slov "nikoliv ze světa tohoto". Nelze pohrávati si s takovými slovy. Pán náš, Ježíš Kristus, právě proto přišel, aby založil církev na zemi. Království nebeské ovšem není ze světa tohoto, nýbrž jest na nebesích, ale přichází se do něho ne jinak, než skrze církev, která jest založena a ustanovena na zemi. A proto světské hříčky slovní v takovém smyslu jsou nemožné a nedůstojné. Církev pak jest opravdu království a jest jí určeno, aby kralovala, a nakonec musí se objeviti jako království po celé zemi, nelze o tom pochybovati, - neboť bylo nám to přislíbeno ...
Náhle umlkl, jako by se zdržoval. Ivan Fjodorovič, vyslechnuv ho uctivě a pozorně s neobyčejným klidem, avšak stejně ochotně a prostodušně pokračoval, obraceje se opět k starci:
- Celá myšlenka mého článku spočívá v tom, že za dávných dob, v prvních třech stoletích křesťanství, jevilo se křesťanství na zemi pouze jakožto církev a také jen církví bylo. Když se však římský pohanský stát odhodlal přijati křesťanství, rozhodně se to stalo, že přijav křesťanství pojal v sebe jen církev, ale při tom, jako dříve, zůstával státem pohanským v neobyčejně mnohých svých projevech. Vskutku se tak nesporně také státi musilo. Ale v Římě, jakožto státě, zůstalo příliš mnoho z pohanské civilisace a filosofie, jako například dokonce i samy cíle a základy státu. Církev pak Kristova, když vešla do státu, nesporně nemohla nijak sleviti ze svých zásad, s té skály, na níž stála, a mohla jen se domáhati svých cílů, majíc je před sebou pevně stanoveny a samým Pánem jí vytčeny, mimo jiné: aby obrátila celý svět a tudíž i celý bývalý pohanský stát, v církev. Takto (to jest vzhledem k cílům budoucnosti) není církev nucena hledati si určitého místa ve státě, ať již "jakožto jakékoliv společenské sdružení lidí" anebo jakožto "pospolitost lidí za účely náboženskými" (jak se vyslovuje o církvi autor, jemuž odporuji), nýbrž naopak každý pozemský stát měl by se nakonec zcela přeměniti v církev a státi se ničím jiným než církví, ovšem zavrhnuv veškery své úkoly, jež se neshodují s církevními. Všechno to pak nikterak stát neponíží, neodejme mu ani cti, ani slávy, jako velikého státu, ani slávy jeho vládců, nýbrž přivede jej se lživé, ještě pohanské a chybné cesty na správnou a pravdivou dráhu, která jediná vede k cílům věčným. Proto také autor knihy o Základech církevně veřejného soudu správně by usuzoval, kdyby pátraje a doporučuje tyto základy, pohlížel na ně jako na dočasný kompromis, nutný stále ještě v naší hříšné a nedokonalé době, ale nic jiného než kompromis. Avšak jakmile spisovatel těchto základů se odvažuje prohlašovati, že základy, jež doporučuje nyní a jichž část uvedl teď právě otec Josif, že tyto základy jsou nezrušitelné, živelné a věkověčné, jde tím již přímo proti církvi a jejímu svatému věkověčnému a nezrušitelnému určení. Nuže, to je ten celý můj článek, úplný jeho výtah.
- To jest dvěma slovy, - pronesl opět otec Paisij, klada důraz na každé slovo: - podle některých theorií, které se v našem devatenáctém století až příliš projevily, musí se církev přetvořovati ve stát, jakoby z nižší formy ve vyšší, aby konečně v něm zcela zmizela, ustupujíc vědě, duchu času a civilisaci. Nechce-li však toho a vzpírá-li se, vykazuje se jí za to ve státě jaksi pouze nepatrný koutek, a i to ještě pod dohledem, - a tak se to jeví všude za naší doby v nynějších evropských zemích. Avšak podle ruského pojetí a mínění jest třeba, aby se církev nepřetvořovala ve stát, jako z nižšího typu ve vyšší, ale naopak, aby stát zakončil tím, že se mu podaří státi se pouze církví a ničím jiným. A tak tomu také budiž,budiž!
- Nuže, přiznávám se, teď jste mne trochu povzbudili - usmál se Miusov, přeloživ opět nohu přes nohu, - nakolik tomu rozumím, jde tu patrně o uskutečnění jakéhosi ideálu, nekonečně vzdáleného,až za druhého příští. Nic proti tomu nemám. Krásný, utopický sen, že nebude válek, diplomatův, bank atd. Něco podobného skoro socialismu. A já již myslil, že je to míněno všechno vážně, a že církev již nyní, například bude souditi trestní zločiny, že bude odsuzovati k ranám holí, do káznice a snad i k trestu smrti.
- A i kdyby nyní byl pouze jeden církevně veřejný soud, neposílala by církev ani teď odsouzence do káznice ani by je neodsuzovala k popravě. Zločin a názor na zločin by se musily nesporně potom změniti, ovšem ponenáhlu, ne najednou a ne ihned, ale přece jen dosti rychle ... - klidně a nepohnuv ani brvou pronesl Ivan Fjodorovič.
- Mluvíte vážně? - upřeně se zadíval na něho Miusov. - Kdyby se všechno stalo církví, pak církev by vylučovala ze svého středu zločince a neposlušné lidi, avšak hlav by pak nestínala, - pokračoval Ivan Fjodorovič. - Ptám se vás, kam by se takový vyloučený obrátil? Vždyť by pak musel odejíti ne pouze od lidí, jak tomu je nyní, nýbrž i od Krista. Vždyť svým zločinem postavil by se ne pouze proti lidem, nýbrž i proti církvi Kristově. Ovšem v přísném slova smyslu jest tomu tak již nyní, avšak přec to není obecně prohlášeno, a svědomí nynějšího zločince často a velmi často samo s sebou smlouvá: "Kradl jsem," řekne si, "ale nejdu proti církvi, nejsem nepřítel Kristův," hle, jak asi mluví k sobě nynější zločinec téměř pravidelně, ale potom, až církev zaujme místo státu, bylo by mu velmi těžko něco podobného říci, leč by popíral veškeru církev po celé zemi: "všichni se mýlí, musil by si říci, všichni jsou na scestí, celá církev jest prolhaná, jen já vrah a zloděj jediný jsem pravá křesťanská církev." Ale to přece je těžko si říci, vyžaduje to nesmírných podmínek, okolností, jež ne často se vyskytují. Nyní s druhé strany vezměte názor církve samé na zločin: což pak se takový názor nemusí změniti u porovnání s nynějším skoro pohanským, a z mechanického useknutí nakaženého údu, jak se to nyní dělá na ochranu společnosti, obrátiti se a to zcela a ne lživě v ideu o obrození člověka, o jeho vzkříšení a spáse ...
- Co vlastně tím chcete říci? Opět přestávám tomu rozumět, - přerušil ho Miusov, - opět je to jakýsi sen. Cosi beztvárného, co se ani pochopiti nedá. Jaké vyloučení, co za vylučování? Mám podezření, že si z nás prostě činíte žerty, Ivane Fjodoroviči.
- Vždyť vlastně je tomu tak již nyní, - promluvil náhle starec a všichni se rázem obrátili k němu; - kdyby nebylo nyní Kristovy církve, nebylo by nic, co by zločince mohlo zdržovati od zločinu a nebylo by ani trestu za ně, to je trestu pravého, ne mechanického, jak se pán právě vyjádřil, a který ve většině případů jenom dráždí srdce, nýbrž opravdového trestu, jediného skutečného, jediného, který naplňuje strachem a usmiřuje, který spočívá v uvědomění si vlastního svědomí.
- Kterak to, račte dovolit - tázal se s nejživějším účastenstvím Miusov.
- To je tak, - počal starec. - Všechno to vypovídání na nucené práce, kdysi spojené s bitím, nikoho nenapraví a hlavně skoro žádného zločince nepostraší, a číslo zločinů se nejen nemenší, nýbrž čím dále tím více vzrůstá. S tím přece musíte souhlasiti. Tudíž společnost takto vůbec nedochází ochrany, neboť ačkoliv se mechanicky odsekává škodlivý úd a vypovídá kamsi daleko pryč s očí, přece na jeho místě se ihned objevuje jiný zločinec a snad dokonce noví dva. Jestliže něco již dnes chrání lidskou společnost a dokonce napravuje zločince samého a mění jej v jiného člověka, jest to opět zase jen zákon Kristův, který se projevuje v uvědomění si vlastního svědomí. Jen když si zločinec uvědomil svou vinu jako syn společnosti Kristovy, to jest církev, uvědomí si také svou vinu před společností lidskou, to jest před církví. Zločinec tedy může svou vinu uznati jedině před církví, nikoliv však před státem. Kdyby ovšem vykonávala soud společnost jakožto církev, pak by věděla, koho má povolati z vyhnanství a zase k sobě přivtěliti. Nyní však církev, ježto nemá nijakého výkonného soudu, nýbrž jen možnost mravně odsuzovati, sama se vzdaluje skutečnému trestání zločinců. Neodstraňuje však zločince od sebe, a také nezbavuje je otcovského dozoru. Ba, snaží se udržeti se zločincem stále ještě křesťanský církevní styk: připouští ho k bohoslužbám, k svatému přijímání, dává mu almužnu a spíše s ním jedná jako s pobloudilým než jako s vinníkem. A Bože můj, co by se stalo se zločincem, kdyby také křesťanská společnost, to jest církev, zavrhla ho podobně, jako ho zavrhuje a zapuzuje občanský zákon? Co by se stalo, kdyby i církev ho trestala zapuzením ihned a po každé, jakmile občanský zákon ho potrestal? Nemohlo by býti většího zoufalství, alespoň pro ruského zločince, neboť ruští zločinci stále ještě věří. Ale ostatně, kdož ví: snad by se potom přihodilo něco strašného, snad došlo by k tomu, že zoufalé srdce zločincovo pozbylo by víry, a co potom? Leč církev, jako matka něžná a milující, sama se vzdává skutečného trestání, ježto i bez jejích trestů jest provinilec již příliš citelně potrestán státním soudem, a jest přece třeba, aby aspoň někdo ho politoval. Ale hlavně proto se církev vzdává trestání, poněvadž církevní soud jest jediný, který v sobě obsahuje pravdu, a nemůže proto ani věcně ani mravně se s žádným jiným soudem spojovati, ba ani vcházeti v dočasný kompromis. Tu nelze připustiti ani vzájemných ústupků. Zločinec zahraniční, tvrdí se, se zřídka kaje, neboť nejmodernější doktriny ho utvrzují v mínění, že jeho zločin není zločinem, nýbrž jen povstáním proti nespravedlivě utlačující moci. Společnost ho od sebe zcela mechanicky odsekává vítěznou svou přesilou, a jeho odstranění provází nenávistí (tak alespoň si v Evropě sami sobě vykládají) - nenávistí a naprostou lhostejností k dalšímu osudu tohoto svého bratra a zapomenutím. Takto se všechno odbude bez nejmenšího politování církevního, neboť v mnohých případech tam v Evropě již církví vůbec ani není, nýbrž zbyli z nich jen církevní činovníci a velkolepé budovy chrámů, kdežto církve již dávno směřují k přechodu z nižší formy, jakou představuje církev, ve vyšší druh, jakým je stát, aby v něm zmizely úplně. Zdá se mi, že tomu tak jest aspoň v zemích luteránských. V Římě pak již před tisíci lety místo církve byl prohlášen stát. A proto zločinec sám se již nepokládá za úd církve, a když je zapuzen, zůstává v zoufalství. Vrací-li se však do lidské společnosti, vrací se nezřídka s takovou nenávistí, že jaksi zapuzuje celou společnost od sebe. Čím to všecko skončí, můžete sami posoudit. Ve mnohých případech, zdálo by se, že je tomu tak u nás stejně; ale to právě je to, že kromě ustanovených soudů jest u nás nadto ještě také církev, která nikdy neztrácí styku se zločincem, jakožto s milým a stále ještě drahým synem svým, a kromě toho jest a zachovává se, ač jen v myšlenkách, také soud církevní, byť i nyní nebyl v činnosti, přece však stále ještě žije pro budoucnost, byť jen jako sen, ale přece jen nesporně je uznáván i zločincem samým, instinktem jeho duše. Je také správné, co zde bylo právě řečeno, že kdyby skutečně nastoupil církevní soud a to s celou svou mocí, to jest, kdyby se celá společnost lidská stala církví, tu církevní soud ne toliko by působil na polepšení zločince tak, jak nikdy nynější soud nepůsobí, nýbrž snad i zločiny samy klesly by na neuvěřitelně nepatrný počet. A také církev nesporně chápala by příštího zločince a příští zločin ve mnohých případech docela jinak, než nyní, a dovedla by vrátiti odstraněného, varovati toho, kdo nějaký zločin zamýšlí, a obroditi člověka již padlého. Ovšem, - usmál se starec, - nynější společnost křesťanská není ještě zatím sama hotova a spočívá jen na sedmi spravedlivých; ježto však těchto neubývá, přece jen církev trvá neotřesena, očekávajíc svého konečného přetvoření z nynější společnosti, jakožto pospolitosti skoro stále ještě pohanské, v jedinou všesvětovou a panující církev. A toto se staniž, staniž, třebas až na konci věkův, neboť přislíbeno jest, že se tak stane. Netřeba se trápiti dobami a lhůtami, neboť tajemství časů a lhůt spočívá v boží moudrosti, v předvídání a lásce boží. A to, co podle výpočtu lidského je snad ještě velmi vzdáleno, podle božího předurčení snad již se objeví zítra, snad stojí již za dveřmi. A toto se staniž, staniž!
