„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Kadiš

14. Květen 2008
Za Naomi Ginsbergovou (1894-1956)

I/

Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetů & bez očí, jak tak kráčím po slunném dláždění
Greenwich Village dole na Manhattanu, jasné zimní poledne, a já byl celou noc vzhůru, mluvil jsem, mluvil,
četl jsem nahlas kadiš a poslouchal blues slepého Raye Charlese vyřvávaná na gramofonu
rytmus ten rytmus - a po třech letech vzpomínka na tebe - A četl jsem nahlas poslední Adónidovy triumfální
sloky - plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme
A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který prorokují jako v Hebrejské
Hymně nebo v Buddhistické knize odpovědí - a má vlastní fantazie zvadlého listu - za svítání -
Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas - a můj, ubíhající stále rychleji k Apokalypse,
k okamžiku konce - květině hořící za Dne - a co přijde potom,
ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, která viděla Americké město
vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Číně nebo o tobě a přízračném Rusku, nebo o zválené posteli, která
nikdy neexistovala
jako báseň v temnotě - uniklá zpátky do Zapomenutí
Už není co říct a nad čím plakat kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že Sen zmizel, které
vzdychají, skučí s ním, kupují a prodávají cáry přízraků, zbožňují se navzájem,
zbožňují Boha, který je v tom všem obsažen - je to touha nebo nevyhnutelnost? - pokud to trvá, Vize nebo něco
víc?
Krouží kolem mne, když vyjdu z domu a jdu po ulici, ohlížím se přes rameno, Sedmá avenue, cimbuří oken
v kancelářských budovách navršených nad sebe pod mrakem, na okamžik čnějících až k nebi a nebe nad mou
hlavou - ty staré modré končiny,
nebo po avenue k Jihu, k těm místům - když jdu směrem k Lower East Side - kudys chodila před padesáti lety,
děvčátko - z Ruska, a jedla první jedovatá rajčata Ameriky - zděšená v docích -
a pak se prodírala davy na Orchard Street kam? - do Newarku -
k cukrárně, k prvním doma vyráběným sodovkám století, ručně šlehané zmrzlině v zadním pokoji na
plesnivých hnědých prknech podlahy
Ke vzdělání, k manželství, k nervovému zhroucení, k operaci, a přitom jsi kantořila a učila se, jak zešílet,
ve snu - co je to vlastně tenhle život?
Ke Klíčí na okně - a velký Klíč klade zářivou hlavu na vrchol Manhattanu a přes podlahu a padá na chodníky -
v jediném obrovském paprsku, který se pohybuje, když kráčím po První ulici směrem k Židovskému divadlu - a
k příbytku chudoby
který jsi znala a který znám já, ale teď už se o to nestarám - Je to tak zvláštní, že jsem prošel Paterson a Západ
a Evropu a jsem zas tady,
s hispánci plačícími teď na zápražích a snědými chlapci v ulicích, požárními žebříky starými jako ty - Třebaže
nejsi už stará, tohle mi tady po tobě zůstalo -
Já sám, koneckonců, snad starý jak vesmír - a řekl bych, že to umírá s námi - ale stačí to k tomu, aby to zrušilo
všechno, co přijde - Co kdy přišlo odešlo vždycky navždycky -
To je výborné! Při tom nezbývá místo pro lítost - pro žádné radiátory strachu, nelásky, trýzně a nakonec ani
pro bolení zubů
Ačkoli když to přichází, je to jak lev, který požírá duši - a ten beránek, duše, v nás, běda, nabízející sebe sama
za obět lítému hladu změny - se vším všudy - s burácením bolesti v kloubech, s holou lebkou, zlomenými
žebry, chátrající kůží mozkem přelstěnou Nesmiřitelností.
Aj! aj! děláme horší věci! Jsme v loji! A ty jsi z toho venku, Smrt tě nechala odejít, Smrt byla milosrdná,
zúčtovala jsi se svým stoletím, zúčtovala s Bohem, zúčtovala se svou cestou - Nakonec jsi zúčtovala sama se
sebou - Čistá - Zpátky k temnotě Neviňátka před svého Otce, před nás všechny před tento svět -
Tam odpočívej. Žádné utrpení tě už nečeká. Vím, že tam, kam jsi odešla, je dobře.
Už nikdy neuvidíš květiny na newyorských letních loukách, už nikdy nebudeš mít radost, nikdy strach před
Louisem,
už nikdy jeho líbeznosti a štamprlata, jeho středoškolské dekády, dluhy, lásky, vyděšené telefonní hovory, lože
početí, příbuzné, ruce -
Už nikdy sestra Elanor - odešla dřív než ty - tajili jsme to - tys ji zabila - nebo se zabila sama, aby to s tebou
mohla vydržet - artritické srdce - Ale Smrt vás zabila obě - Co na tom jak
Už ani vzpomínka na tvou matku, celé týdny slz při němých filmech z roku 1915 - zapomenout, ulevit si při
pohledu na Marii Dresslerovou apelující na humanitu, na tančícího mladého Chaplina
nebo Šaljapinova Borise Godunova v Metropolitní opeře, aplaudovat jeho hlasu plačícího Cara - k stání
s Elanor & s Maxem - pozorovat, jak Kapitalisté usedají v parteru, bílé kožešiny, diamanty,
s Ligou socialistické mládeže autostopem napříč Pensylvánií, v neforemných černých kalhotových sukních,
fotografie čtyř dívek objímajících se kolem pasu, a rozesmáté oči, příliš plaché, panenská samota z roku 1920,
všechny ty dívky zestárly, nebo už zemřely, a ty dlouhé vlasy v hrobě - štastné, že si později našly manžely -
Tobě se to povedlo - Já přisel také - předtím můj bratr Eugene (pořád se ještě trápí a bude se trápit, dokud mu
ruce neztuhnou navždy, protože má rakovinu - nebo se zabije - snad později - brzo už ho to musí napadnout)
A to je poslední okamžik, na který vzpomínám, kdy je všechny vidím, prizmatem sebe, teď - ačkoli tebe už ne
Nemohl jsem tušit, cos cítila - jaká ještě odpornější huba se otevřela prvně - na tebe - a bylas na to připravená?
Abys šla kam? Do té Temnoty - k tomu - k tomu Bohu? do svatozáře? K Pánu v Prázdnotě? Jako oko v černém
mraku ve snu? Konečné s tebou, Adonai?
Až tam mé vzpomínky nesahají! A nejsem schopen to uhodnout! Nejen ta žlutá lebka v hrobě nebo rakev
prolezlá červy a zašpiněná stuha - Smrtihlav se Svatozáří? věřila bys tomu?
Je to jen slunce, které jednou zazáří mysli, jen záblesk existence, která nikdy nebyla?
Nic krom toho co máme - cos měla - ten tak bědný - ale přece jen Triumf,
žes byla tady a proměnila ses, jako strom, zlámaný, nebo květina - vrácená zemi - ale šílená, s obarvenými
okvětními lístky, přemýšlející o Velkém Vesmíru, otřesená, s ránou na hlavě, s orvanými listy, ukrytá
v přecpaném špitále pro chudé, zabalená do prostěradel, bolavá - podivínská v náměsíčném mozku,
Nanicdobrá.
