„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Životopis

05. Březen 2008
Pro malování Claude Moneta získal Eugèn Boudin, malíř a zároveň majitel papírnictví a rámařství v Le Havru, kam se Monetova rodina během jeho dětství přestěhovala z Paříže. Boudin byl jeden z prvních krajinářů, kteří své obrazy malovali přímo v přírodě. Tato hlavní zásada „plenérismu“ [„En plein air“ (Pod širým nebem)] se v té době obcházela jen skicou či základními liniemi obrazu, jak ostatně tvořili i hlavní představitelé krajinářské francouzské malby kolem I. poloviny XIX. století, tzv. barbizonští mistři, jež se rozhodli odejít z Paříže a malovat v blízkosti vesnice Barbizon ve Fontaine-bleauském lese, aby zde tvořili v samotném lůnu přírody a podařilo se jim tak vymanit z tradičních akademických postupů a k přírodě se přiblížit, v první fázi romanticky, v druhé realisticky.
Boudinovy malby obdivoval tehdy ještě začínající milovník nového umění Charles Baudelaire. Ve své malbě totiž odhodil romantismus jako přežitý, snažil se o znázornění přírody v její skutečné a plné kráse a hledal „nedotčené krásy přírody v celé její skutečné a plné a svěžesti… Je třeba co nejtvrdošíjněji trvat na prvním dojmu, ten je totiž nejlepší.“[1] stál tak, již jen krůček od impresionismu.
A právě Boudin stál u odhalení Monetova malířského talentu a jen jemu můžeme, dle Monetových vlastních slov, děkovat, že vůbec kdy začal malovat, byť tohoto svého mladického rozhodnutí později nejednou, na pokraji sil, hladový a psychicky na dně, litoval. Na radu svého učitele odchází Monet v roce 1859 do Paříže studovat malířství, ale již od počátku má jasno o své budoucí tvorbě, odmítl oficiální akademismus a Školu krásných umění a vstoupil na nezávislou Acamémie Suisse, kde se mimo jiné seznámil i s Camilem Pissarem.
V Paříži začala tou dobou nová umělecká vlna jež se vynořila v reakci na Gustave Courberta, hlavní malířské osobnosti 50. let, jež se svým realismem stavěl v opozici vůči dominujícímu romantismu a akademismu a v proslulé pivnici Brasserie des Martyrs se kolem Courberta vytvořila skupina umělců a kritiků, kam mimo jiné docházel i Charles Baudelaire, Champfleury, Théodore de Banville, Castaguary a Monet.
Další důležitou zkušeností byla Monetovi jeho vojenská služba v Alžírsku, kde jej uchvátila barvitá příroda, ostatně stejně jako jeho předchůdce Euèna Delacroixe. Pro nemoc se v roce 1862 předčasně vrátil domů, kde se seznámil s holandským malířem Johanem Bartholdem Jongkundem, jež maloval zásadně v přírodě a ovlivnil tak Monetovy dosud ateliérové olejomalby.
Návrat do Paříže v roce 1862 byl Monetovi rodiči podmíněn ukončením řádného malířského vzdělání. Vstoupil proto do soukromého ateliéru učitele Školy krásných umění, Švýcara Charlesa Gleyra, jež sice na svou dobu vyznával liberální názory, ale jeho trvání na tradičním způsobu malby i antických vzorech byly pro Moneta příliš zpátečnické.
V ateliéru se však seznámil se svými vrstevníky Fredéricem Bazillem, Augustem Renoirem, Alfredem Sisleyem a kolem Moneta tak vznikl umělecký kroužek, jež předznamenal vznik impresionismu. Podobný kroužek vznikl kolem Camilla Pissara v Academii Suisse, jehož členy byli mimo jiné i Armaud Guillaune a Paul Cézanne.
V březnu roku 1863 uspořádal Manet, nástupce Courbertův a největší malíř let šedesátých, v Galérie Martinet svou výstavu, ale veřejnost i kritika se mu vysmála s tím, že jeho obrazy jsou jen změtí barev. Skandálem se pak stala Snídaně v trávě, jež byla téhož roku vystavena v Salónu odmítnutých. Tento obraz, který patří k vrcholům umění XIX. století nemohlo silně konzervativní měšťácké publikum přijmout. Manet se rázem stal idolem všech mladých malířů. Stejně ale byl mezi nimi přijímán i Eugèn Delacroix.
V roce 1863 Gleyre rozpustil svůj ateliér a část žáků včetně Moneta a Renoira se rozhodla pokračovat ve studiu kopírováním děl starých mistrů v Louvre, Moneta však nijak neoslovily a on i část jeho přátel, které přemluvil, se rozhodla malovat v přírodě v Chailly-en-Bière u Fontaine-bleauského lesa, nedaleko známé vesnice Barbizon.
Dalším místem, kde Monet pobýval a i se tam opakovaně vracel, bylo tehdy mezi krajinkáři velmi vyhledávaná Bazilla při ústí Seiny v Normandii. Krom Moneta zde maloval Troyon, Daubigny, Corot, Diaz Boudin a Jongkind.
