„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Životaběh

Kategorie
12. Květen 2008
„Ze všech dokumentů, jež jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné veliké vězení, jímž pobíhal s horečným vzrušením bytosti, která se zrodila, aby dýchala v méně nenormálním světě, než je ta obrovitá barbarská země osvětlená plynem, a že jeho vnitřní, duchovní život básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry. Veřejné mínění v demokratických společnostech je neúprosná diktatura; neproste ji ani o milosrdenství, ani o shovívavost, ani o jakoukoli pružnost, když uplatňuje své zákony v mnohotvárných a složitých otázkách mravního života. Člověk by málem řekl, že se z rouhavé lásky ke svobodě zrodila nová tyranie, tyranie zvířat, zookracie, jež svou divokou necitelností připomíná modlu z Jaggernautu. - Jeden jeho životopisec nám vážně řekne - a myslí to, poctivec, dobře - že kdyby byl Poe chtěl usměrnit svého génia a uplatňoval své tvůrčí schopnosti způsobem vhodnějším pro americkou půdu, mohl se stát autorem, který vydělává, a money making author; jiný - tentokrát cynický prosťáček - zas tvrdí, že jakkoli byla jeho genialita krásná, bylo by bývalo pro něho lepší, kdyby měl pouze talent, protože talent se eskortuje snáz než genialita. Další, redaktor různých novin a časopisů a básníkův přítel, přiznává, že ho bylo obtížné zaměstnávat a že ho bylo nutno platit hůř než ostatní, protože psal stylem, který příliš převyšoval, co bylo běžné. Jaký puch skladiště, jak říkal Joseph de Maistre.“[1]
Charles Baudelaire
1796-1809. Edgar Allan Poe se narodil v Bostonu 19. ledna 1809. (Sám později, v jedné z četných mystifikací týkajících se vlastního života, uvádí z různých důvodů jako roky narození léta 1811 a 1813.) O předcích z matčiny strany je známo jen málo: matka Elizabeth, rozená Arnoldová, pocházela snad z anglické herecké rodiny; sama se poprvé objevila na scéně bostonského divadla užv devíti letech roku 1796 krátce po příjezdu z Anglie, v následující sezóně absolvovala po boku vlastní matky sérii 19 vystoupení po novoanglických přístavních městech. (Poe se později zmíní, že právě matce vděčí za veškerý intelekt a nadání.) Uprostřed slibně se rozv~jející divadelní kariéry (v srpnu 1800 se účastní otevření prvního divadla ve Washingtonu, o rok později dostává ve Filadelfii v Ofélii první velkou shakespearovskou roli) se v létě roku 1802 vdává za hereckého kolegu Charlese Hopkinse; mladé manželství však přerve Hópkinsova smrt v říjnu 1805.
Od sezóny 1804/5 hraje po boku Hopkinsových v richmondské Green's Virginia Company dvacetiletý David Poe Jr., potomek irských přistěhovalců a syn "generála" Davida Poea, baltimorského koláře, vojáka a vlastence zaslouživšího se při obraně města proti anglickému útoku roku 1814 a zásobování Lafayettových oddílů. 14. března 1806 uzavírají dvaadvacetiletý David a osmnáctiletá Elizabeth manželství. Na podzim téhož roku cestují do Bostonu, k novému angažmá u Elizabethiny někdejší první scény.
30. ledna 1807 přichází na svět první syn William Henry. Elizabeth, v té době už miláček publika i kritiky, přeruší vystupování na pouhých pět týdnů.
O dva roky později při narození Edgara se situace opakuje: 9. února 1809 je matka zpět na scéně. Od září - po třech letech bostonského angažmá - se Poeovi stěhují do New Yorku; pro šestadvacetiletého Davida tam, uprostřed sílící kritiky jeho vcelku jen průměrného umění, záhy končí herecká kariéra. Poslední vystoupení se koná 18. října, repríza o dva dny později je už "pro náhlou indispozici... pana Poea" odvolána. Stručná novinová noticka představuje zároveň poslední známou Davidovu stopu v životě rodiny.
1810. V létě - poslední představení v New Yorku se koná 4. července- se Elizabeth vrací do virginského Richmondu, "od prvních kroků na scéně vítána bouřlivým potleskem". Koncem roku, pravděpodobně v prosinci, se rodí třetí dítě Poeových, dcerka Rosalie; o Davidových osudech není nic známo.
1811. Po čtyřměsíčním angažmá u Placide's Company v Charlestonu v Jižní Karolíně se Elizabeth, se zdravím již podlomeným postupující tuberkulózou, na podzim vrací do Richmondu. Poslední představení absolvuje 11. října; 8. prosince umírá. Richmondský tisk píše: "Její smrtí ztrácí divadlo jednu ze svých největších ozdob." Sedmadvacetiletý David, rovněž vážně nemocňý, podle všeho přežije ženu pouze o pár týdnů; verze, podle níž zahynul při pokusu zachránit ženu při ničivém požáru richmondského divadla o vánocích 1811 a k jejímuž rozšíření přispěl později snad i sám Poe, se ukáže být pouhou báchorkou.
Malého Edgara se ujímá John Allan, jednatřicetiletý bezdětný richmondský obchodník a vývozce tabáku.
1812-1814. Allan Poea formálně neadoptuje, nechává však chlapce pokřtít na Edgara Allana. Pravděpodobně během let 18115 se Poeovi dostává prvního školního vzdělání; jeden z richmondských učitelů se o něm později zmíní jako o "okouzlujícím chlapci".
1815-1816. Na jaře 1815 se Allan, ve snaze zlepšit obchodní bilanci firmy, rozhodne založit pobočku v Londýně; rodina i s Edgarem opouští Richmond 22. června a stráví čtyřiatřicet dní na moři. Po přistání v Liverpoolu píše Allan spolumajiteli firmy Charlesi Ellisovi: "Edgarovi bylo mírně nevolno, ale rychle se zotavil..." Po návštěvě příbuzných v Allanově rodném Skotsku - Edgar mj. navštíví Kilmarnock, Glasgow a Edinburgh a vzpomínka na skotskou krajinu jej možná později inspiruje k básni Jezero -- se rodina usazuje v Landýně. Tam Edgar od příštího roku navštěvuje internátní školu v Chelsea, prohlíží si Tower a snad i Britské muzeum a Westminster Abbey. Jméno majitelky školy Dubourgové se po pětadvaceti letech objeví mezi postavami první detektivní povídky Vraždy v ulici Morgue.