Žádná jiná květina nebyla jako tahle, která znala své místo v zahradě a zápasila s nožem - prohrála Uříznutá
rampouchem idiotského Sněhuláka -
a dokonce zjara - podivné přízračné pomyšlení jakási Smrt - Ostrý rampouch v ruce - korunovaná starými
růžemi - psa místo očí - penis z robotárny - srdce z elektrických žehliček.
Všechny ty kumulace života, které nás ubíjejí hodiny, těla, vědomí, boty, ňadra - zrození synové tvůj
Komunismus - "Paranoia" do nemocnic.
Jednou jsi kopla Elanor do nohy, zemřela později na srdeční vadu. Ty na mrtvici. Spíte? Do roka jste se obě
staly sestrami v Smrti. Je Elanor štastná?
Max se zaživa trápí v kanceláři na Dolní Broadwayi, osamělý velký knír nad půlnočními účty, není si jistý.
Život mu prchá - sám to vidí - a o čem pochybuje teď? Ještě pořád sní, že vydělá peníze nebo je mohl vydělat
peníze, vzít si ošetřovatelku, mít děti a dosáhnout snad i tvé Nesmrtelnosti, Naomi?
Brzo ho uvidím. Teď musím zvolit kratší cestu pohovořit si s tebou - neudělal jsem to, když jsi ještě měla ústa.
Navždycky. A nám je souzeno to Navždy - jako koně Emily Dickinsonové - uhánějící ke Konci.
Ti znají cestu - Ti Ořové - pádí rychleji než myslíme - běží napříč naším vlastním životem - a berou jej s sebou.
Nádheryplná, už neoplakávaná, s pokaženým srdcem, vykolejenou myslí, provdaná ve snu, smrtelně změněná -
Prdel a tvář ubitá vraždou.
Ve světě, odevzdaná, zešílelá květina, nestvořila žádnou Utopií, uzamčená pod borovicí, zaslíbená v Zemi,
balzamovaná v Samotě, Jehovo, přijmi.
Bezejmenná, s Jedinou 'Tváří, Navždy mimo mne, bez počátku, bez konce, Otec ve smrti. Ač tu nejsem kvůli
tomuto Proroctví, ač jsem bez ženy, bez hymnu, bez Ráje, bezhlavý v blaženosti, chci dál slavit
Tebe, Ráji, po Smrti, Jedinou jen požehnanou v Nicotě, ne světlo nebo temnotu, Věčnost bez Dne Vezmi toto,
tento Žalm ode mne, vytrysklý jednoho
dne z mé ruky, něco z mého Času, teď odevzdaného Nicotě - aby chvalořečil Tebe - Nic než Smrt
Toto je konec, vykoupení z Pouště, cesta pro Divotvorce, Dům nalezený pro Všechny, černý kapesník do běla
vypraný slzami - stránka mimo Žalm - Poslední proměna moje a Naomi - k dokonalé Temnotě Boží - Smrti,
zastav své fantómy!

II/

Znova a znova - refrén - Špitálů - pořád jsem ještě nenapsal tvou historii - nechám ji abstraktní - pár obrazů
letí mi hlavou - jak saxofonový chórus domů a let vzpomínka na elektrické šoky.
Od těch dlouhých nocí v dětství v patersonském bytě, když jsem bděl nad tvou nervozitou - bývalas tlustá - nad
tvým příštím pohybem -
Od toho odpoledne, kdy jsem zůstal doma ze školy, abych se o tebe staral - jednou provždy - kdy jsem přísahal
navěky, že od chvíle, kdy člověk nebude souhlasit s mým názorem na kosmos, jsem ztracen
Od mého pozdějšího břemene - slibu, že osvítím lidstvo - toto je zveřejnění podrobností - (šílený jako ty) -
(zdravý rozum dohodnutý švindl) -
Tys ale civěla z okna na nároží s Broadwayským kostelem a špehovala mystického vraha z Newarku. A tak se
volalo doktorovi - "Dohře, přivezte ji, ať si odpočine" - hodil jsem na sebe kabát a vedl té po akci - Cestou
nějaký školák bez důvodu zaječel "Kampak, Paní, na Smrt?" otřásl jsem se -
a ty sis ucpala nos kožešinovým límcem prožraným od molů, plynová maska proti jedům prosáklým do ovzduší
městského centra, navoněná babičkou, -
A byl řidič autobusu veřejné dopravy, té škatule od sýra, členem gangu? Otřásla ses, když jsi uviděla jeho tvář,
stěží jsem tě přinutil nastoupit - směr New York, přímo na Times Square, abychom chytli autobus Greyhound
kde jsme trčeli skoro dvě hodiny a zápasili s neviditelnými bacily a židovskou nemocí - vánek otrávený
Rooseveltem -
jdou po tobě a já jsem ti v patách s nadějí, že by to mohlo skončit v tichém pokoji viktoriánského domu
u jezera.
Tři hodiny jízdy podjezdy kolem veškerého amerického průmyslu, Bayonne chystající se na druhou světovou
válku, tanky, naftová pole, továrny na sodovku, jídelní vozy, kruhová pevnost lokomotiv - do borových lesů
Indiánů v New Jersey - klidná města - dlouhá silnice přes písčité pláně se stromy -
Mosty přes řeky bez jelenů, staré vampum ucpává koryto řeky - tam dole tomahavk nebo Pocahontina kost -
a milión starých dam, hlasujících pro Roosevelta, v hnědých domcích, cesty odbočující
z dálnice Šílenství
snad jestřáb na stromě nebo poustevník hledající větev plnou sov
Celou tu dobu se hádá - má strach z cizích lidí na sedadlech před námi - v kterém autobuse teď chrápou?
"Allene, ty to nechápeš - to je - od té doby, co mi zapíchli do zad ty tři tlusté jehly - ve špitále se mnou něco
provedli, otrávili mě, chtějí mě vidět na prkně - tři tlusté jehly, tři tlusté jehly -
Ta mrcha! Babička! Viděla jsem ji minulý týden, měla na sobě kalhoty jako nějaký dědek, pytel na zádech,
šplhala po zdi do bytu -
Po požárním žebříku, s infekčními baktériemi, chce je na mě hodit - v noci - Louis jí možná pomáhá ona ho
má v hrsti -
jsem tvá matka, odvez mě do Lakewoodu (nedaleko místa, kde se předtím zřítil Graf Zeppelin, celý Hitler
v Explozi), kde se můžu schovat."
Dorazili jsme tam - sanatorium dr. Whatzise schovala se za skříň - žádala, aby jí dali transfúzi.