- Staniž se, staniž! - zbožně a přísně dotvrdil otec Paisij.
- Jak je to podivné, nejvýš podivné! - pronesl Miusov ne snad vášnivě, nýbrž jaksi se ztajeným jakýmsi rozhorlením. - Co se vám zdá tak divným? - opatrně se optal otec Josif.
- Ale oč vlastně jde? - zvolal Miusov, jakoby v něm cosi náhle propuklo: - stát se na zemi odstraňuje, a církev se staví na stupeň státu! To již není ani ultramontánství, to již je celé arciultramontánství. Něco takového se ani papeži Řehoři VII. ve snách nezdálo!
- Ráčíte tomu rozuměti právě opačně! - přísně promluvil otec Paisij, - nikoliv církev se přeměňuje ve stát, pochopte to. To by byl Řím a jeho ideál. To je třetí pokušení ďáblovo! Ale naopak, stát se přetvořuje v církev, povznáší se na stupeň církve a stává se církví po celé zemi, - což je něco již zcela opačného než ultramontánství, než Řím, i než váš výklad, nýbrž jest to jen veliké předurčení pravoslavné víry na zemi. Od Východu se třpytí tato hvězda.
Miusov okázale se odmlčel. Celá jeho postava vyjadřovala neobyčejně vlastní důstojenství. Vznešeně shovívavý úsměv se objevil na jeho rtech. Aljoša sledoval všechno se srdcem mocně tlukoucím. Celý ten rozhovor vzrušil do základů jeho bytost. Náhodou pohlédl na Rakitina: ten stál, nehybně na svém předešlém místě u dveří, pozorně naslouchal a se díval, ač měl oči sklopeny. Avšak podle živého ruměnce na jeho tvářích se Aljoša dovtípil, že také Rakitin jest vzrušen a sice, jak se zdálo, ne méně než on sám; Aljoša věděl, co ho vzrušilo.
- Dovolte pánové, abych vám pověděl drobnou anekdotu, - pronesl náhle Miusov okázale a s jakýmsi zvlášť důstojným vzezřením. - V Paříži, je tomu již několik let, ne dlouho po prosincovém převratu, setkal jsem se jednou, když jsem navštívil jednoho svého známého, velice důležitou osobnost tehdejší státní správy, s jistým neobyčejně zajímavým pánem. Individuum to nebylo snad detektivem, ale cosi jako náčelník celého sboru politických tajných policistů, - tedy úřední osoba svým způsobem dosti vlivná. Použiv příležitosti, dal jsem se s ním z neobyčejné zvědavosti do řeči. Poněvadž pak se k mému známému dostal ne jako host, nýbrž jako podřízený úředník, který podává jakési hlášení, uznal mne za hodna, poněvadž pozoroval, jak jsem byl přijat jeho představeným, jisté otevřenosti a důvěry - ovšem, rozumí se, jen do jisté míry, to jest byl spíše zdvořilý, než důvěrný, právě jak Francouzi dovedou býti zdvořilými, a to tím více, že ve mně viděl cizince. Ale já mu rozuměl znamenitě. Mluvili jsme spolu o socialistech revolucionářích, kteří tehdy mimo jiné byli velmi pronásledováni. Přejdu hlavní předmět rozhovoru a uvedu jen velmi zajímavou poznámku, která maní vyklouzla tomu pánovi: "My se vlastně, - pravil, - všech těch socialistů - anarchistů, atheistů a revolucionářů příliš nebojíme; stopujeme je a je nám známo, co dělají. Ale jest mezi nimi, ač ne mnoho, přece několik významných lidí: jsou to ti, kteří věří v Boha, křesťané a přece jsou v téže době i socialisty. A právě těch se bojíme nejvíce, to jsou strašní lidé! Socialista křesťan jest strašnější než socialista neznaboh." Tato slova mne překvapila již tehdy, ale nyní zde mezi vámi, pánové, opět mně jaksi přišla na mysl ...
- To jest, vztahujete to na nás a v nás vidíte socialisty? - přímo a bez okolků se tázal otec Paisij. Ale dříve než se Petr Alexandrovič vzpamatoval a odpověděl, otevřely se dveře a vstoupil Dmitrij Fjodorovič, který se tak velice opozdil. Vpravdě ho již jaksi ani nečekali, a proto jeho náhlý příchod způsobil v první chvíli až i jistý údiv.»[1]

Vzpoura

»- Musím se ti k něčemu přiznati, - začal Ivan: - nikdy jsem nemohl pochopiti, jak je možno milovati své bližní. Právě bližní podle mého mínění ani milovati nelze, leda snad jen vzdálené. Četl jsem jaksi a kdesi o "Janu Milostivém" (nějakém světci), že když k němu přišel hladový a zkřehlý pocestný a poprosil ho, aby se směl zahřáti, lehl si s ním do jedné postele, objal ho a počal mu dýchati do úst hnisajících a páchnoucích od jakési hrozné nemoci. Jsem přesvědčen, že to učinil, aby zjítřil své rány, aby zjítřil lež, z lásky, objednané povinnosti, z církevního pokání, jež sám si uložil. Aby si člověk mohl zamilovati člověka, je třeba, aby se tento schoval, neboť jak jen poněkud ukáže svou tvář, je po lásce.
- Starec Zosima mluvil o tom nejednou, - podotkl Aljoša, - říkal také, že tvář člověkova často mnohým lidem, ještě nezkušeným v lásce, překáží, aby jej milovali. Ale vždyť je také mnoho lásky v lidstvu, a podobné téměř lásce Kristově, sám to vím, Ivane...
- Nu, ale já zatím toho ještě neznám a nemohu toho pochopiti a se mnou také nesčetné množství lidí. Vždyť otázka je právě v tom, vzniká-li to od špatných vlastností lidí, anebo snad odtud, že jejich povaha jest právě taková. Podle mého mínění Kristova láska k lidem jest svého druhu zázrak, který na zemi jest nemožný. Pravda, Kristus byl Bůh. Ale my přece nejsme bohové. Dejme tomu, já na příklad mohu hluboce trpěti, ale vždyť druhý se nikdy nemůže dověděti, jak velice trpím, protože je jiný, není mnou, a mimo to málokdy člověk svolí uznati druhého člověka za trpitele (jako by to byla nějaká úřední funkce). A proč nesvoluje, co myslíš? Protože na příklad vychází ode mne ošklivý zápach, protože mám hloupou tvář, protože jsem mu jednou kdysi šlápl na nohu. Kromě toho jest utrpení a utrpení: ponižující utrpení, jež mne snižuje, na příklad hlad, to ještě můj dobrodinec připustí, ale jakmile jest utrpení vyššího rázu, na příklad za ideu, tu již nikoliv, to připustí jen snad v řídkých případech, protože na příklad se na mne podívá a najednou uvidí, že vůbec nemám takového obličeje, jaký podle jeho fantasie měl by míti člověk, trpící za takovou na příklad ideu. Nu a tu mne ihned zbavuje svého dobrodiní a dokonce naprosto ne ze zlého srdce. Žebráci a zejména urození žebráci nikdy by se neměli ukazovati veřejně, ale prosit za almužnu prostřednictvím novin. Abstraktně milovati bližního ještě lze a někdy dokonce i zdáli, ale zblízka snad nikdy. Ano, kdyby všecko jako na divadle, v baletu, kde žebráci, když se objevují, přicházejí v hedvábných cárech a roztrhaných krajkách a prosí za almužnu, půvabně tam tančíce, nu, tu ještě lze míti v nich zálibu. Ovšem jen zálibu, ale naprosto nikoliv milovati je. Ale dosti o tom. Musil jsem tě jen uvésti na své stanovisko. Chtěl jsem se rozhovořiti o utrpení lidstva vůbec, ale raději zastavme se jen u utrpení dětí. To zmenší desetkráte rozsah mé argumentace, ale raději zůstaňme již jen u dětí. Ovšem, je to tím nevýhodnější pro mne. Ale především lze děti milovati i z blízka, ba i špinavé, ba i ošklivé (zdá se mi však, že děti nebývají nikdy ošklivé). Za druhé nebudu mluviti o dospělých také proto, že vedle toho, že jsou odporní a lásky nezasluhují, mají také náhradu: okusili jablka, poznali dobro i zlo a stali se "jako bohové". A okoušejí toho ještě nyní. Avšak dětičky nic nesnědly a zatím se ještě ničím neprovinily. Máš rád děti, Aljošo? Vím, že máš, a proto pochopíš, proč jen o nich chci nyní mluviti. Trpí-li i ony na zemi a také hrozně, tedy trpí ovšem za svého otce, jsou trestány za své otce, kteří okusili jablka, - ale to přece je úvaha z onoho světa, naprosto nepochopitelná lidskému srdci zde na zemi. Nemůže přece nevinný trpěti za druhého, a ještě k tomu takový nevinný! Můžeš se mně diviti, Aljošo, já také mám hrozně rád děti. A všimni si, ukrutní lidé, vášniví, draví, Karamazovci leckdy velmi milují děti. Děti, pokud jsou dětmi, do sedmi let na příklad, neobyčejně se liší od lidí: jako by to byla docela jiná bytost a s docela jinou povahou. Znal jsem jednoho lupiče v káznici: stávalo se mu za jeho kariery, když povraždil celé rodiny v domech, do nichž se v noci vloupal, že zavraždil také hned několik dětí. Ale když seděl v káznici, měl děti neobyčejně rád. Nic jiného nedělal, než z okna káznice se díval na děti hrající si na dvoře káznice. Jednoho malého chlapce přiučil, že přicházíval k němu pod okno a chlapec se s ním velmi spřátelil ... Nevíš, proč to všechno povídám, Aljošo? Bolí mne jaksi hlava a je mi smutno.
- Mluvíš s podivným výrazem v obličeji, - neklidně podotkl Aljoša, - jako bys nebyl sebe mocen.
- Napadá mi, co nedávno vyprávěl jeden Bulhar v Moskvě, - pokračoval Ivan Fjodorovič, jako by bratra ani neslyšel, - jak Turci a Čerkesové tam u nich v Bulharsku všude páchají zločiny, bojíce se všeobecného povstání Slovanů, - to jest pálí, vraždí, znásilňují ženy a děti, přibíjejí vězňům uši ke plotu hřebíky a ponechávají je tak do rána, a ráno je pak věsí - a podobně, ani si člověk nemůže všechno představiti. Opravdu, někdy se mluvívá o "zvířecí" ukrutnosti lidí, ale to je hrozně nespravedlivé a urážlivé pro zvířata: zvíře nikdy nemůže býti tak kruté, jako člověk, tak artisticky, tak umělecky kruté. Tygr pouze kouše, trhá, víc nedovede. Ani do hlavy by mu nepřišlo, aby přibíjel lidi za uši na noc hřebíkem ke plotu, i kdyby to mohl učiniti. Tito Turci mimo jiné s rozkoší mučili i děti, počínaje tím, že je nožem vyřezávali ze života matčina, končíce tím, že vyhazovali kojence do výše a chytali je na bodáky před očima matek. To právě bylo hlavní rozkoší, že se to dělo před očima matek. Ale tenhle obrázek mne zvlášť silně zaujal. Představ si: kojenec na rukou třesoucí se matky, kolem vstoupivších Turků. Usmyslili si veselou zábavu: mazlí se s kojencem, smějí se, aby jej rozesmáli, podaří se jim to, děťátko se rozesmálo. V tu chvíli namíří Turek na dítě pistoli ze vzdálenosti čtyř palců od jeho tváře. Dítě se radostně směje, natahuje ručičky, aby uchopilo pistoli, a náhle takový umělec spustí kohoutek přímo jemu do tváře a roztříští mu hlavičku ... Umělecké, není-liž pravda? Mimochodem řečeno, Turci prý velmi rádi sladká jídla.
- Bratře, proč to všechno vyprávíš ? - tázal se Aljoša.
- Soudím, že neexistuje-li ďábel a tudíž vytvořil-li jej člověk, tedy stvořil jej podle svého obrazu a podobenství.
- Tudíž stejně jako i Boha.
