„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Životopis trochu jinak

ÚVODEM
 
Tato kniha je výpovědí o životě a díle Bohumila Hrabala. Vyplývá z našeho dlouholetého přátelství a podrobné znalosti všech jeho prací.
Udělal jsem již v roce 1979 a 1980 dva pokusy zachytit spisovatelovy osudy, postupy a metody jeho tvůrčí činnosti. Ty mně umožnily, abych přistoupil k určité syntéze, jež byla obohacena o nová fakta, rozhovory a řadu dosud neznámých Hrabalových prvotin a současných rukopisných děl.
Chci přispět touto prací, jež je zatím první svého druhu, k poznání autorova života a tvorby, která od svých začátků vzbuzuje u některých čtenářů obdiv, u jiných ostré odmítnutí. Tak je tomu ostatně vždy. Kdo razí nové cesty, musí překonávat překážky, odpor i nenávist.
Pokusil jsem se postihnout jeho osobnost v základních historických konturách lidských i tvůrčích a podtrhnout ono dnes tolik potřebné "vědomí souvislostí", kontinuitu tvorby, myšlení a hodnot, bez níž nemůžeme autora ani pochopit, ani zařadit.
Prof. PHDr. Jaroslav Kladiva, DrSc.
 
Život Bohumila Hrabala začal se rozvíjet dramaticky již v prenatálním období. Půl roku před jeho narozením se udála tato příhoda: "Jednu nedělu přišla Mařa dom a řekla rodičům, že bude mít děcko a že ten její ju nechce. Prchlivý děd Tomáš vyrval z almary flintu a pak hnal Mařu na dvůr a tam křičel: Klekni si, já tě zestřelim! Babička Kateřina nalila fazulkovó polívku, vyšla na dvůr a řekla: Nechte teho a pote jezt, nebo to vystydne!" vyprávěla s velkým smíchem sestřenka zapisovatele…
Kateřina Kiliánová rozuzlila po svém situaci, která se zdála být hrozivou… Její dceři Marii se narodil na jaře roku 1914 syn. Dostal jméno Bohumil… Stalo se tak v sobotu 28. Března 1914 v Brně-Židenicích. Podle církevního kalendáře bylo svatého Jana Kapistrána. Od půlnoci vládla na nebeské sféře planeta Merkur…
Ústřední meteorologická stanice pro Čechy, Moravu a Slezsko předpovídal počasí proměnlivého charakteru: Střídavě zamračeno, později pošmourna ubývá, neurčito, chladno a severozápadní čilé větry…
Císař německý Vilém se setkal v Miramare s arciknížetem Františkem Ferdinandem, aby osobně dohlédl na Habsburky… Sportovní rubriky oznamovaly radostnou zprávu, že S. K. Slavia porazila v odvetném zápase Teplizer F. C. 1903 v poměru 2 : 0. V neděli 29. Března hrála S. K. Slavia v Brně s moravskou Slávií… Národní politika ve svém odpoledním vydání 28. Března 1914 uvádí zprávu s titulkem "Ředitel učitelského semináře byl ztýrán chovanci"… Pražský ilustrovaný zpravodaj Kurýr psal o návštěvě slepých skautů v umělecké galerii v Londýně…
Bohumil Hrabal se narodil v bytě svého dědečka Tomáše Kiliána a jeho ženy Kateřiny, rozené Bartlové… Pečovali o malého Bohumila s láskou. Byli to prostí a osobití lidé… Když se brali koncem minulého století, babička vlastnila jako osobní majetek budík a děd půllitr… Kiliánové byli francouzského původu. Jejich praděd utrpěl vážné zranění v bitvě u Slavkova. Byl ošetřen moravskými selkami. K Napoleonovým vojskům už se nevrátil. Zůstal na Moravě… Tomáš Kilián se rád oblékal, podobně jako jeho manželka. Dovedl šikovně stříhat látky u firmy Heinrich Pisco, takže si každým rokem vystříhal na několik obleků… Jeho typickým povahovým rysem byla překypující energie, činorodost, pohyblivost a nestálost… Často hrál karty v hospodách a vesele popíjel… Kateřina Kiliánová, když si její muž vyrazil s Květinou v klopě za zábavou, spěchala s uzlem pro trávu, nastříhala větvičky pro kozu… Bohumil Hrabal byl vychován babičkou v prvních třech letech svého života. Ale tím to neskončilo… Od chvíle, kdy Bohumil Hrabal opustil kočárek, byl obklopen vším… Žil převážně v pokoji… Bohumil se díval okny pokoje na pole, měl před sebou velký prostor… Kuchyň příliš nemiloval… K domku patřila zahrádka… Babička nosila květiny vždy s modlitební knížkou… a děd Tomáš si je dával do klopy svých parádních obleků… Bohumila upoutal především pokoj… Bylo z něj daleko vidět… stahovací lampa… dvě postele… Nad postelemi uprostřed dotýkajících se pelestí visely pendlovky… všichni, kdo je slyšeli, zmlkli a trvalo chvíli, než se vzpamatovali z toho krásného zvuku… A tak není divu, že Bohumil Hrabal měl dojem, že první léta svého života prožil v kapli… U jedné zdi pokoje byl dědův lovecký věšák s parůžky a kančími zuby… lovecké pušky a klobouk… vycpaná ulovená zvířata a ptáci. Jejich zděšené obličeje vypadaly, jako by ti tvorové byli vycpáni zaživa… Babička Kiliánová ukazovala s oblibou Bohumila… Ale běda tomu, kdo chtěl pochovat Bohumila v náručí… Ještě urputněji odmítal fotografování… Chlapec se bál, že ho čočka fotoaparátu zastřelí… upustil vázu zcela nepředvídaně na cement dvorečku… Hrabal byl od dětství nadán vynikajícím pozorovacím talentem. Nic mu neušlo. Brzy začal vnímat. Bohumil se díval na vojáky, když šli na cvičení… omývali si propocené hlavy u pump na kopci… kráčely též často pohřební průvody… Bohumil litoval koně, jež courali břichem po zemi… ty smutkem rozbité, rozplihlé tváře… Bohumilovi strýcové a tety, většinou tkalcovští dělníci… napekli řízky, koupili soudek starobrněnského piva a se svými nejbližšími, kteří je navštívili, se vesele bavili… cítili se mezi sebou spokojení… Babička Kiliánová se pro Bohumila stala bytostí přímo sakrální… Podstatné na tom bylo, že nejen babička a děd, ale i všichni kluci z ulice Bohumila považovali za svého. Byl zde v řádu ulice, a tím byl také v tomto prostředí naprosto identický.
Hrabal žil od svých tří let v pivovaře v Polné, kam se odstěhovala jeho matka po sňatku s Františkem Hrabalem… Hrabalova první vzpomínka na Polnou je spjata s pivní lahví, jež měla patentní uzávěr. Rozbil ji a pořezal si ruku. Sešíval mu ji doktor Michálek, lékař, který kdysi ohledal mrtvolu zavražděné Anežky Hrůzové… Deputátní byt manželů Hrabalových byl temný a stále zůstával v hlubokém stínu… Bohumilovi se stýskalo po slunném pokoji v Židenicích. Doma se nezdržoval. Běhal většinou venku a velmi rád se procházel městečkem… V Polné doprovázel pohřby na hřbitov a pak se vracel s hudbou do hospody, kde muzikanti začali hrát veselé písně na pohřební hostině… Chlapec se posadil mezi hudebníky a upíjel ze skleniček kořalku. Vracel se potom domů přiopilí. Poprvé se tak stalo, když mu byly čtyři roky. V Polné se zdálo, že chlapec patří všem… Byl stále na ulici, ale vždy odděleně od ostatních dětí. Zde přišel na nápad chodit v červeném kabátku se zlatými knoflíky. Na hlavě měl klobouk s peřím… Tvrďák byl chlapci veliký, ale zato dobře působil… ta červeň a chochol z kohoutího peří se míhaly stále městečkem… Chlapec byl tehdy spíš zábavou… Nestal se součástí klukovské party…
Hrabal o tom řekl… "Chodil jsem na návštěvy, kam jsem chtěl, mluvil jsem, co mě napadlo a dobře jsem viděl a věděl, že úloha augusta není sice moje, ale že v tom kostýmu jsem zas v městečku jednička."… "a tak jsem byl já něco jako monstrum, tele se dvěma hlavami…" řekl mi Bohumil Hrabal na vrcholu své slávy… Tehdy ale šlo o mnohem víc, Hrabal rozvíjel svůj pozorovací talent již ve svém předškolním věku a všechno vstřebával do své paměti. Jeho smysly byly stále nastraženy k věcem a k lidskému hovoru. Přestože se mohl vyžít svým způsobem v Polné, zastesklo se mu někdy po babičce… Potom se na čas uklidnil. V Polné měli Bohumila rádi. Stále každého zdravil. Najednou se zdálo, že ho začalo všechno bavit. Dokonce se v Polné dvakrát topil. Pokaždé do bezvědomí… V těchto obdobích mu nebyl žádný strom dost vysoký. Často sletěl dolů a zůstal ležet v bezvědomí. Jen náhodou se neutopil, nezabil pádem ze stromu a jako zázrakem zůstal zdráv, když si hrál na silnici a přejel přes něj kůň tažený splašenými koňmi… Těšil se na vysoké horečky při angínách a chřipkách… Najednou se rozběhl po cestě a pak na ni dopadl plnou vahou tak, jako by se snažil zadřít písek a hlínu pod kůži, aby s nimi splynul… Hrabal si zapamatoval po celý život konec války a zrod samostatného Československa… Český národ získal po staletích opět samostatnost… Tehdy přestaly platit drobné rakouské mince… Obchodníci vyhazovali na náměstí plné hrsti šesťáků. Bohumil je sbíral a nemohl pochopit , co se to vlastně děje…
Jeho rodiče se přestěhovali po válce z Polné do nemburského pivovaru. Zde začal chodit v roce 1920 do obecné školy. Odvedl ho tam dědeček Tomáš Kilián. Sám chlapce ustrojil a do klopy kabátu mu dal velkou květinu. To byl dědův styl. Bez kytky v klopě nevycházel z domu… A tak Bohumil procházel do školy kolem různých obchodů a pozoroval jejich majitele. V Nymburce se mu dlouho nelíbilo. V Polné byl hned mezi lidmi, jimiž byl laskán a oslovován. Nic na světě mu ovšem nemohlo nahradit židenice. Trávil svůj čas zprvu převážně v bytě jako jeho bratr Slávek, který už ve svém dětství dovedl vytvářet atmosféru družnosti a dobré pohody… s každým, kdo přišel, pohovořil, uměl pohostit pivem a likérem… později začal s Bohumilem pěstovat holuby. Oblíbil si poštovní holuby a Bohumil se věnoval polským rysům. Bohumilovým kamarádem byl zprvu Venda, syn domovníka, ale většinu času trávil sám, v polích a na Zálabí… Stále se mu zdálo, že bude odněkud zastřelen. Hrabalův pocit, že na něho někdo míří z čočky fotografického aparátu, nebo kdosi z úzkých nymburských ulic… Bohumil se časem spřátelil s několika kamarády, z nichž k němu přilnul zvláště Lízal, který často propadal. Opakoval třídu za třídou, až nakonec vyšel z páté obecné… Vedl s Bohumilem pomatené řeči. Lízal měl vysedlé zuby a oči se mu protáčely nazpátek, jako by se chystal omdlít… Lízalovi rodiče bydleli ve velkých maštalích s ostatní nymburskou chudinou, kde podlaha byla pokreslená křídou a rozdělena na čtyři imaginární místnosti… rodiny zde žily a respektovaly ty pomyslné zdi… V poslední třídě obecné školy se stal Bohumilovým kamarádem Fanča Šafařík. Bohoušek byl v té době ještě blonďák (šimlatej), kdežto Fanča brunet, účesy měli do ofinky, jak to nosila Lya de Putti… Když se Bohumil naučil číst, tak četl… Z Ledajáčka Ledaják, pak Nepochopen… Tehdy si Bohumil ještě neuvědomil, že nepochopen je i on sám a mnoho jiných dětí… Mezi prvními knihami si oblíbil dílo Karla Tůmy Z českých mlýnů a příběhy Divokého Billyho, Buffalo Billa… Jejich vnitřní morálka a noblesa mu vnucovaly představu zlatého věku… nutnost bojovat za spravedlnost a víra ve svobodu a nezbytnost bojovat za tyto hodnoty i za cenu smrti… Bohumil se každým rokem těšil na prázdniny, které měl možnost prožít v Židenicích… zde v podstatě objevil základní motivy, jež později uplatnil… pohřby, jídlo a hodování, sluneční dny a prosluněné pokoje, dětské hry a mumraje. Dětské karnevaly pořádané spontánně jeho židenickými kamarády, měly pro něho zvláštní kouzlo… V Nymburce kradl zelí a kapustu z cizích zahrad… s pláčem k matce volal: "Maminko, proč nejsme chudí?" Přitahoval ho brněnský slang ovlivněný do roku 1945 němčinou. S Němci, kteří pak byli odsunuti, odešel žargon i slang… Sám začal hrát fotbal… byl dvakrát raněn. Jednou si zlomil ruku v lokti a podruhé klíční kost. Pak přestal hrát a věnoval se zahradničení… Pobyt v nymburském pivovaru ho neuspokojoval. Nevyplýval zde z prostředí jako v Židenicích. Musel se do něj teprve dostat. To se mu podařilo později. V době, kdy se zamiloval do pivovaru a do maštalí… do železničního mostu, kde se spouštěl do pilíře a čekal, až nad ním přehřímají vlaky… vychutnával ticho, jen voda hučela a vířila za pilířem… Náruživě se koupal, skákal na plující kry… všichni o něm mluvili a mnozí ho obdivovali… jeho výstřednosti byly vždy velmi riskantní… Sledoval všechno, co vonělo lidskou prací, jež měla v sobě něco tanečního, něco z divadla nebo velké přehlídky… jitřilo to jeho obrazotvornost. V okolí Nymburka viděl jen samou rovinu a velkou báň nad hlavou… velké větve stromů, jež tvořily kolem pivovaru krunýř z větví a kmenů… V roce 1924 se objevil v pivovaru strýc Pepin a když něco vykládal, díval se vysoko nad sebe, jako by viděl něco na stropě pokoje nebo na obloze, co ho uvádělo v nadšení. Měli ho rádi a Bohumila fascinoval jeho strýc osobitým projevem, kterým Pepin pomáhal lidem najít zasypané studny smíchu… Bohumil sedával rád v šenku nebo v kuchyni hospod soustředěně vnímal hovory a jejich útržky… Jen díky všem těchto okolnostem vydržel sedět ve škole… Nakonec si ale řekl, že i ve škole bude jedničkou. Vyvedl vždy z nudy něco, co přivedlo spolužáky i učitele z míry. Měl v dolíku pivovaru dřevěnou boudu, kde byla i kamínka. Tam si neustále topil. Býval při udržování ohně velmi soustředěn. Netrpěl, aby ho někdo vyrušoval… O filipojakubské noci běhal s hořícími košťaty až do úplného vyčerpání… Bouda, ve které přebýval, byla bez oken… Mohl si dělat, co chtěl. Byl zde raději než v pokoji pivovarského bytu, který si tehdy ošklivil… Uslyšel, jak ve vinné révě pod okny zamňoukalo koťátko. Najednou byl něžný… dostalo jméno Serpentýn podle americké grotesky Serpentýn zedníkem. Hrabalův ráj nebyl nikdy vnitřní, i když rád snil a přemýšlel. Jakmile se vracel domů, konec tajemství, konec vydávání se, konec propojenosti a konec dojetí… škola a domov podobaly se vždy vlaku, který z oslepující krajiny zasunul okna do tmy… získal pověst rabiáta… rozbil dvoje housle… bylo o něm známo, že pije černou kávu s octem a zapíjí své oblíbené makové buchty velkým množstvím piva… brouzdal se v mokřinách i ve vodě. Opaloval se, když bylo na to počasí, od svátku svatého Matěje… ve škole pomočil rozpálené kamna a učitelka i žáci zůstali v páchnoucí třídě, zatímco on za trest na čerstvé chodbě… pomazal velkým zabláceným koštětem auto. Šofér ho chytil a zbil ho. V té době se v nepřítomnosti rodičů opil se svým bratrem Slávkem ajrkoňákem… začali střílet otcovou vojenskou pistolí z oken pivovaru. Bohumil měl již od mládí dojem, že když je opilý, je vždy jednička. Snad také proto se pak odhodlal k činům, k nimž by jinak nenašel sdostatek odvahy… Usekl spolužáku Čudlovi špičky prstů. Udělal to však Hobl, Bohumil mu držel ruce… Špatné vysvědčení, výroky některých občanů ho děsily… Ustrašené dítě, ktré doplakalo a bálo se jít domů. Ale jeho chování nikdy nebylo hrubé, grázlovské a zlé. Byl často vzpurný a nasupený… V Brně studoval jeden rok primu a měl šest nedostatečných a zákonné mravy… V nymburské reálce totálně propadl až v kvartě… V septimě měl zákonné mravy a prospěch celkem nevalný… Hrabalův vývoj nutno chápat ve všech těchto životních souvislostech a peripetiích. Poznáním jeho osobnosti pochopíme i mnohé z jeho díla. Dětství a mládí nám umožní odhalit četná tajemství jeho tvorby. Pro něho se stalo období raného mládí závažnou etapou života a mírou všech věcí. Z této skutečnosti autor vychází a k ní se stále vrací. Je to nevysychající pramen citu, inspirace a významný impuls k jeho tvůrčí aktivitě. A nelze přitom pominout ani dětskou hravost, jež je jedním z podstatných znaků umění. Platí to všeobecně: u Hrabala má však hravost význam primární.