Vyrazili nás - vlekli jsme se s kufrem k neznámým stinným domům na trávníku - šero, borovice po setmění -
dlouhá vymřelá ulice plná cvrčků a škumpy
Ted konečné jsem ji dostal pod zámek - velký dům ÚTULEK - POKOJE K PRONAJMUTÍ - zaplatil jsem
bytné týdenní penzi - odnesl nahoru kovový kufřík - sedl si na postel a čekal na únik
Čistý pokoj v podkroví s příjemným přehozem na lůžku - krajkové záclony - buklé koberec - Tapety se
špinavými fleky staré jak Naomi. Byli jsme doma.
Odjel jsem nejbližším autobusem do New Yorku opřel si vzadu hlavu o poslední sedadlo, deprimovaný - to
nejhorší teprv přijde? - opouštěl jsem ji, jel jsem celý strnulý - bylo mi teprv dvanáct let.
Bude schovaná ve svém pokoji a přijde v dobré náladě k snídani? Nebo zamkne dveře a bude z okna slídit po
špiónech v postranní uličce? Naslouchat u klíčových dírek neviditelnému hitlerovskému plynu? Snít v křesle -
nebo posmívat se mi, tam - před zrcadlem, sama?
Dvanáctiletý jedu v noci autobusem přes New Jersey, Naomi jsem ponechal Parkám v zakletém lakewoodském
domě - ponechán svému vlastnímu osudovému autobusu - zabořen do sedadla všechny housle zborcené - srdce
mi bušilo mezi žebry - mozek byl prázdný - Kéž by byla v bezpečí ve své rakvi -
Nebo znova ve střední škole v Newarku, když biflovala Ameriku v černé sukni - na ulici zima bez oběda -
kyselá okurka za cent - v noci doma, aby se v ložnici starala o Elanor
První nervové zhroucení v roce 1919 - nechodila do školy, byla doma a tři neděle ležela v tmavém pokoji -
něco s ní nebylo v pořádku - nikdy neřekla co - každý hluk jí působil bolest - sny
o skřípění Wall Streetu
Před šedou Hospodářskou krizí - odešla na sever státu New York - zotavila se - Lou ji vyfotografoval, jak sedí
se zkříženýma nohama na trávníku - do dlouhých vlasů má vpletené květiny - usmívá se hraje ukolébavky na
mandolíně - kouř ze škumpy na levičáckých letních táborech a já jsem v dětství viděl stromy -
nebo znova učí, směje se s idiotky, třídy pomocné školy - její ruská specialita - debilkové s kouzelnými rty,
velkýma očima, hubenýma nohama & nemocnými prsty, s ohnutými hřbety, rachitičtí -
veliké hlavy klimbající nad Alenkou v říši divů, tabule plná nápisů EMA MÁ MÁMU.
Naomi trpělivé předčítá příběh z knížky komunistických pohádek - Bajka o diktátorovi dobrotivém zničehonic
- Odpouštějící kouzelníci Armády v objetí
Smrtihlavové kolem zeleného stolu - Král & dělníci Patersonské nakladatelství to tisklo v třicátých letech,
dokud se nezbláznila, nebo snad se oba položili, nakladatelství i ona.
Ó Paterson! Tu noc jsem se dostal domů pozdě. Louis měl starost. Jak jsem to mohl udělat - nenapadlo mě, že
bych ji tam neměl nechávat? Bláznivou v Lakewoodu. Zavolej doktorovi. Telefonuj do toho domu mezi
borovicemi. Už je moc pozdě.
Lehám si uštvaný do postele, přeju si zmizet ze světa /ten rok pravděpodobně znova zamilovaný do R svého
intelektuálního hrdiny ze střední školy, židovského chlapce, z něhož se později stal doktor tenkrát to byl tichý
upravený hošík
později jsem za něho chtěl dát život, přestěhoval jsem se na Manhattan - šel jsem za ním na univerzitu Modlil
jsem se na trajleru, že budu prospěšný lidstvu, jestli mě přijmou - přísahal jsem to ten den, kdy jsem jel
k přijímacím zkouškám
že budu čestným advokátem revolučních odborů budu se na to připravovat - inspirovaný Saccem, Vanzettim,
Normanem Thomasem, Debsem, Altgeldem, Sandburgem, Poem - modrými brožurkami. Chtěl jsem být
prezidentem nebo senátorem.
Strastná nevědomost - později sny o tom, jak klečím u kolenou šokovaného R a vyznávám mu svou lásku
z roku 1941 - A přesto, jak vlídně by se byl ke mně zachoval za to, že jsem po něm toužil & zoufal si první
láska - krach -
Později smrtelná lavina, celé hory homosexuality, Matterhorny čuráků, Velké kaňony prdelí - tíha na mou
melancholickou hlavu
zatímco jsem kráčel po Broadwayi a představoval si Nekonečno jako gumový míč, za kterým není žádný
prostor - co je zvenčí? - cestou domů do Graham Avenue jsem pořád ještě melancholicky míjel osamělé zelené
živé ploty na druhé straně ulice, ve snách po spatřených filmech -/
Telefon zařinčel ve dvě v noci - Pilný hovor pomátla se - Naomi se schovává pod postelí a ječí o Mussoliniho
baktériích - Pomoc! Louisi! Bubo! Fašisti! Smrt! - bytná je zděšená - starý buzerant lapiduch na ní na oplátku
řve taky
Hrůza, taková, že vzbudila sousedky - dámy v letech zotavující se v prvním poschodí z menopauzy všecky ty
cucky mezi stehny, čistá prostěradla, lítost nad ztracenými robátky - popelaví manželé - děti se ironicky
ušklíbají na Yaleu nebo si pomádují vlasy na newyorské City College nebo se třesou ve Státním pedagogickém
ústavě v Montclairu jako Eugene
Silnou nohu má skrčenou na prsa, ruku napřaženou Pryč ode mne, vlněné šaty na stehnech, kožešinový plášť
vtažený pod postel - zabarikádovala se pod drátěnkou s kufry.
Louis v pyžamu poslouchá u telefonu, zděšený - co teď'? - Kdo to moh vědět? - má vina, že jsem ji dopravil do
samoty? - sedím v temném pokoji na kanapi, třesu se, pokouším se něco vymyslet
On odjel ranním vlakem do Lakewoodu, Naomi pořád ještě pod postelí - myslela, že přivedl Policajty s jedem -
Naomi ječí - Co se to tenkrát stalo s tvým srdcem, Louisi? Zabila tě Naomina extáze?
Vyvlekl ji ven, za roh, taxík, vecpal ji násilím dovnitř i s kufry, ale u dragstóru je řidič vyklopil. Autobusová
zastávka, čekat dvě hodiny.
Ležel jsem v posteli, nervózní, v čtyřpokojovém bytě, veliká postel v obýváku, vedle Louisova psacího stolu -
třásl jsem se - vrátil se domů večer, pozdě, vypravoval mi, co se stalo.
Naomi se brání nepříteli u pultu s léky - police dětských knížek, vaginální irigátory, aspiríny, kelímky, krev -
"Nechoďte ke mně - vy vrazi! Pryč ode mne! Slibte, že mě nezabijete!"