1818. Po dvou letech přechází "Edgar Allan" do lepší a dražší školy v nedalekém Stoke Newingtonu, jejíž upjatou klasickou atmosféru včetně osoby svého učitele Johna Bransbyho později podrobně popíše ve Williamu Wilsonovi. Zde zvlášť vyniká ve francouzštině a latině, jak po letech dosvědčí jeden ze studentů: "Při odchodu ze školy uměl Poe francouzsky, dokázal rozebrat dílo jakéhokoliv srozumitelnějšího latinského autora a literaturu a dějepis vůbec ovládal mnohem lépe než mnozí z jeho starších spolužáků..." Bransby - snad i pod vlivem vlastního ne právě sympatického portrétu v povídce - si však ještě po letech postěžuje, že hoch měl od rodičů příliš velké kapesné a "zapletl se do každé lumpárny". V srpnu navštěvuje Edgar s Allanovými ostrov Wight.
1820-1822. Po pěti letech a narůstajících obchodních neúspěších se Allan s rodinou vracejí do Richmondu. Edgar pokračuje ve škole Ira Josepha H. Clarkea; účty za školu i pozdější Clarkeovo svědectví prozrazují výrazný pokrok v latině a lekce v jazycích a matematice. Podle pamětníků vyniká i v přednesu mezi Clarkeovými žáky je nejlepším recitátorem latinských veršů.
Z této doby pocházejí zřejmě Poeovy první básnické pokusy, snad inspirované Byronem a vesměs nezachované. Clarkeovi na jehož radu Allan verše nenechá vytisknout - píše Edgar latinský dopis z prázdnin.
1823. Po třech letech přechází Edgar do školy Williama Burkea, rovněž Ira; udivuje svou tělesnou kondicí, když v červnovém parnu uplave šest mil v James River navzdory silnému přílivu; jako sirotek a syn herců není však v aristokratickém prostředí Richmondu příliš oblíben.
V patnácti prožije první osudové setkání, když v krásné a vznešeně působící matce spolužáka a přítele Jane Stith Stanardové nalezne důvěrnici a předobraz řady svých pozdějších tragických hrdinek. Hluboce zasažen její předčasnou smrtí ji po letech nazve "první ideální láskou své duše" a připíše jí jednu ze svých nejslavnějších básní, Heleně.
1824. Úpadek Allanova podnikání vrcholí rozpuštěním firmy. K obchodním potížím se připojuje první z rozmíšek mezi Allanem a Poem; údajně proto, že Edgar se v rodinných sporech staví na stranu nevlastní matky. V Edgarovi "není ani špetka lásky, ani trocha vděčnosti za všechnu mou péči a laskavost," píše Allan v listopadu Henrymu Poeovi hořce a zřejmě ne zcela právem. O měsíc dříve vítá Poe v uniformě poručíka Mladých richmondských dobrovolníků generála Lafayetta při návštěvě města.
Vzniká první zachovaná báseň, rýmovaná satira Oh, Tempora! Oh, Mores!
1825. V březnu opuští Edgar školu u Burkea. V rodině, jež se mezitím pozvedla díky dědictví po Allanově zemřelém strýci, má možnost poznat příslušníky richmondské smetánky, navštěvuje divadlo. (Allan sám je obdivovatelem Shakespeara a Burnse, Edgarovo zaujetí Byronem však nesdílí.) Tajně se zasnoubí se Sarah Elmirou Roysterovou, láskou ze sousedství. "Jednou naplní svět svou slávou," poznamená o něm v té době prorocky Allan.
1826. Počínaje únorem posílá Allan Edgara na nově otevřenou University of Virginia ve sto kilometrů vzdáleném Charlottesvillu. V klasicistní atmosféře univerzitního areálu pokračuje Poe v jazykových studiích: k francouzštině a latině se přidává španělština a italština. Dochované záznamy v knihovně prozrazují alespoň zlomek čtenářských zájmů: Dějiny starověku, Robertsonovy Dějiny Ameriky, učebnice francouzštiny, Voltaire; zcela jistě však i Byron a Thomas Campbell. Není sporu o tom, že v bouřlivém prostředí univerzity - pověstné pití, hraní karet a rvačky dosvědčují dva dopisy Allanovi i povídka William Wilson - je Poe oblíben, jak o tom svědčí vzpomínka jednoho ze spolužáků:
"Přátele bavil citováním básnických děl i čtením vlastních výtvorů... a měl takové kreslířské nadání, že jsme si říkávali, bude-li z něj jednou spíše malíř, nebo básník. Byl velmi popudlivý a neposedný; občas se zdál vrtošivý, zasmušilý, jakoby posedlý melancholií - ale jindy zase dokázal hýřit veselím a být tím nejlepším společníkem."
Omrzí-li jej společnost i knihy, toulá se po okolní romantické krajině, zachycené později v Příběhu z Rozeklaných hor (A Tale of the Ragged Mountains); zcela jistě i píše, kromě básní sebraných o rok později do prvního svazku se však nic nezachová.
Neshody doma se mezitím vyostřují: Allan odmítne splatit neuvěřitelné dva tisíce dolarů Poeova hráčského dluhu, Edgar otčímovi vyčte, že ho příliš skromným finančním příspěvkem v aristokratickém prostředí univerzity od prvního dne znemožnil ("Od počátku na mne bylo pohlíženo jako na žebráka..."). Návrat do Richmondu o vánocích přinese dvojí zklamání: Elmira, na niž po celý rok nepřestal myslet, se mezitím zasnoubila s jiným, co je však horší: Allan mu nepovoluje pokračovat ve studiích...
1827. V polovině března přichází definitivní rozhodnutí: po nové roztržce doma (v následujícím listě Allanovi píše: "Z rozmaru jste zničil mé naděje...") žádá naposledy o peníze na lodní lístek a opouští Richmond. Po zastávce u příbuzných v Baltimoru přijíždí počátkem dubna do Bostonu - rodiště, k němuž po celý život nepocítí vřelejšího pouta a jehož literární život několikrát učiní předmětem ostré satiry. I ted' je veden chladnou úvahou - kde jinde hledat příležitost prorazit do kulturního povědomí a dočkat se vytoužené knížky veršů?
Podle nepříliš věrohodných svědectví zkouší řemeslo rodičů, po měsíci jej však nouze dožene ke krajnímu rozhodnutí: 26. května vstupuje pod jménem Edgar A. Perry, stáří 22 let (ve skutečnosti něco přes osmnáct) do armády Spojených států. Přidělen je k baterii H Prvního dělostřeleckého v bostonském přístavu.
Píle předchozích měsíců přináší krátce nato své ovoce: v létě vydává bostonský tiskař Calvin F. S. Thomas (jen o rok starší než Poe) útlý svazek o čtyřiceti stranách a ceně 12,5 centu s názvem Tamerlán a jiné básně (Tamerlane and Other Poems), bez uvedení autora, jen s - jakoby mírně ironickým - podtitulem: "Bostoňan". Obsahuje deset básní: Tamerlána (Tamerlane) v první verzi o 406 verších (konečná z roku 1845 jich má 234), první podobu Písně s titulem Věnováno - - (To - -), Sny (Dreams), Duchy mrtvých (s titulem Visits of the Dead), Večernici (Evening Star), Imitaci (Imitation), později rozvedenou do Snu ve snu (A Dream Within a Dream), "Stance", Sen a "Nejkrásnější den" (všechny bez názvu) a Jezero (The Lake), zřejmě nejoriginálnější mezi jinak více či méně nápadnými ohlasy Byrona a Thomase Moora. V předmluvě Poe uvádí, že básně napsal již ve čtrnáctém roce věku; faktem zůstává, že i pro osmnáctiletého autora znamená knižní publikace prakticky bezkonkurenční úspěch většina Poeových současníků se má prvních sbírek dočkat až v průběhu dalšího desetiletí.