A tak druhá polovina třicátých let, kromě studia práv, mu dal četné umělecké a filozofické podněty, které Hrabal domyslel, pochopil a ověřil si až později v životě a praxi… Tehdy začal využívat plně možnosti, jež mu skýtalo prostředí rodiny… v jednom ze tří pokojů mohl Hrabal soustředěně pracovat… Je pozoruhodné, že během středoškolských studií, která skončil ve dvaceti letech, neprojevil se jeho literární talent… Hrál talentovaně na klavír a na trumpetu… když zvážněl první láskou, přehrával si na klavír skladby Bachovy, Beethovenovy, Debussyho… Náruživě poslouchal gramofonové desky s jejich díly… Hudební skladatelé mu řekli víc o něm samém, než on sám o sobě věděl… Bylo to něco těžko definovatelného, něco metafyzického, vyjádřitelného jen tóny… Poznal, že hudba je schopna proniknout do mezních situací, do nálady, lásky i umírání. Lze jí vyjádřit i světový názor, zrovna tak jako knihou nebo obrazem… nejsilnější místa z Wagnerovy opery Tristian a Isolda vypovídají svou podstatou o tom, co se v literatuře nazývá eroticko-sexuálním polozením v krásném… V Mahlerových symfoniích ho upoutal nesmírný příval citu, který lze v umění vyjádřit jen hudbou… Bohumil Hrabal věnoval mimořádnou pozornost historii výtvarného umění. Projel na kole nejen Československem, ale i Německem… Každý obraz jako by byl duchovním portrétem autora… prostudoval četná díla filozofická… Neutkvěl jen v myšlenkovém a kulturním povědomí evropském… častěji se vracel k Schopenhauerovi… hlavně J. Joyce se stal středem jeho zájmu… Z Angličanů dal mu nejvíc T. S. Eliot. Stranou jeho pozornosti nezůstaly ani literárně teoterické práce. Přičtěme prvořadý význam filmu, zejména klasické grotesky… kterak smíchem koncentrovaným na malé ploše v nevelkých časových úsecích, což mu připomínalo technická kouzla jeho oblíbených fotbalistů, artistické produkce v cirkuse… Ch. S. Chaplin mu pomáhal překonávat každodenní bolesti a smutky… Hrabal tak navázal na novátorské práce literatury… Mezi jeho nejlepší autory patří J. Hašek a německy píšící spisovatel F. Kafka z Prahy. Přátelství s Karlem Maryskem od druhé poloviny třicátých let znamenalo další rozšíření Hrabalových literárních zájmů… Oba nosili zelené barety a protestovali, jak jen mohli. Na veřejnosti, na úřadech, v hospodách - zkrátka všude tam, kde se zrovna objevili. Bohumil si nechal ostříhat vlasy dohola, jak se říká z dišperace, jako surrealista si jindy nechal obarvit vlasy na zeleno a šel do opery… Bohumil Hrabal se procházel po Nymburce bos v parádní železničářské uniformě výpravčího… Kamarádil s nymburským akademickým malířem a básníkem A. Frýdlem. Který mu přinesl Immanuela Kanta. Naučil ho také "vodění za obrazy"… Probrali spolu impresionismus, kubismus a surrealismus. Bohumil četl v němčině a učil se francouzsky, aby mohl studovat v originále výtvarné směry, jejichž kolébkou se stala Paříž. Brzy pochopil mimořádný význam lidovosti a folklóru. Od Joycea se Hrabal naučil chápat a vytvářet literární umělecké dílo jako Gesamtkunstwerk . Mezi jeho četbu patřily některé zvláštnosti, jež se pak objevují v jeho prózách, montážích a kolážích. Mystérium šachového umění mu prozrazovalo mnoho tajemství lidského života… shromažďoval materiály, jež doplňovaly jeho životní zkušenosti a dávaly impulsy pro jeho fantazii, staly se důležitými kostkami v jeho básnických hrách… Hrabalův mohutný intelektuální rozmach byl zbržděn a narušen uzavřením českých vysokých škol v listopadu 1939… Zprvu nastoupil u notáře JUDr. Josefa Možuty jako úředník. Potom odešel studovat Eckertovu obchodní školu v Praze… když prošel dopraváckým kurzem Hradci Králové, stal se po zkouškách záškolákem v Dobrovicích a nakonec se stal výpravčím v Kostomlatech. V kurzech na výpravčího propadl ve všech testech. Vždycky když měl vyplnit úřední listinu nebo cokoliv podobného, čemu nepřikládal nikdy žádný význam, zkazil to… Hrabal vedl komisi k trati. Poklekl před kolejnici a řekl: "Vlak číslo 804 projel právě Kamenným Zbožím!" Všichni byli zaraženi. Inspektor se ptal, kde se to naučil. Odpověděl, že to pochytil z amerických filmů… Inspektor, který ho zkoušel, usoudil, že z něho bude dobrý výpravčí, neboť je opatrný na uniformu… Jako výpravčí se osvědčil… Ke konci války zpozdil ostře sledované vlak. Dvacet vagónů střeliva vyletělo do povětří mezi Ostrou, Stratovem a Rozkoší. Nacisté ho chtělo poslat před stanný soud. Pro všeobecný zmatek, který vládl na jaře 1945, k tomu nedošlo. Hrabal neustal ve své literární činnosti ani za války. Zúčastnil se kulturní aktivity v Nymburku, a tak jako jeho přátelé a mnozí jiní se zasloužil o čilý ruch v tomto městě… Hráli dobré divadelní kusy v moderní režii. Prolínaly se tam všechny až dosud známé umělecké směry… Hrabal měl zprvu z divadla hrůzu… režisér Kotouč přesvědčil Bohumila, že musí hrát Dona Juana ve hře Milovat není jen míti rád… Překonal se… Ještě dnes se mu o tom zdá… Režiséři organizovali také teoretické besedy a různá školení… V létě 1945 napsali s Karlem Maryskem Manifest poetismu… Bohužel se zachovaly jen zlomky rozsáhlé korespondence mezi nimi. Náporu času a jiných úkladů odolal jeden z Maryskových dopisů, který byl přilepen na šmirglpapír… Hrabal vstoupil do KSČ po válce. Setrval v jejich řadách sotva rok… V roce 1946 dostudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Stal se doktorem práv, ale rozhodl se okusit opět obyčejný život. Začal jako pojišťovací agent v Živnostenském fondu, později pracoval jako obchodní cestující firmy Karel Harry Klofanda. Zjara byl přidělen na pět měsíců k dělostřelcům. Žádné hodnosti vzhledem k svým obvyklým životním zádrhelům nedosáhl. K navrhovanému povýšení nedošlo, protože ztratil pušku. Dostal hrůzu z toho, jak dosud žil. Cítil se odtržen od skutečného života, i když ho předtím německá okupace několikrát vytrhla z idylického prostředí pivovaru… Rozhodl se žít jako většina prostých lidí. Znamenalo to pro něho osvobození a možnost vytvářet si vlastní životní styl, poetiku a poezii. Opustil svůj pokoj s kachlovými kamny, ve kterých zatápěla služka. Vzdal se vybraných jídel a stal se pojišťovákem ve středních Čechách… Hrabal se vždycky zpotil… Lhal a vodil za nos, aniž by to měl v úmyslu… chtěl se tak zbavit plachosti, zamlklosti a pasivity při jednání s lidmi a chtěl se naučit být drsný. Brzy zjistil, že každý člověk má své vrozené vlastnosti už od narození. Získával však nové podněty a zkušenosti, které od roku 1947 se objevují v jeho náčrtcích nebo prvních variantách. V té době prodával už kartáče a hřebínky, rovnače nosů, dětskou galanterii, drogistické zboží a hračky firmy K. H. Klofanda. Tato firma byla v roce 1948 znárodněna. Pracoval nějaký čas v kanceláři, ale to bylo to nejhorší, co se mu mohlo přihodit… nezbývalo nic jiného, než se přihlásit na brigádu v kladenských hutích… Bydlel v Praze v různých podnájmech na Starém Městě, především na Staroměstském náměstí a v Jáchymově ulici. Na Kladně přebýval krátký čas v ubikaci ve Dříni. Koncem roku se mu podařilo získat byt v Praze - Libni, ------na Hrázi č. 24… Tento byt a celý dům patřil paní Fialové. Byl to vlastně další podnájem, ale vzhledem k tomu, že Hrabal jako jediný ho učinil obyvatelným a jako málokdo byl schopen v těchto minimálních podmínkách žít, fakticky patřil jemu… Každému mužskému se tam v Libni Na Hrázi č. 24 říkalo pane Fiala, takže i Bohumil Hrabal byl na ulici oslovován pane Fiala, protože domu č. 24 se říkalo u Fialů a děti každého muže z tohoto domu včetně nového nájemníka oslovovaly pane Fialo! Hrabal byl nadšen svým obydlím. Měl svůj vlastní pokoj, který ani nezamykal, aby tím jeho styk s činžákem a ulicí byl naprosto bezprostřední… Lidé k němu chodili do pokoje, který byl veřejný jako výčep… Hrabal byl na Hrázi velice šťasten a měl pocit, že už svým životem a jeho stylem píše velký román. Lidé přicházeli a umazávali ho. Často se u něj scházela společnost výtvarníků a básníků. Vedly se překotné debaty, pilo pivo, a jakmile byly peníze, i kořalky… Když se slavily takzvané "svatby v domě", vypilo se vždy nejméně šest konví piva. Hrabal se předtím vypravil na obvodní národní výbor, aby si poznamenal datum další svatby… Pití alkoholu mělo v jeho případě celou řadu příčin. Umožňovalo setřást aspoň na chvilku vše, co ho tísnilo, různé komplexy, outsiderství, obavy a strach. Rozjařenost přináší nápady, nálada se všeobecně lepší. Hrabal při takovéto příležitosti je vždy jednička, je středem pozornosti. Důležité je to, co následuje druhý den, když je na dně svých sil. Kocovina je nejen ubíjející a depresivní stav, ale má i v sobě něco pozitivního. Hrabal v takových okamžicích přichází na myšlenky, na které se bál myslet, když byl střízlivý. Po kocovině se vždycky dostane o kousek dál. V naprosté duševní a tělesné zbědovanosti si klade otázku, kterou slyšel od své matky po celou dobu školní docházky: Co z tebe bude? Jeho psaní se stalo z velké míry obranou proti těmto stavům po opilosti, proti nudě a sebevraždě, kdy utíká sám před sebou a od sebe. Hrabal se psaním léčí. Sám říká, že je to utíkání z řádku na řádek, někdy neví, co napsal, pořád sleduje nějakou myšlenku, která je před ním, a chce ji dohonit, ale ona ho stále předbíhá… Probíhá maniakálními okruhy, prožívá a píše knihy, z nichž žádná se nepodobá té předchozí… Na šikmé střeše tam na Hrázi č. 24 často psal. Nejraději tam pobýval za pěkného počasí… Věz, že čokoláda Ego chutná výborně… Zařízení Hrabalova bytu bylo unikátní… Místo záclon visela na hřebíku deka. Kmen rozežraný od divokých včel… Byl na svůj byt pyšný, svým způsobem se podobal jeho duši. Vytvořil si přímo sakrální vztah… Nemohl se nikdy nasytit poezie… procházel Libní ve dne i v noci… Zaujal ho viadukt přes Rokytku, kde vedlejší tratě, v kouři a mlze jako by ubíhaly někam velmi daleko, nejspíš do snu… Navštěvoval všechny hospody… Obdivoval mohutně vystupující panoráma nemocnice na Bulovce. Libeň byla tehdy velkým parkem rozhozeným po kopcích a stráních. Uchvacovala ho říčka Rokytka… Sousedé ho měli rádi a říkali mu Bohoušku… Zde napsal většinu svých prvotin… Hrabal rozlišuje osud přirozený a umělý. Umělý osud je vnucený, je možno ho přijmout dobrovolně nebo nedobrovolně, smířit se s ním a v jeho stísněném rámci pokračovat jak literárně, tak i v dosavadním stylu života. Umělý osud neznamenal tedy pasivní podrobení se vnějším silám a vlivům. Stal se jedním ze základních východisek tvorby a orientace na široké společenství s lidmi, které potkává v hospodách a kdekoliv jinde. V jejich přítomnosti autor přesahuje sama sebe, zmlazuje se, přijímá od lidí a vydává se jim. Převypráví zde všechno to, co právě píše a posouvá k definitivnímu znění. Přes své umělé osudy byl schopen chápat ty druhé, uměl se dívat kolem sebe a tam teprve najít tu jistou fikci, která říká o pravdivosti reality víc než všední banální skutečnost.
Přirozeným osudem rozuměl situaci a stav člověka, který se cítí autentický se svým prostředím a dělá jen to, co považuje za smysl a náplň svého života. Naučil se brát obojí osud. Dovedl i po těžké manuální dřině studovat, psát a ještě se bavit a žít podle libosti.
Hrabal si zvolil životní cestu, která ho ochránila před vnitřním rozlomením, kdy by jedna složka v jeho myšlení a práci převážila a ničila druhou…
…Hrabal v prvním poválečných letech neměl štěstí… Chyběly mu konexe. Redakce nakladatelství byly v té době saturovány… Pokoušel se připojit spolu s Maryskem k pražské surrealistické skupině. Obrátily se na Karla Teigeho a na Kamila Bednáře, který v té době proslul svým programovým manifestem z let války Slovo k mladým… kde zdůraznil úzkost generace a bezradnost, odpor k ideologiím a úsilí o návrat k věčným hodnotám… Když se přátelé vraceli z Prahy, přiběhl k nim pes, který jim položil k nohám červivou králičí kůži. Byl nádherný i poněkud tísnivý surrealistický zážitek. Nevěstil nic dobrého k perspektivě jejich básnické činnosti. Nezalekli se. Zprvu se zdálo, že Hrabal se prosadí v Nymburku, kde byla jeho básnická sbírka Ztracená ulička již v kartáčových otiscích… Firma Hrádek byla v roce 1949 likvidována… Nedal se ničím odradit, psal vytrvale dál, v atmosféře doby, jež byla pro jeho umělecké snahy a cíle krajně nepříznivá… jeho verš básnický se měnil ve verš prozaický. Většina těchto básní je dosud málo známá. Vyšla v Poupatech… Poupata jsou východiskem k pochopení celého jeho díla… je to kniha prvořadá… a nakonec ukazuje jeho příklon k realistické tvorbě… Nejsou to přirozeně všechny jeho rané básně. Jejich počet je mnohem větší. Formálně jsou Hrabalovy verše zvládnuty znamenitě a s nesporným talentem… V Etudách se setkáváme s autorovými chlapeckými vidinami a vjemy. Etudy jsou závažnou a výchozí etapou… Právě v nich začal rozvíjet odkaz českého poetismu a vykročil dál… Jeho záliba v krásnu… vitalita a dojetí probleskují v celé řadě veršů… Sliční střelci hýří nápady, vtipem a konfrontacemi. Je to fantastická hra, napsaná pro tvůrčí inspiraci, připravující půdu pro další experimenty… V povídce Slavná Wantochova legenda navazuje na Sličného střelce, kde prohlašuje už zcela programově, že "Život má cenu jen ve vlastní režii"… je plna černého humoru a všechny další črty a výjevy ze života, jež jsou k ní přiřazeny, reagují většinou na podobné události… vyrůstají tu stále omamné květy "křečovité krásy"… V Poupatech se mísí krása s ošklivostí, něha s krutostí, láska a nenávist atp. Jan Hvězdář zachycuje prudký pád dění a hovory lidí. Všechno je naplněno poetismem neopakovatelného oparu… Důležité je i konečné východisko Jana Hvězdáře, který je odhodlán skoncovat s velikášskými gesty… Hrabalova metoda překvapení, jehož je možno dosáhnout buď velikou nehorázností nebo velikou naivitou… v Bambino di Praga a v Krásné Poldi nacházíme rysy antipoetičnosti a posunu k realismu… Jako motto tohoto díla bychom mohli uvést autorova slova… "rodí se právě jiný svět, pro který jsem ztracen". Je to vyjádřeno naprosto přesně… ukazuje stíny i světla nové doby, kterou se snaží vidět a postihnout bez zaujetí, ale nemá dostatek sil sžít se s ní, jít s ní, jen ji němě přitaká… Jeho dílo se stává mimo jiné krásným sentimentem, kde slzami starého světa probleskuje budoucnost… Zpěv Bambino di Praga vyjadřuje hned na počátku existenciální pocity ve stínu atomových bomb a během začínající studené války… Nic nepřikrašluje, odhaluje drsnou podobu divadla prožitých tragédií… Tato veršovaná díla bývají obvykle považována za obdobu Apollinairova Pásma, za montáže rytmované jako báseň. Nelze popírat souvislost a návaznost na velkého francouzského básníka a experimentátora… Hrabal vytváří svou specifickou montáž koláží… Koláž u něho dominuje… Vletech 1949 - 1952, kdy pracoval v kladenských hutích, vyvrcholila jeho básnická činnost a rozvíjela se jeho tvorba prozaická… Kladno mu učarovalo. Práce u martinských pecí ho omračovala… Přitahovaly ho haldy všemožného šrotu, který byl na Kladno dopravován z celé republiky… bylo to jakési gigantické umělecké dílo… I na Kladně vyhledával dřinu… Nemohl se vynadívat na bílý chrom s nádechem studeného stříbra… Poznal zde lidi všeho druhu a nejrůznějších povolání. Tvořil za velmi svízelných poměrů. Psal někdy unaven a vyčerpán… dovedl se postavit i proti deprimující a iritující atmosféře doby kultu osobnosti, která v té době dominovala… Vladimír Boudník, jeho přítel a po jistou dobu jeho spolubydlící, pracoval za obdobných podmínek a okolností… napsal o tom… "a já byl tehdy hrozný naivka"… Byla to velká doba a nebylo vůbec snadné v ní žít, aniž by člověk ztroskotal, někdy i sám v sobě… Většina textů vznikala velmi složitě… Zveřejňování jeho knih není totožné a paralelní s jeho uměleckým vývojem a s jeho vlastní krystalizací… Hrabal napsal v letech 1948 -1949 Utrpení starého Werthera. Bydlel tehdy na Staroměstském náměstí, kde byl pohřební ústav Schonbach, proslulý tím, že rakve byly ve sklepě a uhlí v prvním patře… Hrabal byl vždycky zvědav na to, zda Pepin nezapomene na pokračování vypravování, jež najednou přetrhl… Uvedený způsob vyprávění najdeme často u B. Hrabala, ovšem v osobité stylové výstavbě jeho jazykového projevu… V Jáchymově ulici č. 4, Praha 1, začal Hrabal psát Bambino di Praga 1947. Bylo to první obsáhlá novela… Vytvořil složité mozaiky příhod a dějů, jakousi syntézu dnešní skutečnosti… "U mne detaily jsou všechno," zdůrazňuje v předmluvě k dílu "Dům, který se osvěžoval bleskem". V roce 1949 napsal prózu, kterou nazval Kain - existenciální povídka… kdykoliv jej potom četl, nelíbil se mu a měl z něj trochu strach… Význam této novely je klíčový, nejen v tom, že se stala východiskem a základním textem pro ostře sledované vlaky. Autor se zde vyrovnává s existencialismem… Hrabal se zde chtěl osvobodit od poetiky zmaru, neštěstí a smrti… Camusova kniha byla při tom vedlejším impulsem… Byron vyjádřil v dramatu o Kainovi svůj protest proti zlu v božském tvůrčím díle. Není taková situace, v níž by nemohl kdokoli z nás rozhodnout o svém osudu… Nemá-li možnosti volby, stává se loutkou, řízeným mechanismem… Bohumil Hrabal ukazuje, že i možnosti volby mají své meze a mohou být všelijak deformovány různými vnějšími vlivy a náhodami. Umělý osud je zde stále obranou proti vnějším silám a okolním poměrům… V legendě o Kainovi zaznívá velmi silně existenciální struna. To není u Hrabala obvyklé. Nedochází zde k transpozici do komediální nebo tragikomedické roviny. Zmar a marnost života jsou charakteristické pro závěr Legendy o Kainovi… Tento text je nabil těžkou atmosférou války a tíhou zkomolených a zmarněných životů za nacistické okupace…
