„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bohumil Hrabal

27. Únor 2008
Bohumil Hrabal

Prolog:

„Po půlnoci zbytečně očichávám Jeseninovu smrtku, zbytečně oplakávám děravou Majakovského lebku, zbytečně vřeštím nad skokanem z okna Konstantinem. Ale opravdu, dokud nebudou zjasněny podivné sebevraždy, do té doby budeme vřeštící opice, proč naši bratří končí takto, když přeci teprve teď mohli svobodně, a tedy krásně žít ve větvičkách dialektiky. Anebo, o hrůzo, církevní Otcové vstávají znovu z živých? Že by nebyli dost pečlivě uškrceni?“ [1]
 

A proč zrovna Hrabal?

Bylo 7. listopadu 2000, takovej normální lehce uslzenej měsíc. Měl jsem číst svý básně, ne že by to bylo poprvý, jen jsem měl takovej pocit něčeho velkýho, co v mým životě zlomí prokletí černě perleťový hvězdy a já už budu jenom šťastnej, ale dopadlo tak, že na mne civělo padesát neznámejch tváří, kterejm jsem neměl, co říct, ani mlčet a dívat do očí. Vyšel jsem ven, napil se kyselýho deště a řekl si, už nikdy!
„S velikou hrůzou jsem usedl v opuštěné kanceláři nymburského pivovaru s ručením omezeným, v sobotu a v neděli jsem natočil účtenku a zíral jsem na bílou plochu papíru a neuměl jsem psát na psacím stroji, a tak jsem hledal písmenka a venku pršelo a já jsem tedy napsal svoje první slovo… Prší.., a čekal jsem se zdviženýma prstama, co mi to první slovo hodí za slovo další.., a dočkal jsem se a napsal jsem,., slzy… a pak.., kapou.,. a rychle jsem vyklepal písmenka na tom psacím stroji značky Underwood.., po víčkách oken,.. a po chvíli napjatého ticha jsem psal dál.,. a kouř zalévá město.., a srdce mi bušilo a spánky tikaly a vyťukával jsem.., modravým studem… A pak jsem si to, co jsem napsal, četl znovu a zas a zase jsem čekal a přitom naslouchal, zda nikdo nejde ani pod okny, ani spojovací chodbou kanceláře a naším bytem… a nikdo nešel, a tak za dlouhé minuty čekání se mi zjevilo z toho už napsaného… chce se mi spát… A zase to sršivé sladké očekávání, co mi vyskočí z hlavy? A ano… Však hle!… A za několik minut další věta. Vůz teče rozkrojenou ulicí tiše… A tento obraz sám ze sebe hodil první metaforu.“[2]
Ne nejsem vášnivej čtenář a znalec Hrabalovejch osudů, ale přesto v něm pokaždý cítím něco, co mi říká, že v tom všem nelítám sám. Hrabal nebyl krásnej ani proutník, byl zbabělec, bál se lidí i sám sebe, koketoval od mládí se sebevraždou, první knihu mu vydali v padesáti letech a vzápětí jej zase zakázali, smáli se jeho „prasárnám“ v próze, ale nikdy, až do osudného 3. února 1997, to nevzdal. Dál si psal svý básničky na psacím stroji bez čárek a háčků, do šuplíku si schovával to nejlepší, co kdy v českých luzích a hájích bylo sepsáno, celej život bojoval se svým outsajdrovstvím, kdy ve škole propadal ze šesti předmětů, vystudoval právnickou fakultu, propadl ve všech testech v kurzu výpravčího, zkazil všechny úřední listiny, protože tyhle věci přece nejsou důležitý…! A čím víc se lidí bál, tím víc se mezi lidi dostával, nechal se ostříhat do hola, aby si je vzápětí nabarvil na zeleno, protože ten jeho životní strach jej nutil dělat věci, který bouřily, psát o veřejnejch záchodních, že z toho lidi buď slzeli nebo šíleli, ta naivita, která se vzápětí obrátí v pornografii, dělová koule, která v polovině šedesátých let vlítla do světový literatury, že kritici nezmohli na víc než říct, kurva, to je tak krásný, že toho Hrabala asi zabiju.