- Ale ty dovedeš znamenitě převraceti slovíčka, jak říká Polonius v Hamletovi, - zasmál se Ivan. - Chytil jsi mne za slovo, nechť, jsem tomu rád. Tvůj Bůh je pěkný, vytvořil-li si ho člověk podle svého obrazu a podobenství. Právě ses ptal, proč to všechno povídám: hleď, jsem milovník a sběratel některých faktíčků a věř mi, zapisuji a sbírám z novin a povídek, odkudkoliv, anekdotíčky jistého druhu, a mám již hezkou sbírku. Turci se ovšem také dostali do sbírky, ale to jsou všechno cizinci. Mám také domácí kousky a dokonce i lepší než turecké. Víš, u nás je více bití, více metla a karabáč, a to je u nás národní; uši, přibité hřebíky, nejsou u nás myslitelné, jsme přece také Evropané, ale metla a karabáč, to již je cosi našeho a nemůže nám býti upíráno. Za hranicemi teď jako by vůbec již bití neexistovalo, buď že se mravy zlepšily, nebo snad takové zákony si dali, že člověk člověka jako by již ani nesměl tlouci, za to však si to vynahradili opatřením jiným a také čistě národním, jako u nás, a to do té míry národním, že by to snad u nás ani nebylo možné, ač ostatně u nás se to také ujímá, zejména od dob náboženského hnutí v naší vyšší společnosti. Mám nádhernou brožurku, překlad z francouzštiny o tom, jak v Ženevě docela nedávno celkem před pěti lety, popravovali jakéhosi zločince a vraha Richarda, třiadvacetiletého, zdá se, mladíka, který se kál a obrátil se na křesťanskou víru před samým popravištěm. Tento Richard byl něčí nemanželské dítě, jež rodiče ještě jako děcko, šestileté, darovali jakýmsi švýcarským horským pastevcům a ti ho vychovali, aby ho mohli užívati v práci. Rostl u nich jako divoké zvířátko, pastevci ho nenaučili nic, naopak sedmiletého již posílali pást stádo do deště i do zimy, téměř bez oděvu a skoro ani ho nekrmíce. A ovšem nikdo z nich, když tak činili, se vůbec ani nad tím nezamýšlel a nelitoval toho, naopak považovali sebe za zcela v právu, neboť Richard byl jim darován jako věc a tedy nepovažovali ani za nutné ho živiti. Richard sám svědčí, že v tu dobu jako marnotratný syn v evangeliu hrozně rád by se byl najedl aspoň toho mláta, které dávali vepřům, krmeným na prodej, ale ani toho mu nedávali a bili ho, když kradl vepřům, a tak ztrávil celé své dětství a jinošství, až vyrostl a sesílil a šel sám krást. Divoch začal nádeničiti v Ženevě, výdělek propíjel, žil jako vyvrhel a skončil tím, že zabil nějakého starce a oloupil ho. Chytili ho, soudili a odsoudili k smrti. Tam přece nejsou sentimentální. A tu ho ve vězení ihned obklopí pastoři a členové různých křesťanských bratrsev, dobročinné dámy atd. Naučili ho v žaláři číst a psát, začali mu vykládati evangelium, domlouvali mu, přesvědčovali, naléhali na něho, hubovali, dotírali a tu nakonec se sám slavnostně přizná k svému zločinu. Obrátil se, napsal sám soudu, že je vyvrhel a že konečně stal se hodným toho, že i jeho osvítil Bůh a poslal mu svou milosť. V Ženevě se všechno rozrušilo, celá ta dobročinná a zbožná Ženeva. Všechno, co bylo vyššího a vzdělanějšího, hrnulo se k němu do vězení: Richarda líbají, objímají: "tys bratr náš, milosť na tebe sestoupila!" A sám Richard jen pláče v pohnutí: "ano, na mne sestoupila boží milosť! dříve po celé dětství a jinošství jsem byl rád žrádlu prasat, ale teď sestoupila na mne milosť, umírám v Bohu!" - "Ano, ano, Richarde, zemři v Pánu, prolil jsi krev a musíš zemříti v Pánu. Nechť jsi nevinen, že jsi vůbec neznal Hospodina, když jsi záviděl žrádlo vepřům a když tě za to bili, že jsi vepřům kradl žrádlo (což ostatně bylo nepěkné, neboť není dovoleno krásti), - ale prolil jsi krev a musíš zemříti." Nu a nastupuje poslední den. Sesláblý Richard pláče a neustále jen každou minutu opakuje: "to je nejkrásnější, to je nejlepší ze dnů mých, jdu k Pánu!" - "Ano," křičí pastorové, soudcové a dobročinné dámy, "to je tvůj nejšťastnější den, neboť jdeš k Pánu!" Všechno se hrne k popravišti hned za trestaneckou károu, v níž vezou Richarda, v kočárech, pěšky. Nu a dojedou k popravišti: "zemři, bratře náš," volají na Richarda, "zemři v Pánu, neboť i na tebe sestoupila boží milosť!" A nyní bratra Richarda, pokrytého polibky bratří, vytáhli na popraviště, položili na gilotinu a bratrsky mu odsekli hlavu za to, že konečně i na něho sestoupila boží milosť. Ne, to je charakteristické. Tahle brožurka byla přeložena do ruštiny jakýmisi ruskými dobrodinci z vyšší společnosti, stoupenci luteránství, a rozeslána zdarma pro osvícení ruského národa v příloze novin a jiných publikací. Ten kousek s Richardem je pěkný tím, že je národní. Ač se u nás zdá nesmyslem odsekávati bratrovi hlavu jen proto, že se stal našim bratrem a že na něho sešla boží milosť, a přece, opakuji, máme zase svého něco, skoro ne horšího. Máme historickou, bezprostřední a zcela blízkou rozkoš z týrání bitím. Někrasov má verše o tom, jak mužík šlehá bičem koně po očích, "po mírných očích". Kdo pak by toho neviděl, to je pravý rusismus. Líčí, jak slabý koníček, na něhož příliš naložili, uvízne s vozem a nemůže jej vytáhnouti. Mužík ho bije, bije vztekle, bije konečně ani nechápaje, co dělá, v opojení bití řeže jej bolestně, nespočetněkráte: "ačkoliv nemáš sil, přece táhni, chcípni, ale táhni!" Herka sebou trhá a tu ji začíná šlehati bezbrannou po plačících, po "mírných očích". Celá bez sebe trhne sebou a vytáhne vůz a jde všecka se chvějíc, bez dechu, jaksi bokem, jaksi poskakujíc, jaksi nepřirozeně a zahanbeně, - u Někrasova je to hrozné. Ale vždyť to je jenom kůň, a koně přece sám Bůh dal, aby je lidé šlehali. Tak nám vysvětlovali Tataři a na památku nám dali knutu. Ale vždyť možno šlehati také lidi. Tak jeden inteligentní vzdělaný pán a jeho dáma šlehají svou vlastní dcerku, sedmileté dítě metlou, - podrobně jsem si to zapsal. Tatíček je rád, že pruty mají součky, "bude to přiléhavější," říká a již začíná "sázeti" vlastní dceři. Vím jistě, že jsou lidé, kteří při šlehání se rozpalují při každé ráně až do chlípnosti, doslovně do chlípnosti, s každým následujícím šlehnutím vždy víc a víc a více stále postupněji. Šlehají minutu, konečně šlehají pět minut, šlehají deset minut, dále, více, častěji přiléhavěji. Dítě křičí, dítě konečně již ani nemůže křičeti, zadýchává se: "tatínku, tatínku, tatíčku, tatíčku!" Kdo ví jakou čertovskou neslušnou náhodou dostane se celá věc před soud. Vezme se advokát. Ruský lid již dávno nazval u nás advokáta - "ablakát je najaté svědomí". Advokát volá na obranu svého klienta. "Věc je přece prý jednoduchá, rodinná a obvyklá, otec nasekal dcerce a tu k hanbě naší doby přišlo to k soudu!" Přesvědčení porotci odcházejí a vynášejí osvobozující rozsudek. Obecenstvo řve radostí, že osvobodili mučitele. - E-ech, nebyl jsem tam, byl bych vykřikl návrh, aby se založilo stipendium na počesť jména mučitelova! ... Nádherné obrázky. Ale o dětech mám ještě lepší věci, mám mnoho, velmi mnoho sebráno příběhů o ruských dětech, Aljošo. Otec a matka, "velmi vážení lidé, vzdělaní a dobře vychovaní, z úřednického rodu" počali mladé, pětileté děvčátko nenáviděti. Hleď, ještě jednou určitě tvrdím, že mnozí lidé mají zvláštní vlastnost, a to lásku k týrání dětí, ale jen dětí. Ke všem ostatním osobám lidského pokolení chovají se titíž mučitelé až blahosklonně a mírně jako vzdělaní a humanní Evropané, ale velmi rádi mučí děti, mají dokonce v tomto směru děti i rádi. Právě ta bezbrannost těchto tvorečků vábí mučitele, andělská důvěřivost děťátka, které se nemá kam podíti a ke komu se utéci, - to právě rozněcuje hnusnou krev mučitelovu. Ovšem, v každém člověku jest skryto zvíře, - zvíře prchlivosti, zvíře smyslné vznětlivosti při křiku týrané oběti, zvíře bezuzdně puštěné se řetězu, zvíře nemocí, způsobených rozvratem, podagrou, nemocnými játry atd. Nu a ti vzdělaní rodičové tu ubohou pětiletou holčičku podrobovali všem možným mukám. Bili ji, šlehali, kopali nohami, sami nevědouce zač, celé její tělo proměnili v modřiny. Konečně došli k nejvyšší rafinovanosti: zavírali ji na celou noc na záchod do zimy, do mrazu, a to za to, že nechtěla v noci na hrníček (jako by pětileté děcko, spící svým andělským tvrdým spánkem, mohlo se již v těch letech tomu naučiti) - za to ji mazali celý obličej jejími výkaly a nutili ji jísti tyto výkaly, a to ji nutila matka, matka! A tato matka mohla klidně spáti, když v noci bylo slyšeti sténání ubohého děťátka, zavřeného na tom škaredém místě! Chápeš to, když maličká bytost, která nedovede ještě ani dobře porozuměti tomu, co se s ní děje, zmítá se na škaredém místě, ve tmě a v zimě, a bije se svou droboučkou pěstičkou do strhaných prsíček a pláče svými krvavými hněvu neznajícími pokornými slzičkami k "Pánbíčkovi", aby ten ji ochránil, - chápeš-li tuhle blbost, příteli můj a bratře můj, novici ty můj boží a pokorný, chápeš-li ty, nač je takové blbosti potřebí a proč je stvořena! Říká se, že bez ní by člověk ani nemohl žíti na zemi, neboť by prý nepoznal dobra a zla. Ale nač poznávati tohle čertovské dobro a zlo, když to tolik stojí? Vždyť přece celý svět poznání nestojí pak za ty slzičky dítěte k "Pánbíčkovi". A to ani nemluvím o utrpeních dospělých lidí, ti snědli jablko a čert je vezmi, a nechť si je také čert všechny vezme, ale tito, tito! Trápím tě, Aljoško, jako bys nebyl při sobě. Přestanu, chceš-li.
- To nic není, chci se také trápiti, - zamumlal Aljoša.
- Jeden, jen jeden ještě obrázek, a to pro zajímavost je velmi charakteristický a hlavně, že jsem jej právě teď přečetl v jednom z našich historických sborníků, v Archivu nebo v Starině, musím se ještě jednou podívati, zapomněl jsem dokonce, kde jsem to četl. Bylo to za nejtužší doby nevolnického práva, ještě na počátku století, a nechť žije Osvoboditel národa! Žil tenkráte na počátku století jistý generál, generál s velkými styky a velice bohatý statkář, ale jeden z těch (pravda, již tenkráte jich asi nebylo mnoho), kteří odcházejí ze služby na odpočinek a div nejsou přesvědčeni, ze si vysloužili právo nad životem a smrtí svých poddaných. Bývali tenkráte tací. Nuže, žije generál na svém statku o dvou tisících duší, naparuje se, chová se ke svým sousedům jako k příživníkům a svým šaškům. Měl psinec se sty psů a téměř snad stem psářů, všechny v uniformách, všechny na koních. A tu jeden, chlapec ze dvora, drobný chlapec, všeho všudy osmiletý, hodil ve hře kamenem a uhodil do nohy oblíbeného generálova honícího psa. "Proč můj oblíbený pes kulhá?" Sdělují mu, že tuhle ten prý chlapec hodil po psovi kamenem a uhodil ho do nohy. "A to jsi ty, - podíval se na chlapce generál, - vzít ho!" Chytili chlapce, vzali ho matce, celou noc proseděl ve věznici, ráno sotva se rozednilo vyjíždí generál ve vší parádě na lov, sedl na koně, kolem jeho příživníci, psi, psáři, lovčí, všichni na koních. Kolem jest shromážděna čeleď k podívané, přede všemi pak matka provinilého chlapce. Vyvedou chlapce z věznice. Byl zamračený, studený, mlhavý podzimní den, znamenitý pro honbu. Generál nařizuje svléknout chlapce, svlékají dítě celé do naha, chvěje se, strachy šílí, bojí se hlesnout ... "Žeňte ho!" komanduje generál, "utíkej, utíkej!" volají na něho psáři, chlapec běží ... "A na něho!" řve generál a štve na něho celou smečku chrtů. Uštval ho před matčinýma očima a psi rozsápali dítě na kousky! ... Zdá se, že generála dali pod opatrovnictví. Nu ... a co s ním? Zastřelit? Pro uspokojení mravního citu, zastřelit? Mluv, Aljoško.
- Zastřelit! - tiše pronesl Aljoša s bledým zkřiveným jakýmsi úsměvem, zvednuv zraky k bratrovi.
- Znamenitě! - zvolal Ivan v jakémsi nadšení, - když již ty jsi řekl, tedy ... Aj, jaký asketa! Tak takovýhle ďáblík sídlí v tvém srdéčku, Aljoško Karamazove!
- Řekl jsem nesmysl, ale ...
- To je to právě, že ale ... - volal Ivan. - Věz, novici, že na zemi je příliš potřebí právě nesmyslu. Svět stojí na nesmyslech a bez nich by se snad vůbec ani nic nedělo. Víme, co víme!
- Co víš?
- Nic nechápu, - pokračoval Ivan jako by v horečce, - a nechci ani nic chápati. Chci zůstati při faktech. Dávno jsem se rozhodl nechápati. A zachce-li se mi pochopiti něco, ihned zradím fakt, ale já se rozhodl při faktech zůstati ...
- Proč mne zkoušíš? - rozjitřeně a trpce zvolal Aljoša, - řekneš mně to konečně?
- Ovšem řeknu, vždyť tam i směřuji, abych ti to řekl. Jsi mně drahý, nechci tě ponechati a nepostoupím tě tvému Zosimovi.
Ivan chvíli se zamlčel, jeho tvář náhle velice zesmutněla.