Tamerlán je zaregistrován dvěma listy, zapadne však bez recenze. Koncem října je Poeova baterie přeložena do Fort Moultrie v Charlestonu a setrvá tam čtrnáct měsíců; Poe získává ojedinělého přítele ve svém veliteli plukovníku Williamu Draytenovi (později mu věnuje své Grotesky a arabesky), obdivuje scenérii .Bullivanova ostrova (vylíčí ji pak ve slavném Zlatém brouku), od přírodovědce Edmunda Ravenela snad pochytí i nadšení pro nauku o měkkýších.
1828. V prosinci opouští baterie Jižní Karolínu a stěhuje se na sever do virginské Fort Monroe. Poe je tou dobou již pevně rozhodnut z armády odejít; propuštění však závisí na Allanově souhlasu, o nějž pokorně žádá ve dvou dopisech (druhý podepisuje "Váš milující syn"). Allan mlčí.
1829. Na Nový rok je Poe povýšen do nejvyšší poddůstojnické hodnosti vrchního seržanta. V únoru píše třetí dopis a poníží se k tomu, aby Allana požádal o přímluvu, jež by mu dopomohla k přijetí na vojenskou akademii ve West Pointu. (V dopise se rovněž vrací ke svým "hanebným způsobům" na studiích, omlouvá je však mládím.)
28. února umírá Frances Allanová. Poe dostává volno a od otčíma peníze na cestu, do Richmondu však dorazí až den po pohřbu. Smrt nevlastní matky - k níž jej zjevně vázalo důvěrné pouto - Poea citelně zasáhne (v následujícím listě poznamená: "Teprve tedvím, co to je, cítit se vskutku zle..."), přispěje však i k dočasnému smíření s Allanem.
15. dubna je s uznáním propuštěn, na vyřízení žádosti o přijetí do West Pointu má ale čekat celý další rok. Většinu z něj stráví u příbuzných v Baltimoru. Touží po druhém svazku veršů: v květnu jedná o možnosti vydat knihu ve Filadelfii, nakladatel však požaduje finanční pojistku pro krytí případné ztráty; Allan Poeovu žádost o příspěvek stroze odmítne.
Rukopis nakonec přijímá malé nakladatelství Hatch & Dunning v Baltimoru a předem otištěné ukázky se dokonce dočkají slov uznání od místního básníka a kritika Johna Neala (Poe mu vzápětí dedikuje druhé vydání Tamerlána). Sedmdesátistránkový svazek - s titulem Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně (Al Aaraaf, Tamerlane and Minor Poems) - spatří světlo světa v prosinci; ze třinácti čísel jsou nová (To - -), Řece (To the River), M- (To M-), Romance (s původním názvem Preface), Země víl (Fairyland), Sonet vědě (bez názvu) a titulní, obtížně srozumitelná a mnoha pozdějšími kritiky odmítnutá Al Aaraaf, poslední pokus o dlouhou báseň.
Kritičké ohlasy jsou nadějné: bostonskýLadies'Magazine poznamená, že "básník, jenž, jak se zdá, je velmi mlád, má zjevné nadání, potřebuje však více soudnosti, zkušenosti a vkusu", Neal s nadšením hovoří o "starobylé prostotě a síle" básní a svou kritiku uzavře konstatováním: "Naplní-li mladý autor, jenž před nás dnes předstupuje, svůj osud, stane jako nejpřednější mezi skutečnými básníky." Poeův braťranec Neilson - tehdy ještě ironicky - poznamená v dopise své snoubence: "Neal... vydává Edgara jako Básníka velkého nadání, etc.: Naše jméno bude ještě slavné."
1830. Zpráva o přijetí na akademii přichází v březnu, Poe nastupuje koncem června. 0 činnosti básníka v první půli roku je jen málo známo. Poe sám-ve zjevné snaze smlčet armádní epizodu - později rozšíří fantastickou verzi, podle níž koncem dvacátých let cestoval po Evropě a Rusku a plánoval zúčastnit se řecké revoluce; s největší pravděpodobností je ovšem jaro roku 1830 posledním relativně klidným obdobím stráveným u Allana. (V lednu příštího roku již - uprostřed nových rozepří a výčitek -- v dopise otčímovi poznamená: "Co se týče Vašeho příkazu, abych Vás již více neobtěžoval svou korespondencí, můžete být klidný --budu jej co nejdůsledněji dodržovat.") Nové narůstající napětí ve vzájemných vztazích má zřejmě ještě jednu příčinupočátkem října se Allan podruhé žení.
Ve West Pointu opět studijně exceluje: ve francouzštině je třetí, v matematice sedmnáctý nejlepší mezi šestaosmdesáti kadety. "Je ovšem příliš zblázněn do básní, aby si liboval v matematice," poznamená o něm tehdy jeden z kamarádů v dopise rodičům. Vzpomínky jiných se různí až na svorně zdůrazňované holdování alkoholu, zřejmě však - jako potom tolikrát v budoucnu - spíše příznak depresí než bezduché zhýralosti.
1831. Přes zaujetí studiem Poe záhy seznává, že přísná atmosféra akademie (charakteristické je nařízeňí zakazi.~jící jakoukoli četbu) je mu více než cizí a paralyzuje veškeré tvůrčí snahy. Počátkem roku úpěnlivě prosí Allana o souhlas s odchodem, vzápětí hrozí zanedbáváním povinností, nebude-li vyslyšen. Allan na dopis, plný výčitek a obvinění, připíše: "Myslím, že ten hoch nemá jediné ctnosti. Aťsi počíná, jak uzná za vhodné... Nevěřím mu jediného slova." Nedorozumění dosahuje vrcholu - a Poe reaguje po svém. 28. ledna je souzen pro hrubé porušení povinností a neuposlechnutí rozkazu a vyloučen; 19. února opouští West Point. Odnáší si jediné-příspěvky sebrané mezi kadety na novou básnickou sbírku.
Kniha vychází u Elama Blisse v.New Yorku v dubnu či počátkem května s titulem Básně Edgara A. Poea (Poems by Edgar A. Poe, Second Edition) a věnováním: "Sboru kadetů Spojených států." Jedenáct čísel je uvedeno esejí - později známou jako Dopis B- , v níž Poe vedle útoku na "metafyzického" Williama Wordsworthe formuluje poprvé své základní poetické principy:
"Domnívám se, že báseň stojí v protikladu k vědeckému dílu, poněvadž jejím bezprostředním cílem je radost, a ne pravda; k románu, jelikož tímto cílem je neurčitá, nikoli určitá radost; o báseň jde přitom jen potud, pokud bylo tohoto cíle dosaženo."