…Hrabal umisťuje v některých svých prózách, podobně jako staří mistři malíři, svůj vlastní portrét. Často někam, kde bychom to vůbec nečekali. Je přesný a pravdivý… Jinde uvádí: "Chtěl jsem zakřičet: Polibte si do prdele! Avšak vzpomněl jsem si na trnovou zahrádku kolem Ježíšova srdce… a musil jsem uznati, že všechno je dobré tak, jak je. Tyto jeho názory jsou konstantní. Od konce čtyřicátých let až dodnes. Hrabal se nemohl oprostit od surrealismu, stále se mu vkrádal do jeho básní a próz… hlavně psaní a myšlení v metaforách… Delší čas se musel rozhlížet kolem sebe… Nakonec si uvědomil, že je nutno začít znovu… Podstatou Hrabalovy poetiky se stává lidský hovor… Pozorovaný a převyprávěný zážitek… Hrabal se dostával již koncem čtyřicátých let do jiné oblasti psaní a chápání, než tomu bylo předtím. S výhradami určitého zjednodušení je možno říci, že autor překonával psychický automatismus realismem… Hrabal vychází z nesporného názoru, že každé dílo má vyjít hned potom, kdy autor myslí, že je hotovo… Litoval, že povídka Jarmilka nemohla vyjít tak a v ten čas, kdy byla napsána. Tenkrát byla tato próza opravdu zraňující… jako dokument… strhující reportáž… Mezi prvotinami z počátku padesátých let byla nalezena Majitelka hutí… Je to varianta povídky Jarmilka s ironickým pojmenováním podle Ohnetova románu Majitel hutí, který autor četl ve svém dětství. Majitelka hutí je shrnuta v jednom svazku s povídkami Umělé osudy, Láska, Pásek a Vzory bez ceny - Tři básně x 3 z roku 1951, jež byly věnovány Boudníkovi. Z počátku padesátých let vedle zmíněné Wantochovy legendy pocházejí črty Dům, který se osvěžoval bleskem, Filipojakubský den, Farizejové a zákoníci, Busta Roberta Denose a Nelze utéci… Tyto texty byly napsány v Libni na Hrázi č. 24. I mnoho autorových zážitků pochází odtamtud. Některé z nich mají charakter hospodské historky… Zazní zde i existenciální struny o nicotnosti a zbytečnosti života. Autor se ptá… "A že bolí? Ale všechno na světě dnes bolí. Už sama existence!" Bylo řečeno, že verše u Hrabala předcházejí prózu. Vytváří podmínky pro to, co je v ní nejsilnější a nejpřitažlivější. Svědčí o tom i básně z let 1947 - 1948 sebrané pod názvem Kolekce není Mathias. Zde se setkáváme s myšlenkami, jež rozvíjí například v Kafkárně (Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet): "…bez trhliny v mozku opravdu nelze žít. Nelze nás odvšivit od svobody"… V dalším svazku Hrabalových prvotin napsaných v době jeho brigády na Kladně najdeme črtu Made in Czechoslovakia 1952 a z téhož roku tři krátké básně Kateřinky, filmovou povídku Velká cena a Adagio lamentoso - Stůl, kterému chybí noha… Psal na německém psacím stroji z roku 1895, který když se sklopil bulo lze nosit na dvou řemíncích přes rameno… každá napsaná čárka vyvolávala úsměv nad neobvyklým záznamem textu… Hrabal se na něm naučil bravurně psát. A to i v noci, beze světla, ťukal do písmenek podoben slepému klavíristovi hrajícímu na svůj nástroj… Zvláště písmenko "v" skotačilo nad ostatními a nikdy se nedalo přinutit k normálnímu dopadu… Hrabal zrušil pracovnu spisovatele… nevyžadoval si nějaké zvláštní prostředí, kde by tvořil… Pracoval tehdy, když mu na psaní vybyl čas. Někdy se celé měsíce nedotkl stroje, až najednou zčistajasna získal několik volných dnů nebo týdnů a vznikla kniha, takřka jedním tahem. Řadu textů musel ovšem psát hned. Věnoval velkou pozornost stylové výstavbě svých próz. Měl na to čas… Hrabal pracoval s rozvahou architekta… Byl přesvědčen, že spisovatel je tím užitečnější, čím víc se mu daří ztlumit klamný lesk umělce a stát se jedním z chybujících lidí… Uvědomil si, že končí doba básníků, pěvců a věštců… K této závažné změně transcendentálních míst dochází postupně v druhé polovině našeho století… Později se dočkaly svého vydání Pavlačové anekdoty… jde o příhody Pepíčka Nohejlů. Jejich hrdina je velmi blízký některým židovským anekdotám (malý Moric, paní Pollaková a hrabě Boby), vídeňským vtipům a příhodám Antka a Frantka… Tady mužští jak mohli, tak utíkali do hospody… Byli rádi, že mohou na chvilku zapomenout. Byla to obrana před ponurou a neřešitelnou situací… Kazové prostředí činžáku přináší kazové kvality i do jazyka… Paní Nohejlová jako by rostla každým novým průšvihem do lidské krásy… Charlie Chaplin vyšel z povědomí pavlačové kultury, přesáhl anekdotu až k pravému umění, což se nepovedlo zatím nikomu… Hrabal využil dosud nebývalou měrou lidové mluvy… Ukázalo se, že to bylo jen ku prospěchu jazyka… Na Hrabala působil velmi silně na počátku jeho vlastní tvorby literární Louis Ferdinand Céline… Pozoruhodné útvary jsou Mrtvomat a Doktoři sub auspiciis. Obě dílka vyprávějí o době, v níž vznikly, básnicky a historicky věrně… Mrtvomat je montáž svědčící o originálním vidění světa v široké škále lidských a společenských souvislostí… ono zvláštní rozpoložení mysli těch, kteří stáli stranou a tvořili v duchu avantgardy… Nikdo z nich nechtěl škodit… zvolili si cestu radikální odlišnosti… to je povídka Doktoři sub auspiciis… Ani život nám nedala společnost, tím méně nějaké zřízení, proto neurčují ani smrt, a to ani ve válce. Neurčují tedy ani uměleckou tvorbu… Hrabal byl přesvědčen , že v duchovní sféře nedělají revoluci ti, kteří ji dělají v politice a v hospodářském životě… stejně tak jako dýchá vzduch, zrovna tak potřebuje myslet a žít, neboť by jinak umřel nedostatkem kyslíku. Hned nato si však řekne, že přesto je všechno dobré, kromě něho samotného (přesně tak, jak uvažoval před sto lety v roce 1851 N. V. Gogol - pozn. J. K.)…
Hrabal utrpěl 10. Července 1952 v kladenských hutích těžký úraz. Sesypal se na něho sázecí jeřáb. Hned po úraze byl ošetřen, ale odmítl převoz… Nemohl dál… Nechal se odvézt do svého libeňského bytu. Tam večer přišel Pepin. Posilovali se rumem. Potom navštívila Bohumila jeho milá. Nevadilo jim vůbec, že měl prasklou lebku a zafačovanou ruku. Podle příkazu lékaře bylo třeba vyčkat aspoň týden v absolutním klidu… On se však chodil koupat, jako by byl zcela zdráv. V tom čase byla velká vedra. Chladil si v řece nedaleko mostu Barikádníků prasklou lebku… Lékař, kterému to všechno vyprávěl na ošetřovně v Palackého ulici, byl zděšen. Následovalo dlouhodobé léčení, rehabilitace a lázeňská léčba ve Vráži u Písku. Nakonec mu byl navržen osmdesátiprocentní invalidní důchod, ale on jej odmítl. Nastoupil opět v hutích… V jeho blízkosti opět havaroval sázecí jeřáb… provozní mistr byl touto událostí šokován… Podle názoru mistra přitahoval Hrabal jen samé katastrofy. A tak nastoupil 8. Října 1954 na nové pracoviště. Životopis, který vyplnil pro kádrové oddělení Sběrných surovin, je vskutku raritou svého druhu. Těžko bychom našli podobný doklad, který navíc charakterizuje naprosto bezelstný postup svého autora… Napsal, že od svých pěti let žil v Nymburku, kde jeho otec byl účetní a později správce pivovaru. A jak staré české přísloví praví, kde se pivo vaří, tam se dobře daří… Od té doby se nestalo nic podobného… Práce, kterou zde vykonával, byla velmi těžká… vzdal se invalidního důchodu a nastoupil v tom nezdravém provozu… Hrabal se neřídil Bretonovým heslem "nechodit do práce", protože byl přesvědčen, že všechno lze najít jen v práci… stačí se podívat kolem sebe a je inspirace a materiálu k imaginaci daleko víc než ve snění a hlubokém zadumání… Pracoval s balíky papíru o váze 100 kilogramů. Byly takové, jež měly půldruhého metráku… Často nashromáždil velké množství vyřazených knih, které pročetl, nebo alespoň prolistoval… Život v Libni pokračoval jako předtím. V té době intenzivně psal… Mládenecká léta skončila. Byl poznamenán třemi velkými láskami… Byl do těch žen zamilován. Zasvěcoval je do svých úvah a představ, tužeb i do své literární činnosti. Protancoval s nimi nespočet večerů a nocí. Prochodil se svými milenkami na různých procházkách desítky tisíc kilometrů. Marysko přirovnával vždy Hrabala ke kulové desítce, kartě, na které medvědář vodí tančícího grizzlyho, který má kroužek v nose a od něho vede provaz… a tak si s ním jeho lásky dělaly co chtěly, navlékly si ho na kroužek jeho chtíče… Žít s Hrabalem nebylo nikdy jednoduché a lehké… Udržet s ním krok bylo a dosud je velmi náročné… Neodloudil jakživ někomu milenku… Byl smutným klaunem, který často propadal pocitu marnosti a zmaru. Tento fakt vysvětluje mnoho děl, kde je láska celkem sporadickou záležitostí… Když přinesl koncem roku 1958 do nakladatelství Československý spisovatel své povídky pod názvem Skřivánek na niti, všichni se smáli, bavili se… Byly plné sprostých a pornografických výrazů… Ředitel nakladatelství vynadal redaktorům… Takové svinstvo chcete vydávat? Řval na celé kolo… Ze Sběrných surovin ho tehdy propustili… Nastoupil 18. Února 1959 jako kulisák v divadel S. K. Neumanna. Zprvu se divadla lekal… Záhy se s tím vyrovnal. Překonal nedůvěru a obavy, jichž se předtím nemohl zbavit… Vystupoval i v řadě menších rolí. Sám se při takové příležitosti oblékl a nalíčil, paruku si vzal už odpoledne doma… přinesl si z divadla velkou korunu krále Davida, zdobenou dvěma dřevěnými ratolestmi. Pocházela z bývalé synagogy, kde potom byl dřevěný magazín. Původně měla být rozsekána sekerou… Koupil ji za dvacet piv. Davidova královská koruna byla pro něho pokynem, aby se věnoval literatuře… I jeho manželka opustila divadelní kantýnu a nastoupila opět v hotelu Palace, kde pracovala předtím. Hrabal psal každé dopoledne první svou sbírku povídek Perlička na dně… V neděli jezdil se svou ženou do Nymburka, kde pracoval u rodičů na zahradě, nebo se procházel kolem řeky Labe… Vyměnil libeňské a vysočanské hospody za hostinec u Pinkasů a U Zlatého tygra… Nad svou první knihou byl zpočátku v rozpacích. Dlouho čekal na signální výtisk. Konečně přišel, ale v redakci zjistili, že je tam dvacettisíckrát vytištěno místo NSU Sport Max, NSU Sport Marx… Autorovi bylo tehdy čtyřicet devět let…
Perlička na dně je sbírka jedenácti povídek, jejichž charakter je většinou groteskní a anekdotický. Některé z nich mají ráz karikatury nebo frašky… Jeho prvotina vzbudila mimořádnou pozornost veřejnosti… Čtenáři i kritika pocítila závan něčeho naprosto jiného… Autor vyjádřil skutečnost novým a nebývalým způsobem. A to je to největší, co může spisovatel vykonat… Hrabalovy pestré hovory strhávaly čtenáře. V jeho povídkách se mluvilo střídavě o všem a v takovém tempu, jak to dokáže jen živá rozprava… Osudy lidí byly vyjádřeny nekamuflovaně, objektivně… slovy plnými neotřelého půvabu… jeho osobitý humor byl charakterizován nadsázkou, gagem, tragikomičností, pražskou ironií a pražským dada, jež se projevuje v anekdotách, nápisech a nahodilých výrocích… Oscilace mezi iracionálnem a reálnem… strohé drama vyjeví nakonec tutéž podstatu jako triviální groteska. Nelze zapomínat, že autor prošel zcela mimořádným vývojem… držel se avantgardní kontinuity… Nekapituloval před překážkami… i když to často vyžadovalo nadlidské úsilí… Každý spisovatel je svého druhu fenomén, který je těžko souměřitelný. Hrabal přivedl do literatury hemžení v mraveništi současného světa… Již od dětství měl možnost srovnávat mezi nouzí a přepychem… Hrabalovy postavy jsou často výjimečné… U Hrabala lze těžko nadřazovat jednu povídku druhé, neboť každá z nich je jiná. I jeho záměry jsou různorodé a různotvárné… rej panoptikálních figur… nečekané souvislosti v tomto fantastickém mumrajovém průvodu… Ukazuje, že moralisté mívají obvykle velké problémy sami se sebou… Záhy zjistíme, že umírající staříci byli vlastně opuštěni… utěšovali se iluzí o své proslulosti… Kritika byla překvapena Hrabalovou prvotinou… obdiv byl najednou vystřídán pochybnostmi a nesouhlasem… Tyto vztahy jsou ovšem mnohem složitější, než se na první pohled zdá… čapek je blízký Hrabalovi v mnoha směrech… Jejich dílo je mnohovrstevné a mnohovýznamové… Čapek se proti Hrabalovi pohybuje ve všech společenských třídách a vrstvách a též o nich píše… jeho umělecké diapazon bylo velmi široké… Bohumil Hrabal dává přednost Haškovi, Klímovi, Weinerovi aj., kteří si zachovali naprostou integritu a nezávislost… Hrabal se dovolává Čechova, Babela a Caldwella jako svých vzorů, ale ani to nelze chápat zjednodušeně… Veřejnost byla vzrušena a netrpělivě očekávala další Hrabalovy knihy. Nedaly na sebe dlouho čekat…
V roce 1964 vyšlo dvanáct Hrabalových povídek pod názvem Pábitelé… jsou plné nevšedních zážitků, které boří konvence a provokují… Autor rozbíjí krunýř jazyka… Hrabalovi hrdinové prožívají intenzivně každou chvíli svého života… Pro literaturu je pábitel cenný tím, že je ve své podstatě ozvláštňovatelem… Pábení je pro Hrabala pokoušet se o to, zda by text nemohl být napsán jinak, než jak jej psal doposud… Je to zároveň velké pokušení psát věty, které jsou formálně i obsahově nekonvenční, experimentovat a vstupovat na tenký led… Určitou část kritiky udivila a zmátla mozaikovitost stylizace… Novela Bambini di Praga 1947 se prý rozklížila ve svých dějových spojích… V tom případě vzniklo základní nedorozumění. Hrabalova tvorba je charakterizována vysokou mírou stylizace, která je záměrná a cílevědomá. Pro jeho tvorbu je typické neustálé posouvání a doplňování, jež se nakonec nepodobá události, ale fikci, stává se artefaktem… Věci a události označené nekamuflovanými názvy působí tak bezprostředně a živelně. I jeho spontánnost je výsledkem cílevědomé autorské stylizace… V tom spočívá mnohoznačnost i mnohovýznamnost jeho díla. V knize Pábitelé se čtenář střetl v plné míře se sexuálními motivy… jsou místa, která jsou zdánlivě obscénní… když z potopeného prámu vystupovaly čtyři tamburašky… Pan farář, jež se díval dalekohledem na těla krásných dívek, vzrušeně volal: Ale lidičky!… Lidičky, ona krása není proti bohu, naopak!… Něco takového znalo a dovedlo orientální a později italské a evropské barokní divadlo, nebo meziválečná avantgarda, zejména v poetistických inscenacích světelného divadla E. F. Buriana (Teatragraph). Jeho obrazy světa vzhůru nohama mají svůj estetický i společenský význam… Povídka Pábitelé má prvořadý význam, jak nás o tom přesvědčuje výpověď otce Burgána… Náš chlapec si všechno domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád na Niagaře… Minimální podněty, maximální následky… Události v pábitelích proudí jako dravá řeka. Jedna naděje umírá a druhá se rodí. Jeden život končí a druhý začíná… čtenář si přitom uvědomuje polaritu života a zániku. Není v tom vůbec nic existenciálního… Odpovídá to materialistickému chápání skutečnosti i pojmu lidskosti, kterým je možno vyjádřit i pojmenování zmaru. Automat Svět je fantaskní groteska, naplněná černým humorem jako málokterá z autorových povídek podobného charakteru… V povídce Chcete vidět zlatou Prahu?… neparoduje jen surrealistického básníka kytku a pražského recesistu Bambu, ale dotýká se též různých dogmat a zlořádů. Čtyři krátké prózy jsou pak psány pro potřebu vlastní i čtenářů. Autor přitom zkouší nové formy výrazu… Povídka Romance je jedna z mála próz věnovaných výlučně vztahu dvou mladých lidí. F. M. Dostojevskij o tom také sice psal, ale dovedl vždycky zabočit jinam. Jeho hrdinové se mučí… v této povídce je mnoho erotických zážitků… cikánka ho líbala… Jsou zde místa, jakých je v jeho díle málo… Gaston poprvé poznal, že lidská ruka dovede vstřikovat důvěru rovnou do srdce… Hrabal nachází cesty sblížení a porozumění. Ukazují to scény z cikánského života a jednání hrdinky… Kniha však nijak neuzavírá okruh pábitelů. Ti se objevují i v dalších jeho prózách. Dalo by se říci, neexistuje povídka, novela nebo román, kde by nebyli… Sbírka Pábitelé vytváří stále větší životní a literární prostor pro novou a všestrannou realitu v Hrabalově díle… jeho životní a literární zkušenost má více oktáv, než někteří kritikové předpokládali. Diapozon jeho umění se od knihy ke knize otevírá stále do větší šíře a hloubky… Bylo to opět něco nového a originálního. Autor kritikům imponoval neodvozeným a osobitým použitím všech formálních vymožeností, kterými se zatím mohla pochlubit jen část evropské a americké literatury… Pábitelé jsou hold kráse… mládí, humor, a nevyčerpatelný optimismus dohromady. Někteří recenzenti se zaměřili na hospodskou historku, která má v Hrabalových prózách své místo. Nikoliv podřadné, ale také ne prvořadé… Hospodská historka je nesporně živým jádrem slovesného umění… Hospodská historka je vhodnější termín než hospodský kec nebo blábol, což vyplývá již z původního významu obou těchto pojmů… Hospodská historka není ještě zavedený literární, odborný výraz, ale to nikterak nepopírá její místo v literatuře a folkloristice…