- Slyš mne: hovořil jsem pouze o dětech, aby to bylo očividnější. O ostatních slzách lidských, jimiž je nasycena celá země od kůry až do středu neříkám již ani slova, úmyslně jsem své thema súžil. Jsem štěnice a přiznávám zcela poníženě, že nemohu nic pochopiti, k jakému účelu je všechno tak zřízeno. Jsou tedy lidé sama vinni: byl jim dán ráj, zachtěli však svobody a uchvátili oheň s nebe, sami nevědouce, že budou nešťastni, tudíž netřeba je litovati. Ó, podle mého ubohého pozemského euklidovského rozumu vím jen to, že utrpení existuje, že není vinníků, že všechno vyplývá jedno z druhého přímo a prostě, že všechno plyne a vyrovnává se, - ale vždyť tohle všechno je jen euklidovský nesmysl, vždyť já to vím, vždyť nemohu souhlasiti s tím, abych podle toho žil! Co mi je po tom, že není vinníků a že všechno přímo a prostě jedno z druhého vyplývá a že to vím - mně je třeba odměny, nebo se jinak zabiji. A sice odměnu ne někde a někdy v nekonečnosti, nýbrž již zde na zemi a tak, abych sám ji viděl. Věřil jsem, chci také sám viděti, a budu-li již v tu hodinu mrtev, tu nechť mne vzkřísí, neboť přihodí-li se to vše beze mne, bude to příliš urážlivé. Netrpěl jsem přece proto, abych pohnojil někomu budoucí harmonii svou osobou, svými zločiny, a svým utrpením. Chci viděti svou na vlastní oči, jak laň si lehne vedle lva a jak zabitý vstane a obejme se se svým vrahem. Chci býti zde, až se všichni náhle dovědí, proč to všechno tak bylo. Na tomto přání spočívají všechna náboženství na zemi, ale já věřím. Ale jsou zde přece děti, a co s nimi potom budu dělati? To je otázka, které nemohu rozřešiti. Po sté opakuji - otázek je množství, ale vzal jsem jen děti, protože je tu nevýslovně jasné to, co musím říci. Poslyš: musí-li všichni trpěti, aby si utrpením vykoupili harmonii na věky, co s tím mají co činiti děti, řekni mi, buď tak laskav? Je docela nepochopitelné, proč by měly trpěti také ony a proč také ony mají vykupovati harmonii utrpením? Proč i ony se také dostaly do materiálu a pohnojily sebou pro kohosi budoucí harmonii? Chápu solidárnost hříchu mezi lidmi, chápu solidárnost také v odměňování, ale s dětmi přece není solidárnosti v hříchu, a je-li vskutku pravda v tom, že také děti jsou solidární s otci svými ve všech zločinech otcovských, nu, pak to již ovšem není pravda ze světa tohoto a je mi nepochopitelná. Některý šprýmař snad řekne, že dítě stejně vyroste a ještě se nahřeší, ale vždyť tohle dítě ještě nevyrostlo, vždyť ho uštvali psi v osmi letech. Ó, Aljošo, nerouhám se! Rozumím přece, jaký to asi bude otřes vesmíru, až všechno na nebi i pod zemí splyne v jeden chvalozpěv a všechno živé i to, co kdysi bylo, bude volati: "Spravedlivý, Hospodine, neboť zjevily se cesty tvoje!" A až pak matka se obejme s mučitelem, který dal svými psy rozsápati jejího syna, a všichni tři až zvolají se slzami: "Spravedlivý jsi pane," nu tu již ovšem nastoupí vrcholné poznání a všechno se vysvětlí. Avšak právě tu, právě zde je ta čárka, právě toho já přijmouti nemohu. A pokud jsem na zemi, honem činím svá opatření. Hleď, Aljošo, vždyť se snad opravdu stane, že až se sám dožiji do toho momentu, nebo až vstanu z mrtvých, abych jen uviděl, snad také já zvolám se všemi, dívaje se na matku, jak se objímá s mučitelem svého dítěte: "Spravedlivý jsi, Hospodine!", ale já tu chvíli toho volati nechci. Dokud je ještě čas, pospíchám se ohraditi, a proto také se naprosto zříkám vyšší harmonie. Nestojí ani za slzičku třebas i toho jediného umučeného děcka, jež se bilo pěstičkou do prsou a modlilo se v páchnoucí díře svými nevykoupenými slzičkami k "Pánbíčkovi"! Nestojí, protože jeho slzičky zůstaly nevykoupenými. A musí býti vykoupeny, jinak nemůže býti ani harmonie. Ale čím, čím je vykoupíš? Což je to možné? Či snad tím, že budou pomstěny? Avšak nač je mi potřebí pomsty za ně; nač je mi potřebí pekla pro mučitele, co tu vůbec může peklo napraviti, když ty děti jsou umučeny. A jaká pak harmonie, je-li peklo: chci odpouštěti a chci objímati, nechci, aby lidé více trpěli. A jestliže utrpění dětí doplnila onen úhrn utrpení, jehož bylo potřebí k výkupu pravdy, tu tvrdím napřed, že celá pravda nestojí za takovou cenu. A konečně nechci, aby se matka objímala s mučitelem, který dal jejího syna rozsápati svými psy! Ona mu nesmí odpustiti! Chce-li, nechť odpustí za sebe, nechť odpustí mučiteli své nesmírné mateřské utrpení; ale utrpení svého rozsápaného děcka nemá práva odpustiti mučiteli, i kdyby dítě samo mu odpustilo! A je-li tomu tak, jestliže všichni oni nesmí odpustiti, kde pak je tu harmonie? Je-li na celém světě nějaká bytost, která by mohla a měla právo odpouštěti? Nechci harmonie, z lásky k lidstvu nechci. Chci raději zůstati s utrpeními nepomstěnými. Zůstanu raději při nepomstěném utrpení svém a při svém neukojeném hněvu, třebas bych ani neměl pravdu. A také příliš draze je oceňována harmonie, vůbec nemáme tolik v kapse, abychom platili tak vysoké vstupné. A proto spěchám vrátiti svou vstupenku. A jsem-li jen čestný člověk, jsem povinen vrátiti ji jak lze nejrychleji. To také činím. Já ne, Boha nepřijímám, Aljošo, jen mu vracím co nejuctivěji vstupenku.
- To je vzpoura, - tiše a zaraženě pronesl Aljoša.
- Vzpoura? Nechtěl bych od tebe takového slova, - proniknutě řekl Ivan. - Lze-li žíti odbojem, a já chci žíti, řekni mi sám nepokrytě, vyzývám tě, - odpověz: představ si, že ty sám stavíš budovu lidského osudu za tím účelem, abys konečně učinil lidi šťastnými, abys jim konečně dal mír a klid, ale že by bylo k tomu účelu nevyhnutelně nezbytné, abys umučil jen jednu droboučkou bytůstku, nu, právě totéž děťátko, které se tlouklo pěstičkou do prsou, a že bys na nepomstěných slzičkách jeho právě založil tu budovu, svolil bys býti architektem za těchto podmínek, mluv a nelži!
- Ne, nesvolil bych, - tiše pronesl Aljoša.
- A můžeš-li připustiti ideu, že lidé, k vůli nimž tu stavbu buduješ, svolili by sami, aby přijali své štěstí na neospravedlněné krvi drobného mučedníka, a kdyby přijali, že by mohli zůstati na věky šťastnými?
- Ne, nemohu toho připustiti. Bratře, - pronesl náhle Aljoša s očima zablesknuvšíma se, - právě jsi řekl: je-li na celém světě nějaká bytost, která by mohla a měla právo odpustiti? Ale bytost taková jest a může všechno odpustiti, všem a všechno a za všechno, protože sama dala svou nevinnou krev za všechny a za všechno. Zapomněl jsi na něho, ale na něm se také zakládá budova, a jemu také budou volati: "Spravedlivý jsi, Hospodine, neboť zjevily se cesty tvé."
- A, to je "jediný nevinný" a jeho krev! Ne, nezapomněl jsem dlouho na něho a naopak jsem se celou dobu divil, že tak dlouho jím neargumentuješ, neboť obyčejně ve sporech všichni vaši především jím argumentují. Víš, Aljošo, nesměj se, napsal jsem kdysi báseň, před rokem. Můžeš-li se mnou ještě ztratiti asi deset minut, abych ti ji vyprávěl?
- Ty jsi napsal báseň?
- O ne, nenapsal, - zasmál se Ivan, - a nikdy v životě jsem nesložil ni dvou veršů. Ale vymyslil jsem si tu báseň a zapamatoval. S ohněm jsem ji vymyslil. Ty budeš můj první čtenář, to jest posluchač. Opravdu, proč by měl spisovatel ztratiti třebas jen jediného posluchače, - usmál se Ivan. - Mám vypravovati nebo ne?
- Velmi rád poslechnu, - pronesl Aljoša.
- Má báseň se nazývá "Veliký inkvisitor", věc nesmyslná, ale rád bych ti ji vyprávěl.»[2]

Velký inkvizitor

»- Hle, vždyť ani tu nelze se obejíti bez předmluvy, totiž bez literární předmluvy,fuj! -, zasmál se Ivan, - a přece jaký jsem spisovatel! Podívej se, v mé básni se děj odehrává v šestnáctém století, a tenkráte, ostatně to musíš věděti ještě ze školy, tenkráte bývalo zvykem uváděti v poetických dílech vyšší síly na zemi. O Dantovi již ani nemluvím. Ve Francii soudní písaři a také po klášteřích mniši dávali celá představení, v nichž uváděli na jeviště Madonnu, anděly, světce, Krista i samého Boha. Tenkráte to všechno bývalo velmi prostomyslné. V Notre Dame de Paris vypráví Victor Hugo, že na počest narození francouzského následníka v Paříži za Ludvíka XI. v sále radnice bylo dáváno poučné a bezplatné představení pro lid pod názvem: Le bon jugement de la trés sainte et gracieuse Vierge Marie, kde ona sama osobně se objevuje a pronáší svůj bon jugement. U nás v Moskvě v předpetrovské staré době provozovali téměř právě taková dramatická představení, zejména ze Starého zákona; ale kromě dramatických představení po celém světě kolovalo tenkráte mnoho románů a "veršů", v nichž podle potřeby vystupovali světci, andělé a celá mocnost nebeská. Také se u nás v klášteřích zabývali překlady, opisováním, ba i spisováním takových básní, a kdy již - za tatarského jha. Například jest jedna klášterní básnička (ovšem z řečtiny): Putování Bohorodičky po "mukách", s obrázky a tak smělá, že neustupuje Dantovským básním. Matka boží navštíví peklo a po mukách ji provádí archanděl Michael. Vidí hříšníky a jejich muka. Je tam mezi jiným jeden velmi zajímavý stupeň hříšníků v hořícím jezeře: někteří z nich se ponořují do toho jezera, takže již ani vyplouti nemohou, to jsou ti, "na které zapomíná Bůh" - je to výraz neobyčejné síly a hloubky. A tu dojatá a plačící matka Boží klesá před božím trůnem a prosí pro všechny v pekle za smilování, pro všechny jež tam viděla bez rozdílu. Její rozmluva s Bohem je nesmírně zajímavá. Prosí, neodchází a když jí Bůh ukazuje na přibité ruce a nohy jejího syna a táže se: Jak odpustím jeho mučitelům? - tu ona káže všem světcům, všem mučedníkům, všem andělům a archandělům, aby padli spolu s ní na kolena a prosili o smilování pro všechny bez rozdílu. Končí to tím, že vyprosí u Boha zastavení muk každého roku od Velkého pátku do svatodušních svátků, a hříšníci z pekla ihned děkují Bohu a úpějí k němu: "Spravedlivý jsi, Hospodine, že jsi tak rozsoudil." Nuže, tedy i má básnička byla by něco podobného, kdyby vznikla v té době. U mne se objevuje na scéně On: pravda, vůbec ani v básni nemluví, ale jen se objeví a odejde. Patnáct století již minulo od té doby, kdy slíbil, že přijde v království svém, patnáct věků, co jeho prorok napsal: "Brzy přijdu." Ale o dni tom a hodině té neví ani syn, jedině lidstvo ho čeká s dřívější vírou a s dřívějším pohnutím. Ó, s větší ještě vírou, neboť již patnáct století minulo od těch dob, kdy přestaly zástavy z nebes člověku:
Věř tomu, co srdce řekne,
záruk není od nebes.
A jen jediná víra v to, co srdce pravilo! Pravda, tenkráte bylo také mnoho zázraků. Byli svatí, byli světci, kteří zázračně uzdravovali; k jiným spravedlivým podle jejich životopisu sestupovala sama královna nebeská. Ale ďábel nedříme a v lidstvu začali již pochybovati o pravdivosti těchto zázraků. Právě tehdy se objevilo na severu v Německu hrozné nové kacířství. Obrovská hvězda, "podobná věčné lampě (totiž církvi) padla na zřídla vod a staly se hořkými." Tato kacířství začala rouhavě popírati zázraky. Avšak tím ohnivěji věří ti, kteří zůstali věrni. Slzy lidstva vystupují k němu jako dříve, očekávají ho, milují ho, doufají v něho jako dříve, dychtí trpěti a umříti za něho jako dříve...Nuže, tolik staletí modlilo se lidstvo s vírou a ohněm: "Hospodin Bůh zjevil se nám," tolik staletí ho vzývalo, že on v nesmírném soucitu svém ráčil sestoupiti k modlícím se. Sestupoval, navštěvoval již předtím některé spravedlivé, mučedníky a svaté poustevníky ještě na zemi, jak je také zapsáno v jejich "životopisech." U nás Ťutčev hluboce věřící v pravdu svých slov hlásal, že
Pod tíhou kříže zmořený,
celou tebe, země rodná,
jako otrok proputoval
král nebeský,žehnaje ti.