Louis v hrůze u pultu s nápoji - s lakewoodskými skautkami - poživačkami coca-coly ošetřovatelkami -
autobusáky čekajícími na šejdra Policie z venkovské stanice, zpitomělá - a nějaký kněz snící o vepřích na
pradávném skalisku?
Větří vzduch - Louis ukazuje k prázdnotě? Zákazníci zvracejí vypitou coca-colu nebo očumují - ponížený Louis
- triumfující Naomi - Oznámení Spiknutí. Přijíždí autobus, řidič je nechce vzít do New Yorku.
Telefony dr. Whatzisovi, "Potřebuje klid!" - Ústav pro duševně choré - Státní léčebný ústav v Greystonu -
"Přivezte ji sem, pane Ginsberg."
Naomi, Naomi - zpocená, s vytřeštěnýma očima, tlustá, šaty na jedné straně rozepnuté, vlasy přes obočí,
punčochy jí zplihle visí na nohou - ječí, aby jí dali transfúzi - jednu spravedlivou ruku má zdviženou - drží v ní
střevíc - bosá v Lékárně
Nepřátelé se blíží - s jakými jedy? Magnetofony? FBI? Schovává se Ždanov za pultem? Míchá Trockij krysí
baktérie vzadu za krámem? Strýc Sam v Newarku, kuje smrtící parfémy v černošské čtvrti? Strýc Efraim,
opojený vraždou v baru politiků, komplotuje v Haagu? Teta Růžena močící skrz jehly Španělské občanské
války?
dokud nepřijela z Red Banku ambulance najatá za pětatřicet dolarů - Popadli ji za ruce - přikurtovali na
nosítka - sténá, otrávená fantaziemi, dáví chemikálie cestou přes Jersey, žebroví o slitování od Essex County až
do Morristownu -
A znova do Greystonu, kde ležela tři roky - pak přišlo poslední zhroucení a znova ji přivedlo do Blázince
A tam na sálech - později jsem tam často chodil staré katatonické dámy, šedivé jako mrak nebo popel nebo zdi
- seděly a pobroukávaly si na podlaze - Křesla - a ty vrásčité čarodějnice se plazily, žalovaly - žebraly o mé
třináctileté milosrdenství -
"Vem mě domů" někdy jsem šel sám a hledal ztracenou Naomi, která dostávala Šok - a chtěl jsem říct "Ne,
mami, seš bláznivá - Věř doktorům -"
A Eugene, můj bratr, její starší syn, byl pryč, studoval práva v podnájmu v Newarku
zastavil se v Patersonu příští den - a seděl na proleželém kanapi v obýváku - "Museli jsme ji poslat zpátky do
Greystonu -"
- jeho zmatená tvář, tak mladá, pak očí se slzami pak se mu pláč rozlezl po celé tváří - "Proč?" brečel a škubalo
mu to lícními kostmi, oči zavřené, vysoký hlas - Eugenova tvář stažená bolestí.
Byl daleko, unikl k výtahu v Newarské knihovně, jeho denní láhev mléka za oknem pětidolarového podnájmu
v centru města u kolejí tramvaje
Pracoval osm hodin denně za dvacet dolarů týdně v letech, kdy studoval práva - sám zůstal nevinný
v sousedství černošských bordelů.
Nesvedený, ubohý panic - píše básně o Ideálech a politické dopisy redaktorovi Patersonského
večerníku - /psali jsme oba, odsuzovali jsme senátora Boraha a izolacionisty - a vůči Patersonské radnici jsme
cítili temnou zášť
Jednou jsem se vplížil dovnitř - věž místního Molocha s falickou špicí & ornamentální čepičkou, podivná,
gotická Poezie stojící v Tržní ulici - kopie lyonského Hótel de Ville
křídla, balkón & rýhované portály, vchod k obrovskému radničnímu orloji, tajný kabinet s mapami plný
Hawthorna - podezřelí Socialisti na berním úřadě - Rembrandt pokuřující v šeru
Tiché leštěné psací stoly ve velké zasedací síni - Radní? Finanční odbor? Kadeřník Mosca kuje pikle -
Gangster Crapp dává příkazy z hajzlu - Šílenci, kteří debatují o Pásmové, Požární, Policejní & Zákulisní
Metafyzice - všichni jsme mrtví - venku na autobusové zastávce Eugene zíral skrz dětství -
kde Evangelista hněvivé kázal tři desetiletí, s ježatými vlasy, potrhlý & věrný své přízemní bibli - čmáral
křídou na chodníky Připrav se na setkání se svým Bohem -
nebo Bůh je láska na betonovém přechodu přes železniční koleje - blouznil tak, jako bych blouznil já ten
osamělý Evangelista - Smrt radnici - /
Ale Gene, mladý - čtyři roky byl v Pedagogickém ústavu v Montclairu - půl roku učil & nechal toho, aby se
v životě dostal dál - měl obavy z disciplinárních problémů - černé italské studentky posedlé sexem, nezkušené
holky, které se dají přeříznout, anglicky ani slovo, sonety je nezajímají - a on toho moc nevěděl - jen tolik, že
prohrál -
a tak zlomil život přes koleno a platu si za práva - četl obrovské modré knihy a obsluhoval tu starodávnou
zdviž třináct mil odtud v Newarku a tvrdé studoval - pro budoucnost.
Naomin jek ho potkal právě na prahu krachu, tentokrát definitivně, Naomi odešla, oba jsme zůstali opuštění -
doma - on tu sedí --
Vem si přece trochu slepičí polévky, Eugene. Muž z Evangelia hořekuje před radnicí. A Louis má letos
poetické lásky ve středních letech na předměstí -tajně - hudba z jeho knihy z 1937 - Upřímný - prahne po kráse
Žádná láska od chvíle, kdy Naomi začala ječet - od roku 1923? - teď ztracená v sále v Greystonu - dostává
další šoky - Elektřina, pak 40 jednotek inzulínu.
A po metrasolu ztloustla.
Takže za pár let se znova vrátila domů - dotáhli jsme to daleko a dělali si plány - čekal jsem na ten den - má
matka bude zas vařit & hrát na piano - zpívat při mandolíně - Z plných plic & Stěnka Razin & komunistická
názorová linie na válku s Finskem a Louis v dluzích - v podezření z otrávených peněz - záhadné kapitalismy
- & kráčela dlouhou předsíní & dívala se na nábytek. Nikdy si všechen nezapamatovala. Něco jako amnézie.
Zkoumala dečky a jídelna byla prodaná
Mahagonový stůl - dvacet let lásky - odputoval k vetešníkovi - piano jsme pořád ještě měli - a taky Poeovu
knihu - a zaprášenou mandolínu, ale chyběly jí nějaké struny
Šla do zadního pokoje lehnout si do postele a dumat, nebo tlouct špačky, schovat se - šel jsem tam s ní, aby
nezůstala sama - lehl jsem si do postele vedle ní - stažené rolety, přítmí, pozdní odpoledne Louis čeká u stolu
v předním pokoji - vaří snad k večeři slepici
Neboj se mne, že jsem se zrovna vrátila domů z léčebny pro blázny - jsem tvá matka -"
nešťastná lásko, ztracená - nějaký strach - ležel jsem tam - Lekl jsem "Mám tě rád, Naomi," - strnulý, hned
vedle její ruky. Byl bych se dal do broku, tohle že bylo to bezútěšné osamělé pouto? - Byl jsem nervózní a ona
brzo vstala.