Film Perlička na dně byl kolektivním dílem… filmové povídky byly natočeny naprosto odděleně. Teprve po dokončení shlédli je režiséři v konečném sledu všichni režiséři a jejich štáby… Vznikl velmi zdařilý celovečerní film, který měl mnoho odlišných poloh… Tento záměr byl úspěšně splněn… režisér Menzel velmi originálně převedl povídku Smrt pana Baltisbergra… aniž ochudil dramatickou atmosféru… ačkoliv teprve nedlouho před rokem 1964 debutoval. Uvědomil si, že v Hrabalově díle je podstatný jeho lyrismus… Menzel svými osobitými filmovými prostředky evokoval nevšedným způsobem Hrabalovu prózu… Oba se vyznačují velkou mírou stylizace, rafinovanosti i střídmosti a nenápadnosti zároveň. Filmové obrazy umocňovaly intenzitu básnického slova… Evald Schorm natočil barevně Dům radosti, jenž pojednává o naivním malíři… ve svém pojetí se přiblížil lidovým pohádkám a svou symbolikou ozřejmil tehdejší stav společnosti… proti rostoucím tendencím odcizení člověka… Naivní malíř rozbil všechny konvence. Nehodlal se smířit s realitou své doby. Vytvořil si svůj vlastní kouzelný svět, přirozený osud, v němž se cítil dobře… Jireš režíroval Hrabalovu povídku Romance… vytvořil film o vztahu dvou mladých lidí… nepřikrášlil je a přitom viděl jejich půvab… Režisér Jan Němec natočil povídku Podvodníci věrně v duchu Hrabalova textu a Věra Chytilová spodobnila svým osobitým způsobem povídku Automat svět… Všechny povídky natočil jediný kameraman Jaroslav Kučera… I tento výkon byl mimořádný… Základní umělecké hodnoty spočívají v novátorském přístupu mladých režisérů… V tom je jeho hlaví význam… Tehdy došlo k poslednímu střetnutí experimentujících tvůrčích duchů v literatuře a filmovém umění… Iniciativa vycházela výlučně z řad umělců, nebyla organizována shora, administrativním způsobem… Režisér Juraj Herz natočil film Sběrné surovosti podle Hrabalovy povídky Baron Prášil… Z pestrého autorova vyprávění byl vybrán problém relativity uměleckých a lidských hodnot v určitém prostředí i době… Herzům film byl ovšem zcela samostatnou záležitostí, vycházející z jeho samostatné iniciativy… Do dalších etap filmové tvorby vstoupil s Hrabalem už jen Jiří Menzel. Ukázalo se záhy, že pokračování jejich významné spolupráce bylo velmi šťastné…
V roce 1964 vyšla třetí Hrabalova kniha Taneční hodiny pro starší a pokročilé… jako výpověď jediného vypravěče, jež je teprve na poslední stránce zakončena třemi tečkami… Přiblížil se svým způsobem J. Joyceovi, odvážně experimentujícímu ve svém Odysseovi… Tato Hrabalova kniha je specifickým útvarem z hlediska stylizace… Hrabal měl vždycky radost, když do jeho fantazie zapadl nějaký skutečný člověk… V jeho třetí knížce se setkáváme také s motivy biblickými, vojenskými (válečnými), snářovými a hospodskými… Jejich počet i mnohost dějů jsou neomezeny. Takto pojaté zobrazení života a světa je nekonečné… Vypravěč nemá přednostní právo před postavami. I on je jedním z nich a některé nechá komentovat děj… podává všechny příběhy s bravurou a virtuozitou řeči… Třetí Hrabalova kniha je plná nepřikrášleného života… tragika se mísí s optimismem a činorodostí… Pepin není iluzionista. Dovede korigovat své dojetí… Nikdo u nás nevystihl tak přesně onu zvláštní pachuť doby, v níž se vydávaly knihy, které nikdo nečetl… Pepin nezapomene mnohokrát zdůraznit, že všech situacích skončil jako vítěz. Jeho úspěchy jsou velmi rozmanité… Na jednom místě uvádí: …tak svět jde pořád vesmírem a já, i když jsem přísahal císařům a prezidentům, pořád jsem vítěz, pořád mám ty ruce kouzelné ruce jako operátor nebo doktor, švec má vždycky jemný ruce… Hrabal si ve své knize ověřil rozmanité formy podání a výpovědi… zkouší jakou informaci či jaké poslání vysloví buď odlišným členěním textů povídek a novel nebo jejich vzájemným propletením… Po roce 1948 se u nás hodně psalo o lidovosti literatury a lidových typech, Pak se o tom přestalo mluvit. Najednou se objevil spisovatel… A tak Taneční hodiny jsou nejen novátorským naplněním tradice, ale i polemikou, pří s Karlem Čapkem… Hrabal se pábením právem zařadil do světového úsilí a myšlenkových proudů, zaměřených proti stále sílícímu procesu odcizení, robotizace lidí a jejich odlidštění… Svého času o tom řekl: Pábitel není jen pasivním milencem života… perutě pábitelů se vracejí z výpravy s oškubaným peřím. Jejich kadeř je sežehnuta jiskrou předstihu zapalování… Hrabal byl při psaní Tanečních hodin pro starší a pokročilé mimo jiné inspirován i Lautréamontovou vizí, kterou pak přebrali i surrealisté, že umění budou jednou dělat všichni… Ve své třetí knize se k tomuto cíli velmi přiblížil…
A je tady čtvrtá Hrabalova kniha Ostře sledované vlaky, která má charakter potencionálního románu… proslavila autora po celém světě… Měla svůj složitý vývoj… Hrabal vyprávěl poprvé v roce 1946 příběhy přednosty z Dobrovid přednostovi stanice u Nymburka, výpravčím a ostatnímu personálu. Ti byli nadšeni vším tím, co se od něho dověděli… Hrabal se rád vracel ke svým pracím… Nejraději nechává text uležet. Proto jej zušlechťuje… Autorův lyrismus dostává baladický charakter… Pábitelství ukazuje stále zřetelněji všechny své podstatné složky… to už nejsou jen okouzlení milenci životních krás a provokatéři maloměšťáků, ale… hrdinové románu se řadí do protifašistického boje samozřejmě a bez patosu a jsou připraveni obětovat i svůj život… Hrabalova kniha vyvolala senzaci… Všestranný záběr… získal čtenáře a velkou část kritiky… Byly pochopeny hlubší souvislosti díla ukazujícího hrůzy a nesmyslnost války, ostře sledovaných vojenských transportů a krach velmocenských snah ovládnou svět… Nestvůrný cíl ujařmit národy, zbavit je svobody, příčí se lidské a národní přirozenosti a podstatě, vyvolává v život zrůdné metody a instituce jako jsou vyhlazovací koncentrační tábory, plynové komory, ozdravovny pro takzvané duševně choré a jiné zvrhlosti, před nimiž bledne i brunátná tvář středověké svaté inkvizice… Hrdina románu Miloš Hrma není jen tragikomickou postavou… ale nese v sobě tajemství proměny lásky a smrti, mezních osudových situací osobních i společenských. Všechno se zde promítá tam, kde žije a pracuje. Nádražíčko s vlaky všeho druhu… Česká a slovenská kritika pochopila až na malé výjimky, že Hrabalovi jde o základní hodnoty spočívající v lidské i národní osobitosti a svobodě. Jednotlivé pohledy a závěry recenzentů působí velmi přesvědčivě… setkal se tak s příznivou odezvou jako málokterá kniha v té době… text je prost jakékoliv obscénnosti a věrně zachycuje atmosféru své doby. Erotika je zde adekvátní součástí psychózy konce války… Ostře sledované vlaky byly zfilmovány režisérem Jiřím Menzelem… kameraman Jaromír Šofr… podařilo se tu vytvořit osobitý filmový přepis románu. Evokoval tak Hrabalovo dílo na filmovém plátně působivě… Herecky ve filmu dominoval Václav Neckář… Hrabal a Menzel dostali za tento film nejvyšší uznání v ČSSR - státní cenu Klementa Gottwalda… Spolupráce obou umělců pokračovala i v příštích letech a trvá dodnes…
Hrabalova pátá kniha, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, obsahuje sedm povídek z kladenských hutí a z pražského milieu. Autor v této knize otevřel maximální prostor životní realitě. Bylo naprosto nepochopitelné, když mu někteří kritikové vytýkali, že romantizuje skutečnost… Svět jeho postav chápaný jako protiklad nedobrého životního řádu, nemá tu sílu, aby vyrovnával dnešní vážné problémy a těžkosti, tím spíš, že se tváří, jako by neexistovaly. Takové výtky vyzněly podivně v době… kdy řada skutečných problémů socialistické společnosti se obcházela jako nedotknutelné tabu… Hrabal nepatří k těm, kteří píší opožděné reportáže. Reaguje na události okamžitě a bezprostředně. Nikdo ho k tomu nemusí vyzvat. Zná život, jak víme dobře… Jeho vlastností není opožděnost, ale předstih… Hrabal neměl nikdy na vydávání svých knih takový vliv, aby vyšly v pravý čas. Úkolem kritiky je osvětlování dějů a skutečností, nikoli zatemňování pravdy a souvislostí. Zde platí stále slova E. F. Buriana: Sloužím, ale nepostihuji!… Hrabal pochopil závažný fakt: minulost je spojena s přítomností v samotném lidském nitru… pod novými úhly vidění a v dosud neznámých dimenzích… V páté knize Hrabalově najdeme jako ve všech předchozích výstřední motivy, jež mají charakter pohádek nebo lidských povídaček… První povídka Kafkárna svým názvem i obsahem svým názvem i obsahem připomíná motivy z Franze Kafky… Ukazuje mistrovství jazyka. Hrabal končí povídku výzvou a vyznáním: Ode dneška už nemohu být zbaven trhliny v mozku, protože svoboden být, radost… Bez trhliny v mozku nelze žít. Zrada zrcadel je další povídkou z pražského prostředí… Ukazuje neslavný konec byzantského kultu osobnosti… včetně reglementování umělecké tvorby. Sochař Valerián vyrábí v překotném chvatu, takřka na běžícím pásu, sochy různých bojovníků a hrdinů. Je z toho už téměř šílený. Vytváří novou scenérii, něco, co čtenář dosud neznal, nebo si nebyl s to sám domyslet… Symbolika je typická pro všechny ostatní prózy jeho páté knihy. Zrcadla iluzí nezrazují jen domovnici a samotného pana Valeriána, jenž je pracně sestavil a který vyrábí svá arcidíla podle dobového vkusu, různých usnesení a výzev, ale oklamou nakonec i zedníka, člověka, kterým byl vždy věrný a oddaný, přesvědčený o správnosti toho, co bylo a co je najednou přestalo existovat, neboť symbol posvátného kultu osobnosti. Socha J. V. Stalina, byl právě vyhozen do povětří… Název i obsah povídky Divní lidé vychází z toho, že hrdinové Hrabalova vyprávění se nechtějí přizpůsobit byrokratickým šikanám a zvůli… Povídka Ingot a ingoti ukazuje nezakrytě surovou skutečnost života brigádníků. Nic nezatajuje, nic neskrývá, nic neodsuzuje… tak čtenáři i kritikové jsou ohromeni… výkřiky a nakonec bezmocný šepot znásilněné dívky: Nechte mě žíííít, má větší dosah než se na první pohled zdá… Těžko by někdo mohl napsat tak zasvěcený pohled… sdílejí ho s ním všichni, kteří tam tehdy byli, nebo sami zažili něco podobného, třeba na jiném úseku práce nebo v jiném čase. Hrabal nemoralizuje, nedává žádné návody a neosvětaří, vydává svědectví o atmosféře doby, kterou zachycuje… Stalo se tradicí, že na jeho knihy stojí před každým knihkupectvím fronty… Jak už bylo řečeno v knize, Hrabal píše o lidech, které dobře zná… Nepíše o oblastech, jež jsou mu vzdáleny. Zachycuje sice jejich světla a stíny, jejich zrcadlení a ozvuky, ale jejich postavám se vyhýbá…autor vyhledával vždycky místa, kde bylo méně přetvářky… místa, kde je hodně lidí… Už první kniha způsobila rozkol mezi kritiky… Vzhledem k těmto otázkám a připomínkám jsem si uložil, abych ve své knize o životě a díle Bohumila Hrabala, řekl svůj názor. Další k tomu jednou připojí literární vědci a historikové… kterých je nespočet. Řadu závažných otázek řeší i zahraniční badatelé… Jsem přesvědčen, že na základě všeho toho, co bylo uvedeno, lze obě díla považovat za vrcholy Hrabalovy tvůrčí práce v šedesátých letech. Tak jako ukázal v Ostře sledovaných vlacích naši společnost za války, tak se mu¨podařilo i v Inzerátu lidské a historické souvislosti poválečného vývoje…
V roce 1966 vyšel výbor osmnácti ukázek z dosavadního Hrabalova díla pod názvem Automat Svět. Jiří Kolář vytvořil šest montáží, kde na několika místech spatříme B. Hrabala, Elišku Hrabalovou, manželku spisovatelovu, a strýce Pepina… V roce 1967 vyšla kniha B. Hrabala a fotografa Miroslava Peterky Toto město ve společné péči obyvatel (Montáž). Hrabal vychází nejen z Apollinairova Pásma, ale i z Joyceova Odyssea. Joyceův vnitřní monolog, vyjadřující vnitřní stav vědomí, z něhož se teprve rodí myšlenka, city a počitky, ovlivnil podstatně moderní prózu našeho století a byl rovněž blízký k autentickým textům André Bretona… a ostatním surrealistům. U Joyce nejde však o automatický text, který je výrazem básníkova subjektu. Vnitřní monolog představuje stav vědomí jeho románové postavy, dublinského žida, sběratele inzerátů pana Blooma… Na Apollinaira a zároveň na Joyce navázal po roce 1945 Hrabal… rozvinul další peripetie vývojové spirály, jež se týká experimentátorství a novátorství… Hrabal ukazuje Prahu v její rozmanité a provokující kráse… jež svou koexistencí a náhodným seskupením omračuje každého jednotlivého chodce… Vychází nejen z uměleckých děl, ale i ze spisů odlišné povahy a charakteru… Autorovi je známo, že v předmětném světě se působením náhody ocitají vedle sebe a vstupují mezi sebou do vzájemných vztahů předměty nesourodého ztvárnění a předměty pocházející původně z úplně jiného prostředí, z něhož byly vytrženy… Takové předměty… mohou na sebe upozornit vlastnostmi dříve potlačovanými a nepozorovanými nebi i nově nabitými. Tyto vlastnosti také vyvstanou, když se izolovaný předmět umístí na exponovaném místě… To všechno se děje jako by podle náhody. Určitá část kritiky nepochopila, oč vlastně autorovi jde. Domnívala se , že je přinejmenším trochu iluzionistou a věnuje pozornost něčemu, co nemá vůbec žádnou naději… Ale jeho prózy jsou syntézou často velmi protikladných složek… Výsledkem je autorova moderní epika s nevšední tvárnou vynalézavostí… A jeho montáže směřují k naplnění tohoto cíle. Je to jedna z cest, jak vyslovit současnost, jež do jeho textů přímo teče. Příkladem byl i Mrtvomat z roku 1949.
Osmá kniha má název Bohumil Hrabal uvádí - výbor z české prózy. Tato kniha je věnována Emunuelu Fryntovi, objeviteli pražské ironie. Motto, kterým uvádí svůj výbor, vychází z citátu Jakuba Demla o pravdě noční a denní, o pravdě nemocných a zdravých, dětí a dospělých, mužů a žen, živých a umírajících, milujících a nenávidících, šťastných a nešťastných… Hrabal vybral deset povídek, mezi nimi i Kafkův Popis jednoho zápasu přeložený z němčiny… Zaujaly Hrabala Erbenovy Sny svým podivuhodným spojením podvědomí a kontemplace, ve smyslu ponoru do sebe… Jakub Deml ho udivuje v úryvcích z prózy Zapomenuté světlo mnohostí forem psaní a umění zkratky… Jeho kontrast k němu dává črtu Ignáta Herrmanna Sudička, jež je příkladem precizního vyprávění… Kafka je uveden textem, který charakterizuje hledání vlastního stylu i sebe sama. Děj se odehrává na toulkách Prahou. Hrabal zkoumá úhel pohledu proletáře Haška a úhel pohledu intelektuála Kafky… Kafka i Hašek se vymykali době… Podařilo se jim vystihnou změny transcendentálních míst. Hrabalův výbor z české prózy dokumentuje jeho široké diapazon… Rozpětí jeho myšlení a cítění v literatuře, výtvarnictví a hudbě je mimořádné a svým způsobem vyjimečné. Umožňuje objektivní pohled na umění a život, toleranci, jež je dána málokdy a málokomu…
V roce 1968 vyšla Hrabalova kniha Morytáty a legendy. Je věnována básníkovi Karlu Maryskovi. Motto knihy je: Když jseš férovej, chcípneš jako bojar. Miťánek Meisner… jeho mnohotvárná metoda navazuje na tradici středověkého a barokního lidového vypravěčství… Kniha začíná morytátem, který napsali čtenáři, a končí Morytátem o veřejné popravě… Montáž vznikla rytmickým střídáním dopisů… Některé jsou plné zloby a jsou projevem nízkosti a polovzdělanosti… Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi je autorovou osobní vzpomínkou… stala se východiskem pro "pedagogické texty"… Morytát o prasečích hodech, Legenda o Lamertzových jehlách, Legenda o krásné Julince a Morytát o cestě kolem světa jsou pábitelsky a silně lyricky laděné prózy… čtyřstránkový Květnový morytát je plný černého humoru, nadšení, grotesknosti i tragiky květnových revolučních dnů v roce 1945 zachycený v Polabí na Nymbursku… Hrabal je přesvědčen o tvůrčích schopnostech každého člověka, který má uvnitř nitra diamantové očko… Jenomže ne každý člověk si uvědomí rozlišnost své vzácné krásy a ne každý má důvod, aby psal… Legenda zahraná na strunách mezi kolébkou a rakví… Na počátku vstupu člověka do světa jevů je jistá kolíbka a pře ním je pohyblivá rakev, do které jistě jednou spadne. Mezi těmito nádobami je napjata struna, na kterou si každý musí zahrát tu svou romanci… Čtenáři znali jeho stať Na struně mezi kolébkou a rakví… Legenda o Kainovi, jak už bylo uvedeno, patří k nejstarším a nejzávažnějším autorovým prózám… Hrabalovy Morytáty a legendy měly příznivý ohlas u kritik. Dosavadní sled autorových děl ukázal přesvědčivě jejich neustálou novost, vynalézavost, nešablonovitost, metodologickou objevnost i rozmanité přístupy k tak různorodé tematice, postihující současný život a svět… Hrabal pracuje na základě nových literárních principů. Nezůstává stát u žádného ze svých výbojů, neúnavně experimentuje od knihy ke knize…
Poslední jeho knížkou z konce šedesátých let, v pořadí desátou, byl výbor článků a statí Domácí úkoly (úvahy a rozhovory)… řada článků, jež osvětlují spisovatelův život a jeho tvorbu… a nakonec základní východiska jeho konfese ve zkratce… o výjezdních doložkách.