Že vskutku tomu bylo tak, to ti vypovím. A tak tedy zatoužil objeviti se aspoň na okamžik lidu, - mučícímu se, trpícímu, hrůzně hříšnému, ale dětsky ho milujícímu. Děj se u mne odehrává ve Španělsku, v Seville, za nejstrašnější doby inkvizice, kdy na oslavu boží denně hořely hranice a
ve velkolepých autodafé
zlé spalovali kacíře.
Ó, to nebylo, ovšem, ono příští, v němž se zjeví, podle svého slibu, na konci věků v celé své slávě nebeské a které bude náhlé, "jako blesk, zablesknuvší se od východu k západu." Nikoliv, zatoužil aspoň na okamžik navštíviti děti své a sice zrovna tam, kde zrovna zapraskaly hranice kacířů. V nesmírném milosrdenství svém jde ještě jednou mezi lidi v téže podobě lidské, v níž chodil tři leta mezi lidmi před patnácti stoletími. Sestupuje na "palčivé ulice" jižního města, v němž právě den předtím ve "velkolepém autodafé," za přítomnosti krále, dvoru, rytířů, kardinálů a nejrozkošnějších dvorních dam, před nesčetným obyvatelstvem celé Sevilly bylo upáleno kardinálem, velkým inkvizitorem najednou div ne celé sto kacířů ad majorem gloriam Dei. Objevil se tiše, nepozorovaně, a hle, všichni, je to divné, ho poznávají. To by mohlo býti jedno z nejlepších míst básně, - totiž, proč ho právě poznávají. Nezkrotitelnou silou hrne se k němu lid, obklopuje ho, dav vzrůstá kolem něho, následuje ho. Mlčky prochází mezi nimi s tichým úsměvem nekonečné soustrasti. Slunce lásky hoří v jeho srdci, paprsky Světla, Osvěty a Síly sálají z jeho očí a rozlévajíce se po lidech, rozechvívají jejich srdce vzájemnou láskou. Vztahuje k nim ruce, žehná jim a léčivá síla vychází z doteku jeho, ba i jen šatů jeho. A tu z davu volá stařec, od dětství slepý: "Pane, uzdrav mne, ať i já tě uzřím," a tu jako šupiny spadly z očí jeho a slepý vidí jeho. Lid pláče a líbá zemi, po které kráčí. Děti sypou před ním květy, zpívají a volají: "Hosana!" "Je to on, sám on," opakují všichni, "to musí býti on, to není nikdo jiný než on." Zastavuje se na schodišti sevillského chrámu, ve chvíli, kdy do chrámu s pláčem nesou dětskou otevřenou bílou rakvičku: v ní sedmileté děvčátko, jediná dcera vynikajícího občana. Mrtvé dítě leží celé v květinách. "Vzkřísí tvé dítě," ozývá se ze zástupu plačící matce vstříc. Chrámový kněz, který šel vstříc rakvi, hledí udiveně a chmuří obočí. Ale tu se již rozlehne nářek matky zemřelého dítěte. Vrhá se k jeho nohám: "Jsi-li to Ty, vzkřis dítě mé!" volá, vztahujíc k němu ruce. Průvod se zastavuje, rakvičku spouštějí na schodiště k jeho nohám. Dívá se soustrastně a jeho ústa tiše a ještě jednou pronášejí: "Talitha, kumi" - "Děvečko, vstaň!" Dívka se zdvihá v rakvi, sedá si a hledí, usmívajíc se, udivenýma otevřenýma očkama kol dokola. V rukou má kytici bílých růží, s nimiž ležela v rakvi. V lidu ruch, výkřiky, vzlyky, a hle, v tu minutu náhle jde kolem chrámu po náměstí sám kardinál, velký inkvizitor. Je to téměř devadesátiletý stařec, vysoký a přímý, s vyschlou tváří, s vpadlýma očima, ale ještě v nich jako ohnivá jiskra plane lesk. Ó, není již ve svém nádherném kardinálském rouchu, v němž se pyšnil včera před lidem, když pálili nepřátele římské víry, - nikoliv, v této chvíli je pouze ve své staré, hrubé, mnišské kutně. Za ním v určité vzdálenosti sledují zamračení pomocníci a otroci jeho a "posvátná" stráž. Zastavuje se před davem a zdáli pozoruje. Všechno viděl, viděl, jak postavili rakev u jeho nohou, viděl jak děvčátko vstalo z mrtvých, a tvář jeho pokryl mrak. Chmuří šedé husté obočí a jeho pohled blýská zlověstným ohněm. Vztahuje prst svůj a velí strážím, aby ho zatkli. A hle, taková je jeho síla a tak je již lid naučen, podroben a bázlivě poslušen, že dav okamžitě se rozestupuje před strážemi a ty uprostřed hrobového mlčení, náhle nastalého, vztahují na něho ruce a odvádějí ho. Dav okamžitě jako jeden muž sklání hlavy k zemi před starcem inkvizitorem, ten mlčky žehná lidu a odchází. Stráž přivádí zajatce do těsného a ponurého klenutého vězení v starobylé budově svatého soudu a zavírá jej. Míjí den, nastupuje temná, horká a "bezduchá" sevillská noc. Vzduch "voní vavřínem a citronem." Za hluboké tmy náhle se otvírají železné dveře žaláře a sám stařec, velký inkvizitor se svítilnou v ruce zvolna vstupuje do žaláře. Je sám, dveře se za ním hned zavírají. Zastavuje se u vchodu, a dlouho, minutu či dvě, hledí do jeho tváře. Konečně tiše přistupuje, klade svítilnu na stůl a praví:
- To jsi ty? Ty?,- nedostávaje však odpovědi, rychle dodává: - "Neodpovídej, mlč. A co také bys mohl říci? Příliš dobře vím, co řekneš. A ty ani nemáš práva, aby připojoval něco k tomu, co řečeno bylo tebou dříve. Proč jsi přišel nám překážeti? Neboť jsi přišel nám překážeti a sám to víš. Ale víš-li co bude zítra? Já nevím, kdo jsi, a nechci věděti: jsi-li to ty či pouze podoba jeho, ale hned zítra tě odsoudím a upálím na hranici, jako nejhoršího z kacířů, a tentýž lid, který dnes líbal tvé nohy, již zítra na pouhý jeden můj pokyn vrhne se k tvé hranici a bude přihrabovati k tvé hranici uhlíky, zda to víš? Ano, ty to snad víš", dodal v proniknutém zamyšlení, ani na okamžik neodtrhuje svého pohledu od svého zajatce.
- Docela nechápu, Ivane, co to je? - usmál se Aljoša, který celou dobu mlčky naslouchal, - je-li to bezmezná přímo fantazie, nebo nějaký starcův omyl, nějaké nemožné qui pro quo?
- Předpokládej třebas to poslední,- rozesmál se Ivan, - když tě již tak současný realismus rozhýčkal a nemůžeš snésti nic fantastického - chceš-li qui pro quo, budiž tedy tak. Ovšem pravda, - zasmál se opět, "starci je devadesát let a dávno se již mohl zblázniti při své ideji. Zajatec pak mohl ho ohromiti svým zevnějškem. Konečně to mohlo býti i horečnaté snění, vidina devadesátiletého starce před smrtí a k tomu ještě rozčileného včerejším autodafé se stovkou upálených kacířů. Ale není-li nám oběma lhostejno, je-li ta věc qui pro quo, anebo bezmezná fantazie? Jde tu jen o to, že stařec se potřeboval vymluviti, že konečně za celých devadesát let vypoví a řekne nahlas to, o čem celých devadesát let mlčel."
- A zajatec také mlčí? Dívá se na něho a neříká ani slova?
- Ale vždyť tomu tak musí býti za všech okolností, opět se zasmál Ivan. - Sám stařec ho upozorňuje, že ani nemá práva, aby připojoval něco k tomu, co jím bylo již dříve řečeno. Chceš-li tedy, právě v tom je nejzákladnější rys římského katolictví, aspoň podle mého mínění: "Všechno prý bylo předáno tebou papeži a vše tudíž je nyní u papeže, a ty nyní raději ani vůbec nepřicházej, aspoň do času nepřekážej." V tom smyslu nejen hovoří, ale i píší, aspoň jezuité. Sám jsem to četl u jejich theologů. - "Máš-li pak právo zvěstovati nám aspoň jedno z tajemství onoho světa, z něhož jsi přišel?" - táže se ho můj stařec a sám za něho odpovídá: - "Nikoliv, nemáš, co bys připojil k tomu, co bylo již dříve řečeno, a abys neodňal u lidí svobody, jíž ses tolik zastával, když jsi byl na zemi. Všechno, co znovu bys zvěstoval, dotkne se svobody víry lidí, neboť se to projeví jako zázrak, ale svoboda jejich víry byla jim dražší nad všechno již tenkráte, před půldruhým tisícem let. Zdaž jsi tehdy často neříkával: Chci vás učiniti svobodnými. Nuže, teď jsi spatřil ty "svobodné" lidi," - dodává náhle stařec se zamyšleným úsměvem. - "Ano, ta věc nám přišla draho - pokračoval, přísně na něho pohlížeje, - "ale dokončili jsme konečně to dílo, ve jménu tvém. Patnáct století jsme se trápili s touto svobodou, ale nyní je to skončeno a pevně skončeno. Nevěříš, že je to pevně skončeno? Hledíš na mne mírně a neuznáváš mne ani za hodna svého hněvu? Avšak věz, že nyní a právě nyní jsou tito lidé přesvědčeni více než kdykoliv jindy, že jsou úplně svobodni, ale zatím přinesli nám sami svou svobodu a pokorně ji položili k našim nohám. Ale to jsme učinili my, zdaž sis toho přál, takovéhle svobody?"
- Opět nechápu,- přerušil Aljoša Ivana, - mluví ironicky, posmívá se?
- Naprosto ne. Právě si klade za zásluhu svou i svých, že konečně přemohli svobodu, a učinili tak proto, aby přinesli lidem štěstí. Neboť teprve teď (mluví totiž ovšem o inkvisici) lze poprvé přemýšleti o štěstí lidí. Člověk byl stvořen vzpurným; což vzpurní lidé mohou býti šťastnými. "Varovali tě, - praví mu, - neměl jsi nedostatku upozornění a varování, ale ty jsi neposlouchal výstrah, odvrhl jsi jedinou cestu, po které lze učiniti lidi šťastnými, ale naneštěstí odcházeje odevzdal jsi dílo nám. Slíbil jsi, potvrdil jsi slovem svým, dal jsi nám právo spojovati a rozpojovati, a ovšem nemůžeš nyní ani pomysliti, abys nám toto právo nyní odebral. Proč jsi přišel překážeti nám?"
- A co to znamená, to "neměl jsi nedostatku pokynů a výstrah!" tázal se Aljoša.
- Ale vždyť podstatou věci je, že se stařec musí vymluvit.
- "Strašný a chytrý duch, duch sebezničení a nejsoucna," pokračoval stařec, "velký duch hovořil s tebou na poušti a nám řečeno je v knihách, že prý tě "pokoušel". Je tomu tak? A bylo-li možno říci něco pravdivějšího než to, co ti zvěstoval ve všech otázkách, a co jsi zavrhl, a co v knihách bylo nazváno "pokušením?" A přece byl-li kdy na zemi skutečně pravý ohromující zázrak, bylo to onoho dne, v den oněch tří pokušení. Právě v tom, že ta tři pokušení se objevila, spočíval zázrak. Kdyby bylo lze si pomysliti, jen tak na zkoušku a pro příklad, že ty tři otázky strašného ducha beze stopy zmizely z knih a že je potřebí obnoviti je, znovu vymysliti a sepsati, aby opět byly zaneseny do knih, za tím účelem shromážditi všechny mudrce pozemské - vládce, biskupy, učence, filosofy, básníky a dáti jim úlohu: vymyslete, složte tři otázky, ale takové, aby nejen vyhovovaly rozměru události, nýbrž nad to vyjadřovaly ve třech slovech, jen ve třech lidských frázích celou budoucí historii světa a lidstva, - zdaž myslíš, že všechna moudrost země, spojená v celek, mohla by si vymysliti něco aspoň podobného silou a hloubkou oněm třem otázkám, jež vskutku byly tenkrát položeny tobě na poušti mocným a rozumným duchem? Již z pouhých těch otázek, již ze zázraku, že se objevily, lze chápati, že tu jde nikoliv o lidský všední rozum, nýbrž o odvěký a absolutní. Neboť v těch třech otázkách jako by byly sloučeny v jeden celek a předpověděny celé příští dějiny lidské a zjeveny tři podoby, v nichž se sejdou všechny nerozřešitelné historické rozpory lidské povahy na celé zemi. Tenkráte to nemohlo ještě býti tak zjevné, neboť budoucnost byla neznámá, ale teď, kdy uplynulo patnáct století, vidíme, že v oněch třech otázkách je do té míry všechny uhodnuto a předpověděno a tak se to vyplnilo, že nelze k nim nic připojiti anebo od nich ubrati.