Šest básní je nových: první verze Heleně (To Helen), psané k poctě zesnulé Jane Stith Stanardové, a Města v moři (s titulem The Doomed City), tématem příbuzné Údolí Nis (The Valley Nis), Israfel, Irena (Irene), později přepracovaná jako Spící (The Sleeper), a Paján (A Paean). Podstatněji revidovány ze starších jsou Tamerlán, Al Aaraaf a Země víl; později se však Poe vrátí k původním verzím.
Cesta zpět do Richmondu je evidentně uzavřena, a tak je Poe počátkem května opět v Baltimoru, kde se usazuje v nuzné domácnosti spravované babičkou (vdovou po "generálu" Davidu Poeovi) a otcovou sestrou Marií Clemmovou. Zbytek rodiny tvoří bratr William Henry, po otci se silným sklonem k pití (zemře zanedlouho v pouhých čtyřiadvaceti), bratranec Henry a sestřenice Virgínie.
V říjnu píše kajícný dopis Allanovi, motivován zřejmě výčitkami svědomí i vyhlídkou na zhoršující se životní podmínky: "Když vzpomínám na těch dlouhých jedenadvacet let, po něž jsem Vás nazýval otcem a Vy mne synem, je mi do pláče při pomyšlení, že by to mělo takto skončit... Když se ohlédnu na to vše - kolik jste se pro mne snažil vykonat, na shovívavost a štědrost, jež jste mi projevoval navzdory mé do očí bijící nevděčnosti, připadám si jako ten největší hlupák, který kdy existoval... Nenapíšete mi ani slova?"
Během roku vznikají první prózy. Poe se přihlásí do soutěže o nejlepší povídku vypsané listem The Philadelphia Saturday Courier, první cena mu ještě unikne, o kvalitě pěti zaslaných prací však svědčí, že se během příštího roku všechny na stránkách listu objeví.
1832-1834. Události roku 1832 jáou obestřeny tajemstvím; jisté je jen, že Poe usilovně pracuje na nových povídkách, v nichž zřejmě spatřuje i spolehlivější zdroj výdělku.
Následujícího roku je dokončen soubor jedenácti Příběhů Folio klubu (Tales of the Folio Club) parodujících dobovou žánrovou tvorbu, nedočká se však vydání, byf o to Poe usiluje. Šest z povídek nakonec přihlašuje spolu s básní Koloseum (The Coliseum) do nové soutěže, vypsané v červnu 1833 listem The Baltimore Saturday Visiter. Rukopis nalezený v Láhvi (The Manuscript Found in a Bottle) vítězí v kategorii povídek; Koloseum se neumístí, je ale rovněž otištěno záhy po vyhlášení výsledků. Neméně důležité je pro Poea navázání kontaktu s jedním z porotců, předním baltimorským právníkem a romanopiscem Johnem P. Kennedym. (Následující rok se Kennedy snaží prosadit vydání Příběhů Folio klubu, rukopis je však nakladatelem odmítnut.)
Přes pozvolna rostoucí věhlas zůstává Poe v hluboké materiální i duševní krizi, jak dokládá poslední dopis adresovaný Allanovi z dubna 1833:
"Zvážíte-li, v jaké situaci se nacházím, jistě mne politujete bez přátel, bez prostředků, a tudíž bez zaměstnání, hynu - doslova hynu bez pomoci. A přitom nezahálím - neoddávám se žádné neřesti - nespáchal jsem žádný přečin vůči společnosti, za nějž bych si zasloužil tak tvrdý osud. Proboha, slitujte se a zachraňte mne před zkázou."
Allan, v té době již vážně nemocen, však opět mlčí - a když se v březnu 1834 Poe za otčímem osobně vydá, je údajně jím samotným vyhnán z domu. 27. března Allan umírá; v závěti není o Edgarovi ani zmínka.
Během roku vznikají Berenice, Morella a Král Mor (King Pest), pravděpodobně inspirovaný zážitkem epidemie cholery v Baltimoru v roce 1831.
1835. Začátkem roku pracuje Poe na blankversem psaném, nikdy však nedokončeném a zcela neúspěšném dramatu Politian (uvedení na scéně se dočká až roku 1933). V následujících měsících otiskne richmondský Southern Literary Messenger díky přímluvě J. P. Kennedyho čtyři povídky a první kritiky; Poe s vděčností vítá pětidolarové honoráře.
V červenci umírá babička a ztráta penze po Davidu Poeovi znamená pro baltimorskou domácnost těžkou ránu. V srpnu odjíždí Poe do Richmondu, kde má = opět díky Kennedymu - přislíbeno místo pomocného redaktora v Messengeru. Po hysterickém dopise tetě, v němž ji zapřísahá, aby třináctiletou Virgínii nesvěřovala bratranci Neilsonovi, se mu podaří obě přimět, aby jej následovaly. Nejistá situace a nervové deprese jej opět přivádějí k alkoholu. Kennedymu adresuje zoufalé konfese a prosby o radu; vydavatelem Messengeru Thomasem W. Whitem je dočasně propuštěn, potom znovu přijat pod podmínkou, že se zdrží dalšího pití.
V prosinci vycházejí v listě první tři scény Politiana. White se zmíní o Poeově redakční práci, neuvede jej však jménem.
1836. Po celý rok je Poe plně vytížen psaním příspěvků a nevznikne prakticky žádné nové dílo. V listě přetiskuje některé ze starších básní a próz. Dostává 520 dolarů ročního platu, je však nadále nedoceňován, přestože zvýší náklad z 500 na 3 500 výtisků. Ze stránek Messengeru se dostává do širšího povědomí převážně však jako tvrdý, nesmlouvavý, často i zaujatý kritik. Řadu bezvýznamných autorů zachrání svými recenzemi paradoxně před rychlým pádem do zapomnění; z jiných si udělá doživotní nepřátele. Odsuzuje někdejší pochlebování anglickým autorům i módní vychvalování všeho amerického.
16. května jsou se sotva čtrnáctiletou Virgínií v Richmondu oddáni. Peněz, jež mají uživit tříčlennou rodinu, však nepřibývá, ač "náš Messenger překonává všechna očekávání a mé vyhlídky jsou jednoznačně nadějné", jak píše Kennedymu.
Brzy se ukáže, že optimismus není zcela oprávněný. Newyorské nakladatelství Harper and Brothers se o nabídnutém svazků próz vysloví s uznáním, vydání však odmítne s poůkazem na nesrozumitelnost širším vrstvám čtenářů. (Nathaniel Hawthorne prožívá shodou okolností téhož roku stejné martyrium sé svými Převyprávěnými příběhy.)