Byla kdy spokojená? A - seděla sama na novém gauči u oken do ulice, nesvá - tvář opřenou o dlaň - oči se jí
zužují - na jaký osud ten den -
Dloubá se nehtem v zubech, rty sešpulené do O, podezření - stará opotřebovaná vagína myšlenky postranní
pohled nepřítomnýma očima - nějaký zlý dluh napsaný na zeď, nezaplacený - & zestárlé prsy Newarku jdou
blíž -
Slyšela snad drby z rozhlasu s pomocí drátů v své hlavě, řízených těmi třemi tlustými jehlami, které jí
gangsteři nechali v zádech při amnézii, během pobytu ve špitále - příčina její bolesti mezi lopatkami
Do její hlavy - povídala mi, že by měl Roosevelt o jejím případu vědět - Báli by se ji teď zabít, kdyby vláda
znala jejich jména - stopy vedou až k Hitlerovi - chtěla odejít z Louisova domu navždy.
Jednou v noci nenadálý záchvat - hluk, který dělala v koupelně - jako by v ní vraždili duši - křeče a z úst jí
jdou rudé zvratky - vzadu z ní stříká řídká stolice - na čtyřech před záchodovou mísou - moč jí teče mezi
nohama - opuštěná a zvracející na kachlíčkové podlaze pomazané jejími černými fekáliemi - neomdlela -
Ve čtyřiceti, s křečovými žilami, nahá, tlustá, odsouzená, schovává se venku před dveřmi bytu, u zdviže, volá
Policii, volá Růženu, přítelkyni z dětství, aby jí přišla na pomoc -
Jednou se zamkla s břitvou či s jódem - bylo ji slyšet, jak kašle v slzách u dřezu - Lou rozbil sklo v zelené
natřených dveřích, odvlekli jsme ji do ložnice.
Tu zimu pak klid celé měsíce - procházela se sama po Broadwayi, bylo to blízko, četla Daíly Worker Zlomila si
ruku, uklouzla na ulici na náledí
Začala plánovat, jak unikne kosmickým, vražedným, finančním komplotům - později utekla do Bronxu ke své
sestře Elanor. A to je další sága o nebožce Naomi v New Yorku.
Sehnala jí to bud Elanor nebo Dělnický kroužek, kde pracovala, píše adresy na obálky, nějak s tím vyšla -
kupovala si Campbellovu polévku z rajčat - šetřila si peníze, které jí Louis posílal poštou
Později si našla přítele, a byl to doktor - Dr. Isaac pracoval v Národní námořnické unii - teď je z něj italský
plešoun a pupkatý starý flancmajor - sám byl sirotek - ale vykopli ho - Staré krutosti
Ještě rozbředlejší, vysedávala na posteli nebo v křesle, v korzetu a sama pro sebe si snila - ,Je mi hic tloustnu -
mívala jsem tak nádhernou figuru, než jsem šla do špitálu - Měls mě vidět ve Woodbinu - " To se odbývá
v podnájmu, nedaleko Oceánografického muzea, v roce 1943.
Prohlíží si fotografie nahatých dětí v časopise - inzerci na dětský zásyp, dušené skopové s mrkví - "Budu mít
jen samé krásné myšlenky."
Kroutí hlavou ze strany na stranu v letním světle dopadajícím oknem, jako v hypnóze, při vzpomínce na
holubičí sny
"Sáhnu si na jeho tvářičku, sáhnu si na jeho tvářičku, sáhne mi ručičkou na rty, mám krásné myšlenky, dítě má
krásnou ručku."
Nebo třese celým tělem, aby vyjádřila Ne, znechucená - nějaká myšlenka na Buchenwald - nějaký inzulín se jí
honí hlavou - šklebivý nervózní třas, bezděčný (jako se otřásám, když močím) - škodlivé chemikálie v její
mozkové kůře - "Ne, nemysli na to. On je úplná krysa."
Naomi: "A když umřem, stane se z nás cibule, kapusta, mrkev nebo tykev, nějaká zelenina." Přicházím do
města z Kolumbijské a souhlasím. Ona čte bibli, celý den má krásné myšlenky.
"Včera jsem viděla Boha. Jak vypadal? No, odpoledne vylezu nahoru po žebříčku - má laciný srub na venkově,
jako ve skansenu Monroe ve státě New York. Byl to osamělý stařec s bílou bradou.
Uvařila jsem mu večeři. Udělala jsem mu báječnou večeři - čočkovou polívku, zeleninu, chleba s máslem -
mlíko - sedl si ke stolu a jedl, byl smutný.
Řekla jsem mu: Podívej se na všechno to válčení a zabíjení tam venku, co z toho? Proč už to jednou nezarazíš?
Pokouším se, řekl - Nemohl víc udělat, vypadal tak unaveně. Je už tak dlouho svobodný mládenec a má rád
čočkovou polívku."
Mezitím mi přinesla na talíři studenou rybu nakrouhanou syrovou kapustu politou vodou z vodovodu -
smradlavá rajčata - týden staré dietní jídlo - strouhanou řepu a mrkev s vodnatou šťávou - pořád víc a víc toho
bezútěšného jídla - nemůžu to jíst, poněvadž se mi chvilkama dělá špatně - Dobrota jejích rukou čpí
Manhattanem, šílenstvím, touhou zavděčit se mi, nedovařenou studenou rybou - bledé červenou u kostí. Sama
páchne - a často je v pokoji nahá, takže civím před sebe, nebo listuju v knize a nevšímám si jí.
Jednou jsem myslel, že se mě pokouší přimět, abych se s ní vyspal - flirtuje u dřezu sama se sebou lehla si na
obrovskou postel, co zabírala větší část pokoje, šaty vysoukané kolem beder, veliká sečná rána chlupů, jizvy po
operacích, slinivka, rozkuchané břicho, potraty, slepé střevo, sešité řezné rány se zařezávají do tuku jako
šeredné tlusté zipy rozchlípené dlouhé pysky mezi jejíma nohama Cože, dokonce i smrad z prdele? Byl jsem
klidný - později se mi to trochu zhnusilo, ne moc - snad mi připadalo jako dobrý nápad to zkusit - poznat
Monstrum Počátečního Lůna - tímhle způsobem. Vadilo by jí to? Potřebuje milence.
Jisborach, vejištabach, vejispo'ar, vejisromam, vejisnase, vejishador, vejis'ale, vejishalol, šme dekudšo, berich
hu.
A Louis se znova zařizuje ve špinavém bytě v černošské čtvrti v Patersonu - bydlí ve tmavých pokojích - ale
našel si dívku, s kterou se později oženil, znova se zamiluje - ačkoli je bez mízy & plachý - raněný dvaceti lety
Naomina šíleného idealismu.