Rozhodni sám, kdo měl pravdu: ty anebo onen, který ti tenkráte dával otázky? Vzpomeň si na první otázku; třebas ne doslovně, ale smysl její je ten: "Chceš jíti do světa a jdeš s holýma rukama, s jakýmsi slibem svobody, kterého ve své prostotě a ve vrozené své nezřízenosti nemohou lidé ani pochopiti, jehož se bojí a děsí, - neboť nic a nikdy nebylo člověku a lidské společnosti nesnesitelnějšího než svoboda! A vidíš-li tyto kameny v nahé a rozžhavené této poušti? Proměň je v chleby, a za tebou poběhne lidstvo jako stádo, vděčné a poslušné, ač věčně se chvějící, že odejmeš ruku svou a zmizí jim chleby tvé." Ale ty jsi nechtěl zbaviti člověka svobody a odmítl jsi návrh, neboť jaká to jest svoboda, soudil jsi, je-li poslušenství koupeno chlebem? Namítl jsi, že člověk není živ jen chlebem, víš-li však, že ve jménu téhož chleba pozemského povstane proti tobě duch země a srazí se s tebou a zvítězí nad tebou a všichni půjdou za ním, volajíce: "Kdo podoben je zvířeti tomu, dal nám oheň z nebe!" Víš-li, že uplynou staletí a lidstvo prohlásí ústy své moudrosti a vědy, že není zločinu a tudíž není ani hříchu, nýbrž že jsou jen hladoví. "Nakrm je, a pak požaduj po nich ctnosti!" Hle, co napíší na svůj prapor, který vztyčí proti tobě a jímž rozruší chrám tvůj. Na místě tvého chrámu zdvihne se nová budova, zdvihne se znovu strašná babylonská věž, a ačkoliv ani ta se nedobuduje, jako ani první, přece jen mohl jsi nedopustiti této nové věže a o tisíc let zkrátiti utrpení lidí, - neboť k nám přece jen zase přijdou, postrádavše tisíc let se svou věží! Vyhledají nás tehdy opět pod zemí, v katakombách, skrývající se (neboť opět budeme pronásledováni a mučeni), naleznou nás a budou nás vzývati: "Nakrmte nás, neboť ti, kteří slíbili nám oheň z nebes, nedali nám jej." A potom již my dobudujeme jejich věž, neboť dobuduje ji ten, jenž nakrmí a nakrmíme jenom my, ve jménu tvém, a budeme lháti, že ve jménu tvém. Ó, nikdy, nikdy, se bez nás nenakrmí. Žádná věda nedá jim chleba, dokud zůstanou svobodnými, ale skončí se to tím, že ponesou svobodu svou k nohám našim a řeknou nám: "Raději nás zotročte, ale nakrmte nás." Pochopí konečně sami, že svoboda a chléb pozemský a dostatek pro každého jsou zároveň nemyslitelné, neboť nikdy, nikdy nedovedou se mezi sebou poděliti! Přesvědčí se také, že nikdy nemohou býti ani svobodnými, protože jsou slabí, hříšní, nepatrní, buřiči. Slíbil jsi jim chléb nebeský, ale opět opakuji, může-li se v očích slabého, věčně hříšného a věčně nevděčného lidského plemene porovnati s chlebem vezdejším? A půjdou-li za tebou ve jménu chleba nebeského tisíce a desetitisíce, co se stane s miliony a s desetitisíci miliony tvorů, jež nebudou dosti silní, aby opovrhli chlebem vezdejším pro nebeský? Či jsou ti snad drahé desetitisíce velkých a silných, ale ostatní miliony slabých ale milujících tě, nesčetní jako písek v moři, ti snad mají býti jen materiálem pro veliké a silné? Nikoliv, nám jsou drazí i slabí. Jsou hříšní a odbojní, ale nakonec právě oni budou poslušni. Budou se nám diviti a pokládati nás za bohy, protože my, kteří se jim postavili v čelo, odhodlali jsme se snášeti svobodu, jíž se polekali a vládnouti jim, - tak strašnou bude jim nakonec jejich svoboda! Ale my jim řekneme, že jsme poslušni tebe, že tvým jménem vykonáváme vládu. A zase je oklameme, neboť tebe již k sobě nepustíme. Bude v tom klamu obsaženo i naše utrpení, neboť budeme nuceni lháti. Nuže, to tedy znamená ta první otázka na poušti, a to tedy jsi odmítl ve jménu svobody, kterou jsi postavil nade vše. A přece právě v této otázce bylo obsaženo veliké tajemství onoho světa. Kdybys byl přijal "chleba," byl bys odpověděl na všeobecný a odvěký stesk lidský, jak jednotlivců, tak i celého lidstva zároveň - a to: "Komu se klaněti?" Není pro člověka neustálejší a trapnější starosti, než té: jakmile se stane svoboden, že ihned vyhledá toho, jemuž by se klaněl. Ale člověk usiluje klaněti se tomu, co je již nesporné, a sice tak nesporné, že všichni lidé byli by rázem ochotni všeobecně to uctívati. Neboť starost těchto ubohých tvorů není jen v tom, aby vyhledali to, před čím bych se měl já anebo druhý klaněti, ale aby vyhledali něco takového, več by všichni uvěřili a klaněli se mu, a sice rozhodně všichni společně. A právě tato potřeba obecného uctívání je také nejhlavnější strastí každého člověka jednotlivce i celého lidstva od počátku věků. Pro všeobecné uctívání hubili se navzájem vojnou. Vytvářeli si bohy a vyzývali se navzájem: "Upusťte od svých bohů, a přijďte se pokloniti našim, jinak smrt vám i vašim bohům!" A tak tomu bude do skonání světa, ba i pak, až na světě zmizí bohové: to je jedno, padnou na kolena před modlami. Ty jsi věděl, ty jsi nemohl nevěděti o této základní záhadě lidské přirozenosti, ale odmítl jsi jediný absolutní prapor, který se ti nabízel, abys donutil všechny, by se ti klaněli nesporně, - prapor chleba vezdejšího a zavrhl jsi jej ve jménu svobody a chleba nebeského. Nuže, pohleď, co jsi učinil dále. A stále zase ve jménu svobody! Pravím ti, že není člověku trapnější starosti, než jak najíti toho, jemuž by odevzdal co nejdříve tento dar svobody, s nímž se tenhle nešťastný tvor rodí. Leč svobody lidí se zmocní jen ten, kdo uspokojí jejich svědomí. Nesporný prapor se ti nabízel s chlebem: dáš-li chléb, člověk se pokloní, neboť nic není nepochybnějšího nad chléb, ale zmocní-li se kdo současně kromě tebe jeho svědomí, - ó pak opustí i chléb svůj a půjde za tím, jenž obelstí jeho svědomí. V tom jsi měl pravdu. Neboť záhada lidského jsoucna není v tom, aby se žilo, ale proč se má žíti. Člověk nesvolí žíti a spíše se zahubí, než by zůstal na zemi, třebas vůkol něho ležely samé chleby, bez pevné a jisté představy, proč má žíti. Je to tak, ale co z toho vzniklo? Místo toho, aby ses zmocnil svobody lidí, zmnožil jsi jim ji ještě více! Nebo jsi snad zapomněl, že klid ba i smrt je člověku dražší než svobodná volba v poznání dobra a zla? Nic není pro člověka vábivějšího než svoboda jeho svědomí, ale nic není také trapnějšího. Nuže, a místo pevných základů, aby uspokojeno bylo svědomí lidské jednou navždy - vzal jsi vše, co je neobyčejného, záhadného a neurčitého, vzal jsi vše, co nebylo z lidských sil, a proto jsi jednal, jako bys jich vůbec nemiloval, - a kdo tak jednal, ten, jenž přišel položiti za ně svůj život! Místo toho,aby ses zmocnil lidské svobody, rozmnožil jsi ji a obtížil jejími mukami duševní království člověka na věky. Přál sis svobodné lásky člověka, aby šel za tebou svobodně, polichocen a okouzlen tebou, místo tvrdého starého zákona, - svobodným srdcem měl člověk na příště sám rozhodovati, co je dobro a co zlo, maje vodítkem před tebou jen tvůj obraz, - ale což jsi opravdu nepomyslil, že nakonec odvrhne, ba i popře tvůj obraz i tvou pravdu, ocitne-li se pod takovým strašným břemenem jako je svoboda volby? Zvolají nakonec, že není v tobě pravdy, neboť nebylo možno zanechati je dále ve zmatku a trápení, jež jsi učinil ty, zanechav jim tolik starostí a nerozřešitelných úkolů. Takto tedy sám jsi položil základ ke zkáze svého vlastního království a protož nikoho z toho neobviňuj. A přece zdaž to se ti nabízelo? Jsou tři síly, jediné tři síly na zemi, které mohou na věky přemoci a zajati svědomí těch slabých buřičů pro jejich štěstí, - a ty síly jsou: zázrak, tajemství a autorita. Zavrhl jsi jedno i druhé i třetí a sám jsi podal příklad toho.
Když strašný a velemoudrý duch tě postavil na vrchol chrámu a řekl ti: "Chceš-li poznati, jsi-li syn boží, vrhni se dolů, neboť psáno jest o něm, že andělé ho zachytí a ponesou a on neupadne a neuhodí se, i poznáš pak, jsi-li syn boží a dokážeš pak, jaká je víra tvá v otce tvého," ty však, vyslechnuv, zavrhl jsi návrh, nepoddal ses, a dolů ses nevrhl. Ó, ovšem, jednal jsi tu hrdě a velkolepě, jako bůh, avšak lidé, avšak slabé odbojné plémě - což ti jsou bozi? Ó, ty jsi pochopil tenkráte, že kdybys jen krok učinil, jen pohyb vrhnouti se dolů, ihned bys také pokoušel Pána, a víru v něho bys všechnu ztratil a rozbil by ses o zemi, kterou jsi přišel spasiti, i zaradoval by se chytrý duch, jenž tě pokoušel. Ale opakuji, mnoho-li takových jako jsi ty a zdaž jsi mohl vskutku třebas na minutu připustiti, že podobné pokušení bude z lidských sil? Což přirozenost lidská je tak stvořena, aby zavrhla zázrak a aby v takových strašných momentech života, v momentech nejstrašnějších, základních a nejbolestnějších duševních otázek svých se spokojila jen svobodným rozhodováním srdce? Ó, ty jsi věděl, že čin tvůj bude zachován v knihách, že dosáhne hlubiny časů a posledních předělů země, a doufal jsi, že také člověk, následuje tebe, spokojí se bohem, nepotřebuje zázraku. Ale nevěděl jsi, že jakmile člověk jen zavrhne zázrak, že také ihned zavrhuje i Boha, neboť člověk hledá ne tak Boha, jako zázraku. A protože člověk nemá sil, aby zůstal bez zázraku, tu si vytvoří nových zázraků, již vlastních, a bude se klaněti zázraku jen čarodějskému, babskému kouzelnictví, třebas byl stokrát buřičem, kacířem a neznabohem. Nesestoupil jsi z kříže, když na tebe volali, posmívali se ti a dráždili tě: "Sestup z kříže a uvěříme, že jsi to ty!" Nesestoupil jsi proto, že se ti opět nechtělo pokořiti člověka zázrakem, a čekal jsi svobodnou víru, ne však zázračnou. Toužil jsi po svobodné lásce, ale ne po otrockých nadšeních nevolníka před mohutností, jež jednou navždy vzbudila jeho hrůzu. Ale i tu jsi soudil o lidech příliš vysoce, neboť oni jsou, ovšem, jistě nevolníci, ač byli tvořeni vzpurnými. Rozhlédni se a suď, hle, minulo patnáct věků, jdi a podívej se na ně: koho jsi povznesl k sobě? Přísahám, člověk je stvořen slabším a nižším než sis o něm myslil. Může-li, může-li vůbec vyplniti to, co ty? Kdybys méně si ho vážil, byl bys i méně od něho požadoval, a to bylo by se více blížilo lásce, neboť snazší by bylo břímě jeho. Jest slabý a podlý. Co na tom, že nyní stále se bouří proti naší vládě a pyšní se, že se bouří? To je pýcha dítěte a školáka. Jsou to malé děti, jež se vzbouřily ve třídě a vyhnaly učitele. Ale nastoupí konec i radosti dětí, přijde jim to draho. Zboří chrámy a zalijí zemi krví. Ale nakonec pochopí ty hloupé děti, že ač jsou odbojníky, přece jen odbojníky slabými, kteří nevydrží ani vlastní vzpoury své. Plačíce svými hloupými slzami uvědomí si nakonec, že ten, kdo je stvořil vzpurnými, chtěl se jim vysmáti. Řeknou to v zoufalství a řeč ta bude rouháním, pro něž budou ještě nešťastnější, neboť lidská přirozenost nesnáší rouhání a konec konců vždy se za ně sama pomstí. A tak nespokojenost, zmatek a neštěstí - toť nynější úděl lidí po tom, když jsi tolik vytrpěl za jejich svobodu! Velký tvůj prorok ve vidění a alegorii praví, že viděl všechny účastníky prvního vzkříšení a že jich bylo z každého pokolení po dvanácti tisících. Avšak bylo-li jich tolik, pak to ani nebyli lidé, ale bohové. Snesli kříž tvůj, snesli desetiletí hladové a holé pouště, živíce se kobylkami a kořínky, - a svobodné lásky, svobodné a velkolepé jejich oběti ve jménu tvém. Ale vzpomeň si, že jich bylo celkem jen pár tisíc a to ještě bohů, a ostatní? A čím se provinili ti ostatní slabí lidé, že nemohli snésti to, co mohutní? Čím se provinila slabá duše, že jí nelze, aby umístila v sobě tolik strašných darů?