V září je znovu dočasně propuštěn. O měsíc později formuluje v jedné z kritik další ze svých základních teoretických myšlenek: "Tvořit znamená pečlivě, s trpělivostí a porozuměním kombinovat." Neshody s Whitem ovšem pokračují - v lednu příštího roku Poe definitivně odchází. Když po letech poznamená: "Zatímco jsem neměl šanci zlepšit svóu finanční situaci, svými nejlepšími silami jsem plýtval ve službách negramotného a hrubého člověka, který, i když to myslel dobře, neměl schopnost ocenit ani vůli odměnit mou práci", není zřejmě daleko od pravdy.
1837. Lednové číslo Messengeru - poslední, na němž Poe ještě spolupracuje - přináší první verzi Svatební balady (Ballad), Sonet - Zante (To Zante), pět recenzí a první část Příběhů Artura Gordona Pyma z Nantucketu (The Narřative of Arthur Gordon Pym of Nantucket), prvního Poeova pokusu o napínavý příběh většího rozsahu. Druhá část v únorovém vydání je posledním příspěvkem na příštích sedm let.
Ženu s tetou stěhuje vzápětí do třistatisícového New Yorku ve víře, že se konečně prosadí ve vydavatelských kruzích i celonárodním povědomí; roční pobyt však navzdory pilné práci přinese pouze skrovný úspěch s časopiseckými příspěvky.
1838. V létě probíhá další stěhování, tentokrát do Filadelfie. Město, v němž Poe publikoval první ze svých povídek, přijme živořícího básníka vlídněji než hospodářskou krizí postižený New York, úspěchy prvního roku jsou ale stejně mizivé. Baltimorské American Museum otiskne v září Ligeiu, podle Poea samého nejlepší z téměř osmdesáti povídek. Ještě předtím vychází u Harpera Artur Gordon Pym; pirátské anglické vydání, jež vzápětí následuje, se prodává lépe, aniž by to ovšem ovlivnilo Poeovu katastrofální finanční situaci.
Uprostřed bídy vzniká Zakletý palác (The Haunted Palace), alegorický obraz duševního rozpadu začleněný později do Zániku domu Usherů. V listopadu se v American Museum objevují další dvě povídky.
1839. Počátkem roku svolí Poe k tomu, aby byl uveden jako autor přírodovědného kompilátu o měkkýších Příručka konchyliologa (The Conchologist's First Book), což zavdá podnět k četným obviněním z plagiátorství. Je smutným paradoxem, že dílo (Poeův honorář činí padesát dolarů) se za Poeova života dočká tří vydání.
V květnu nabízí svůj talent do služeb Burton's Gentleman's Magazine, nově založeného časopisu řízeného anglickým hercem Williamem E. Burtonem, a je přijat jako pomocník vydavatele. Během příštích dvanácti měsíců píše většinu kritik (v červencovém čísle zaujatě strhá poslední tvorbu Jamese Fenimora Coopera) a měsíčně dodává povídku - mezi jinými dvě z nejslavnějších, Zánik domu Usherů (The Fall of the House of Usher) a vlastním osudem inspirovaného Williama Wilsona.
V listopadu se třicetiletému Poeovi splní sen - ve Filadelfii vychází první knižní soubor povídek, Grotesky a arabesky (Tales of the Grotesque and Arabesque); výdělek ze skrovného nákladu 750 výtisků připadne nakladateli. Pětadvacet próz je kritikou dobře přijato, prodej však vázne.
1840. V lednu začíná Poe v Burton's otiskovat na pokračování anonymní Deník Julia Rodmana (The Journal of Julius Rodman), nový román inspirovaný dobýváním amerického Západu. V dubnu se objevuje Sonet - Mlčení (Sonnet - Silence); starší básně většinou vyplňují nepotištěné zbytky střánek. Kritiky víceméně odbývá; v únorové recenzi Longfellowovy prvotiny Hlasy noci snáší první hromadu neopodstatněných výtek a básníka obviňuje z opisování Tennysona.
V půli roku se s Burtonem ve zlém rozchází. V odpovědi na obvinění z alkoholismu se dušuje, že během zaměstnání mu neprošlo ústy "nic silnějšího než voda" a Burtona označuje za darebáka a pomlouvače. Přerušený děj Deníku zanechává v červnovém čísle hrdiny uprostřed dramatické scény...
Poe zatím sní o vlastním literárním časopise. V červnu ohlašuje v tisku chystané založení Penn Magazine, jenž má počínaje příštím rokem pozdvihnout prapor literární kvality, individuality vydavatele a nezávislého kritického stanoviska:
"Prvním a hlavním cílem plánovaného časopisu bude vejít ve známost jako list, v němž lze vždy a v jakékoli otázce najít čestný a nebojácný názor..."
1841. Pro nedostatek financí a Poeovo onemocnění je na Nový rok vydávání Pennu odloženo na březen a později na počátek dalšího roku. "Penn - doufám - je pouze poraněn, nikoli mrtev," píše Poe v dopisu příteli s optimismem sobě vlastním.
Na jaře začíná novou redaktorskou anabázi v Graham's Magazine, jenž vznikl spojením dvou starších listů včetně Burtonova a jejich předplatitelských obcí. Již v prosinci 1840 otiskuje sedmadvacetiletý Graham v prvrrim čísle Muže davu (The Man of the Crowd), psychologický portrét a zároveň vzpomínku na někdejší toulky Londýnem. V únoru přichází Poe do redakce, údajně na doporučení velkorysého Burtona. Dubnové číslo obsahuje Vraždy v ulici Morgue (The Murders in the Rue Morgue), první z "příběhů logického úsudku" s prototypem plejády pozdějších literárních detektivů C. Augustem Dupinem. V květnu následují fantastický Pád do Maelströmu (A Descent finto the Maelstrěm) a pochvalná recenze Dickensova Starožitníkova krámu; své analytické schopnosti mezitím Poe demonstruje v jiném listě správnou předpovědí dalšího vývoje děje Barnabáše Rudge po přečtení jeho prvních kapitol.
Mezi hromadou recenzí vzniká Eleonora, všeobecně vykládaná jako obraz básníkovy ženy Virgínie, série populárních článků o šifrách a "rozbory" autogramů literárních kolegů, v nichž Poe vychvaluje Longfellowa a J. R. Lowella a strhá Emersona. Transcendentalistům se vysměje i v "příběhu s mravním naučením" Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (Never Bet Your Head), otištěném v zářijovém čísle Graham's vedle revidované básně Heleně.
Na jaře dojde k setkání, jež má mít pro Poea později osudový význam - publicista a kritik Rufus W. Griswold jej požádá o příspěvek do své chystané antologie Básníci a básnictví Ameriky (Poets and Poetry of America); Poe zašle několik básní a příznačně pokroucený vlastní životopis.