Při přeregistraci členů svazu československých spisovatelů přestal být jeho členem i Bohumil Hrabal… Potom nastalo osmileté nucené odmlčení. Hrabal nerezignoval. Vytvořil za tu dobu řadu nových děl, lidsky i společensky velmi závažných… Hrabal i řada jeho přátel usilovali v padesátých letech o tvůrčí a životní nezávislost a svébytnost. Vyhýbali se přitom všemu, co by jim v tom bránilo, brzdilo a komolilo… Dostali se proti své vůli do izolace, jež byla způsobena převážně vnějšími okolnostmi. Dílo Bohumila Hrabala znal jen nevelký okruh zasvěcenců. U Hrabala došlo ke kvalitativní změně v jeho postavení i postojích v době, kdy začaly vycházet jeho povídky a knihy… Stal se pak členem redakční rady Literárních novin… Tam se též seznámil se širokou literární obcí… byl zván do ciziny na přednášky, zúčastnil se sympozií a konferencí, kde vystupoval a hovořil německy nebo francouzsky. Cestoval též jako člen delegací Svazu československých spisovatelů… Pro Hrabala to přinášelo v mnoha směrech nové impulsy… Vznikala nová přátelství… zahajoval výstavy malířům a grafikům… od mládí se přátelil s Milanem Albichem… Hrabal byl první, kdo seznámil širokou veřejnost s Boudníkem… Velký ohlas měla i divadelní hra Něžný barbar… Josef Zumr jej zasvětil do práce našich i zahraničních badatelů na tomto poli… Hrabalova osobnost a dílo se staly pojmem a názorovou konstantou. Každý se s nim musel vyrovnat, ať už jednoznačným přitakáním k jeho novátorské literární činnosti, nebo kriticky, někdy i jeho odmítnutím…
…Motto této kapitoly je hned dvojí… Jsme jako olivy, které teprve když jsou drceny, vydávají ze sebe to nejlepší… a verše Ladislava Novomeského Hoci epilog… Ať osud zbabělý nás straší Prométheem a hejnem ukrutným chce klovat do kostí, ne, stejně nás už k jiným cílům nezažene, než zorat byť i tvrdé meze možností… Hrabal pracoval na tvrdých mezích možností a vytvořil díla takové závažnosti a dalších tvůrčích perspektiv, že bychom mohli změnit název básně Hoci epilog a charakterizovat další etapu Hrabalova díla slovy: Hoci prolog… Hrabal napsal v roce 1971 román Obsluhoval jsem anglického krále. Nic na tom nemění skutečnost, že autor uvedl zprvu, že se jedná o povídky. Tato próza má charakter klasického románu s vyhraněnou zápletkou… Kolem vypravěče se hemží velký počet různých postav, některých i zcela anonymních, jež svými výroky, postojem a jednáním dokreslují charakter doby a svou vlastní povahu… Realita a jedinečnost těchto diametrálně odlišných období… zhatila často zájmy, snahy a cíle jednotlivců… včetně vazeb sexuálních… Autor obvykle předstírá, že to, co napsal, je vlastně záznamem… Hrabal často přechází do anonymity… Důležitá podstata zápletky románu spočívá v touze po penězích… Tato pekuniární vášeň určuje vypravěči, který se jmenoval Dítě, smysl a cíl jeho života… Dítě postupně nachází všecko, co mu dosud unikalo v soustředěné honbě za penězi… podobenství lidské komedie dvacátého století, jež má originální zabarvení a atmosféru, chuť i pachuť všech historických období… O problémech honby za penězi bylo již napsáno mnoho knih… I jeho literární postupy jsou odlišné nejen v osobité stylistice, ale i metafyzickém symbolismu… Svět peněz a moci je věčným motivem… Hrabal dovedl vylíčit jej nově a s nevšední originalitou… má své přesné kontrasty a dimenze… jednotlivé etapy jsou zachyceny věrně a nezaměnitelně… Jsem pevně přesvědčen, že v první polovině sedmdesátých let se splnila Sartrova předpověď, že velký román bude napsán ve střední nebo východní Evropě. Nebyla to jen poklona spisovatelům socialistických zemí… Jednotlivé kapitoly románu do sebe organicky zapadají a umožňují stále větší zážitek a myšlenkový ponor a interakci literárních mikroútvarů, což přispívá ke gradaci a dramatičnosti vyprávění… jednotlivé literární útvary zapadají do sebe jako zasouvací hračky, známé ruské panenky. Svět Hrabalových postav připomíná Dostojevského psychologicko-morální experiment… Hrabal zachytil fantastické a přízračné události válečných let. Těžko bychom našli obdobu prozaického zpracování nacistických zrůdností tohoto druhu… v celé jejich absurditě a zvrácenosti…v novém dosud neznámém úhlu…Nejen lidský duch, ale i tělo je schopno přežití. Potůčky a řekami se vrátí do moře, někam tam, kde všechno vzniklo… setkáváme se tu, jako v řadě jiných Hrabalových próz, se sexuálním motivem. Jeho erotismus je zároveň lidský a kosmický… A země to je naše živočišnost. V časech válečných patří vyhrocená sexualita a její excesy k typickým znakům doby… Erotika v jeho díle je funkční… Lidé, kteří se ocitnou v mezní situaci, jako by se chtěli zachránit prostřednictvím sexuálního pudu, který nepřetržitě, maniakálně ukájejí. I když neplodí děti, jen se pohlavně vybíjejí… sex je někdy jejich jediným a často posledním útočištěm. Hrabal ukazuje "trumfy" a metamorfózy lidské situace. Nic nezakrývá a nic nepřikrašluje… v tom je jejich přednost i síla… Na některých místech máme dojem, že sledujeme něco z křesťanských zázraků a náhlých zcela neočekávaných lidských přerodů… Hrabal nikdy neodkáže svého hrdinu na bibli… vede ho ke krásám pozemského světa, ve které nachází všechno: věčnost i transcendentno… jeho hlavní postava prochází očisťujícím procesem, katarzí… vykazuje prvky etické s životní vitalitou a optimismem, který je prost iluzí… Autor ukazuje život v našem pohraničí. Nejedná se tedy jen o nějakou hoteliérskou a kolaborantskou problematiku. Charakter díla je výrazně antifašistický a protiválečný… bezděčný pohled na náramkové hodinky… patří k vrcholným scénám celého románu… připomíná všem, kteří se za války postavili proti nacismu, obdobné zážitky. Hrabalovo dílo plyne bez přestávky, nic jej nezastaví. Je hnán vpřed energií nevyčerpatelné životní síly. V tomto řečišti najdeme opravdu všechno. Nikde se však nesetkáme s bezvýchodným marasmem, s horrorem vacui, depresivní prázdnotou, apatií a nudou… Jazykový vodopád jeho románu je plný imaginace a bohatství myšlenek… není pouhým atraktivním součtem mechanických mozaik… vzbuzuje pozornost svým širokým záběrem… Jeho historické fresky jsou zalidněné, nebo páchnou člověčinou… Autor ukazuje hrdinu bez odsudku, ale i bez přikrašlování… číšník Dítě a hoteliér Dítě byl vždy naivní a prohnaný. Nedostatek solidního vzdělání mu nahradila jeho životní zkušenost. Jeho nevědomost se stala jeho předností… až v letech 1948 - 1949 je najednou vyšinut ze své dosavadní dráhy a opustí ji jednou provždy… člověk najde obvykle sám sebe až tehdy, když dohmátne na své dno… Dítě přemítá o horské silnici… jen ten úsek, na kterém zrovna pracoval, ten jevil stopy jeho rukou… Jeho cesta byla bezúčelná jako jeho život. Jaká mu plyne ještě naděje? Existenciální struna je ztlumena a v samém závěru zazní fanfára lidské družnosti a solidarity… Mezi Hrabalovými postavami jiskří zvláštní druh kontaktů… právě tito lidé vytvářejí pábitelskou kolektivitu… Zajímají se o vše možné na světě a hlavně o věci a události krásné, a krása má vždycky dopad a dosah směřující k transcendentnu, to je k nekonečnu a věčnosti. Autor se vyrovnává s otázkou důstojné lidské existence… V tom spočívá také přesvědčivost a síla jeho románu Obsluhoval jsem anglického krále, stejně jako východisko občanské a filozofické…
Hrabal dostal v roce 1969 otázku, co dělá a co chce dělat v budoucnosti. Odpověděl, že se pokusí napsat stále odkládaný román pro velké děti: Městečko, kde se zastavil čas… Tehdy se již velmi zřetelně ohlašovala nemoc, jež nakonec skončila operací žlučníku… požádal fotografa Ladislav Michálka, aby ho vyfotografoval na letenském hřbitově… když už leží po pás v hrobě, a nakonec zachytil jen potemnělé kříže, jako by tam někde pod nimi spočívaly spisovatelovy pozůstatky… Městečko, kde se zastavil čas, bylo napsáno… způsobem alla prima… Hrabal uvedl rukopis jako soubor povídek… jde o jedenáct textů… objevují se zde základní témata a motivy trilogie… Naplnila se však slova jednoho ze stálých hostů u Pinkasů: Do hrobu patří jenom tělo zhuntovaný! Hrabalovi vyřízli žlučník i s kameny a pročistili žlučovody, jaterní buňky byly naprosto nedotčené, naopak připomínali tkáň novorozeněte, v jehož genech bylo zafixována, že náhlé příhody břišní neohrozí jeho život… Dalo by se říci, že se jedná o spisovatelovy deníky… svět prostých lidí ho přitahoval především. Městská honorace se mu zprotivila… Nikdo z něho nedostal ani slovo. Jestliže Postřižiny lze postihnout v prózách Městečka, kde se zastavil čas… v lapidární literární zkratce a syntéze… velmi přesvědčivě dovede vyjádřit souvislosti mezi individuálním a historicky časovým faktorem. Některým lidem se zastavil čas, jako se to stalo pochromaným hodinám na kostelní věži, zatímco čas mnoha jiných byl plný elánu, úsilí a snažení. Autorův otec a strýc Pepin už to tom nevěděli… Zmenšil se počet tiskáren… nikdo už tehdy nedal dohromady symfonický orchestr, ani zpěvácký spolek, jež tam vždycky předtím byly… V celé řadě situací je charakteristické určité zbrzdění děje… To si uvědomoval již J. W. Goethe… Hrabalovo dílo je naplněno velikostí lidského údělu. Je projevem zázraku individuality a krásy života zůstavajícího u sebe sama. Do lidské existence vplétá veškerý osud a všechno, co se stalo… jedna společenská vrstva epochy, doprovázena zmatky a destrukcemi, odchází… mizí do temnot zšlých dob, opona padá pomalu… Revoluce vyhlašuje osvobození lidstva z třídního útlaku a ničivých válek. Nejdříve je však třeba zbavit se všech přebytků a neduhů dávné i nedávné minulosti. Nová společnost je nemilosrdně likviduje. Zasahuje všude. Demolují se dokonce i některé hřbitovy, vymazávají se jména lidí starého času, ze země jsou vyrvány zbytky rakví a kostí. Nová doba se stydí za minulost. Proto se snaží zahladit stopy… Hrabal se dívá kolem sebe… někdy až s mrazivou objektivitou a zároveň se zármutkem nad odcházejícím časem, který měl v sobě velikost a osobitou poetiku, stejně jako osudově nezadržitelné mene tekel postupujicí degenerace a zmaru… Rozsáhlé panoráma zraňujícího dramatu… v němž se také zastavil čas šlechty a dominikánů, aby v různých peripetiích dějinného vývoje byl vystřídán časem starých lidí, kteří v bývalém panském sídle dožívají zbytek svého života mezi květinami a vzdálenou hudbou…
Na podzim 1973 Hrabal dokončil vzpomínkovou prózu, kterou nazval Něžný barbar. Jde o životopisné dílo o českém grafikovi Vladimíru Boudníkovi… Motto: Kterak filozofovati kladivem… Hrabal zdůraznil Boudníkovu snahu zpřístupnil umění všem a umožnit lidem, aby vytvářeli spolu s ním. Hrabal ukázal jeho život v čerstvém průvanu imaginace… Boudník měl vyhraněný postoj k výtvarnému umění. Malování a grafice se věnoval ve volném čase. Teprve tehdy, když dokončil zaměstnání… Boudník pracoval ve výrovním procesu nejen proto, že chtěl být naprosto nezávilým umělcem, který se neuchází o žádnou podporu a není také nikým usměrňován, ale hlavně z důvodu, že tovární prostředí miloval. Nacházel zde inspiraci a svým způsobem vychovával dělníky k tomu, aby se naučili chápat moderní výtvarné umění na vlatních zkušenostech… Zde se cítil spokojen. To, co jinde, ať u nás nebo v cizině mohlo se podle jeho názoru jen zdáli podobat Žižkovu nebo Libni… Obdivoval potrubí… Fascinovaly ho struktury… Nikdy se nemohl donasyta vynadívat na tu odhalenou krásu… Snažil se dostat od své subjektivní individuality… Hrabal napsal, že jeho přítel se chtěl vbourat do tkáně a jádra hmoty… jeho záměry byly vždy oroginální a naprosto nekonvenční. Musel vynaložit nesmírné úsilí, aby je uskutečnil… Hrabal měl boudníka rád. Byl mu blízký svými extravagantními kousky… Docházelo k bouřlivým diskuzím mezi malířem a chodci… Explosionalismus se blíží, podle mého názoru, teorii "velkého třesku", kdy se rozmetaná hmota po výbuchu jediného tělesa o mimořádně vysoké hustotě a teplotě dala vznik galaxiím… Boudník se nikdy nezajímal o astronomii. Výtvarné seance přitahovaly Boudníka i Hrabala. Lidé začali uhadovat, fantazírovat a debatovat… Boudník přitom stále maloval a diskuse se vyostřila tak, že došlo ke rvačce… Boudník byl fanatikem práce… Ovládal jedno z nejnáročnějších řemesel… Byl nesmírně nadšen, když se mohl dívat do útrob… Nemohl se nikdy dostatečně vynadívat na cákanc malbiru na novinách… I všechny necnosti doby se odrážely v jeho povaze a psychice… záliba v nápisech a standartách (rád dělal vlajkonoše)… jež patří v té nebo oné míře mnoha lidem, kteří většinou nevynikají ničím, ale tím intenzivněji prožívají každý tu svou patologii každodennosti… Hrabal napsal, že Vladimír dovedl to, co moderní automobilové stroje… Surovou hmotu hnal přímo do oblasti transcendentna, bez rozptylování v karburátoru… tekoucí semeno, které se přes všechny pupeční šňůry navrací až k hladkému a bezešvému břichu pramáti Evy… Hrabalovi se podařilo… odkrývat postupně složitou povahu svého přítele… nebyl jednostranným umělcem… autor dokládá na faktech… Hrabal a Boudník nezmeškali žádnou příležitost… Sami vyhledávali mimořádné zážitky… Neuniklo jim nic… Hrabala smrt přítelova velice zarmoutila… Význam jeho díla je dnes nesporný… Inscenaci Něžného barbara uvedl Činoherní klub. Představení vyznělo jako strhující scénická báseň… Chápejte, že i když teoreticky budou zničeny všechny hodnoty, člověk s obrazotvorností bude mít vždycky sílu vytvořit si svou vlastní galerii… Toto krédo umělce Vladimíra je v dnešní apokalyptické době naším optimismem i nadějí, nezdolnou silou tvůrčí imaginace.
V létě roku 1976 dokončil Hrabal dosud nepublikovaný rukopis knihy, kterou nazval Příliš hlučná samota… Měla původně dvě verze. První je napsána apollinairovským veršem, druhá byla vytvořena formou obecné češtiny s příměsí městského žargonu. Potom se rozhodl pro třetí verzi psanou úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah, jak říká, zvýšil třeskutost textu… Novela Příliš hlučná samota jsou texty psané metodou alla prima. Byly vytvořeny v krátkém časovém úseku, jak vytryskly v autorově mysli… o tomto tématu ovšem přemýšlel čtyři roky… Kniha je příběhem vypravěče Haňti… Je obklopen řadou postav… Svým šéfem, který ho neustále peskuje a žárlí na něho, že jeho podřízený má více vědomostí než on a pravděpodobně i více úspěchů u žen… je s ním v jednom střetu… šéf sám má spoustu trápení… i s děvčaty, která obletuje… nemůže se vyrovnat ani s tím, že kdysi byl ředitelem Čedoku a že byl před časem vyloučen z mysliveckého svazu… K Haňťovi často docházejí cikánky… jeho bývalá láska si postavila s pomocí svých milenců vilu… nakonec získala starého sochaře… dělníci pracující u nejmodernějších lisů dokreslují atmosféru sběru papíru i současné doby… Hrabal vytvořil překvapivé a okouzlující básnické spojení reality s nadsázkou a snem… Suverénní metaforičnost a zkratky hyperbolizují symboliky rozehrály všem osm oktáv jeho poetické klaviatury… výrazně baladický charakter… Balada a velkorysé koncepce novely… Život Hrabalova hrdiny nebyl nikdy příliš komplikovaný… Je přesvědčen, že ty pravé myšlenky jsou ve vzduchu… Haňťa se protloukal většinou sám… milostné vztahy byly prostinké… Bylo to vždy za nějaké groteskní nebo tragikomické situace… skutečnou láskou byla mladá cikánka… nežil však s ní dlouho. Byla poslána s jedním z četných cikánských transportů do koncentračního tábora… Prodléval rád v pražských hospodách… Nedostal se dlouho ani do vážnějších konfliktních situací… spory se šéfem nepřesahovaly většinou obvyklou míru. A tak si žil svým trochu podivínským a trochu neskutečným životem… Haňťův příběh se může jevit jako běžná novela. Opak je pravdou… nenapodobitelné jiskření a propojení zařazují Hrabalovu novelu k tomu nejlepšímu, co bylo u nás napsáno… Hlučná samota i ostatní uvedená díla mají nesporně politický charakter… jasně třídní charakter… Nic nepředstírá, nic nekamufluje, nerelativizuje, zmocňuje se faktického stavu… Není jen poplatný přechodné situaci, míří do budoucnosti… Hrabalovi hrdinové se často objevují v ději jen krátce, opouštějí scénu, aby nás nechali přemýšlet… Hrabalova vzdělanost je přetavena především v jeho poetice… pro něho je i ta nejexaktnější věda bez konečných dimenzí, neboť duch je nade všemi myslitelnými rozměry a parametry. Někdy jsme s to vyjádřit pojmy a souvislosti, jindy jsou však složitější, nebo ještě nevyzrály, a pak jen koktáme přes kategorie. A za takové situace má umění vždy předstih… Kniha Příliš hlučná samota je mnohovýznamová a mnohovrstvá próza, jež je charakteristická nejen svým lyrismem, ale i svou filozofickou hloubkou a naprostou neohraničeností… není vtěsnána do Prokrustova lože nějakého literárního směru… Hrabal ústy svého vypravěče demonstruje rozdíly mezi myšlením dob vzestupných a úpadkových. Hodnotu času vidí v tom, že je naplněn prožitky. Novela je zakotvena dobově i v historických souvislostech. Snad v žádné jeho próze není společenský pohyb zachycen v tak širokých souvislostech a s takovou myšlenkovou tonalitou… Autor nás ohromuje a zároveň děsí analogiemi symboliky… sám tvrdí, že symboly se vyskytují v jeho textech jen čitou náhodou. Nechtěl je mít. Přicházejí zvenčí. Hrabal byl ve svém vývoji ovlivněn Baudelairovým, Rimbaudovým a Mallarméovým symbolismem. Je symbolistou právě v jejich duchu zaměřeném proti naturalismu a popisnosti. Jeho symbolika je syntézou všech sil… Na první stránce druhé kapitoly Obsluhoval jsem anglického krále najdeme typický příklad autorova symbolismu. Podobně i v této novele, kdy Hrabal vychází ze skutečných událostí. Hrabalův symbolismus je metaforický, má blízko k hádance a baladě… Metafora zde přispívá k složitějšímu a efektivnějšímu poznání světa… Hrabalův symbolismus je spjat s historickým významem tohoto pojmu… Hrabal neopisuje jen viděnou skutečnost… Používá koláže a montáže, jež mu pomáhají ukázat život a svět v dosud neznámých souvislostech, překvapivě, nově… Otřesná je v této novele vize neúprosného boje krys a potkanů… Je to melodie věčné stavby. Haňťa nesedí jen ve svém sklepení… Občas jde navštívit topiče… kolegové tohoto muže z vysokých škol a ústavů akademie věd mají obdobná zaměstnání. Řídí nákladní auta, dělají taxikáře, měří spodní vosy anebo čistí okna, pracují jako čističi stok, kopají štoly v metru… většinou šli, aby posílili rozmanité výrobní i nevýrobní oblasti… pracují obvykle v namáhavých provozech, ale mnozí z nich pokračují