Či snad opravdu jsi přišel jen k vyvoleným a kvůli vyvoleným? Avšak je-li tomu tak, pak je tu tajemství a my je nepochopíme. A je-li to tajemství a učíce je, že není důležité svobodné rozhodování jejich srdcí ani láska, nýbrž tajemství, jemuž se musí podrobovati slepě, ba i mimo své svědomí. A tak jsme také učinili. Opravili jsme čin tvůj a založili jej na zázraku, tajemství a autoritě. A lidé se zaradovali, že opět jsou vedeni jako stádo a že konečně sňat jest ze srdcí jejich tak strašný dar, který jim přinesl tolik strastí. Měli jsme pravdu, učíce tak a činíce tak, řekni? Cožpak jsme nemilovali lidstva, tak pokorně seznavše jeho slabost, tak láskyplně ulehčivše jeho břemeni a dovolivše jeho slabé povaze, třebas i hřích, ale s naším dovolením? A proč jsi přišel nyní nám překážeti? A proč mlčky a proniknutě hledíš na mne svýma mírnýma očima? Hněvej se, nechci lásky tvé, protože sám nemiluji. A proč bych to skrýval před tebou? Či nevím, s kým hovořím? To, co chci ti říci, všechno již víš, čtu to z tvých očí.
A cožpak mohu zatajiti před tebou naše tajemství? Snad právě chceš uslyšeti z mých úst, nuže slyš: nejsme s tebou, nýbrž s ním, hle, naše tajemství! Dávno již nejsme s tebou, ale s ním, již osm století. Právě před osmi stoletími přijali jsme od něho to, co jsi ty rozhořčeně zavrhl, ten poslední dar, který ti nabízel, ukázav ti všechna království pozemská; přijali jsme od něho Řím i meč Cesarův a prohlásili jsme jen sebe za krále pozemské, za krále jediné, ač jsme ještě dosud nepřivedli dílo naše k úplnému konci. Ale kdo je vinen? Ó, věc ta je doposud zatím jen v počátcích, ale počala se. Ještě dlouho budeme čekat na její dovršení, a ještě mnoho bude strádati země, ale my dosáhneme toho a budeme cesary a pak již budeme přemýšleti o všesvětovém štěstí lidí. A přece již tenkráte jsi mohl přijmouti meč cesarův. Proč jsi zavrhl tento poslední dar? Kdybys byl přijal tuto třetí radu mohutného ducha, naplnil bys vše, co hledá člověk na zemi, totiž: komu se klaněti, komu svěřiti svědomí a jak konečně všem se spojiti v nesporné obecné a souhlasné mraveniště, neboť potřeba všesvětového spojení je třetí a poslední utrpení lidí. Ve svém celku snažilo se lidstvo vždy zaříditi se zcela rozhodně všesvětově. Bylo mnoho velkých národů s velkými dějinami, ale čím výše byli tito národové, tím také byli nešťastnější, neboť silněji než ostatní si uvědomovali potřebu všesvětového spojení lidí. Velicí dobyvatelé, Timurové a Čingischánové, jako vichr proletěli zemí, snažíce se dobýti vesmíru, avšak i ti, ač nevědomě, vyjádřili jen tutéž velikou potřebu lidstva ke všesvětovému a všeobecnému spojení. Kdybys byl přijal svět a purpur Cesarův, založil bys všesvětovou říši a dal bys všesvětový mír. Neboť kdo má vládnouti lidmi, ne-li ti, kdož vládnou jejich svědomí a přijavše jej zavrhli jsme ovšem tebe a šli jsme za ním. Ó, uplynou ještě staletí řádění svobodného rozumu, jejich vědy a lidojedství, protože počavše budovati svou babylonskou věž bez nás, skončí lidojedstvím. Ale právě tehdy připlazí se k nám dravec a bude lízati nohy naše a skropí je krvavými slzami z očí svých. A my usedneme na dravce a zdvihneme pohár a na poháru psáno bude: "Tajemství!" Ale teprve tenkráte také nastoupí pro lidi království pokoje a štěstí. Ty se pyšníš svými vyvolenci, ale máš jen vyvolence, avšak my uspokojíme všechny. Ba ještě více: jak mnozí z oněch vyvolenců, z mocných, kteří se mohli stát vyvolenci, konečně se unavili, čekajíce tebe a odnesli a ještě odnesou síly ducha svého a oheň ducha svého na jinou nivu a skončí tím, že proti tobě zdvihnou svobodný prapor svůj. Ale ty sám jsi zdvihl tento prapor. Ale u nás všichni budou šťastni a nebudou se již bouřiti, ani vzájemně se hubiti, jako za svobody své duše. Ó, přesvědčíme je, že teprve tenkráte budou svobodnými, až se zřeknou svobody své pro nás a nám se pokoří. A což, budeme míti pravdu nebo budeme lháti? Sami se přesvědčí, že jsme v právu, neboť si vzpomenou, k jakým hrůzám otroctví a chaosu je přivedla svoboda tvá. Svoboda, svobodný rozum a věda zavedou je do takových houštin a postaví je před takové divy a nerozřešitelná tajemství, že jedni z nich nepokorní a sveřepí vyhubí se navzájem, druzí nepokorní ale slabí vyhubí se vzájemně, a třetí zbylí, slabí a nešťastní připlazí k nohám našim a zaúpějí k nám: "Ano, měli jste pravdu, vy jediní vládnete tajemstvím jeho a my se vracíme k vám, zachraňte nás před námi samými." Přijímajíce od nás chleby, budou ovšem jasně viděti, že jejich vlastní chleby, jejich vlastníma rukama dobyté jim bereme, abychom je rozdávali beze všeho zázraku, spatří, že jsme neobrátili kamení v chleby, ale vpravdě větší radost než z chleba samého budou míti z toho, že jej dostávají z rukou našich! Neboť příliš dobře si budou pamatovati, že dříve bez nás samy chleby, jimi dobyté, proměňovaly se jim v rukou jen v kamení, ale když se vrátili k nám, samy kameny se proměňovaly v jejich rukou v chleby. Příliš, až příliš ocení, co znamená podrobiti se jednou provždy! A dokud toho lidé nepochopí, budou nešťastni. Kdo nejvíce přispěl k tomuto nepochopení, řekni? Kdo rozdrobil stádo a rozehnal je po cestách neznámých? Leč stádo se znovu shromáždí a znovu se podrobí a to tentokráte již jednou provždy. A pak jim dáme tiché klidné štěstí. Štěstí slabých bytostí, jakými také byly stvořeny. Ó, přesvědčíme je konečně, aby se nepyšnili, neboť ty jsi je povznesl a tím jsi je přiučil pýše; dokážeme jim, že jsou slabí, že jsou jen ubohé děti, ale štěstí dětské, že je nadevše sladší. Budou nesmělí a budou se na nás dívati a tisknouti se k nám ve strachu, jako kuřátka ke kvočně. Budou se diviti a hroziti se nás a pyšniti se tím, že my jsme tak mocní a tak moudří, že jsme mohli uklidniti takové bujné tisícimilionové stádo. Budou se vysíleně třásti před hněvem našim, jejich mysli znesmělí, jejich oči budou slzavé, jako u dětí a žen, ale právě tak lehce budou přecházeti na náš pokyn k veselí smíchu, světlé radosti a šťastné dětské písničce. Ano, donutíme je pracovati, ale ve svobodných hodinách od práce zařídíme jim život jako dětskou hru, s dětskými písněmi, sborem, s nevinnými tanci. Ó, my jim dovolíme i hřích, jsou slabí a bezmocní, a budou nás milovati jako děti, za to, že jim dovolujeme hřešiti. Řekneme, že každý hřích bude vykoupen, bude-li spáchán s naším dovolením; dovolujeme jim pak hřešiti proto, že je milujeme, a trest za hříchy jak se sluší, vezmeme na sebe. I vezmeme je na sebe a oni nás budou zbožňovati, jako dobrodince, kteří na sobě nesou hříchy jejich před bohem. A nebudou míti před námi žádných tajemství. Budeme jim dovolovati anebo zakazovati žíti s jejich ženami a milenkami, míti nebo nemíti děti, - vše to podle jejich poslušenství, - a oni se nám budou podrobovati veselí a radostní. Nejbolestnější tajnosti svého svědomí, - vše přinesou k nám, a my vše rozřešíme, a oni uvěří našemu rozřešení s radostí, protože je zbaví veliké starosti a strašných nynějších utrpení řešiti věci osobně a svobodně.
A všichni budou šťastni, všechny miliony bytostí, kromě statisíce těch, kdož jim budou vládnouti. Neboť jen my, my, kteří chráníme tajemství, jen my budeme nešťastni. Budou tisíce milionů šťastných neviňátek a sto tisíc trpitelů, kteří vzali na sebe prokleté poznání dobra a zla. Tiše zemrou, tiše zhasnou ve jménu tvém a za hrobem najdou jen smrt. Ale my zachováme tajemství a pro jejich štěstí budeme je vábiti odměnou nebeskou i věčnou. Neboť i kdyby bylo něco na onom světě, zajisté ovšem ne pro takové, jako oni. Říkají a prorokují, že ty přijdeš a znovu zvítězíš, že přijdeš se svými vyvolenými, se svými hrdými a mocnými, ale my řekneme, že oni spasili jen sebe sama, kdežto my jsme spasili všechny. Říkají, že pohaněna bude nevěstka, sedící na dravci a držící v rukou svých tajemství, že se znovu vzbouří slabí, že roztrhají "purpur" její a obnaží její hnusné tělo. Ale tehdy já povstanu a ukáži ti na tisíce milionů šťastných neviňátek, jež nepoznala hříchu. A my, kteří jsme vzali hříchy jejich pro štěstí jejich na sebe, staneme před tebou a řekneme: "Suď nás, můžeš-li a smíš-li." Věz, že se tě nebojím. Věz, že i já byl na poušti, že i já jsem se živil kobylkami a kořeny, že i já jsem žehnal svobodě, kterou jsi ty žehnal lidem, i já jsem se připravoval vstoupiti mezi vyvolence tvé, mezi mocné a silné s touhou "doplniti počet." Ale vzpamatoval jsem se a nezachtělo se mi sloužiti šílenství. Vrátil jsem se a přidal jsem se k družině těch, kteří opravili čin tvůj. Odešel jsem od hrdých a vrátil jsem se k pokorným pro štěstí těchto pokorných. To, co ti pravím, stane se a království naše pozvedne se. Opakuji ti, zítra již spatříš to poslušné stádo, jež na pokyn první můj se vrhne, aby přihrabávalo planoucí uhlíky k hranici tvé, na které tě upálím za to, že jsi přišel nám překážeti. Neboť byl-li kdo, jenž ze všech nejvíce zasloužil si naší hranice, jsi to ty. Zítra tě upálím. Dixi."
Ivan se zastavil. Rozpálil se řečí, mluvil úchvatně, a když skončil, náhle se usmál.
Aljoša, jenž ho stále poslouchal mlčky, ke konci již v neobyčejném vzrušení mnohokráte se pokoušel přerušiti bratrovu řeč, ale zřejmě se zdržoval, náhle však zahovořil, jako by se utrhl z místa.
- Ale...to je nesmysl! - zvolal, červenaje se. - Tvá báseň je chvalozpěv na Ježíše, a ne rouhání... jak jsi původně chtěl. A kdo ti uvěří to o svobodě? Cožpak musí tomu býti rozuměno takhle, takhle! Cožpak takové je její ponětí v pravoslaví...To je Řím, ba ani ne Řím celý, to je nepravda, - to jsou nejhorší z katolictví, inkvizitoři, Jezuité!...A vždyť ani nemůže býti takové fantastické osoby, jako je tvůj inkvizitor. Jaké jsou to hříchy lidí, vzaté na sebe? Jací to jsou nositelé tajemství, kteří vzali na sebe jakési prokletí pro štěstí lidí? Kdy je kdo viděl? Známe Jezuity, mluví se o nich zle, jsou snad oni to, co tam u tebe? Docela nejsou tím, vůbec ne tím...Jsou prostě římskou armádou pro budoucí všesvětové království na zemi, s vladařem - římským papežem v čele...Hle, jejich ideál, ale beze všeho tajemství a vysokého zármutku...Docela prostá touha po moci, po pozemských špinavých statcích, po porobení...Něco podobného jako budoucí nevolnické právo s tím, že oni se stanou statkáři...Tací jsou. Snad ani v Boha nevěří. Tvůj strádající inkvizitor je jen fantazie...
- Ale počkej, počkej,- smál se Ivan, - jak ses rozpálil! Fantazie, říkáš, nechť! Ovšem, fantazie. Ale dovol: což si opravdu myslíš, že celé to katolické hnutí posledních staletí je vskutku jen a pouze touha po moci pro špinavé blaho? Neučí tě snad otec Paisij tomuhle?
- Ne, ne, naopak otec Paisij dokonce mluvil jednou cosi podobného jako ty...Ale ovšem nikoliv to, docela ne to, - vzpamatoval se náhle Aljoša.
- Ale přesto je to drahocenné svědectví přesto tvé: "docela ne to." Zejména se tě ptám, proč tví Jezuité a inkvizitoři se spojili právě jen pro materielní ošklivé blaho? Proč by se mezi nimi nemohl vyskytnouti ani jeden trpitel, mučený velkým smutkem a milující lidstvo? - Hleď: předpokládej, že se vyskytl třebas jen jeden mezi těmi všemi, kdož si přejí jedině materielní a špinavé blaho - aspoň jeden takový, jako můj starec inkvizitor, který sám jedl kořínky na poušti a šílel, přemáhaje tělo své, aby se učinil svobodným a dokonalým, avšak přece po celý svůj život miloval lidstvo a náhle prozřel a uviděl, že neveliká jest mravní blaženost, dosáhne-li člověk dokonalosti vůle s tím, aby se současně přesvědčil, že miliony ostatních bytostí božích zůstaly připravenými jen pro posměch, že nikdy nebudou s to, aby se vyrovnali se svou svobodou, že z těch odbojných ubožáků nikdy nevzejdou velikáni pro dostavění věže, že velký idealista nesnil o své harmonii kvůli takovým husám. A když to vše pochopil, vrátil se a přimkl...k moudrým lidem. Což se to opravdu nemohlo státi?