1842. Chvíle štěstí trvá jen krátce: Virgínie těžce onemocní, aby se již nikdy zcela nezotavila. Když se Poe sám po krátké nemoci vrací do redakce, nalezne na svém - beztak opět špatně placeném - místě náhradu a v návalu rozhořčení dá okamžitě výpověď. Posledními příspěvky jsou morbidní Maska červené smrti (The Mask of the Red Death) a rozsáhlá kritika mezitím vyšlých~-Iawthornových Převyprávěných příběhů s dalším z klíčových teoretických výroků:
"Zručný literát napsal povídku. Je-li moudrý, nesnažil se uzpůsobit své myšlenky tak, aby vyhovovaly příběhu, ale na základě předem pečlivě naplánovaného jedinečného či jediného účinku konstruuje příběh- kombinuje události tak, aby co nejlépe napomohly dosažení tohoto předem koncipovaného účinku. Nesměřuje-li hned první věta k tomuto účinku, selhal již ve svém prvním kroku. V celé kompozici nelze připustit jediné slovo, jež by přímo či nepřímo nenapomáhalo tomuto předem danému záměru."
V březnu se ve Filadelfii setkává s Dickensem, rozhovor však zřejmě zklame jeho očekávání. Podniká nový pokus sehnat úřednické místo na filadelfské celnici. Pro druhý povídkový soubor, který pořádá během roku, nenachází nákladatele.
V červnu nabízí během jediného dne další z detektivních příběhů, Záhadu Marie Rogètové (The Mystery of Marie Rogét), dvěma listům za padesát, resp. čtyřicet dolarů. Povídka se nakonec objeví ve třetím, počínaje listopadem. Dalšími přírůstky jsou horor Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum), výstižná ilustrace Poeovy poučky o významu umění kombinovat ze starších pramenů, Černý kocour (The Black Cat) a Zlatý brouk (The Gold Bug), veleúspěšný příštího roku.
Na jaře vychází Griswoldova antologie; Poeovi jsou věnovány dvě strany se stručným životopisem a básněmi Koloseum, Zakletý palác a Spící. V listopadu Poe publikuje pochvalnou recenzi, v níž se Básníci a básnictví Ameriky vítají jako "nejvýznamnější přírůstek" národní literatury za dlouhá léta; v dopisech přátelům však Griswolda pomluví a knihu strhá, a když v lednu příštího roku filadelfské Saturday Museum otiskne zdrcující kritiku, málokdo pochybuje o autorovi. (Pozdější výzkum ukáže, že Poe recenzi zřejmě nepsal, pisatel však citoval z jeho výroků.)
Jedinou básní vzniklou během roku je Červ Dobyvatel (The Conqueror Worm), uveřejněný v Graham’s v lednu 1843.
1843. Do Pioneeru vydávaného básníkem J. R. Lowellem přispívá Poe Zrádným srdcem (The Tell-Tale Heart), hrůzyplnou zpovědí zločince příbuznou Černému kocouru, a Lenorou (Lenore), která rozvíjí někdejší Paján. Naděje na nové odbytiště však zajdou se zánikem časopisu po pouhých třech číslech; poslední uveřejňuje ještě Poznámky o anglickém verši (Notes on English Verse); Poeovu pomýlenou úvahu o teoretických základech anglického veršování.
Na přelomu roku křísí Poe naděje na vlastní časopis, mezitím přejmenovaný na The Stylus, brzy ale znovu oznámí "odložení" projektu pro "idiotství svého partnera". V březnu podniká cestu do Washingtonu v naději, že se domůže místa ve státní správě; výsledkem je několik opileckých výstupů a ztráta veškerých nadějí. V témže měsíci otiskuje přítel a potenciální spolupracovník na Poeově listu Thomas C. Clarke v Saturday Museum sérii štarších básní a Poeův životopisný portrét včetně dodaných mystifikací.
V červnu nabízí Poe Grahamovi za honorář dvaapadesáti dolarů Zlatého brouka, vzápětí ale nabídku stahuje a přihlašuje povídku do soutěže listu Dollar Newspaper. Příběh získá první cenu a stodolarovou odměnu, brzy je přetištěn a ještě téhož roku zdramatizován; peníze se však v živořící domácnosti -- stav tuberkulózní Virgínie se mezitím zhoršuje - dlouho neohřejí.
Veden nezdolným optimismem zahájí Poe sešitové vydávání povídek - první díl v ceně 12,5 centu obsahuje Vraždy v ulici Morgue a Muže, který se rozpadl (The Man That Was Used Up), nedočká se ale pokračování.
1844. Poe se novým neúspěchem nedá odradit a během dalšího roku usilovně pracuje - vznikají Příběh z Rozeklaných hor, Odcizený dopis (The Purloined Letter), Vrah jsi ty! (Thou Art the Man), Mesmerické zjevení (Mesmeric Revelation), Předčasný pohřeb (The Premature Burial), z básní Země snů (Dream-land), snad inspirovaná Miltonovým Ztraceným rájem.
V dubnu stěhuje rodinu znovu do New Yorku, i když vyhlídky na podstatnější úspěch se zdají stejně mizivé jako před sedmi lety. "Jsem v báječné náladě, nevypil jsem ani kapku a brzy se, doufám, vymaním ze všech nesnází," zaznamenává s až naivním optimismem krátce po příjezdu.
V New Yorku několikrát mění bydliště; v září sděluje příteli, že na farmě u rodiny Brennanových pět mil za městem žije "jako poustevník" a pracuje s netušeným zápalem.
Uvádí se impozantně: povídka Senzace s balónem (The Balloon Hoax), otištěná v New York Sun jako reportáž o historickém přeletu Atlantiku ve třech dnech neohroženými vzduchoplavci, způsobí poprask a horečné skupování výtisků a Poe se líčením vlastních zážitků před budovou redakce obleženou davem baví ještě o měsíc později.
V květnu a červnu píše sérii článků o svých newyorských dojmech pro pensylvánský Columbia Spy. V dopisu Lowellovi z té doby uvádí, že počet povídek dosáhl šedesátky, prosadit uveřejnění mu však přes rostoucí popularitu působí nesmírné potíže. V předlouhém listu vlivnému příteli Charlesi Anthonovi znovu křísí k životu projekt vlastního časopisu; znovu bezúspěšně. V létě se pouští do nového dopisu Lowellovi, plného pozoruhodných úvah o vlastní tvorbě i věcech obecných:
"Lidské snažení, domnívám se, nebude mít na lidskost samu valného účinku. Člověk je dnes aktivnější - nikoli však šťastnější ani moudřejší, než byl před 6000 lety."
"Hluboce mne vzrušuje hudba a některé básně - zvláště Tennysonovy, jehož spolu s Keatsem, Shelleym, Coleridgem (občas) a několika jinými podobného myšlení a výrazu považuji za jediné básníky..."
"Za nejlepší ze svých básní pokládám Spící, Červa Dobyvatele, Zakletý palác, Lenoru a Koloseum - všechny však byly psány ve spěchu a bez náležitého rozmyslu. Nejlepší mé povídky jsou Ligeia, Zlatý brouk, Vraždy v ulici Morgue, Zánik domu Usherů, Zrádné srdce, Černý kocour, William Wilson a Pád do Maelströmu."