Jednou jsem přišel domů, po dlouhém pobytu v NY, Louis je sám - já sedím v ložnici, on u psacího stolu,
křeslo pootočené, aby mě viděl - pláč, slzy v zarudlých očích pod brejlema
Že jsme ho opustili - Gena kupodivu vzali na vojnu ona žije na vlastní pěst v NY, téměř dětinská v tom svém
podnájmu. A tak Louis chodil na poštovní úřad pro poštu - učil na střední škole - setrvával u básnického stolu,
beznadějný - živil se steskem u Bickforda celé ty roky - jsou pryč.
Eugene se dostal z vojny, přišel domů vyměněný a sám - dal si operovat židovský nos - kolik let zastavoval
dívky na Broadwayi a zval je na kávu, aby je přeříznul - Šel na Newyorskou univerzitu, tam to bral vážně,
dodělat práva -
A Gene s ní bydlel, jedl jen rybí karbanátky bez ničeho, ty laciné, zatímco ona byla pořád šílenější - Gene
zhubnul, nebo cítil, jak je bezmocný, Naomi se zas předvádí v pózách z roku 1920 pří měsíčním světle,
polonahá na vedlejší posteli.
Okusoval si nehty a studoval - byl to podivný syn pečovatel - Napřesrok se přestěhoval do pokoje poblíž
Kolumbijské - přestože ona chtěla bydlet se svými dětmi -
"Poslouchej, co od tebe chce tvá matka, pěkně tě prosím - " Louis jí pořád posílá šeky - Ten rok jsem byl osm
měsíců v cvokhauzu - nezmiňuju se v tomto Žalozpěvu o svých vlastních vizích -
Pak se ale zas napůl pomátla - má v pokoji Hitlera, viděla jeho knírek ve dřezu - má teď strach z dr. Isaaca,
podezírá ho, že byl taky zapletený do spiknutí v Newarku - odešla do Bronxu bydlet nablízku Elanořina
Reumatického Srdce
A Strýc Max nikdy nevstal před polednem, přestože Naomi v šest ráno poslouchá rádio kvůli špiónům nebo
pátrá v okně, poněvadž dole na prázdné parcele se šourá nějaký stařec s rancem a cpe si pytlíky s odpadky do
černého vytahaného svrchníku.
Maxova sestra Edie je zaměstnaná - 17 let účetní obchodního domu Gimbel - bydlí v činžáku v přízemí,
rozvedená - a tak vzala Edie Naomi k sobě na Rochambeau Avenue -
Přes ulici hřbitov Woodlawn, rozlehlá dolina hrobů, kde kdysi Poe - Konečná stanice podzemní dráhy
v Bronxu - spousty komunistů v těch končinách.
Která se dala zapsat do večerních mateřských kursů na střední škole pro dospělé v Bronxu - chodila sama pod
Van Cortlandtovou nadzemkou do třídy maluje Naomismus -
Lidské bytosti sedící na trávníku na nějakém Letním táboře Staráme se za vás - za starých časů - světci
s povadlými tvářemi a dlouhými kalhotami, které jim nepadly, ze špitálu -
Nevěsty před Lower East Side s mrňavými ženichy ztracené vlaky nadzemní dráhy letící nad střechami
babylónských bytů v Bronxu -
Smutné malby - ale ona v nich vyjádřila sebe. Její mandolína je pryč, všechny struny jí popraskaly
v hlavě, pokoušela se. Mířila ke Kráse? nebo nějaké dávné Poselství života?
Začala ale Elanor kopat a Elanor měla srdeční vadu přišla nahoru a hodiny se jí vyptávala na Svět Špiónů -
Elanor se zhroutila. Max byl v kanceláři, do noci vedl účty trafikantům.
"Jsem velká žena - já jsem opravdu krásná duše a proto oni (Hitler, Babička, Hearst, Kapitalisti, Franco, Daily
News, dvacátá léta, Mussolini, živé mrtvoly) mě chtějí umlčet - Buba je hlavou pavoučí sítě - "
Kope holky, Edie & Elanor - O půlnoci vzbudila Edie, říká jí, že je špiónka a Elanor že je krysa. Edie celý den
pracovala a nemohla jí to trpět - Organizovala odborový svaz. - A Elanor začala umírat, nahoře v posteli.
Příbuzní pro mne telefonují, je to s ní horší - už jsem byl jediný, kdo zbýval - Jel jsem podzemkou navštívit ji
s Eugenem, jedl zasmrádlou rybu -
Má sestra šeptá do rádia - Louis musí být tady v bytě - jeho matka mu povídá, co má říct - VY LHÁŘI! -
Uvařila jsem svým dvěma dětem - hrála jsem na mandolínu - "
V noci mé probudil slavík/V noci, kdy celý svět ztich/ Ve zlatém měsíčním svitu/zpíval mi z kopců zimavých.
Zpívala ona.
Přimáčkl jsem ji na dveře a křičel "NEKOPEJ ELANOR!" - Civěla na mě - Pohrdání - umřít - neschopná
uvěřit, že má syny tak naivní, tak hloupé - "Elanor je nejhorší špiónka ze všech! Dostává příkazy!"
-" V tomhle pokoji nejsou žádné dráty!" - řvu na ni - poslední pokus, Eugene to poslouchá na posteli co má
dělat, aby unikl téhle fatální Matce -, Louis už s tebou nebydlí kolik let - a Babička je moc stará, nemůže chodit
- "
Potom najednou všichni ožijem - dokonce i já & Gene & Naomi v jednom mytologickém Sousedském pokoji -
štěkáme jeden na druhého v tom Navždy já v saku Kolumbijské univerzity, ona napůl vysvlečená.
Buším jí do hlavy, která vidí Rádia, Jehly, Hitlery celou škálu Halucinací - jako skutečnost - svůj vlastní vesmír
- není cesty, která vede jinam - k té mojí - Není Amerika a dokonce ani svět
Abys šla jako všichni lidé, jako Van Gogh, jako šílená Hannah, je to pořád stejné - ke konečnému osudu Hrom,
Duchové, Blesk!
Viděl jsem tvůj hrob! Ó divná Naomi! Můj vlastní puklý hrob! Šema, Jisroel! - Já jsem Svul Avram ty - ve
smrti?