nadále v práci na těch otázkách a problémech, kterým se věnovali předtím… vytvářejí zvláštní společenskou mezivrstvu… setkáváme se zde s motivem cikánky, smrti, sexu a zrcadlení… motiv cesty, po níž je možno kráčet daleko od lidí, ale i k nim a k sobě samému nazpátek… Cesta symbolizuje život a jako on je mnohovýznamová… Tyto základní motivy přecházejí z jedné knihy do druhé… V řadě děl se opakuje motiv zvířat. Převládají většinou kočky a koně… Sexuální motiv v novele Příliš hlučná samota má specifickou notu… Tento vztah netrval dlouho… Němci sebrali všechny cikány z okolí a poslali je do plynu. Haňťa je otřesen touto zprávou… vidí zpitomělé davy nacistů provázejí Hitlerovo "vítězné tažení"… slyší jásot nad milovaným vůdcem, idiotský jásot davu, který najednou vymaže světlé stránky velkého kulturního národa… chování bodrých Bavoráků a věřících katolíků, protestantských Prušáků… strašlivá vize obrovitého lisu, který pohlcuje říši, je výrazem budoucího vývoje války a přáním porobených národů, kterým osud vyrazil zbraně z rukou… Haňťa i po válce hledal opravdové životní hodnoty. Vyznačoval se tolerancí a respektem… Příliš hlučná samota dosahuje nejvyšších vrcholů Hrabalovy tvorby. Na tomto se přesvědčíme o tom, že v umění je všechno dovoleno. Neuznává žádné zábrany ani omezení… Hrabalova novela je bezprostředně svázána s jeho vztahem k hudbě. V tomto případě byl inspirován třetí symfonií Gustava Mahlera, která ho při psaní neustále provázela. Strhl ho mezi jiným motiv, kdy z jihlavských kasáren troubili tesknou večerku. V této symfonii, jako ostatně v celém Mahlerově díle, zaznívají lidové prvky a lyrická nota jako podstatná složka jeho skladem. Charakteristický je pro ni i několikrát se opakující příval citu, vyjádřitelný jen hudbou… Novela Příliš hlučná samota patří nesporně k vrcholným čtenářským zážitkům, zrovna tak jako Obsluhoval jsem anglického krále. Obě knihy vyjadřují přímo podstatu umění, pravdu o minulosti i současnosti… Novelu Příliš hlučná samota uzavírá Hrabalovo básnické dílo Adagio lamentoso… V roce 1978 napsali B. Hrabala E. Schorm filmový scénář Příliš hlučná samota, který však nebyl z různých důvodů proveden… Za pět let potom vypracovali divadelní verzi Hlučné samoty… Premiéra se uskutečnila 7. března 1984 v Divadle Na Zábradlí… Evald Schorm vytvořil jevištní symfonii… dosáhl atmosféry plné vzruchu a překvapení a poetičnosti, připomínající místy commedii del'arte… postup montáže a koláže a montáž koláží… dramatický spád… Zde se potvrdil význam koláže v moderním dramatickém umění… Hrabalova díla nelze inscenovat jako patologické hry… síla vizuální a poetická… kterak nevzpomenout E.F.Buriana… Divadlo, v němž by poezie zahalila tváře diváků závojem snů a neobvyklých vzrušení… předválečné úsilí V.E.Mejercholda… lyrickou společensky závažnou inscenaci. Nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že Schorm je schopen odkaz naplnit. Hlučná samota přitahuje i hudební skladatele. Jaromír Podešva uvedl 8. února 1968 Perlu na dně a pracuje na partituře buffy baletu - pantomimy Banbino di Praga a na symfonii Příliš hlučná samota… Hrabal vytvořil v první polovině sedmdesátých let čtyři závažné prózy. Něžný barbar je důležitým poselstvím. V novele Příliš hlučná samota a v románu Obsluhoval jsem anglického krále vyvrcholila jeho dosavadní tvůrčí práce. Městečko, kde se zastavil čas, se stalo východiskem pro další léta. V tomto období napsal řadu dalších próz… je to například Peruť imbecility z roku 1970, jež se objevuje též ve variaci Družička… autor zde navazuje na metafyzický provazec nekonečna… autor v dopoledních hodinách prožívá kocovinu a v ní předčasnou smrt, ale jen tak, aby amortizoval svůj pochybný majetek… důmyslně zakrývá zamyšlení nad blížícím se stářím… kdy každý si po svém prožije tu poslední neopakovatelnou a nezbadatelnou scénu, než všechno i s ním samým se prodá v dražbě Záložny a Spořitelny smrti… řada míst začíná lyrickým tremolem, jež záhy končí odkouzlením… Ne nadarmo se mu zjeví na konci vyprávění na vlhké stěně zelenkavé zdi Charles Baudelaire… kdy přešlápne obrubník chodníku a svatozář mu letí šikmo do bláta… Legenda psaná na prahu posedlosti je dopis Jardy Rabana… jde o literární útvar, který je u Hrabala ojedinělý… jedná se o formu dopisu dělníka, který chce pracovat ve filmu… dopis s obvyklou stylistikou, kterou by málokdo přisoudil Hrabalovi. Jarda Raban prošel celou řadou zaměstnání. Teď má v hlavě námět, "Smuteční pěvecký film - Maminka"… Dělník-spisovatel touží po Praze… je jenom dělníkem. Zdůrazňuje však, že vrozenost znamená urozenost a poklad zlata, což je nade vše… V tomto textu se setkáme s parodií na kýčovité povídky a romány. Jistý Karel je jaksi nemotorný k tanci, ale přece se jaksi při Aničce otrká, pročež za chvíli ho kamarádi od Aničky odtrhnou a pro jejich radost na to Karel příšerně doplácí… Hrabal si musí vyzkoušet všechno… Morytát je záznamem lidové řeči… končí slovy: Butele-li z toho něco vysílat, prosím ¨, oznamte mi to! Já nemám rádio stále puštěné a musím si všechen nákup sama obstarat. Já se vám odvděčím, můžete mi oznámit, co byste si přáli. Ovoce je zimní, hrušky vydrží do jara…
Hrabal napsal počátkem roku 1975 první verzi knihy Slavnosti sněženek. Rukopis je uveden třemi základními citáty: G.Leibnize, I.Kanta a kerského cestáře pana Procházky. Srovnáme-li jej s později vydanou publikací Slavnosti sněženek, jež vyšla v roce 1978, zjistíme, že řada povídek dostala nový název a několik z nich bylo vypuštěno. Patří k nim Měsíčná noc… Ukazuje strasti velitele policie v kerském polesí, kterému místní obyvatelé říkají gubernátor of Kersko. Prožíval těžké chvíle, kdy mu přišlo líto, že musí pokutovat i své známé, nebo vypustit ventilek k duši kola, zahodit jej, aby opilý cestář, jeho spolužák, nezavinil v noci nějakou havárii. Pan Procházka neměl na řidítkách ani zvonek, ani baterku. Volal jen varovně do tmy: Dobří lidé, jděte z cesty, mám rychlost!… Z knihy byla vzňata další črta Zdivočelá kráva, jež líčí osud psů, kteří byli vyhozeni svými pány z auta uprostřed polí nebo lesa. Jeden z těchto zvířecích vyděděnců se ukryl pod slamou v kravíně. Byl tam objeven a zastřelen služební pistolí… meklenburská kravička, poděšená výstřelem, se utrhla a málem povalila úřední osobu. Její chlupy se zachytily na uniformě zdobené řády… Potom byl uspořádán hon na zdivočelou krávu. Hrozilo nebezpečí, že by mohla zaútočit na člověka a člověk je měrou všech věcí, nejen myšlení, ale i ve své skutečnosti, a dneska tuplem, uvažoval náčelník, když rozjel akci. Krávu uprostřed hlučného zátahu ranila mrtvice. Zůstala sice bojovně stát, ale byla již mrtva. Přišla na to místní učitelka, krasavice, která se toulala kerským polesím. Cestou si právě vzpomněla jak W.A.Mozart hrál na varhany v Sadské a že v Hradišťku žili tehdy dva řídící učitelé, Mozartovi přátelé, kteří darovali Mozartovi několik písní a on je potom použil v opeře Don Giovanni… Na dotaz z jednoho činitelů pronásledujících zdivočelou krávu, zda k tomu měli řídící učitelé povolení, odpověděla učitelka, že tehdy povolení nemusilo ještě být, to ještě nebylo nezákonné vyvážení uměleckých předmětů, to tenkrát ještě nebyla ideová diverze, pánové!… Text Jumbo nebyl rovněž zařazen do Slavností sněženek… Je věnován proslulé hospodě Hájenka… Hostinský Zákon trpěl komplexem, že je nutno vychovávat hosty… Kdo neseděl slušně, nedostal pivo… A pozoroval neustále svou ženu Romanu, zda si něco nezačíná s nějakým mužským. Paní si tehdy léčila nemocný žlučník. Pila náruživě diabetický koňak a whisky. Hostinský však usoudil, že je stále krásná a žádoucí, a tak schopná a náchylná k milování s třetí osobou. Někdy přišel i pan Bělohlávek… když se ho zmocnila hluboká melancholie, vypil flašku ojetého oleje, jak nazýval likér značky Fernet Branca… a tak byl občas geniální… říkal, že je letec a že minulý týden letěl přes Kilimandžáro… hosté se nestačili divit, ale nevěděli, kde to Kilimandžáro je… Jedině pan cestář Procházka, který se právě na chvilku vzbudil ze spánku, nebyl dojat. Prohlásil: Když jste vožralej, tak je Kilimandžáro i v Kersku… tady…stačí vám to_ A pak opět usnul… Pan Bělohlávek vyvedl vrávorající hosty z Hájenky a ukazoval nedaleko hospody, na vysokých stromech a v rozpětí silnice, jak velké je dopravní letadlo Jumbo 727.. Pozoruhodnou exkurzi do světa letecké dopravy ukončil náčelník policie. Všichni mu vrávorali vstříc. Jejich obličeje byly ušpiněny rukama místního kominíka, který nemohl stát na vlastních nohou a stále se někoho chytal. A tak upadli v podezření, že se z nějakých nekalých důvodů maskují. Nezbylo než se rychle rozejít. Ve sněhu zůstaly po nich cápoty… zdálo se, že tam nejméně dvacet lidí čekalo na autobus, chodilo sněhem a zimou přešlapovalo. Kolem dokola byl nejméně desetkrát otištěn bicykl jak brejle, tak jak se kácel i s cyklistou do sněhu… Hostinský Zákon se vyptával v tom zmatku své ženy, zda nedošlo k nějakému násilnému smilstvu nebo něčemu podobnému. Jeho žena, usměvavá krasavice, přesvědčila ho o své nevinnosti. Pak se její šilhající oko naplnilo tajemstvím a zapomenutou kulturou… V črtě Beatrice, jež nebyla otištěna, se vypráví o vile milionáře Beránka, která byla proměněna ve speciální ústav pro debilní děti. V tomto prostředí vydržely jako ošetřovatelky už jen jeptišky. A z nich pouze Beatrice je jediná ze sester, která svítí a usmívá se v jakékoliv nepředvídatelné situaci, kterou sebou přináší tento dům, kde se derou navenek jen temné třetihorní pudy… Hrabal to komentuje v duchu svých názorů a poetiky… Krásná je jakákoliv přítomnost… všechny věci a všichni tvorové se pohybují jako osvětlení posvátnou září, která ozařuje všechno třpytivým průhledným prostěradlem a všechno, cokoliv je nejen krásné, ale překrásné, i s těmi dětmi, které házejí na strop svoje lejna… Sestřička Beatrice kralovala jako slunce nade vším a tím umenšovala zlo a neštěstí a dostalo se jí za to čistoty a prosté mysli… Texty Variace na krásnou slečnu a Vlasy jako Pivarník… nebyly rovněž zveřejněny. Mají v Hrabalově díle významné místo… patří k podstatným složkám Adagia lamentosa, jež lze označit za autorovu Píseň písní. Tato skladba má složitou genezi… První varianty nacházíme již v letech čtyřicátých… V devíti stránkové črtě Vlasy jako Pivarník najdeme časté slangové výrazy a je zde naznačena povídka Když umře hospodář, pláče i dobytek… Vypravěč spatří dívku v plném světle měsíce a zjistí, že má tělo jako vřeteno, ze kterého se odvíjejí nitě, jež si on namotává rovnou na přirození… Jak šla, tak se jí vzdulo parádně stehno a hodilo tak krásně křivku. On poznal, že takhle holka vypadla z pátýho patra tureckýho nebe. Měla veliký a krásný voči jako dva řezníci, skoro tak krásný jako jeho blonďatá vlasy, vlasy krásný jak Pivarník… Rukopis Slavností sněženek končí básnickou skladbou Rukověť pábitelského učně… která představuje jednu z posledních variant… Hrabal zde načrtl svoji vlastní podobiznu, obklopenou nespočtem koláží, jež ji dokreslují v jejím tvůrčím kontextu… Netřeba vysvětlovat a uměle nasvěcovat jeho scénickou stavbu… Jeho verše vydávají vlastní zář… S originálním vyzněním Hrabalova lyrického vyznání se setkáváme v říjnu 1976 v časopise Tvorba, kde je též otištěno autorovo prohlášení k volbám do všech orgánů lidové moci… Od toho času začíná opět publikovat, veřejně vystupovat v televizi, rozhlase a na nespočetných besedách, zahajuje výstavy výtvarníků, píše do novin atp.… Je zvolen poslancem do Místního národního výboru v Hradišťku…
V roce 1976 vyšla Hrabalovi novela nazvaná Postřižiny… Kniha je napsaná v ich-formě… Vypravěčkou je paní Marie Hrabalová, spisovatelova matka. Východiskem Hrabalovy trilogie byly povídky z jeho rukopisného díla Městečko, kde se zastavil čas… Pro všechny tyto texty je charakteristické úsilí dosáhnout maximální sdílnosti. Hrabal je označuje jako zábavnou četbu… Význam trilogie je nutno hledat jinde… Protiklad "malosti námětu", jak se mu nejednou vytýkalo, je vyvážen velikostí tématu. A tak takto domněle zábavná četba pomáhá lidem, aby neklesali pod tlakem událostí… a hleděli vzhůru… Autor nachází ve všech částech své trilogie vnitřní okruhy, jež nás všechny pojí dohromady… jeho tvorba od roku 1976 nepředstavuje nějaké nové období, ale další etapu vývoje, v níž dochází k dalšímu rozšíření autorových mnohostranných pohledů na svět… Dochází též k transformaci ironie v sugestivní mnohotvárný humor… V Hrabalových textech je uloženo všechno v organických vazbách i vývojové skladbě jeho osobitého umění: lyrika, sen, baladičnost, ironie, humor a vtip, umělý i přirozený osud, křečovitá krása, současnost i vzpomínky na minulost, smysl pro detail atp. I jeho technika stříhání a přesazování prvků, koláží a montáží je stále aktuální… Prolíná se sen a skutečnost před zraky udiveného dítěte, jako zázrak bytí a mystérium života… pořad je obklopen zvonem vědoucího nevědění… udivení a úžasu… hluboký myšlenkový dosah… Autor mluví řečí, která je esencí našeho života a snu o něm… Nikde se nesetkáme s depresivním chorobopisem společnosti a patologické záznamy opatřenými diagnózou nebo pitevním nálezem… Hrabal vyjadřuje optimistický tep života… zabraňuje především stále hrozícím tendencím sestupu do nehumánního prostředí… Hrabal říká, že se inspiroval aviatickým stylem Chagallovy malby. Poetiku zapisovatele a střihače fenomenálních vnějších událostí doplnil vnitřním modelem touhy, proměnil se v mladou ženu a zpřítomnil jistou výseč, ve které bylo možno zachránit krasavici už pohlcenou časem… Autor vypráví osudy své matky… úvodní kapitola končí častým návratným motivem zvířat. Jde o splašené koně. Ale oni se nesplašili, jen si vzpomněli, že pořád a do poslední chvíle lze jít i zvířecí cestou svobody… rabelaisovská radost z hodování… Zabíjačka se mění v divoký mumraj… Nenadálý příchod strýce Pepina do Nymburka… Oba měli smysl pro všechny možné ztřeštěnosti… Jednoho dne si usmyslili… To byl dávný sen maminky, aby našla sdostatek sil a vyšplhala se do tak závratné výšky… Kdo neriskuje, nežije, je zásada některých výjimečných lidí… Autor se pokouší vyzkoušet nejen sebe sama, ale i postavy svých děl… jeho matka uvedla často celý Nymburk do varu. Marie Hrabalová je hrdinkou, s jakou se nesetkáváme často. Nebyla nikdy feministkou nebo sufražetkou, neproklamovala emancipaci… hrála celou řadu i náročných rolí v divadle… Marie Hrabalová si poručila účes Josefiny Bakerové… Závěr novely patří k nejoriginálnějším zakončením autorových próz… Francinův žal nad ztrátou těch nádherných vlasů, které tolik miloval… Veliké vzrušení u nás i jinde ve světě způsobila divoká a zároveň ušlechtilá Josefina Bakerová… Tančila svá blackbottonová pas s vysazeným zadečkem a typicky nakročenou nohou s pokrčenými prsty mezi svitou psíčků a dobře oblečených statistů. Muži šíleli a ženy bledly závistí. Ne že by to bylo právě vrcholné umění, ale bylo to zajímavé, atraktivní… Postřižiny dokumentují přesně autorovu stylistiku… líčí například snění své matky a vkládá do jejích vzpomínek své vlastní zážitky. Vždyˇto byl právě on, který se mohl dvakrát utopit, a přes malého Bohumila přejeli splašení koně i s vozem a jako zázrakem vyvázl se zdravou kůží… Spisovný charakter, který je příznačný pro hrdinku novely, je vyvážen Pepinovým dialektem a slangem. Všechno harmonizuje a doplňuje se navzájem a v jednom organickém toku…
V roce 1980 byly Postřižiny zfilmovány. Scénář napsal B. Hrabal spolu s Jiřím Menzlem… Režisér Menzel ukázal své umění drobnokresby. Z obyčejných vět vykouzlil impresi až k posunutému biedermeieru… Je vzdálen jakékoliv slovní či obrazové bombastiky. Dovede užít i různých banalit… Umí použít imprese i zdánlivé naivity… Menzel má schopnost vytvořit naprosto adekvátní interiér k tématu hry… Jeho architektura je mistrná. Vynikající výkon M. Vašáryové byl naprosto adekvátní Hrabalové próze… Stejně tomu bylo i u J. Hanzlíka… V jeho pojetí byl Pepin výjimečný samorost a bohem nadaný vypravěč, Hereckým koncertem je výkon otce a syna Hrušínských… I všichni ostatní zvládli své role s virtuozitou…
Krasosmutnění je Hrabalova sbírka povídek… těchto čtyřiadvacet beletristických textů představuje žánrové črty nebo skici, výjevy ze života a povídky, jež mají charakter grotesky, karikatury nebo frašky, jen některé končí tragicky. Hrabal ve svém autorském slově hovoří o genezi této prózy… Ten chlapec ve mně je nejen mým domácím učitelem, nejen světlem v připozdívajícím se večeru, ale mírou všech věcí, kterých se netýká ani umírání, ani smrt. (Podtrhl J. K.) Hrabal zůstal po celý život chlapcem… který směřoval za svými vidinami… Dětství je nepochybně pramenem obrazotvornosti… už v prenatálním vývoji… rozvíjí se psychicky a citově už ve svém předškolním věku… Hrabal Čerpal mnohá ze svých vnuknutí, nápadů… citového a sexuálního zjitření… Kniha Krasosmutnění vypovídá o tom velmi výmluvně… Začal poznávat svět nejen při uskutečňování svých nápadů a tužeb, ale i na svých potulkách Nymburském… Narazil na statek… podíval se na kamna… Ano, slyšel dobře, hladová myš uhryzla hladovému dítěti čuměl od úst. Pak kráčel silnicí k zářícímu, rozsvícenému pivovaru… Tento kontrast řekne ve zkratce mnohem víc… než bychom se o tom dočetli kdekoliv jinde. A je to naprosto věrojatné… V povídce Když umře hospodář, pláče i dobytek, je zachycen osud ovcí po jeho smrtí… Beránek běhal s velkou mosaznou rolničkou na Červeném obojku a vodil smutné a zesláblé ovce na porážku… Každý si při této symbolice konkretizuje podle vlastních zkušeností… Badatel Písma svatého Vašíček hrává na gramofonu připevněném na nosiči jeho bicyklu píseň o příchodu nebeských vojsk a zároveň Í komunistickou Internacionálu. Dělá to tak dlouho, až ho gestapo zavře… Je to nekonečný řetěz utrpení a perzekuce. Kdyby Hitler vyhrál válku, naložil by tak s celým českým národem s výjimkou těch, co vždy podlézali moci a byli rasově čistí. Jenže nacisté nemohli vyhrát… Proto prohráli válku i nadvládu nad světem. Žádná z velmocí, která si z nich bere příklad, nemůže uspět. Je to v příkrém rozporu se základními právy člověka-občana i národů… tato povídka se jmenuje Armagedon… Krasosmutnění je… rozmarná historka o Vinckovi a jeho partnerce. Oba mají velké zpěvácké ambice… Autor spojil toto vyprávění s nepředvídaným smutkem, který byl vyhlazen po náhlém úmrtí pana starosty… Rada dalších beletristických textů je věnována různým událostem… Je to vyprávění, jež jako obvykle nepostrádá hlubší souvislosti a symboliku… Strýc Pepin ani za války neustal ve svých bláznivinách… dal si půllitr na hlavu a tančil umírající labuť… Jindy předváděl umírající koroptev ve stínu uschlé bramborové natě… Hrabal rozšiřuje neustále své pohledy na život… Do války mu byla vzorem Babelova Rudá jízda… Později ho uchvátila Eliotova Pustá zem… přečetl Skořicové krámy od Bruno Schulze… Jsou to texty překračující sémantické poselství… pochopení řady souvislostí se středoevropským kulturním povědomím, jež bylo dílem nejen období vlády habsburské monarchie, ale sahalo až do doby přemyslovské… V plné síle zaznamenal tuto skutečnost… plně si uvědomil, že vlastně ty tisíce kilometrů, které prochodil Nymburkem, hlavně těmi domečky přilepenými na hradby, s těmi bizarními dvorky a zahrádkami, kde každý metr měl pro majitele obrovskou cenu, byly vlastně obsahem nebo šifrou, symbolem jeho psaní… Městečko, kde se zastavil čas, je tak maličké a stěsnané do sebe jako dětský betlem, jako židovské ghetto… Schulzova kniha Skořicové krámy ho zaujala a okouzlila svou nenapodobitelnou atmosférou chasidských legend…