Během roku navazuje spolupráci s několika listy a přednáší o americké poezii, od listopadu otiskuje v Democratic Review pod názvem Marginálie (Marginalia) krátké postřehy a úvahy o literatuře a umění.
1845. Hned první měsíc roku - jak se později ukáže, v životě Poea nejúspěšnějšího - začíná šfastně: Lowell otiskuje v Graham’s básníkův portrét, v němž je označen za "nejnáročnějšího, nejfilozofičtějšího a nejneohroženějšího kritika" a autora nadaného "schopností rázné, a přitom zevrubné analýzy a obdivuhodně plodné imaginace". V únorovém čísle American Review způsobí okamžitou senzaci Havran (The Raven), dokončený během zimy v samotářském prostředí Brennanovy farmy, když na publikaci upozorní již předběžné anonymní otištění v Evening Mirroru koncem ledna. Během několika týdnů vzniká řada kopií a parodií, skladba je dokonce okamžitě zařazena do školní čítanky; Poe září štěstím.
V březnu je uveden jako redaktor nově založeného magazínu Broadway Journal, na jehož stránkách během příštích měsíců přetiskuje množství starších básní a próz, vzdává hold "nespoutanému a velkolepému géniu" anglické básnířky Elizabeth Barrettové a kompromituje se v nové "malé válce" o Longfellowovo údajné plagiátorství.
V květnu se se ženou a oddanou tetou stěhují od Brennanů na East Broadway. Poe absolvuje poněkud rozpačitý první osobní rozhovor s uctívaným Lowellem a neméně rozpačité čtení Al Aaraaf a Havrana nespokojenému bostonskému publiku. V redakci Broadway Journalu propukají rozepře, z nichž Poe, ač zpočátku ohrožen vyhazovem, nakonec vychází úspěšně jako osobnost dominující listu. (Na podzim přejde Journal dokonce zcela pod Poeovu kontrolu, jako prodělečný však nemá dlouhého trvání a v lednu příštího roku zanikne.)
V červenci dosahuje Poe vytoužené druhé povídkové sbírky. Příběhy Edgara A. Poea (Tales by Edgar A. Poe) jsou ale jen útlým souborem dvanácti próz, nad jejichž výběrem Poe nešetří kritikou. Ohlas v tisku je nicméně nejlepší, jakého se mu zatím dostalo - anglický recenzent jej dokonce nazve géniem.
Během roku je otištěno šest nových povídek, mezi nimi ironický Tisící druhý Šeherezádin příběh (The Thousand-and-Second Tale of Scheherezade) a kousavá satira Na slovíčko s mumií (Some Words with a Mummy), prozrazující Poeův nedůvěřivý pohled na demokracii.
Na jaře navazuje platonické literární přátelství s čtyřiatřicetiletou básnířkou Frances S. Osgoodovou (její básně otiskoval v Graham’s) a věnuje jí starší básně Elizabeth (To Elizabeth) a Mary (To Mary), přezvané nyní na F-s S. O-d (To F-s S. O-d) a F- (To F-).
I závěr roku je poměrně štastný: nakladatelé Wiley and Putnam, povzbuzeni úspěchem Příběhů, vysloví souhlas s vydáním výboru z poezie, tentokrát sestaveného samotným Poem. V listopadu tak vzniká Havran a jiné básně (The Raven and Other Poems), do dvou oddílů rozdělený soubor třiceti čísel dedikovaný Eljzabeth Barrettové a uvedený autorovým vyznáním:
"Poezie pro mne nebyla účelem, nýbrž vášní; a vášně třeba mít v úctě; nesmějí a nemohou být rozněcovány podle libostí s pouhým zřením na ubohou nebo ještě ubožejší odměnu, již lidstvo nabízí."
Vyčerpávající aktivita posledního období si mezitím začíná vybírat svou daň - krátce před .příchodem zimy se Poe v dopisu příteli svěřuje s obavami o znovu se horšící stav Virgínie i o vlastní zdraví: "Rozhodl jsem se vzdát se B. Journalu a uchýlit se na půl roku, možná i na rok na venkov - jedině tak budu schopen zotavit se na těle i na duchu..."
1846. Události bouřlivého roku 1846 prozrazují stále neklidnější stav básníkovy duše, jež jako by již tušila příchod těžkých ran osudu a vlastního konce. V dubnu uveřejňuje Graham Filozofii básnické skladby (The Philosophy of ~omposition), potvrzující jednoznačnou orientaci Poeova uměleckého názoru i přetrvávající zálibu v mystifikacích. Čtenářům a kritikům, kteří nepřestávají pátrat po vznešených a tajemných inspiracích Havrana, zasazuje škodolibou ránu tvrzení, že tvoření básně "pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu".
Literáti New Yorku (The Literati of New York City), série portrétů představitelů newyorských literárních kruhů otiskovaná od května v Godey’s Lady’s Book, se zakrátko zvrhne ve vyřizování účtů s osobními nepřáteli a v jednom ze sporů vyústí až v soudní proces. Poeovi je přiznáno 225 dolarů odškodného, na veřejnost však v plné míře pronikají svědectví o obnoveném pití. Seriál je po pátém pokračování zastaven.
Virginiino onemocnění dosahuje téměř kritického stavu a Poe sám je dlouhodobou nemocí na půl roku vyřazen z činnosti. V červenci se svěřuje jednomu z hrstky zbylých přátel, že jej chudoba a stále chatrnější zdraví dohnaly až "k branám samotné smrti", ujišfuje však, že s alkoholem "je nadobro konec". Pět měsíců není schopen napsat ani řádku.
Koncem jara najme za 100 dolarů ročně pro ženu domek ve Fordhamu, tehdy ještě venkovské osadě třináct mil za městem. (Dnes leží enkláva s "Poe Cottage", udržovanou jako muzeum, uprostřed Bronxu.) V domácnosti vypomáhá paní Clemmové s ošetřováním jiná z Poeových přítelkyň, Marie Louise Shewová; Poe jí později dedikuje verše uvedené iniciálami jejího jména.
Básníkův věhlas poprvé zasahuje Francii: po Borghersově překladu Zlatého brouka z listopadu 1845 jsou během roku otištěny Pád do Maelströmu, modifikovaná verze Vražd v ulici Morgue a rozsáhlá recenze Příběhů, jež zřejmě poprvé vzbudí zájem pětadvacetiletého Charlese Baudelaira.
V prosinci zveřejňuje několik filadelfských listů zprávu, že Virgínie je v posledním stadiu tuberkulózy a Poe leží s těžkým zápalem mozku. Na výzvu o pomoc se sejde hrstka šatstva a peněz.
