V noci jsem snil, že jsem motýlem

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.

Jaroslav Havlíček psal svou co do počtu stránek nevelkou novelu Synáček dlouhých deset let. A dlouhých nejenom z pohledu lidského života, ale i z pohledu celého Havlíčkova díla, kdy právě mezi roky 1932 a 1941 napsal a publikoval všechny své romány ale i všechny své další významné prózy. Synáček, jež je v podstatě velmi komorní novela, která v průběhu šesti desetiletí sleduje život svého hlavního hrdiny Antonína Skály přezdívaného Synáček, je ale významná i svým vlivem, kdy Havlíček právě v Synáčkovi objevil nosné téma svých vrcholných románů v čele s Petrolejovými lampami a Helimadoe - tedy téma maloměsta s předobrazem svého rodného městečka Jilemnice, kde se pod názvem Olšiny odehrává děj jak Synáčka tak velmi blízkých Petrolejových lamp (v původní verzi pod názvem Vyprahlé touhy), tak další dvě pokračování Lamp, kdy ale část druhá Vlčí kůže zůstala rozepsána a část třetí zůstala jen v podobě rozvrhu dalšího děje.

Satiricky pojaté novele Lvíče dal Josef Škvorecký podtitul Koncové detektivní melodrama s tím, že jak zůrazňuje úvodem, všechny postavy i jejich charaktery jsou zcela smyšlené a novela samotná není nic jiného než pouhou brakovou detektivkou. Ale Josef Škvorecký je znám nejen jako jeden z nejlepších českých spisovatelů 2. poloviny 20. století, či jako výborný vypravěč i pozorovatel, ale již od své prvotiny Zbabělci (z let 1948-49 vydáno ale až roku 1958) proslul svým ironií prodchnutým humorem. Detektivní zápletka Lvíčete, jež je pro své filmové ztvárnění i anglický překlad novely též známa pod názvem Flirt se slečnou Stříbrnou, je v příběhu jaksi navíc, a tvoří v něm jen pointu přidanou právě jen proto, aby novela mohla být nazvána detektivní variací na nevážné téma. Škvorecký ale opět proslul tím, že vnější háv takřka humoristicky laděného díla, je u něj pouhou zástěnou, za kterou se skrývá nejenom satira ale i velmi trefně pojatá kritika tak, že i nebýt faktu, že v roce 1969 emigroval do Kanady, byla takřka po celé období mezi léty 1948 až 1989, krom krátkého mezidobí v 2. polovině 60. let, drtivá část jeho díla zakázána.

Typickým hrdinou díla Josefa Škvoreckého je mladý cynik, literát či redaktor, který je značně přelétavý co do objektu své pohlavní vášně. - Ženy, respektive ty nejkrásnější z nich, jsou pro něj nejenom předmětem touhy, a částečně i citu, který se blíží lásce, jenž však tento hrdina vědomě potlačuje ve prospěch svého cynismu, ale zejména je pro něj dobívaní ženy sportem i životním krédem. Tento hrdina má též mnoho rysů samotného Škvoreckého a například hrdina jeho nejslavnějších románů, Zbabělci, Prima sezóna, Mirákl či Tankový prapor - Danny Smiřický - bývá pokládán za autorovo alter ego.

Řekne-li se underground, každý si asi okamžitě asociuje skupiny Plastic People of the Universe, The Primitives Group či DG 307. Někdo dodá i skupiny à la Umělá hmota, Aktual či zpěváky à la Sváťa Karásek nebo Charlie Soukup. Asi nikdo však ale nezapomene zmínit personu primeru českého undergroundu, který sice nestál u jeho zrodu, ba nebyl hudebníkem a neměl ani hudební sluch, přesto ale měl zcela zásadní vliv na to, hudební undergroundová scéna se jako první postavila do oficiální opozice vůči komunistickému režimu poté, co bylo 21. srpna 1968 ukončeno Pražské jaro a koncem roku 1970 se započala tzv. normalizace, která krom jiného utlumovala a zakazovala jakékoliv jiné umělecké projevy krom těch, jež byly uznány jako oficiální. - Touto osobností nebyl nikdo jiný než nedávno zesnulý (9. listopadu 2011) Ivan Martin Jirous, známý jako Magor.

Po tzv.utopické fázi svého díla, kdy Karel Čapek napsal sérii divadelních her a románů, jež ho katapultovaly mezi nejznámější, potažmo celosvětově nejvydávanější a nejčtenější autory meziválečné literatury, se Čapek obrátil k všednější tématice a více než jedno desetiletí se mezi léty 1922 a 1936, tedy v mezičase od napsání utopického Krakatitu a antimilitaristické Války s mloky, věnoval všednějším a lokálnějším tématům.