Ne, nemám rád lidi, co se bojí podívat životu do útrob, prohrábnout se ve zvratkách včerejší snídaně, jestli tam nezůstalo něco krásnýho a Hrabal nebyl Bůh, ale byl a navždy zůstal člověkem, kterýho mám rád a kterýho si vážím. Co to změní, jestli by mu popozítří bylo devadesát, jednadvacet nebo by byl starší Metuzaléma? Lidi se roděj a umíraj, jeden básník dozpíval svou píseň a my si dál můžem říkat, že život je krásnej, lidi jsou krásný, na ulici jsou krásný holky a kdo je Hrabal proti dlouhejm nohám a tajemnejm křivkám? Vyměním království za koně, všechnu moudrost světa za jednu noc lásky a všechny žhavý těla za kus chleba, jsem jenom dvounohý zvíře a zvířetem zůstanu a život je nesmrtelná děvka, která nás všechny přežije, kterou mám rád, kterou miluju a jednou ji zabiju!
Nebo snad ještě chceš něco vědět?
„Tak nechoďtě ještě spát. Nemá to cenu. To radši si zajděte na krchov a jen tak pro legraci si probuďte několik mrtvol. Dyk stejně na světě nic krom srandy není.
A tak už ťukáte na pří sarkofág a hned prej: Vstávej, ty smrxo, a pověz nám, na co jsi na světě byl? To bysme rádi věděli.
A heleme se, tu ten nebožtík, jak tak už byl zvyklej na diktaturu nebes, salutoval jako portýr a meldoval: Poslušně hlásím, že jsem byl proto na světě, abych se dověděl, že nic nevím.
A vy, přátelé, jste na něj hleděli jako dědeček na voračku. Ani zamák jste mu nerozuměli, ale pak jste chytli vítr a rozřáchali se.
Tolik vás rozveselil ten dobrý mrťafa, že jste mu rozšlapali pro štěstí hrudní koš, až mu srdce lezlo hubou. Jako by se právě oběsil, nebo pásl na neštěstí druhých.
A už jste se odkulili k druhýmu růvku a dynamitovou patronou jste mu nadzdvihli mandle. A hned prej: Polez ven, ty citero, a zabrnkej, cožes zaživa ďála? Ale ta žlutá harfa kostí zůstala na dně a hrůzou se pokálela jedna radost. Do hoblovaček v rakvi. A prej: Milost, páni, celej život jsem hrůzou smrděla, že něco vyvedu. A tak jsem radši nedělala vůbec nic. Že jsem se tolik bála hříchu.
A vy, hoši stateční, jste na ni řvali dolů: I jdi, ty náno. Ty seš ta pravá. A abys neřekla, tak ti nachčijeme vrchovatou vanu. Pořádnou faradizaci vodoléčbu a elektrizaci pro zahřáti.
Je libo Lázně Poděbrady, Sliač, Lázně Velichovky? A zapínali jste se až nad třetím hrobem, nad kterým jste pronesli: Do třetice všeho dobrýho. A taky jo.
Jen jste zarejpli rejčem a ještě párkrát, zafičelo to najednou z špíny: Himlhergot, rovnou mezi nohy, jako zaživa, prasáci. A jako krtek se vyryla ze svaly země kostra a sedla si na rantl hrobu a střásala uhnilý vlasy.“[3]
A Šejkspír byl dobrej básník?
A Hrabal byl velkej člověk?
A ty ještě nespíš?
Tak ještě jednou:
A proč zrovna Hrabal?
Goethe byl do čtyřiceti panic, ale v dějinách zůstal zapsanej jako nesmrtelnej bejk, za kterým pálila i mlaďoulinká babička Egona Kische. A kdy a kde se stal bejkem Hrabal? Stejně jako Hrma na kanapi přednosty?
Když na něj na Kladně spadl jeřáb, který mu jen tak jak smyčec o napnutou strunu brnkl o lebku, až zapraštěla, ale večer přišel strýc Pepin s lahví rumu a v noci milá a byly vedra a musel se chodit koupat a chladit si tu prasklinu mokrým ručníkem a nechtěl invalidní důchod, šel zpátky do hutí, kde se sešla elita, která nebyla režimu padesátejch let po chuti.
A Vilda Čermák, Vladimír Boudník, Hrabal, ti nevstali z mrtvejch?
„Vedle mého okna tramvaje zastavilo nákladní auto a já jsem viděl těsně u svých očí zbědované a zoufalé oči ubohých krav, jejich šíje byly pevně staženy řetězy k podlaze, ale ony zvedaly svoje hlavy a oči a prosily lidské oči o pomoc, stávalo se mi, že jsem na křižovatkách takhle se díval za den na desítky takových nákladů vezoucích na jatka zoufalé a smutné kravské oči, kterými jsem byl navrácen k očím mých koček, které jsem zabil, nevím proč, ale musel zabít. A tady jsem pochopil, proč umělci milují utrpení, tady v těch hromadných prostředcích mi došlo, proč se básníci a malíři opíjejí do němoty, protože potřebují utrpení, aby líp viděli, aby když dosáhli dna svého pádu, aby uzřeli to, co nevidí ti druzí, co dosahuje samotné podstaty člověka a světa kolem něj.“[4]
A ten svět je opravdu tak krásnej?