S obrazy z Normandie (Pohled na výběžek v Le Havre, Maják v Honfleuru) také Monet hned napoprvé v roce 1865 uspěl v Salónu. Podpořen tímto úspěchem (který se mu již v následujících letech nepodařilo zopakovat) se rozhodl pro námět Manetovy Snídaně v trávě ale v novodobém způsobu vyjádření. Modelem mu stála jeho pozdější manželka Camille Doncieuxová, Bazille ale i Courbert, kterého Monetova obrovská práce (na plátně 5×6 m) do lesa u Chailly-en-Bière přilákala, ale který se svou kritikou postaral o to, aby obraz nebyl přijat v Salónu a Monet jej v Chailly nechal jako zástavu za nezaplacenou činži. Když se proň po několika letech vrátil, našel jej zplesnivělý stočený v koutě, obraz rozřezal a nechal si jen střední fragment.
Pro další vývoj však byl důležitější další obraz, Ženy v zahradě, který celý maloval v plenéru, byť musel pro tento účel vykopat hluboký příkop, aby mohl dokončit horní část 2,5 metru vysokého plátna. Obraz byl v Salónu opět odmítnut a signalizoval tak složité období, ve kterém se Monet nacházel, jež začalo rozlukou se svou rodinou v Le Havre a skončilo až v 90. letech, kdy byl impresionismus přijat i ze strany široké veřejnosti.
V létě 1866 přerostly Monetovy problémy do takových rozměrů, že před věřiteli opustil Ville d'Array a poté, co se mu v roce 1868 narodil syn Jeane, pokusil se přes svou odolnou povahu o sebevraždu.
V zimě 1869 se vrací do Paříže, kde s přáteli Bazillem, Renoirem a Sisleyem navštěvuje kavárnu Guerbois, kam v období let 1868-70 docházel i Manet s Fantinem-Latour, Degasem, Cézannem, Pissarem, fotografem Nadarem a literáty Zachariem Astrucem, Émilem Zolou, Edmondem Durantym a Edmondem Maîtrem, jež jako první kritik rozpoznal Monetovy kvality. V tomto roce nebyl Monet opět přijat do Salónu a rodinu malíře zachránil bohatý sběratel Gaudibert.
U La Grenouillére, venkovské restaurace u Seiny, jež byla oblíbeným cílem výletů prostých Pařížanů, vytvořili Monet a Renoire základy impresionismu, kteří do svých maleb, jež v tomto místě namalovali, vložili prvky poetiky a dojmů.
V roce 1870 vypukla francouzsko-pruská válka, Renoire byl povolán ke kavalérii, Bazille narukoval jako dobrovolník a brzy na to i padl, Monet opustil svou rodinu a prchl do Anglie, kde společně s Pissarem maloval u Temže i v londýnských parcích a v nechal se inspirovat anglickým krajinkářstvím. V roce 1871 opustil Anglii, na čas se usídlil v Holandsku, kde se seznámil s japonskými dřevoryty, jež ho později výrazně ovlivnily.
Po válce se definitivně ustavila impresionistická skupina, v jejímž čele jako vrchní představitel stál Claude Monet, nejvlivnější malíř 70. let. Po porážce Komuny, byla ale situace moderního malířství značně neutěšená, protože vítězní konzervativci viděli v pokrokových malířích svou potenciální hrozbu a tak vzal Monet osud impresionismu do vlastních rukou a v dubnu až květnu roku 1874 uspořádal výstavu „Societé anonyme des paintres, sculpteurs et graveurs“ (Sdružení malířů, sochařů a rytců) jíž se krom Moneta zúčastnili Pissar, Renoire, Sisley, Degas, Cézanne, Guillaumine, Morrsotová a další. Výstava se konala v bývalém ateliéru fotografa Nadara na Boulvard des Capucines, ale přes velký ohlas, který vyvolala, sklidila jen posměch a redaktor časopisu Charivari Louis Leroy ve své snaze vystavující malíře zesměšnit nazval skupinu, dle Monetova obrazu východu slunce v Le Havre, Impression, soleil levant, 1872), impresionisty, protože malovali jen dojmy a imprese.
Výstava ani následná aukce nepřinesla žádný finanční úspěch a tak Monet i jeho rodina žila jen z podpory svých přátel, mezi které patřil, mimo jiné, i Émile Zola.
Stejný neúspěch zaznamenala i druhá výstava v galerii Durand-Ruela v roce 1876, stejně jako výstava třetí v dubnu 1877.
Dlouhodobé finanční potíže podlomily zdraví Monetovy manželky a tak na podzim roku 1879 umírá. Moneta začal finančně podporovat sběratel Ernst Hoschedé, jehož rodiny se Monet později po finančním úpadku ujal a s paní Hoschedéovou se i podruhé oženil.