- Ke komu přimkl, k jakým moudrým lidem? - skoro prchlivě zvolal Aljoša. "Nemají naprosto žádné takové moudrosti, ani žádných takových tajemství a tajností...Leda snad jedinou bezbožnost, hle, a to je celá jejich tajnost. Tvůj inkvizitor nevěří v Boha, a to také jest celá jeho tajnost!"
- Dejme tomu! Konečně ses dovtípil. A vskutku je tomu tak, vskutku jen v tom je celá jeho tajnost, ale zdaž to není utrpení, třebas pro takového člověka jako on, který celý svůj život utloukl hrdinstvím na poušti a nevyléčil se z lásky k lidstvu? Na sklonku svých dnů jasně se přesvědčuje, že jen rady velkého strašného ducha mohly aspoň poněkud uspořádati do snesitelného pořádku slabé buřiče, "nedodělané pokusné bytosti, stvořené pro posměch." A tu když se o tom přesvědčil, vidí, že je potřebí postupovati podle pokynu moudrého ducha, strašného ducha smrti a zkázy a proto přijmouti lež a klam a vésti lidi již vědomě ke smrti a k zkáze a přitom je po celou cestu klamati, aby nějak nezpozorovali, kam je vedou, proto, aby aspoň cestou ti ubozí slepci se považovali za šťastné. A všimni si, klam ve jménu toho, v jehož ideál stařec tak vášnivě věřil po celý svůj život! Což to není neštěstím? A kdyby se byť i jen jediný takový ocitl v čele celé té armády, "toužící vládnouti jen pro špinavé blaho", - zdaž by vskutku nestačil třebas jen jeden takový, aby z toho vznikla tragédie - nejen to: stačil by jeden takový vůdce, aby se našla konečně také skutečná vůdčí idea celého římského díla se všemi jeho armádami a Jezuity, nejvyšší idea tohoto díla. Já ti nepokrytě pravím, já pevně věřím, že tento jediný člověk nikdy nebyl vyčerpán mezi těmi, kteří stáli v čele hnutí. Kdož ví, snad se vyskytovali také mezi římskými papeži tito jednotlivci. Kdož ví, snad tento prokletý stařec, tak úporně a tak podle svého způsobu milující lidstvo, žije i nyní v podobě celého zástupu mnohých takových jedinečných starců a to docela ne náhodně, nýbrž jako úmluva, jako tajný spolek, dávno již založený na ochranu tajemství, na jeho ochranu před nešťastnými a slabými lidmi, za tím účelem, aby tito stali se šťastnými. Jistě je tomu tak, a musí také býti. Tak se mi zdá, že dokonce i zednáři mají ve svých základech cosi podobného právě takovému tajemství a že proto katolíci tak nenávidí zednáře, poněvadž v nich vidí konkurenty, rozdrobení jednoty ideje, zatímco má býti jediné stádo a jediný pastýř...Ostatně hájím-li svou myšlenku, podobám se spisovateli, který nesnesl tvé kritiky. Dosti o tom.
- Snad jsi sám zednář! - vyhrkl náhle Aljoša. - Nevěříš v Boha, - dodal, ale již neobyčejně zarmouceně. Zdálo se mu také, že bratr se na něho dívá posměšně. - A jak skončí tvá báseň, tázal se náhle, dívaje se do země, - nebo je již u konce?
- Chtěl jsem ji ukončiti tak: když inkvizitor umlkl, tu čeká nějakou chvíli, že zajatec mu odpoví. Tíží ho jeho mlčení. Viděl, jak vězeň po celou dobu ho poslouchal, proniknutě a tiše se mu dívaje přímo do očí a zřejmě nechtěje nic namítati. Stařec by byl chtěl, aby mu řekl cokoliv, třebas i něco trpkého, strašného. Ale ten se náhle mlčky blíží ke starci a tiše ho líbá na jeho bezkrevná devadesátiletá ústa. To je celá jeho odpověď. Stařec se otřese. Cosi se pohnulo v koutcích jeho úst; jde ke dveřím, otvírá je a praví mu: jdi a již nepřicházej...Nepřicházej vůbec...nikdy, nikdy! A pouští ho do "tmavých ulic města." Zajatec odchází.
- A stařec?
- Polibek hoří v jeho srdci, ale stařec setrvává při dřívější idei.
- A ty spolu s ním, i ty? - zarmouceně zvolal Aljoša. Ivan se zasmál.
- Ale vždyť je to hloupost, Aljošo, vždyť je to jen nesmyslná báseň nesmyslného studenta, který nikdy ani dvou veršů nenapsal. Proč to bereš tak vážně? Snad si nemyslíš, že teď pojedu přímo tam k Jezuitům, abych vstoupil do zástupu lidí, opravujících jeho čin? Ó, Hospodine, co je mi do toho! Vždyť jsem ti řekl: jen kdybych to dotáhl do třiceti let, a potom - hodím pohárem na podlahu!
- A lepkavé lístečky a drahé hroby a modré nebe a milovaná žena! Jak jen budeš žíti, jak je budeš milovati? - zarmouceně volal Aljoša. - Což je to možné s takovým peklem v prsou a ve hlavě? Ne, právě jedeš, aby ses k nim připojil...A ne-li, sám se zabiješ, ale nevydržíš!
- Jest taková síla, že všechno vydrží! - s chladným již posměškem pronesl Ivan.
- Jaká síla?
- Karamazovská...Síla karamazovské nízkosti.
- Tedy utonouti v rozvratu, udusiti duši v úpadku, ano, ano?
- Snad i to...Ale snad do třiceti let tomu uniknu, ale potom...
- Jak unikneš? Čím unikneš? Je to nemožné s tvými myšlenkami.
- Zase po karamazovsku.
- Tedy, aby "všechno bylo dovoleno?" Všechno je dovoleno, tak, tak snad?
Ivan se zachmuřil a náhle podivně jaksi zbledl.
- A, to jsi se chytil včerejšího slovíčka, jímž se Miusov tak urazil...A po němž bratr Dmitrij tak naivně vyskočil a zahovořil? - křivě se usmál. - Ano, snad: "Všechno je dovoleno", když již to slovo bylo proneseno. Nezříkám se ho. A konečně Míťova reakce není tak špatná. Aljoša mlčky hleděl na něho.
- Bratře, myslil jsem, odjížděje, že mám na celém světě alespoň tebe, - s neočekávaným citem pronesl náhle Ivan, - ale teď vidím, že ani v tvém srdci není pro mne místa, můj milý poustevníku. Formule: "Všechno je dovoleno" se nezřeknu, nu a což, za to se zřekneš ty mne, ano, ano?
Aljoša vstal, přistoupil k němu a mlčky tiše políbil ho na ústa.
- Literární krádež, - vykřikl Ivan, přicházeje náhle v jakési nadšení, - to jsi vykradl z mé básně! Přece ti však děkuji. Vstávej, Aljošo, půjdeme, máme čas já i ty. Vyšli, ale zastavili se u přístřešku hostince.
- Hleď, Aljošo, - pronesl Ivan pevným hlasem, - stačí-li mi opravdu síly na lepkavé lístečky, budu je milovati jen vzpomínkou na tebe. Stačí mi to, že ty tu někde jsi, a se životem nechce se mi ještě rozloučiti. Stačí ti to? Chceš-li, vezmi to aspoň za vyznání lásky. A teď ty vpravo, já vlevo - a dost, slyšíš, dosti. Totiž, kdybych zítra neodejel, (myslím však, že odjedu určitě) a kdybychom se ještě opět nějak setkali, tu již o všech těchto tématech nemluv se mnou ani slova. Snažně tě prosím. A pokud jde o bratra Dmitrije, zvlášť tě prosím, naprosto se mnou nikdy o tom nehovoř, - dodal náhle podrážděně, - vše je domluveno, není-liž pravda? A já sám také ti za to něco slíbím: až se mi třiceti letům zachce "hoditi pohár na podlahu", tu nechť jsi ty kdekoliv, přece ještě jednou k tobě přijedu, ještě jednou si s tebou pohovořit...i kdybych měl až z Ameriky přijeti, věz to. Schválně přijedu. Bude velmi zajímavé podívati se i na tebe v tu dobu: jaký asi tehdy budeš? Vidíš, je to dosti slavný slib. A opravdu snad se loučíme na sedm, deset let. Nu, a teď jdi k svému Pater Seraphicus, vždyť umírá; umře bez tebe a třebas se ještě na mne rozzlobíš, že jsem tě zdržel. Na shledanou, polib mne ještě jednou, tak, a jdi...
Ivan se náhle obrátil a šel svou cestou, již se neobraceje. Podobalo se to včerejšku, když odcházel od Aljoši i bratr Dmitrij, ačkoli to bylo včera docela jiné. Podivný tento nápad mihl se jako střela v smutné mysli Aljošově, smutné a zarmoucené v tuto chvíli. Počkal chvíli, hledě za bratrem. Všiml si jaksi náhle, že bratr Ivan kráčí nějak se houpaje a že má pravé rameno, hledí-li se na něho zezadu, zdánlivě o něco níže než levé. Nikdy toho dříve nezpozoroval. Ale náhle se již také obrátil a téměř běžel ke klášteru. Již se silně smrákalo a bylo mu až hrozně; cosi nového v něm rostlo, nač by odpověděti dáti nemohl. Zvedl se opět jako včera vítr a věkovité sosny zasmušile zašuměly kolem něho, když vešel do poustevnického lesíku. Téměř utíkal. "Pater Seraphicus" - toto jméno odkudsi vzal. Odkud pak? mihlo se Aljošovi. "Ivane, ubohý Ivane, a kdypak tě nyní uvidím...A tu je poustevna, Hospodine! Ano, ano, je to on, je to pater Seraphicus, on mne spasí...Před ním a na věky!"
S velkým podivem potom několikráte si v životě vzpomínal, jak mohl najednou, když se rozloučil s Ivanem, tak nadobro zapomenouti na bratra Dmitrije, jehož si umínil ráno ještě, před několika hodinami rozhodně vyhledati a neodcházeti bez toho, i kdyby se třebas musil nevrátiti této noci do kláštera. »[3]

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Bratři Karamazovi, Academia: Praha, 2004.
  2. Předmluva k dílu Bratři Karamazovi.

Bibliografie:

[1] Dostojevskij, s. 125-139.
[2] Tamtéž, s. 389-403.
[3] Tamtéž, s. 403-430.
Gustav Meyrink: Golem

Gustav Meyrink: Golem

Der Golem, 1915

Meyrinkovo první a nejlepší dílo, Golem, je postaveno na brilantním způsobu vyprávění, o kterém si čtenář i po přečtení nemůže být zcela jist, zda se jedná o přeludy šílence, snové vidiny, halucinace, vliv okultních sil a kabaly či o skutečný prožitek.
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Cien aňos de soledad, 1964-65

Tak jako je Sto roků samoty více než obyčejná kniha, ale i jedním z nejlegendárnějších literárních děl 20. století, jež si k sobě již po čtyři desetiletí láká stále nové a nové zástupy čtenářů, není Gabriel García Márquez obyčejným spisovatelem, ale i vypravěčským mágem. Avšak přes veškeré adorace, jež se na Márqueze právě od vydání Sto roků samoty v roce 1967 snesly, těmi čtenářskými počínaje a Nobelovou cenou za literaturu za rok 1982 konče, často váhám nakolik je tato chvála oprávněná a nakolik se jedná o určitou formu emočního šoku, v čemž je sice Márquez mistr svého oboru, nicméně měl-li bych jej zařadit do světového kontextu právě po bok svého někdejšího vzoru, Franze Kafky, ke kterému má přes veškerou absurdnost tohoto srovnání i naprostou odlišnost stylu i myšlení přec jen velmi blízko, nemohu se Márquezovy nevytknout povrchnost, absenci duševní a psychologické složky svých postav a potažmo i vlastního příběhu, což je o to s větší mírou nahrazováno obrovským spádem událostí, střídáním postav a těch nejnepravděpodobnějších konstrukcí s množstvím nenadálých zvratů, úmrtí, narození, revolucí ba stěhováním národů a to vše s přívlastkem tajemna balancujícím někde mezi Kafkou a jihoamerickou křesťanskou mystikou.

Записки из Мертвого дома, 1854-59

„Věř nebo nevěř, jsou mezi nimi charaktery hluboké, silné, krásné; jaká radost odkrýt pod hrubou kůrou zlato! Kolik jsem si přinesl z káznice lidových typů, charakterů! Sžil jsem se s nimi, a proto se mi zdá, že je znám důkladně. Kolik příběhů tuláků a lupičů a vůbec všeho toho temného, sedmibolestného života! Na celé svazky dostačí. Skvělí lidé.“[1]
Tento dopis, který bratrovi sepsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij krátce po propuštění z čtyřletého vězení v omské věznici v únoru 1954, předznamenává vznik Zápisků z Mrtvého domu, jež patří mezi nejcennější díla světové literatury a to nejen pro svou literární kvalitu, autobiografičnost a věrohodnost, ale jako jedno z prvních opustilo brány romantismu a za své hlavní hrdiny si vzalo předlohy z nejposlednější spodiny společnosti.