Harlekýnovy miliony jsou text-román, který zachycuje stáří autorových rodičů a poslední okamžiky života strýce Pepina, domov důchodců. Hrabalova matka má opět úlohu vypravěče… Hrabal vychází z montáže… Melodie Harlekýnových milionů neustále obtáčí celý bývalý zámek hraběte Šporka… tak jako za starých časů… žebráci vyhrávají pořád tytéž flažoletové valčíky… úděsná jednotvárnost… Autor zde použil opět zážitku z dětství, kdy pivovarský domovník si zakoupil veliký gramofon s názvem His Master's Voice a celé dny vyhrával Harlekýnovy miliony, Mlýn v Černém lese, Stříbrné kapradí… Každý starý člověk, jestliže si nic nenalhává, je naplněn nostalgií. Nachází se v katastru smrti… Zkušenosti z války a koncentračních táborů nás dostatečně poučily o tom, že nikdo se nenaučil žít, jestliže nedovedl umírat… Kristus musel umřít, aby mohl darovat lidstvu věčný život… Vypravěčka má pocit, že je obklopena stále se zužujícími kruhy… nelze nikdy zapomenout na ty okamžiky, kdy zatoužila být naprosto svobodná… kdy se na čas stala úplně samostatnou a pronajala si parfumerii ve středu Prahy… Snad jen proto přiletěla vichřice do jejich domu… že se zhroutilo všechno, čemu přikládala význam, co už nikdy nebude… Její fikce a její zkrachovaný obchůdek se najednou promítly do reálu… Starý svět odcházel. Byl reprezentován velkou vývěsní tabulí, na které jsou rozsety stovky napínáčků, které držely úmrtní parte… A tak její svět je vlastně jen hřbitovem, který začíná být rovněž devastován… Nová epocha nesnese tu předchozí. Ta je vyhrazena… už jen tichu stařecké klauzury… Autor posunuje své zážitky do zvláštní polohy, kde se mu střetává tragika s groteskou, černý humor s realitou a nadsázka s jazykovou komikou… překvapuje svým neotřelým pohledem i jazykovou originalitou… Hrabal zde vyslovuje obecnější názory a závěry… Varuje před nebezpečím, které dnes ohrožuje naši existenci… Rozhodující je faktor poznání, především zpětného poznání… Hrabal vidí člověka v rozměrech prožívání, i náhoda je mu formou prožívání… Montáž vyprávění naivistů, pamětníků, je konfrontována se šťávami textu… Charakter této prózy je pohádkový… Hrabalův román je baladou… Spojením těchto tří Hrabalových knih… vzniklo dílo s novou významovou kvalitou… Knihu ilustroval Josef Jíra… Zraňujícím lyrismem a symbolikou. Podařilo se vyjádřit mnohovýznamový a mnohovrstevný text trilogie… Dokladem toho je v souladu s hlavními myšlenkami skládací triptych, kde Jíra vytvořil ryze malířskými prostředky Hudebníky ze Šumavy, strýce Pepina a sedláka z povídky Když umře hospodář, pláče i dobytek. Podařilo se mu vyjádřit složitost Hrabalových próz ve zkratce i syntéze… Jsou to vidoucí i vědoucí jiskry života… Obraz je na obálce knihy… Jírovy grafiky postihují podstatu a smysl Hrabalova díla. Dovedou se dotknout nekonečna… pouštěli s dětskou radostí draka, posílali mu psaníčka. Posílali je bohu, nebo se přibližovali nekonečnu, vesmíru? Pro Jírovy grafiky je příznačné, s jakou vášní se zmocňuje plochy a Unie. Upoutá nás svou vitalitou a vnitřní dynamikou, svěžestí a espritem…
V roce 1978 byla publikována sbírka povídek Slavnosti sněženek… V kerském polesí žijí jako všude na světě zajímaví lidé, o nichž stojí za to vydat svědectví… mají svou neopakovatelnou tvář a své jedinečné osudy… řada skutečných postav z Kerska, s nimiž přichází autor často do styku… Vytvořil šestnáct literárních portrétů… které nás přitahují hodnotami lidskými a humánními… Směrem na Mydlovary jsou obrovské staleté duby… Pan Liman se rozloučil se spisovatelem. Vyjel fordem nejnovějšího typu… pak se otevřely vysouvací dveře a dovnitř naskákali dva kozlové a koza. Pan Liman je vezl na pastvu do mydlovarského lesa… Tam jako starý faun si zatančil s kozou a kozly… Z autočenžru mu hrál James Last. Byl tak zakotven v přírodě a ve starých časech, splynul se svými slepicemi a kozami tak, že i ta nejmodernější automobilová technika byla určena jeho nejmilejším tvorům… Hrabal našel v Kersku své pábitele… některé jeho postavy nelze již vytrhnout z toho, co jim bylo a je stále drahé… A tak pan Liman nezotročený věcmi si tančí… Apoteózou solidarity, přátelství a nesmírné vitální síly je povídka Přátelé. Čech Pavel a Němec Lothar jsou po těžkém zranění upoutáni navždy na kolečkové vozíky… Pavel na motocyklu… Lothar při havárii v továrně… Poznali se spolu v Heidelbergu při závodech v hodu oštěpem… Zjistili, že beznohý může žít na světě možná s intenzivnějším pocitem života než všichni ti, co běhají… Hrabal má vitalistický názor na život… První dvě prózy sbírky Slavnosti sněženek, Polomy v lese a Hostinec u bernardýna, jsou autobiografickými skicami a výjevy ze života… Povídka Králíčci v křídle je příběh těžce postiženého člověka… sotva chodí a často klopýtá a padá, ale vždycky se odevšad vydrápe. Pomůže si sám. Ostatním lidem ocení nejvíc to, že mu nepřišli na pomoc… Povídka Pan Metek ukazuje další postavu Hrabalovy galerie. Pan Metek říká o sobě, že je profesionální plánovač, ale když nakupuje pro sebe, shromažďuje samý brak… Proč vůbec vyvíjí ten člověk… tuto nesmyslnou činnost?… Zazněla zde opět existenciální struna. Je to v tomto období výjimečné… Nedá se to vygumovat… Ovšem jak jsme poznali z Hrabalova díla, převládající trend je zdravý… V textu pan Metek ukazuje, že to neplatí vždy a všude… Pan Iontek přivezl autorovi jako svůj dar schod… Při této příležitosti mu nabídl místo posledního odpočinku… Tento člověk byl proslulý tím, že nosil po celá léta bílý filcový klobouk, jako talisman, a zasvěcoval každého do posledních věcí člověka… Jednoho dne naložil vagón karfiolem, pověsil na chvilku svůj klobouk na karhák posledního vozu nákladního vlaku a ten mu s jeho mystickou pokrývkou hlavy odejel… Bez klobouku zeslábl… za tři hodiny umřel. Lidská svatozář může někdy být podobná filcovému klobouku, jindy má opět jiný důvod nebo formu. Nic se ovšem nerozplyne rychleji než tyto paprsky, jejichž zdroj je pochybný a existence zdánlivá, neboť pocházejí z naprosto falešné optiky… Hrabal se neobírá jen fenomenálními událostmi, nýbrž zkoumá, co je za nimi… Autorovy postavy prožívají své rozmanité osudy, z nichž některé jsou významné, mnohé mají jen takový smysl, jaký jim člověk nakonec přikládá… například v případě pana Karky v domově důchodců… Zajímavou postavou je Leli ve stejnojmenné povídce. Jde o mladého muže, který se snaží každému ve všem pomoci, ale většinou to nevyjde, jak on původně předpokládal. Je to dobrý člověk a má charakter. Myslí na své kamarády často víc než na sebe. Obětuje pro ně i svůj život. Črta a karikatura na zahrádce líčí pana Karla, který je žravý jako Baloun ve Švejkovi… Podobný charakter šprýmové črty mají další prózy: Čekání na chleba, Jeden dětský den a Mazánkův zázrak… Vynikající groteskou je Hostina… Hostina z divočáka smíří nakonec dvě myslivecké jednoty a znepřátelené vesnice… Právě v této povídce se ukazuje, že lidé dovedou na sebe nastražit často bystřejší grotesky, než jaké se dají vymyslet… Autor nepsychologizuje… Dívá se na společnost z mnoha dosud neznámých aspektů… Jeho rejstřík je stále širší. Přirozeně, že obraz, který nám podává dnes, je dílem zralosti… i nových uměleckých postupů organicky spjatých s celkovou metodou jeho práce. Někdy se na první pohled zdá, že jde o pohádkové příběhy určené dospělým i dětem… Jeho vyprávění má hlubokou symboliku. Její náplní je osudová determinace… udivuje nás nejen rozmanitostí obsahovou, ale i tvárnou… Hrabalovo vyprávění lze číst stále… Není nadsázkou zjištění, že on sám je podoben slavíkům, vyšívajícím svým hlasem nikdy se neopakující zpěv, jak o nich píše v povídce Slavnosti sněženek… Podobně jako v předcházejících filmech, kde došlo ke spolupráci Hrabala a Menzla, vybral si režisér z velkého množství autorových obrazů, které se přímo nabízely k zfilmování, jen ty, jež byly v souladu s jeho vlastními představami a koncepcí… Hrabal a Menzel mají mnoho společného… lyrismus a poetické ladění uměleckého díla. Oba dva jsou experimentátoři. Menzel sleduje vždy hlavní motivy a logiku díla… zdůrazňuje především humor a ironii… obsah je vzrušující a zraňující každým svým obrazem… představují nekamuflované vidění světa.
V roce 1981 vyšla Hrabalova kniha Kluby poezie… Jde o koláž… Jsou to příhody, jak uvádí autor, do sebe zapadajících koleček ozubených událostmi… Hrabal vytvořil ve své koláži překvapivé a okouzlující básnické spojení reality s nadsázkou a snem, jež prolíná celou jeho knihou. Suverénní metaforičnost jazyková, metoda náznaku a zkratky a použití hyperbolizující symboliky rozehrály Hrabalovu poetickou klaviaturu… Autor vypráví Často prostřednictvím svých některých postav vlastní osudy… Záleží často na tom, do kterého symbolu právě vstoupí… V Klubech poezie a předtím v novele Příliš hlučná samota připomíná Haňťa… jeho samého, podobně jako hrdina… se považuje za obraz, který - symbolicky řečeno - neustále ujíždí z obrazovky… Vzpomeneme na slova Jakuba Demla, že básník s tajemnou vlnou vidění a vnuknutí je záhadou sám sobě. Hrabal netouží být ani psychologem, ani analytikem lidských duší. Jeho doménou je syntéza… V jeho díle prýští lidské bytí, jež je totalitou toho kterého života a podle své skutečnosti a smyslu je jedinečnou, individuální causa sui… Nejde jen o labilní kopii životních příběhů, ale o zobrazení široké plochy osudů lidí…
V roce 1982 vyšly Hrabalovy Domácí úkoly z pilnosti… řada životopisných črt z dětství i z doby nedávno minulé… Hrabal má eidetickou paměť… ale odmítá dotazy na přesná data, která má obvykle všelijak zpřeházená… Rovněž metoda Dichtung und Wahrheit zamžila mnohé z jeho konkrétních vzpomínek… Anekdotické příběhy, vlastní názory… obsahuje jeho Sešitek nerozlišujících pozorností, který v několikerém pokračování odděluje od sebe stati o výtvarném umění… Neobyčejná šíře pohledu… uděláme si představu o Hrabalově citlivém pochopení jednotlivých malířů a uměleckých fotografů… Je to výsledek nezbytné tolerance… V mládí je tomu jinak, neboť každý se obvykle prosazuje netolerantním, krajně vyhraněným postojem…Hrabal je v posledních letech mimořádně zaujat malířským dueni Josefa Jíry… V říjnu roku 1982 napsal Hrabal básnickou syntézu jeho lidských osudů a díla. Nazval ji Život bez rukávů. Tím naznačil, že Josef Jíra je účasten v jeho připravovaném rozsáhlém díle Svatby v domě aneb Život bez rukávů… Hrabal hovoří o stylové samotě Jírových obrazů… Jeho obrazy nelze odvodit z dějin výtvarného umění… Celé jeho dílo jde mimo lidskou konvenci… Jírovi se stal jeho život křížovou cestou… V jeho obrazech lze vyčíst zlověstná znamení, jež nejsou šiframi zmaru a zkázy, ale vykoupení. Vyzvánějí jako varovný hlas zvonů… U Jíry je všechno zpomaleno… Toto zpomalení je místem, které je současně začátek i konec… Jírovy obrazy jsou místem zpomalení, v němž splývá etika s estetikou… jde o lidské události zpomalené otiskem palce božího na lidském čele… uzavírá Bohumil Hrabal… Umění nelze hodnotit šablonami. Jírovy obrazy nejsou estetickými studiemi… Nejzajímavější jsou ty zápasy, v nichž se Jíra utkává se sebou samým… v tajemné dílně jeho mozku. Obdivujeme se u něho oné přísné meditaci… Podstata Jírova umění je nejen v tom, co zažil, ale co z jeho obrazů a grafik vyzařuje, co z nich přímo tryská… Obrozuje smysly diváků… Můžeme mluvit o podivuhodném setkání jeho talentu s duchem doby… Jeho umění je aktem nového pohledu a stylu… to, co je v člověku a ve společnosti trvalé, i když jeho modely procházejí vnitřními a vnějšími proměnami… umělec je médiem, jímž prochází smrtelný člověk do oblasti věčnosti a nesmrtelnosti…
Hrabal mi svěřil den před svým odjezdem do Řecka 9. září 1982 svůj nový rozsáhlý rukopis, který nazval Svatby v domě aneb Život bez rukávů… Toto dílo je psáno v ich-formě… kriticky, bez sentimentality a retušování charakteru a postav… Vypravěčkou je spisovatelova manželka Eliška Plevová-Hrabalová… Nic není zamlčeno, ani skryto… Život bez rukávů, rozuměj živůtek, připomíná Hrabalův kabátek bez rukávů s králičí podšívkou, který nosil, když pracoval ve sběrně surovin… všechny tyto etapy jsou prolnuty retrospektivami… Řada Udiček a lidí se objeví jen příležitostně, jak najednou přišli, tak i mizí… přicházejí a odcházejí jako na jevišti, které ovládá zkušený režisér… setkáváme se s nebývalou šíří vyprávění… jakousi kronikou života… Je to naprosto otevřené vyznání, kde převažují životopisná fakta a události… Autor vypráví o sobě ústy své ženy, otevřeně a drsně, bez ohledu na svou samolibost… Hrabalův deník, to je opět krutý experiment… s intenzitou u nás nevídanou, lze říci neznámou… Má mimořádnou schopnost, jak vyjádřit vícedimenzionální řád jednorozměrným řádem řeči… velké historické plátno… Žádný, kdo se bude zabývat poválečným vývojem u nás, se neobejde bez znalosti Hrabalových novel a románů. Při jejich čtení si uvědomujeme, že obsah paměti a schopnost srovnávat vlastní i historické zkušenosti, patří k těm faktorům, jež dělají člověka člověkem… Jinak by přestal samostatně myslet a brzy i mluvit. Vydával by jen zvuky jako nějaký robot… Autor vytváří z paměťových záznamů… dosud nikdy nespatřenou skutečnost. Jeho obrazotvornost se zakládá na paměti, bez níž nelze pochopit ani symboly, ani fantazie nezkombinuje nic, co by nebylo v paměti… Autorův "deník" ukazuje na mnoha místech konflikt mezi iluzí a realitou, který je hluboce zakořeněn v české povaze. Charakterizuje stereotyp tohoto konfliktu…
Hrabal napsal v lednu a únoru 1984 na základě přibližně jedné třetiny textů obsažených v rukopise Svatby v domě aneb Život bez rukávů první knihu svého zamýšleného několikasvazkového díla, nazval ji Svatby v domě, dívčí románek… O této próze platí vše, co bylo řečeno předtím… Líčí radikální zlom, jako by se rozštíplo prkno… jednotlivé úlomky se zaryly do ulic, domů i vesnických stavení a pod kůži všech obyvatel… Autor zkoumá příčiny a následky tohoto převratného procesu… Není třeba ničeho litovat, neboť všechno odešlo… najdeme tu i jeho vyznání lásky k ohni a vodě a vůbec k celé přírodě… Jeho život byl od dětství voda a hlavně řeka Labe, která proudí, a jak se mění počasí, mění se i voda… asi tak, jako on se proměňuje podle počasí, často několikrát za den… Je to člověk kosmotvorný… Autíčko… tato próza byla napsána v říjnu a listopadu 1983, záhy po prožité autohavárii… Autíčko je zároveň Hrabalovým špičkovým textem… Název balady je odvozen od jména kotěte, kterému vypravěč říká Autíčko… osudové spojení člověka a všech živých tvorů… Otřesná vidina ohromného poštovního pytle, v němž utratí kočky, aby nakonec sám do něho vlezl a utopil se v něm v rybníku… Hlavou mu prolétne myšlenka: nezabiješ ani kočku, natož člověka!… V té chvíli si připomněl i věštbu nemocniční sestry Mařky, která mu prorokovala, že se jednou oběsí na vrbě u potoka… Brzy se stala úděsná příhoda. Jeho nejmilejší kočka Švarcava se vzteklá. Musel na ni hodit hadr a přitisknout ji k zemi… její hrozné oko se na něho dívalo a on viděl všechno to, co sám proti sobě měl… Hroutil se nad zabitím koček a uvědomil si, jak by mu asi bylo, kdyby zabil člověka. Najednou se zalekl svých myšlenek a představ… Nejdřív utloukl v poštovním pytli starou těhotnou kočku a tentýž osud chystal i své milované kočičce. Autíčko před ním zprvu prchlo, ale nakonec se samo vydalo a skočilo do připravovaného vaku… Všechny ty jeho viny vstupovaly dveřmi a vtekly okny. Kamkoliv se vypravěč podíval, všude spatřil mrtvé kočky a koťata… Nakonec prodal své auto Renault 5 a koupil si tmavě hnědého Escorta 1.3… Potahy sedadel měly stejnou barvu jako poštovní pytel, ve kterém ubíjel své kočky… Neměl už sil a přestal klást odpor přeludům… Všechno, co se kolem něho odehrávalo, bylo otočeno ostřím proti němu… Postavení figur na šachovnici bylo hrozivé… zůstal mu jen pocit doživotní viny. Najednou nastal ten den… neboť jeho manželka den předtím spálila zakrvácený poštovní pytel… Za Nehvizdy sjížděl k mochovské pumpě… Zespoda stoupal a zastavil za křižovatkou tirák a kamion… když míjeli ten vlek, uviděli před sebou modrou plochu a pak se ozval ohlušující náraz… Escort 1.3 byl rozbit na padrť… Hrabal říká, že to bylo velkolepé… Měli při tom mimořádné štěstí. Eliška Hrabalová utrpěla pohmožděniny a on si nějaký čas poležel v nemocnici se zlomenými žebry. Vraťme se však k baladě… Vypravěč se už nemusel oběsit na vrbě… Z jeho trestního rejstříku byly havárií vymazány všechny viny… V závěru novely zazní opět varování: Beztrestně se nesmí zabít ani kočička! A zároveň přitom zaslechneme známý monotónní podtón: Co budeme dělat s tolika kočkama? To je typické mnohoznačné a mnohovýznamové zakončení Hrabalových próz… Epilog končí marným úsilím zachránit přimrzlou labuť… Ta se brání jakékoliv pomoci… Kočkám pomáhal na onen svět, ale labuť odmítla žít, zůstat na světě, raději zahynula. Když přišel nazítří, našel ji pod hromádkou sněhu. Ležela tam jako překrásná socha… Uzavřela se do kruhu… A vypravěč má opět pocit viny a hanby… Autor vysvětluje v prologu své pojetí mystiky, chápe ji jako přirozený stav duše, který je víc než imaginace, je to intuice… Pro něho začíná mystika duhovým mostem, po kterém přecházíme na druhou stranu, do milované bytosti, do srdce večerní krajiny a do nitra zvířat. Mystika je jistým druhem poznání, umožňujícím rozumět všemu živoucímu… Poslání Hrabalovy balady je mimořádně aktuální a neobyčejně zraňující. Je to poselství, na které se čeká, je slovem přicházejícím v pravý čas. Škoda, že dosud nevyšla…