Tvá poslední noc v temnotě Bronxu - telefonoval jsem - přes špitál tajné policii
která přišla, když jsme ty a já byli sami, ječíš mi do ucha na Elanor - která těžce oddechovala ve své posteli,
zhubla -
A nezapomenu ani na to zaklepání na dveře, na tvůj děs ze špiónů - Zákon přichází, na mou počest Věčnost
vstupuje do pokoje - neoblečená utkáš do koupelny, schováváš se před definitivně heroickým osudem
zíráš mi do očí, zrazená - ti koneční strážníci šílenství mě zachraňují - před tvou nohou namířenou na
Elanořino zlomené srdce,
Tvůj hlas u Edie, která se vrací domů zmořená od Gimbelů k rozbitému rádiu - A Louis potřebuje mizerný
rozvod, chce se brzo oženit - Eugene sní, schovává se na 125. ulici, sepisuje žaloby na černochy, kteří neplatí
za nábytek, obhajuje černošské holky
Protesty z koupelny - říkalas, že jsi zdravá - bereš si bavlněné šaty, střevíce, tenkrát nové, kabelku a výstřižky
z novin - ne - svou počestnost
jak ses marně pokoušela udělat rtěnkou své rty ještě skutečnější, díváš se do zrcadla, chceš vidět, jestli to
Šílenství jsem já nebo vůz plný policajtů
nebo Babička provozující špionáž v osmasedmdesáti letech - Tvá vize - jak Babička přelézá hřbitovní zeď
s rancem politického únosce nebo to, cos viděla na zdech v Bronxu, v růžovém županu o půlnoci, když jsi
vyhlížela z okna na prázdnou parcelu
Ach Rochambeau Avenue - Hřiště Fantómů poslední byt v Bronxu pro špióny - poslední domov pro Elanor či
Naomi, tady ty komunistické sestry prohrály svou revoluci
"No tak - oblečte si kabát, paní - pojďte - Dole máme vůz - chcete s ní zajet k nám na stanici?" Pak ta cesta -
držel jsem Naomi za ruku a její hlavu jsem měl na prsou, jsem vyšší - políbil jsem ji a řekl, že jsem to udělal
pro její dobro - Elanor je nemocná - a Max s tím jeho srdcem - Potřebuje Říkala mi - "Pročs to udělal?" - "Ano,
paní, syn vás bude muset za hodinu opustit - " Ambulance přijela za pár hodin - odvezla ji ve čtyři ráno do
nějaké Bellevue do nočního města - odešla do špitálu navždy. Viděl jsem, jak ji odvážejí - mávala, slzy v očích.
Dva roky, po výletu do Mexika - pusto na ploché rovině u Brentwoodu, pichlavé keře a tráva kolem
neužívaných železničních kolejí vedoucích k blázinci
nová dvacetiposchoďová ústřední budova z cihel ztracená na nesmírných trávnících města bláznů na Long
Islandu - obrovská velkoměsta na měsíci.
Ústav prostírá obří křídla nad cestou k nepatrné černé díře - ke dveřím - vstup rozkrokem -
šel jsem dovnitř - cítil jsem divný pach - znova ty sály - vyjel jsem výtahem nahoru - ke skleněným dveřím
Ženského oddělení - k Naomi - Dvě statné sestry v bílém - Přivedly ji ven, Naomi civěla - a já zalapal po dechu
- Byla po mrtvici
Hrůzně hubená, vychrtlá na kost - stáří dostihlo Naomi - už propuklo v bílých vlasech - plandavé šaty na kostře
- propadlý obličej, stará! uvadlá babská tvář
Jednu ruku má nehybnou - obtíže čtyřicítky & menopauzy odstranil jeden srdeční záchvat, kulhá teď - vrásky -
na hlavě má jizvu po lobotomii ruina, ruka jí klesá dolů ke smrti
Ó ženo na trávníku, s ruskou tváří, tvé dlouhé černé vlasy korunované květy, s mandolínou na kolenou
Komunistická krásko, seď tu provdaná v létě mezi kopretinami, slíbené štěstí na dosah ruky
svatá matko, usmíváš se teď na svou lásku, tvůj svět se narodil znova, nahé děti běhají po louce potečkované
pampeliškami,
cpou se ve švestkové aleji na konci louky a nacházejí srub, kde je bělovlasý černoch zasvěcuje do tajemství
sudu na dešťovou vodu -
požehnaná dcero, přijď do Ameriky, toužím slyšet znova tvůj hlas a vzpomínat na hudbu tvé matky v Písni
Přirozené Fronty -
Ó slavná múzo, kterás mě zrodila z lůna, dala kojenci první mystický život & učila mě řeči a hudbě, z jejíž
bolavé hlavy jsem prvně přijímal Vizi -
Se zmučenou a zbitou lebkou - Jaké šílené halucinace zatracenců mě to ženou z vlastní lebky hledat Věčnost,
dokud nenajdu Mír pro Tebe, Ó Poezie - a pro celý lidský rod nenavštívím Prvopočátek,
Smrt, která je matkou vesmíru! - Teď už zůstaň ve své nahotě navždy, bílé květy ve vlasech, v manželství
uzavřeném někde dál, dál než je nebe - žádná revoluce nesmí zničit toto panenství -
Ó krásná Garbo mé Karmy - všechny fotografie z roku 1920 v Táboře Nicht Gedeiget jsou tu beze změny -se
všemi učitelkami z Newarku - Ani Elanor neodešla, ani Max nečeká na své zjevení - ani Louise nedali do
penze z jeho měšťánky -
Vrať se! Ty ! Naomi! Lebkou po tobě! Vyzáblá nesmrtelnosti a revoluce přijď - malá zlomená žena - popelavé
oči nemocničních stěn, šeď sálů na kůži -
"Nejsi fizl?" Seděl jsem u stolu hořkosti, oči plné slz - "Kdo jsi? Neposlal tě Louis? - Ty dráty -"
v jejích vlasech, když se tloukla do hlavy - "Já nejsem zlá holka - nezabíjej mě! - Slyším strop - vychovala
jsem dvě děti -"
Je to dva roky, co jsem tam byl - dal jsem se do pláče - civěla na mě - ošetřovatelka na okamžik přerušila
návštěvu - šel jsem schovat do koupelny, opřel se o bílou zeď toalety
"Hrůza" plakal jsem - znova ji vidět - "Hrůza" - jako by už byla mrtvá pod tou pohřební hnilobou - "Hrůza!"
Vrátil jsem se, křičela ještě víc - odvedli ji - "Ty nejsi Allen -" pozoroval jsem její tvář - ale přešla kolem
mne, nepodívala se -
Otevřeli dveře na sál - prošla jimi, neohlédla se, pojednou klidná - vykoukla jsem - vypadala staře - na
pokraji hrobu - "Všechna ta hrůza!"
A zase uplynul rok, odešel jsem z New Yorku - na Západním Pobřeží v domku v Berkeley jsem snil o její duši
- v jaké formě dlela v tomto těle během života, popelavá či maniacká, už je tam, kde není žádná radost
blízká své smrti - s očima - vyla to ve své formě má vlastní láska, ta Naomi, stále ještě má matka na této zemi
- poslal jsem jí dlouhý dopis & psal jsem hymny na šílence - Dílo milosrdného Pána Poezie
který působí, že zlomená tráva se zazelená nebo že ze skály vyraší tráva - nebo že Slunce je věrné zemi -
Slunce všech slunečnic a dnů na zářivých železných mostech - které svítí na staré špitály - stejně jako na můj
dvůr -
Jednou večer jsem se vrátil ze San Franciska, Orlovsky u mne v pokoji - Whalen ve svém křesle plném pohody
- telegram od Gena, Naomi zemřela -
Venku jsem sklonil hlavu k zemi pod keře u garáže - věděl jsem, že je jí líp -
konečně - ne tak opuštěná, aby hleděla na Zemi sama - 2 roky samoty - nikoho, na prahu šedesátky stará žena
lebek - kdysi dlouhovlasá Naomi z bible -
nebo Ruth, která plakala v Americe - Rebeka zestárlá v Newarku - David vzpomínající na svou Harfu, dnes je
právníkem na Yaleu
nebo Svul Avrum - Israel Abraham - já sám - abych zpíval v pustině k Bohu - Ó Elohim! - tak až do konce -
dva dny po její smrti jsem od ní dostal dopis -
Opět ta Podivná Proroctví! Psala - "Klíč je na okně, klíč je na okně, tam, co svítí slunce - Mám ten klíč -
Ožeň se, Allene, přestaň brát drogy - klíč je v okně mezi mřížemi, tam co svítí slunce.