Přes nepřijetí ze strany veřejnosti však v první polovině 70. let vznikla díla, která beze sporu patří mezi to nejlepší, co kdy bylo namalováno. Již od 1872 Monet v okolí Argenteuil maloval spontánní obrazy nesoucí se v plně impresionistickém duchu ozářené sluncem, oblohou a řekou Seinou. V tomto období vznikly mimo jiné obrazy Železniční most u Argenteuil, Dámy v květinách či Oběd v zahradě. Ale krom přírody se Monet nechal inspirovat i městským životem a technikou. - V roce 1873 z Nadarova ateliéru namaloval známé obrazy s Boulevard des Capucines, ale patří sem i cyklus Nádraží Saint-Lazare či Vlajkosláva v ulici Montorgeuil, které svým námětem ale i dynamickým zpracováním překročily umělecké vyjádření své doby hned o několik desetiletí.
Ale k Monetovi, který nyní opět maluje stejně jako před válkou v Bougival a v okolí La Grenouillère s Renoirem, ke kterým se přidává i jejich starší vrstevník Manet, jež se též nechal strhnout pro malování v plenéru.
V 80. letech se Monetovi v Durand-Ruel podařilo prodat několik obrazů, což mu krom zlepšené životní situace umožnilo malovat na Seině, Riviéře a především Normandii, kde namaloval řadu skvělých pláten s mořskými náměty, ve kterých se mu podařilo zachytit nejen jednotlivé nálady, ale i mořskou hladinu v jejím nekonečném množství podob se zdáním pohybu, který ani Monetův štětec nedokázal zastavit. - Vznikly zde obrazy Přezimujících člunů či útesu La Manneport. Mezi nejpůsobivější však patří obraz s bretaňského ostrůvku Belle-Ile-en-Mer, který maloval proti silnému větru, v dešti se a stojanem zatíženém kameny.
Od tohoto období se také datuje počátek proslulých Monetových sérií, které zachycovaly daný objekt za různých světelných konstelací i v různých ročních obdobích, jež nejlépe ilustruje Maupassantova literární črta: „Loni jsem právě tady často chodil za Claudem Monetem hledat dojmy. To už snad ani nebyl malíř, ale pravý lovec. Šel a za ním skupina dětí, které mu nesly plátna, pět nebo šest pláten s týmž námětem v různých denních hodinách, a tedy s různým rozpoložením světla. Bral plátno jedno po druhém a zase je odkládal podle změny oblohy…“[2].
Tyto série pak dále rozvinul v 90.  letech, kdy se konečně dočkal uznání ze strany kritické i laické veřejnosti. Mezi nejpůsobivější díla rozhodně patří obraz Stohy při západu slunce, ve kterém se Monetovy mistrně podařilo zachytit onen kratičký ale nádherný okamžik těsně před západem slunce. Ještě pozoruhodnější je cyklus asi 50 obrazů Rouenské katedrály z let 1892-93 (Rouenská katedrála za svítání, Rouenská katedrála v plném slunci, Rouenská katedrala při západu slunce).
Cyklus Rouenské katedrály vzbudil při své výstavě u Durand-Ruella v roce 1895 velkou pozornost, ostatně nejinak tomu bylo u předchozích výstav Stohů (1891) a Topolů (1892), a mezi nadšenými obdivovateli nechyběl ani Cézanne, Renoir a Pissarro. George Clemenceau pak o výstavě napsal euforický článek Revoluce katedrály, v roce 1907 se při své návštěvě Paříže cyklem nechal inspirovat i Antonín Slavíček v nedokončeném obraze s námětem chrámu sv. Víta.
Ale ještě před úplným uznáním se impresionistická skupina rozpadá (poslední společná výstava byla v roce 1886) a další vývoj malířství, jež zosobňovali Paul Cézanne, Paul Gauguin a Vincent van Gogh, jež ve svých počátcích z impresionismu plně vycházeli, se nesl v odmítnutí bezprostředního vjemu a pohledu, i když se neoimpresismus George Signaca a Paula Seurata, dále Renoir a Pissarro z impresionismu nadále vycházejí, ala jeho tvůrce, Claude Monet, se pomalu dostává mimo aktuální dění - v roce 1884 byl založen Salón nezávislých, v roce 1886 Seurat na poslední impresionistické výstavě vystavil neoipresionistickou Dimanche d'Été aà la Grande-Jatte (Letní neděle na ostrově Grande Jatte), v tomto roce přichází Gogh do Paříže, Gauguin maluje v Bretani, ve Figaru vychází manifest symbolistů, je založen časopis Le Symboliste, jsou publikovány Iluminace Arthura Rimbauda… - Monet si kupuje dům v Giverny, kde si vytváří mezi tehdejšími turisty proslulou vodní zahradu, která byla inspirací pro série obrazů leknínů (Lekníny, Zátoka s lekníny a japonským mostem, Lekníny), které sice krátce poté upadly v nezájem, ale byly znovuobjeveny v 50. letech XX. století a dnes patří mezi nejobdivovanější Monetova díla.

Použitá literatura

  1. Ivo Krsek, Claude Monet, Odeon, Praha: 1982.
[1] Krsek, s. 8.
[2] Cit. dle Krsek, s. 52.
Zatím nikdo nehlasoval