Bohumil Hrabal dovršil 28. března 1984 sedmdesátku. Oslavil ji den nato v kruhu svých přátel v salonku Plzeňského dvora… Datum narozenin prošlo v tichosti… Kdosi neznámý vyvěsil čerstvě natřenou orientační tabulku "Hrabalovo náměstí" na plácku, kterým prochází ulice v Libni, Na Hrázi… Visela tam několik dní a pak zmizela… Jinak neznamená pro něho sedmdesátka žádný předěl… je v současné době v takovém pracovním tempu, že nemá vůbec čas cítit se zaskočen nebo sklíčen postupujícími lety… Nic z toho, co dělá, není marné. Neztrácí přitom dny, ani hodiny, naopak, rozdává je… vrchol jeho zrání… stává se identickým sám se sebou… vyjevuje své podvědomí… Hrabal netrpí goethovským komplexem Jungwerden… Byla to antika, která žila po dlouhá staletí ve spektru půvabných mladých těl… I dnes mu letí nové myšlenky a impulzy vstříc… Lazarův syndrom na díle H. Bosche… věštící tarokové karty… Zabývá se právě knihou Ars Magna, kterou napsal Raymondus Lulus vycházeje z taroků… Hrabal chápe taroky jako zvěstování i jako syntézu… Dovede se vyrovnat s impulzy, které mu přináší současnost… V posledních letech se věnoval mimo jiné soustavnému studiu děl… Rolanda Barthese… Hrabal je přesvědčen o životodárné cirkulační síle vody… Je neustále v laufu, jak říká. To bylo jeho životním údělem… Nepřestalo mu chutnat pivo… šunkofleky a plněné papriky… Okruh jeho přátel se neustále rozrůstá… Řady těch, kteří si vyprávějí a vedou po hospodách "hovory", řídnou. A tak poslední zbytky tvůrčích schopností pomalu vyprchávají… Nepřehledné množství Hrabalových přátel… Nejen v hospodách, ale i lékařském pokoji asistenta MUDr. Františka Macha… právníka a uměleckého fotografa Vladimíra Vydry… tiskaře pana Růžičky a pana Řihoška, řezníka… Byla to vždy hospoda U Zlatého tygra, kam se všichni těšili… Zvláštní kapitolu v Hrabalově životě zaujímá Kersko. V posledních letech tam většinou píše… věrojatnou atmosféru Kerska jsme měli možnost poznat v povídkách Slavnosti sněženek… Mnohé se dočteme v Domácích úkolech… Hrabalův život v Praze i v Kersku by zasloužil samostatnou knihu… On říká, že nejvíc píše, když nepíše… aniž by nezasvěcení tušili, že jsou účastni na jeho tvorbě, neboť o tom, co zrovna píše, mlčí, a kdo ho dobře zná, ani se neptá, čím se zabývá. Když napíše, co si předsevzal, zajímá se už o něco zcela jiného a nerad mluví o tom, co dokončil předtím… Lze očekávat vydání četných vzpomínkových i jiných prací o Hrabalovi… Dívám se na to všechno, jako bych visel ve vzduchu za nohu… řekl mi nedávno, před dokončením mé práce o něm… Hrabal nacházel pevné zázemí a oporu ve své rodině… To všechno patří k šťastným okolnostem jeho života. Díky tomu překonal nejednou mnoho těžkých chvil i různých trampot… Dobré vztahy… poznamenaly jeho texty jasem, vitalitou, optimismem a zdravím… Někteří lidé po přečtení Postřižin byli rozladěni… scházely jim tam manželský trojúhelník, potraty a skandály, komplexy a paranoické stavy, všechna ta patologie každodennosti… Společnost Hrabalových hrdinů a všech ostatních postav jim připadala až nezdravě zdravá… Tento nezkažený pohled a vitální rys souvisí i s tím, že spatřil velký kus světa… jako člen delegací Svazu československých spisovatelů… pro svou literární činnost si přinesl nejvíce ze středoevropských zemí… městečka ho vábila neodolatelnou silou… a potom vyprávění strýce Pepina… Vzpomněl si přitom na svá předválečná putování, na která mohl navázat, pokud některé kraje úplně nezpustošila válka, jako například haličská městečka Belz, Ropšice, Lizensko a Kotsko, kde žili dříve chasidé. Všechny jejich slavné modlitebny a univerzity v chatrných chýších a přikrčených chalupách se proměnily ve zříceniny a spáleniště… V SSSR byl zaujat Oděsou… potěšily ho i kočky a kocouři, jež jsou zde podobně jako v Paříži ozdobou i těch nejživějších ulic… V newyorské galerii viděl Pollockovy obrazy, pokochal se postupy jeho tvorby… Podobně v Paříži vyhledával galerii s Chagallovými artefakty… V Budapešti byl ohromen Getseman-skou zahradou El Greca. V Londýně stanul před Turnérovými plátny… I obrazy Josefa Šímy svým způsobem vycházely z Turnérova vidění… Ve Vídni procházel galeriemi… setkal se i s originálem Boschova Posledního soudu… Našel zde i svého oblíbeného malíře Vermeera van Delfta… Všechna tato díla vyvolávají bezprostřední pocit uchvácení z novosti a originality. Máme dojem, že všechno je právě dokončeno, je to zároveň každým tahem štětce původní a objevné… Jeho cesty znamenaly pro jeho tvorbu významný přínos… Samozřejmě že při svém putování proběhl velkým počtem hospod, vináren, lidových jídelen… městskými i venkovskými kouty… Po roce 1976 cestoval do ciziny již jenom soukromě…
Hrabalova činnost prochází v podstatě pěti základními etapami:
I. První etapa zahrnuje období let 1938 -1951, jež je poznamenáno surrealismem a poetismem… Básně ustupují próze, která vrcholí v existenciální.povídce Kain a novele Bambini di Praga 1947… zřetelný posun k realismu… _ II. Druhá etapa vymezená léty 1952-1963 je charakterizována jednoznačným obratem k realismu, obohacenému o autorovy dosavadní zkušenosti… povídka Jarmilka… píše v tomto období v četných variantách texty svých příštích knih. Své texty cítí pokaždé trochu jinak… posouvá je, ale v řádu, který je mu vlastní…
III. Třetí etapa probíhá od roku 1963 do roku 1970… už publikuje… charakter knih, metody a postupy jsou rozdílné… Pábením a pábitelstvím se autor zařadil do světového proudu vědců a umělců, kteří usilují o zachování lidské tvořivosti, důstojnosti a integrity proti zhoubným civilizačním trendům… Hrabalův protifašistický a protiválečný postoj… přitakání všem slibným vývojovým tendencím socialistické společnosti… Hrabal neulpívá na svých výbojích, experimentuje neúnavně dál…
IV. Čtvrtá perioda 1971-1976 představuje vrcholky… Dílem mimořádné závažnosti je potenciální román Příliš hlučná samota… je to mnohovýznamová a mnohovrstevná próza, kterou lze charakterizovat… myšlenkovou tonalitou a naprostou neohraničeností… Román Obsluhoval jsem anglického krále se zabývá náplní a smyslem života moderního člověka. Autor ukazuje jeho vlastní možnosti a zdroje, jež jsou často jediným východiskem ve věku odcizování a stále větší manipulace s lidmi… antifašistický a protiválečný charakter… texty se vyznačují… životní vitalitou, mají svou etiku a jsou optimistické, bez pověr a iluzí…
V. Pátá etapa se vyznačuje Hrabalovým úsilím dosáhnout maximální sdílnosti… nejde ani o žánrové obrázky, ani o obvyklou zábavnou četbu… Vypovídá všechno podstatné o člověku dvacátého století… Zdánlivá "malost" námětu je vyvážena velikostí tématu… transformace ironie v sugestivní mnohotvárný humor… všechny složky jsou tady uloženy a navrstveny, jedna přesahuje nebo prosakuje do druhé, jedna ovlivňuje ty ostatní a je jimi zpětně formována… Tak tomu bylo a je vždy… Nejzávažnějším Hrabalovým dílem… je balada Autíčko, která je zaměřena proti iracionálnímu samopohybu ohrožujícímu lidstvo…
Jako každá periodizace, i tato má funkci pomocnou. Nesmí v žádném případě zavádět k zjednodušujícím pohledům… nedá se vtěsnat do žádné šablony… V dějinách umění jde, mimo jiné, o velmi složité, specifické otázky, související s fenomenální povahou tvůrčí osobnosti… Je nutno vzít v úvahu i některé situace, vývojové peripetie a zlomné etapy v lidských dějinách, kdy umění je často v předstihu před vědou a politikou. Umělec je schopen reagovat dříve než ostatní, díky vyšší signální soustavě, která je jednou z podstatných složek tvůrčí činnosti…
Tvůrčí činnost Bohumila Hrabala je poznamenána nevšedním a dramatickým osudem… Zveřejňování jeho knih není totožné a paralelní s jeho uměleckým vývojem, s jeho vlastní krystalizací… Jeho knihy vzbudily mimořádnou pozornost veřejnosti… Hrabal napsal od roku 1938 nesnadno vyčíslitelný počet textů… Žánrový rozptyl jeho prací je široký… mají většinou experimentální charakter, nelze je vždy žánrově přesně a jednoznačně vymezit… V současné době neexistuje komparativistická práce, jež by se zabývala obšírněji začleněním Hrabalovým do světových literárních proudů, i když bylo napsáno mnoho obdivných stránek o něm mimo jeho vlast… Narodil se sice v Brně… ale jako spisovatel se plně realizoval v prostředí Prahy… Je nesporně součástí naší a světové avantgardy… blíží se předválečnému poetickému zaměření… Uchvacuje ho a dojímá rytmický svět Prahy… miluje toto město, jež podle jeho slov charakterizoval tak bezprostředně a pravdivě proletář Hašek a intelektuál Kafka… hluboké zakotvení v oné typicky středoevropské atmosféře… Byl zaujat naivní, bezstarostnou, někdy až dětskou radostí, jež byla spodním tónem všeho života haličských židů, zejména před první světovou válkou… Obliba jeho děl ve všech těchto oblastech svědčí o tom, že naše tvrzení je skutečností a nikoliv pouhou konstrukcí… většina Hrabalových próz zrcadlí nejen pražskou dimenzi, ale rozpětí nad širokým prostorem středoevropským… Praha je ovšem centrem… zázračným magickým městem… skvostem mezi evropskými metropolemi od doby císaře Karla IV., pro reformátora Martina Luthera se stalo objevem a senzací učení Husovo. Praha… okouzlovala umělce, kteří sem se sjížděli z celého světa… všechny přitahovalo vše, co bylo stvořeno v Praze v době Karla IV., Rudolfa… Praha, která byla nazvána městem magickým i městem podivínů a vizionářů, neklidným srdcem střední Evropy… Řada našich a zahraničních obdivovatelů Prahy a jejích krás… Jsou okouzleni Hrabalovým líčením tandlmarku… Náš autor charakterizuje rovněž pražské podivíny… Hrabalovo dílo souvisí úzce s vývojem lidové kultury a městského folklóru, s odkazem Rabelaise a Joyce, prokletých básníků a moderní avantgardy… ale Hrabal je především humanista a je plný zdravé vitální tvůrčí životní energie… Jeho překypující síly se rozlévají… Proto není možné spojovat ho ani s existencialisty, ani s literaturou absurdna, i když se v jeho díle setkáváme s existencialismem i absurditou… Hrabal má prý nejblíže k humoru Dickensovu, který představuje vlídné žertování s lidskými slabostmi. Jeho škála humoru je však mnohem hlubší… Nejde jen o žertování, ale o jeden ze zásadních pohledů na svět… Našeho autora zaujaly v roce 1946 přednášky Tristana Tzary, který prohlásil ve svém projevu… V této chvíli vidím pouze jeden druh nového humanismu… humanismus, který bere člověka jako střed veškeré činnosti, která je určena, aby mu sloužila. Musí upevnit přednostní postavení člověka před jakýmkoliv jiným abstraktním pojmem, jehož obsah by nebyl lidský!… Hrabal zacílí svůj život a tvorbu v tomto duchu… v typicky českém pojetí… Hrabal se nejednou odvolal na Haška jako svůj vzor. Jeho Osudy dobrého vojáka Švejka považuje za jednu "z nejcudnějších postav světového románu"… nespisovné prvky mohou být použity jako základní prostředek jazyka… Haškovo a Hrabalovo dílo není právě prosyceno milostnou tematikou… Hašek a Hrabal jsou humanisté… Hrabalův styl je velmi promyšlený a ukázněný. Dalo by se říci, že jeho charakter je architektonický. Hašek naproti tomu je živelný, pudový a intuitivní. Hrabal pracuje metodou mozaiky, jazykově a stylisticky velmi úsporně… Hašek je mistrem velkorysé, až bezbřehé fabulační schopnosti… Hrabal využívá a rozvíjí moderní principy montáže a koláže, jež u nás za života Haškova byly teprve v počátečním období svého vývoje. Hrabal je proti Haškovi básníkem každodennosti. Je lyrickým prozaikem, který dovede najít dramatický náboj ve zdánlivě všedních událostech a prožitcích… Hašek je nemilosrdným kritikem, který odsoudil nejen prohnilé rakouské mocnářství, ale krizový stav světa vůbec. Viděl konflikty dvacátého století v apokalyptické hrůze. Pochopil politiku, dějiny jednotlivých států a národů "modelově" v hlubokých historických vazbách a souvislostech. Tušil neodvratné trendy v budoucnosti… Hrabalův folklór je hluboce zakořeněn v podobné půdě, v jaké vzklíčila americká groteska… Americký a český folklór mají jistě některé společné rysy, ale pražský svéráz, jenž charakterizuje Hrabalovo dílo, je natolik specifický, že se nedá s ničím srovnat… Někdy se zdá, jako by jeho prózy postrádaly časovost a prostorovost, ale při jeho pozorné četbě zjistíme, že podávají svědectví o povaze a osudech člověka platných ve všech historických dobách a přitom jedinečných ve svém záběru, v místním a časovém zařazení… Každé dílo má své znaky národní a dobové… Smysl a platnost jsou nadčasové. Hrabal ovládá tajemství moderní literatury. Dovede komponovat fakta a události v heterogenních variacích, pro něž nenacházíme srovnání. Dosahuje tímto způsobem mimořádně dynamických proměn… dva protilehlé póly… jednak naprostá autentičnost… jednak imaginace, která vyrůstá na široké základné mimořádné autopsie… vymýšlí sice dost, když píše… Vymýšlím jen oblouk povídky, stvoří ho poezie v tom člověku a v tomto příběhu… Pro stylovou výstavbu jeho próz je nejpříznačnější štěpení a moment překvapení… Jeho novely a povídky mají osobitou strukturu, která je charakterizována právě jejich štěpením v historky, mikropovídky, skici, anekdoty, aforismy, výjevy ze života a hovorovými snímky, jež do sebe zapadají organicky a umožňují interakci všech literárních mikroútvarů… To působí gradaci dramatičnosti a skýtá čtenáři bezprostřední a strhující zážitek… K ničemu nikoho nenutí ani nezavazuje… staví hráz proti nehumánním a odcizujícím tendencím… Stal se průkopníkem lidské koexistence… To je závažný moment v jeho díle, který je mimořádně důležitý v našem netolerantním století… Je navýsost sdělným autorem, který se ztotožňuje se svými postavami, jejich ústy promlouvá… jsme svědky nesmírné diferencovanosti a protikladnosti vnitřního světa, dramatického bytostného sváru… často v mezních situacích… Jeho uměleckou tvorbu charakterizuje naprosto otevřený myšlenkový systém i mnohost východisek a šíře záběru, která je u něho mimořádná… komplexní pohled na umění, který je vyvážený a organicky spjatý s jeho prožíváním i psaním… vyzná se v jejich genezi i strukturách… Hrabal je velice vzdělaný a kultivovaný člověk a zároveň tkví bytostně až někde v pohanských dobách. Je v dokonalém souladu s přírodou a vesmírem, je kosmotvorný, barbarsky vitální, svou sílu čerpá z přirozených přírodních a společensky nezkažených a nevyžitých zdrojů… představuje životodárnou podstatu… Přehlédneme-li Hrabalovo dílo, zjistíme, že je autorem "čtvrtého stavu", který se po roce 1948 stal stavem prvním… Nejde jen o smetiště epochy… nejedná se o hospodskou historku… Nelze vycházet jen z prostých příhod… Je nutno pohlédnout do podstaty dějů i za jejich dobovou kulisu… napsal ve svých prózách a básních jedinečnou epopej dvacátého století. Hrabal je pokračovatelem české a světové literární avantgardy… Po celý svůj život stál důsledně na přední stráži umění…
P.S.
Když mi Jaroslav Kladiva předložil to svoje dílo o mém životě a tvorbě, těch téměř dvě stě čtyřicet stránek, a když jsem ten text přečetl, byl jsem nadšen, ale současně jsem nabýval i dojem, že méně by bylo více. Dokonce jsem shledal, že se v tomto obsáhlém díle objevují nepřesnosti směřující k legendě o mně, a tedy že je tam řada míst mystifikujících. A tak jsem to šetrně sdělil Jaroslavu Kladivoví a prosil jsem ho, aby ve svém i mém zájmu vzal ta místa v potaz a vyškrtl je, nebo doplnil, nahradil. Avšak Jaroslav Kladiva až na maličkosti byl pevně přesvědčen, že to, co napsal, je jeho vrchol. Ale já jsem dával přednost té druhé knize o mně. A nakonec jsem si řekl, že Kladiva má pravdu, že opravdu to je jen a jen jeho dílo, za které nese jen on odpovědnost… Ale přes ty moje výhrady jsem byl okouzlen a shledal jsem ta jistá místa mých výhrad za humornou nikoliv výpověď osobě, ale za esej, za legendu o mně, a tam, kde je legenda, tam je i velká mystifikace. A tak jsem nabyl přesvědčení, že si mohu sám ten dvousetčtyřicetistránkový text upravit podle své poetiky a v duchu Vítězslava Nezvala, který říká, že básník si může chodit pro obrazy, kam se mu zachce, proškrtal jsem ten jeho text, ke kterému jsem přispěl i já, když jsem léta pod dojmem chvil diktoval a Jaroslav Kladiva si zapisoval moje marginálie nejen k mému životu, ale i k mému psaní… a začal jsem tedy pracovat na jeho dlouhém textu tak, jako na jaře zahradníci vezmou nůžky a na svých vřetenových ovocných stromcích dělají takzvaný Preislerův řez, odstříhávajíce zbytečné větvičky, pracoval jsem na jeho textu metodou dekupáže, považuje Kladivovu práci o sobě za pracovní film, kde z několika tisíc metrů jsem sestříhal těch dva tisíce čtyři sta metrů, pracoval jsem s tím samým vzrušením jako Mimma Rotella, který jako první se uchýlil k technice dekoláže a záměrně potrhal plakáty nalepené na vývěsních tabulích… A tak jsem z daných dvě stě čtyřiceti stránek zmenšil text na jednu třetinu… a moje nebesa jsou usmířena a já jsem schopen ten nový text o sobě číst a vzrušovat se jím, číst jej kdykoliv jsem melancholický a v depresi, a tak se z Kladivová zmenšeného textu dovídám tu pravou pravdu, která se blíží fikci, a jedině takto souhlasím s tou obrovskou prací Jaroslava Kladivy, která je opravdu jediná a jedinečná svého druhu, která je opravdu určitou syntézou v historických konturách, a já už jsem v situaci, kdy mě už nezajímají jisté opravy a doplňky, jsem v situaci, kdy považuji celou Kladivovu knihu za umělecké dílo, ve kterém zdánlivé chyby jsou odpalovací rampou pro text, který má velký náboj a poetistickou stylistiku, jež mi nebrání, abychom s Jaroslavem Kladivou byli nadále přáteli…
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (22 hlasů)

Článek “Životopis trochu jinak” 2 odpovědi

  1. Dobrý ale moc dlouhý, mohlo

    Dobrý ale moc dlouhý, mohlo to bejt kratší :P

    Submitted by Kdokoliv (bez ověření)

  2. to neni pravda je to nadherny

    to neni pravda je to nadherny a vubec neva za je to tak dlouhy :D supr moc dik tomu kdo to psal

    Submitted by Anicka (bez ověření)