Líbá Tě Tvá matka"
kteráž jest Naomi -
HYMMNNUS
Ve světě který On stvořil podle své vůle Požehnané Pochválené
Velebené Blahoslavené Chvalořečené, Jméno Svatého Jediného On je Požehnaný!
V domě v Newarku On je Požehnaný! V blázinci On je Požehnaný! V domě Smrti On je Požehnaný!
Požehnaný buď On v homosexualitě! Požehnaný buď On v Paranoi! Požehnaný buď On ve velkém městě!
Požehnaný buď On v Knize!
Požehnaný buď On který přebývá ve stínu! Požehnaný buď On! Požehnaný buď On!
Požehnaná buď ty Naomi v slzách! Požehnaná buď ty Naomi v hrůzách! Požehnaná Požehnaná Požehnaná
v nemoci!
Požehnaná buď ty Naomi ve Špitálech! Požehnaná buď ty Naomi v samotě! Požehnaný buď tvůj triumf!
Požehnány buďte tvé mříže! Požehnaná buď osamělost tvých posledních let!
Požehnaný buď tvůj pád! Požehnaná buď tvá mrtvice!Požehnáno buď tvoje uzavřené oko! Požehnaná buď
vychrtlost tvých tváří! Požehnaná tvoje povadlá stehna!
Požehnaná buď Ty Naomi ve Smrti! Požehnaná buď Smrt! Požehnaná buď Smrt!
Požehnaný buď On Který odvádí všechen zármutek do Nebe! Požehnaný buď On na konci!
Požehnaný buď On který staví Nebe v Temnotě! Požehnaný Požehnaný Požehnaný buď On! Požehnaný buď
On! Požehnaná buď Smrt Nás všech!

III/

Kéž bych byl nezapomněl na začátek, kdy pila laciné sodovky v newarských márnicích
kéž bych ji viděl plačící na šedých stolech v dlouhých nemocničních sálech jejího vesmíru
kéž bych byl poznal ty podivné představy o Hitlerovi za dveřmi, dráty v její hlavě, tři silné jehly
vražené do jejích zad, hlasy na stropě celých třicet let ječící ohavné dávné refrény
kéž bych byl viděl ty časové skoky, krachy paměti, rachot válek, burácení a ticho strašlivého elektrického šoku
kéž bych ji viděl, jak maluje neumělé obrázky Nadzemky uhánějící nad střechami Bronxu
bratři jí zemřeli v Riverside nebo v Rusku, osamělá píše poslední dopis na Long Islandu - a její obraz ve
slunečním světle na okně
"Klíč je na okně, tam, co svítí slunce, mezi mřížemi, klíč je tam, co svítí slunce,"
kéž bych byl náhodou přišel do té temné noci na železné posteli, když slunce na Long Islandu zapadlo
a nesmírný Atlantik bouří venku velkou výzvu Jsoucna k příslušnici svého vlastního rodu
aby se vrátila zpátky z Přízračného snu - rozpolcená bytost - s hlavou uloženou na nemocničním polštáři aby
zemřela -
v jediném posledním pohledu - celá Země jedno nepomíjivé světlo ve známém zatmění - není slz pro tuto vizi
Ale aby klíč mohl zůstat - na okně klíč tam, co svítí slunce - pro živé - kteří mohou vzít
ten skrojek světla do ruky - a zavřít dveře - a ohlédnout se a spatřit
Stvoření, které se třpytí zpět k témuž hrobu, velkému jako vesmír, velkému jako tikot nemocničních hodin nad
klenutým obloukem bílých dveří -

IV/

Ó matko
co jsem vynechal
Ó matko
co jsem zapomněl
Ó matko
sbohem
s vysokou černou botou
sbohem
s komunistickou stranou a puštěnou punčochou
sbohem
s šesti tmavými chloupky kolem bradavky
sbohem
se starými šaty a dlouhým černým plnovousem kolem vagíny
sbohem
s visícím břichem
se strachem před Hitlerem
s ústy špatných povídek
s prsty zazobaných patersonských verand
s břichem stávek a továrních komínů
s bradou Trockého a Španělské války
s hlasem zpívajícím pro zoufalé uštvané dělníky
s nosem pro mizerné mzdy plným smradu z newarské láčené zeleniny
s očima
s očima Ruska
s očima bez peněz
s očima falešné Cíny s očima lety Elanor
s očima hladovějící Indie s očima močícíma v parku
s očima hroutící se Ameriky
s očima toho že ses nenaučila na piano
s očima příbuzných v Kalifornii
s očima Ma Raineowé umírající v sanitce
s očima Československa přepadeného roboty
s očima chodícíma do večerních kursů kreslení v Bronzu
s očima zabijácké Babičku kterou vidíš na požárním žebříku
s očima donaha prchající z bytu a kvílející Chodbou s očima odvedenýma policajty do ambulance
s očima přikurtovanýma na operační stůl s očima s oďnatým pankreasem
s očima operace slepého střeva
s očima potratu
s očima vybraných vaječníků
s očima šoku
s očima lobotomie
s očima rozvodu
s očima mrtvice
s očima samoty
s tvýma očima
s tvýma očima
se Smrtí plnou Květin

V/

Krá krá krá křičí vrány v bílém slunci nad náhrobními
kameny na Long Islandu '
Pane Pane Pane Naomi půl mého života tam dole pod tou trávou a můj vlastní stejné jako její
krá krá krá mé oko bud pohřbeno v téže Prsti kde stojím v Andělu
Pane Pane velké Oko zírající na Všechno a pohybující se v temném mraku
krá krá podivný nářek Bytostí mrštěných do nebe nad rozkymácené stromy
Pane Pane Ó Drtiči obřích Zásvětí můj hlas v bezbřehé pláni Šeólu
Krá krá volání Času zbaveného nohou a břicha v okamžiku vesmíru
Pane Pane ozvěna na nebi vítr v servaném listí řev paměti
krá krá všechna ta léta mé narození nějaký sen krá krá New York autobus rozbitá bota obrovská střední škola
krá krá všechny vize Pána
Pane Pane Pane krá krá Pane Pane Pane krá krá krá Pane
 
 
Paříž, prosinec 1957 - New York, 1959
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.9 (18 hlasů)