„’No jejda! Musí bejt krásnej,‘ vykřikla Vendulka, ’protože tam v ústavě se mnou dělá jeden a jmenuje se Ludvík a ten, než se k nám dostal, byl tak nešťastně zamilovanej, že si škrábal pod víčka inkoustovou tužku tak dlouho, až doktor mu řekl, »Hele, ještě jednou a už nikdy neuvidíš tenhle krásnej svět.« A Ludvík řekl, že s tímhle krásným světem už nic nechce mít. A naškrabal si tu inkoustovou tužku pod víčka zas. Teďka se mnou plete košíky, ale po světě se mu tak hrozně stejská, že vyje jako pes u boudy…, ach ten svět tedy musí bejt krásnej, tak krásnej jako to srdce vašeho tatínka, to srdce veliký jak kbelík. Tak krásnej musí bejt svět jako váš tatínek, kterej se vám proměnil ve dvě kulatý zrcadla v zatáčce smrti. Zlatí pánové, za dva měsíce uvidím, přijdete si se mnou na počest zatančit?‘“[5]
„’A když sádra zaschla,‘ křičel, ’nemohl jsem tu moji holku z ní dostat, leda majzlíkem. Tak jsem jí musel vystříhat vlasy do půl hlavy a to nás sblížilo. A vona mi řekla, že tou posmrtnou maskou začíná novej život. Tři dny se mi zpovídala, já jsem z těch zpovědí tloukl hlavou do zdi. Ještě že jsem měl připravenej sud dehtu na izolaci sklepních stěn… Tak ve funkci zpovědníka jsem namáčel štětku do toho téru a pod dojmem těch konfesí čáral po bílý zdi, zatímco mi vypravovala, jak ji vodili andělíčkem pod paží na záchod zvracet, jak ji jeden vopustil a ona ležela za noci ve Stromovce a žalem jedla hlínu… a tak dále, tak dlouho se mi černě zpovídala, až byla bílá, a já jsem na bílou zeď sklepa vyčáral celej barel černýho dehtu. Ještě by tam byl kousek šatu? Provazy došly!‘“[6]
A Hrabal, kdy se stal bejkem?
„Živil mne! Šatil mne! Varoval mne před špatným životem a před pouličními veřejnými ’ženštinami‘, před tzv. ’kurvami‘. Abych k něčemu nepřišel a neměl nepříjemnosti života! Proto dodnes jsem úplně mravně zachovalý u věku 69 let! Panic! I když jsem pěl: ’Tys láska má! Na světě jediná! Já vzpomínám na Tebe stále - nech žíti můj osud dále! Tys láska má, má dívko jediná - - -‘ - ’Sbohem!‘ A ona zklamaná odešla - na věky - pryč - do hlubin moře života! Já neklesl! Neznal jsem ji! Jemnost. Cit. Srdce. Po otci jsem zdědil do vínku: Cit - srdce! Talent! Otec mnohdy dojetím tajně plakal, aby to nikdo neviděl, když je úředník - muž! Viděl jsem to, ale mlčel jsem! neřekl jsem mu to - a neptal jsem se ho, proč pláče!“[7]
A proč tedy Hrabal?
A Uroboros se zakousl do svýho ocasu, a mně se dostal Hrabal poprvý do ruky, když mi bylo osm, jel jsem vlakem a máma mi dala číst knížku, ve který si malý chlapeček na záchodě prohlížel svý pohlaví, když najednou znejistěl, jako by nebyl sám, a on se na něj v okně rozezleně díval správce pivovaru. Dál jsem to už tehdy nečetl. Podruhý, když mi bylo šestnáct, se mě někdo zeptal, co čtu a já se snažil vysvětlit, že je to o dvou kamarádech, kteří bydleli ve stejným bytě, ale jednou se pohádali, zazdili průchozí dveře, v noci jim to začalo bejt líto a tak si oba přesunuli postele k těm zazděnejm dveřím, který je od sebe dělily, a celou noc poslouchali dech toho druhýho. Exupéry rozlišoval lidi podle hroznýše a klobouku, aby věděl jestli si s nima může povídat o hvězdách, hroznýši a pralese nebo bejt rozumnej a společenskej člověk s mnoha přáteli. Já nemám odvahu říkat, jak bych si přál v noci poslouchat dech svýho nejlepšího přítele, protože se ještě bojím, abych se v cizích očích zase nestal homosexuál a proto o Hrabalovi nikdy nemluvím. Nebo snad jo?
Tomáš V. Odaha - 25. března 2004

P.S.

„V noci z 24. na 25. prosince 1849 byl Dostojevskij zakován do pout a poslán na Sibiř. V noci z 24. na 25. prosince 1925 se na lustru moskevského hotelu oběsil a pro jistotu zastřelil Jesenin. O štědrovečerní noci!“[8]
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (22 hlasů)