1847. 30. ledna, v necelých pětadvaceti, Virgínie umírá. Poe, sám stále nemocný, naplno propadá depresi. (0 rok později líčí, jak se v "záchvatech absolutního nevědomí" po ženině smrti opět vrhl do alkoholového zapomnění: "Pil jsem, bůhví jak často a kolik...")
Během těžkého roku vzniká jen málo - povídka Arnheimské panství (The Domain of Arnheim), opravená verze recenze Hawthorna. Výsledkem ojedinělého tvůrčího vzepětí je Ulalume, anonymně otištěná v listopadu; výklad jednoho ze svých nejtajemnějších děl - bezpochyby motivovaného smrtí Virgínie - Poe odmítá.
1848. Počátkem nového roku se Poe vzchopí natolik, že může trvale pokračovat v psaní. Během zimy dokončuje Eureka, podle vlastních slov báseň v próze, spíše však kosmologicko-filozofickou esej, která mísí vědu s mystikou a popudí vědce i teology. Při návštěvě u Marie Shewové spontánně napíše první verzi Zvonů (The Bells). Obnoví plány na Stylus; pod názvem Vědecký základ verše (The Rationale of Verse) reviduje Poznámky o anglickém verši, setrvává však u mylných rozprav o přízvuku a ,;dlouhých" a "krátkých" slabikách. Stat je nicméně otištěna v Messengeru na říjen a listopad.
V červnu přednáší v massachusettském Lowellu a poprvé se setkává s Nancy Richmondovou, svou pozdější "Annie" a mimo Virgínii zřejmě jedinou ženou, kterou doopravdy miluje. Nejistota nepříliš perspektivního vztahu (končí nakonec v listopadu Poeovým demonstrativním pokusem o sebevraždu) jej vzápětí žene do rozpačitých snah o jinou ženu: dvoří se pětačtyřicetileté básnířce Sarah Helen Whitmanové, věnuje jí druhou ze svých básní Heleně, dosáhne zasnoubení, ale nakonec je odmítnut Helen až příliš dobře ví, že nejde o lásku.
V prosinci přednáší v Providence o Principu poezie (The Poetic Principle) dvoutisícovému davu; má úspěch, stat, v níž se objeví legendární definice poezie jako "rytmického tvoření krásy", se však dočká otištění až rok po Poeově smrti.
V La Liberté de Penser vychází v červenci Révelation Magnétique (Mesmerické zjevení), první Baudelairův překlad Poea.
1849. Začátek posledního roku života je naplněn novou vlnou tvůrčího úsilí. "Mám spoustu práce a cítím se pln energie," píše Poe Nancy Richmondové týden po čtyřicítce. Umiňuje si, že se napříště bude pečlivě vyhýbat společnosti "literárních dam". Posílá nové příspěvky do Graham’s a Messengeru, hlavním odbytištěm se mu však stává šestákový bostonský Flag of Our Union, kde tiskne poslední sérii povídek – Skokana (Hop-Frog), Landorovu chatu (Landor's Cottage) s obrázkem vlastního domku, pseudovědeckého Von Kempelena a jeho objev (Von Kempelen and His Discovery). S mladým novinářem ze zapadlé Oquawky na řece Mississippi E. H. N. Pattersonem naposledy spřádá plány na Stylus a přátele ujišfuje, že se hodlá s plnou silou vrátit do literárního světa...
Poslední skupina básní je nepřehlédnutelná: dokončuje finální verzi Zvonů, trauma vztahu k Nancy se ozve v Anně (For Annie), nekonečná láska k Virgínii v kouzelné Annabel-Lee; hold "zázraku své ženy" i milující tetě vzdá v sonetu Matce (To My Mother).
V červnu se vydává na Jih. Po zastávce ve Filadelfii (opět neodolá pití a poprvé zažije hrůzu deliria tremens; tetu vyděsí vzkazem, že prodělal choleru a "musí zemřít") stráví dva relativně pokojné měsíce v Richmondu, kde sklízí úspěch s Principem poezie. Domů píše nový dopis, v němž oznamuje uzdravení a doznává, že největší utrpení mu působila utkvělá představa, že teta je po smrti. Setkává se se sestrou a s dávnou láskou Elmirou, nyní vdovou po Alexandru B. Sheltonovi, nabízí znovu manželství. Nejméně dvakrát se opět opije.
26. září opouští Richmond s cílem navštívit Filadelfii. O dva dny později pravděpodobně přijíždí do Baltimoru; týden mezi 26. zářím a 3. říjnem zůstane však navždy zahalen tajemstvím. Ve středu 3. října je nalezen v bezvědomí před volební místností na baltimorské East Lombard Street sazečem listu Baltimore Sun Josephem W. Walkerem a dopraven do nemocnice. Po čtyřdenním deliriu je 7. října ráno mrtev.
Skromný pohřeb se koná nazítří odpoledne na presbyteriánském hřbitově v Baltimoru. (Později jsou sem přenesena i těla Virgínie a Marie Clemmové, přeživší synovce o dvaadvacet let.)
Nadcházející desetiletí je svědkem bouřlivých sporů o Poeův literární odkaz i osobu básníka samého. Pouhý den po baltimorském pohřbu tiskne New York Tribune pomlouvačný útok na Poea z pera jím kdysi zesměšněného R. W. Griswolda, který za pomoci překroucených faktů, literárních výpůjček i otevřených lží vytváří obraz Poea jako arogantního a cynického bohéma posedlého zvráceností a inspirujícího se alkoholickými přeludy. (Článek je o rok později Griswoldem dokonce rozšířen a zařazen do třetího svazku - ironií osudu právě jím redigovaných Poeových Sebraných spisů.) Léta je pak přes obhajoby a protiútoky Poeových přátel zlovolná výpověd' přebírána jako autoritativní svědectví o mrtvém básníku...
Ve Francii vzniká mezitím jiný mýtus: osobností Poea stále více fascinovaný Baudelaire otiskuje roku 1852 sérii úvah o básníkově životě a díle, shrnutých pak do statí Edgar Poe, jeho život a dílo (1856) a Nové poznámky o Edgaru Poeovi (1857), jež uvádějí Baudelairovy překlady Poeových povídek. Články odsuzují Griswolda, přebírají nicméně některé z jím překroucených faktú ve vášnivé obhajobě Poea jako mučedníka vězněného po celý život "obrovitou barbarskou zemí osvětlenou plynem" a aristokratického génia dohnaného k smrti nelítostným davem.
Bezmála století má trvat, než americký čtenář nalezne v Poeovi ztraceného druha a mýty vyřazující básníka tak či onak z jeho místa a doby jsou definitivně překonány.
Milan Macháček

Použitá literatura:

  1. Edgar Allan Poe, Poe aneb Údolí neklidu, Československý spisovatel, Praha: 1972.
  2. Edgar Allan Poe, Bludná planeta, Československý spisovatel, Praha: 1991.
[1] Charles Baudelaire, Edgar Poe, jeho život a dílo, 1856. Cit. dle Poe aneb Údolí neklidu, s. 103.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (14 hlasů)