„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Životopis

Henri-Marie-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa celý svůj život bojoval s nutkavými pocity méněcenosti pro svou znetvořenou skřetovskou postavu, která mu bránila kráčet v linii hrabat Toulouse-Lautreců, vášnivých lovců, krotitelů koní, jež nikdy nenechali žádnou ženskou sukni na pokoji. Celý život se snažil dosáhnout uznání svého otce, hraběte Alphonse de Toulouse-Lautreca, který jím však pro jeho nemohoucnost věnovat se „mužským“ zábavám pohrdal a nikdy nepřipustil, že by jeho syn měl talent pro tu jedinou činnost, ve které mohl vyniknout.
Předkové hrabat Toulouse a Vikomtů de Lautrec patřili mezi nejstarší a nejváženější šlechtické rody ve Francii, s oblibou se nazývali bratranci franzouzských králů. Raymond IV. se proslavil v I. křižácké výpravě při dobytí Jeruzaléma a jeho potomci stojící na straně albigenských katarů byli pro změnu římským papežem 10 × exkomunikováni. Vlažným vztahem ke křesťanské víře i církvi byli charakterističtí i ostatní potomci, neváhali pro nevhodnou poznámku vypráskat i samotného biskupa či pověsit vyslance papežova a Lautrecův otec napájel své dravé ptáky zásadně jen svěcenou vodou.
Sám Henri trpěl svou vášnivou krví, která ho nutila napodobovat svůj nedosažitelný vzor v osobě otce, ale jeho handikep mu nedovoloval nic z obvyklých rodinných zábav a povyražení. Nebyl schopen navázat normální milostný vztah a mezi jeho přítelkyně patřily jen prostitutky a společensky zavržené ženy. Žil nezřízeným nočním životem, ve kterém mu alkohol sloužil v zapomnění na hluboký vnitřní smutek, ale i jako utěšitel jeho nikdy nepolevujících bolestí v paralyzovaných končetinách.
Nejúčinější obranou a zároveň protilékem na všechny rány života se mu stalo malování, kterému se věnoval od útlého dětství, po vzoru svého otce, který rovněž rád zpodobňoval svá zvířata a okamžiky z lovu, a ke kterém se vrátil z plnou intenzou při patnáctiměsíční rekonvalescenci, když si v roce 1878 na zámku v Albi nešťastně zlomil levou stehenní kost. Během složitého léčení se mu noha hojila jen velmi ztěžka a k umocnění smůly si na kluzkých dlaždicích v lázních Baragés přihodil totéž zranění i na pravé noze.
Pro špatný srůst mu byly obě nohy, samozřejmě bez anestetik, opakovaně lámány, a navíc se u něj začala projevovat dosud skrytá fyzická dispozice, vzniklá degenerací z blízkého pokrevního vztahu rodičů, a jeho růst se dále zakrněl při výšce 152 cm. Nezahojená zranění a nevyvinuté končetiny mu po zbytek života nedovolovaly víc, než šoupavou chůzi „kačením“ způsobem za pomoci hole. Byl malý, zakrslý a ošklivý, velmi dobře si toho byl vědom a svou ošklivost přenášel i do svého díla, v podobiznách lidí zdůrazňoval jejich nedostatky na úkor předností a i ty nejkrásnější ženy Paříže vypadaly na jeho plátnech esteticky velmi nelichotivě, ale tento „zhrzený“ Lautrecův pohled na svět, kterému byl schopen dělat jen smutného klauna, se ukázal mnohem realističtější a pravdivější než svět ostatních, se kterými si osud tak nezahrál.
Yvette Guilberová, hvězda koncertní kavárny Le Divan Japonais, Lautrecova společnice a častý model, ho často prosila, aby ji nemaloval tak ošklivou, avšak později mu dala za pravdu a svůj zevnějšek dle jeho obrazů přizpůsobovala. Ale z Lautreca se především stal výborný pozorovatel a psycholog, navenek zakrýval své vnitřní a skutečné pocity za tváři veselého šaška, ne nepodobnému těm, které si středověcí panovníci vydržovali pro své pobavení. Avšak ten skutečný Lautrec skrytý pod vnější maskou hledal celý život lásku, na kterou sice již v mládí rezignoval, ale přesto mnohokrát, zapomínaje na svůj úděl, usiloval o přízeň nějaké krásné ženy. Ale ta proň mohla mít jen slova soucitu a tak skutečnou přízeň mohl hledat jen mezi svými, na úplném okraji společnosti, mezi obyvatelkami Pařížských bordelů.
Při jednom z dalších mnoha léčebných pobytů, v lázních Lamalou, kde se výsostně nudí, dostává od svého přítele Devismesa nabídku, aby ilustroval jeho povídku Kokota. Lautrec s velkým nadšením udělá třiadvacet perokreseb. Po přítelově pochvalném ocenění nezná jeho radost mezí: „Myslel jsem, že jsem se pominul na rozumu, když jsem přečetl váš laskavý a shovívavý dopis. Nikdy bych byl nevěřil na takovou dobrotu: přijmout mé náčrtky a ještě mi děkovat. A navíc máte moc ohledů na mé skici. Použijte jen ty, které se vám budou líbit… Zkrátka jsem blázen, šťastný, potřeštěný při pomyšlení, že snad vaše próza zarámuje jako ohňostroj moje čmáranice, že mi podáte pomocnou ruku na strmé cestě publicity, a konečně, že jsem mohl znovu poznat trochu starého přátelství, které trváním získalo na ceně.“[1] Paradoxem zůstává, že Kokota byla pro svou nevalnou literární kvalitu odmítnuta a svého otištění se dočkala až v roce 1953 a to jen díky Lautrecovým ilustracím.
V roce 1880 se stává jeho učitelem René Princeteau, hluchoněmý malíř s nímž se seznámil již v dětství v dobách, kdy jej otec bral na koňské dostihy. Chodí s ním často malovat do pařížských divadel a cirkusu Fernando. René Princeteau byl klasický malíř, ale do jeho maleb začínají pomalu vstupovat prvky impresionismu, který tou dobou stojí na svém vrcholu. V jeho námětech se objevují zejména zvířata a jezdci v dynamickém pohybu. Lautrec ho měl rád i pro jeho hluchoněmost, která mu dávala příklad i naději na vlastní plnohodnotný život. Zpočátku jeho styl i náměty napodoboval, ale jejich umělecké cesty se velmi záhy rozdělily. Princeteau dál maloval „…jen koně, kteří mají cenu 20.000 franků“, ale Lautrec si od něj odnesl umění malovat lidi v pohybu a uprostřed dění.
Na radu svého učitele vstupuje roku 1882 do ateliéru Leóna Bonnata, předního představile akademického klasicismu a vyhledávaného portrétisty, a když jej Bonnat po roce zavírá, pokračuje ve studiu u dalšího akademika Fernanda Piestresa, zvaného Cormon, kde se seznamuje s Emilem Bernandem a v roce 1886 i Vincentem van Goghem.
Henri rád hostí své kamarády z ateliéru Bonnata a Cormona, dělá ze sebe pro pobavení ostaních šaška, ale svým pozorovacím úsudkem neomyslně předvídá budoucí osud svých druhů, ví, kdo z nich se jako umělec jen tváří a kdo jen používá silných slov. Rachou, jeden z Lautrecových nejbližších přátel, později prohlásil: „Nikdy jsem nezažil, že by se ve svém pozorovacím úsudku zmýlil. Byl to neuvěřitelně dobrý psycholog.“ Po celý život k sobě přitahoval svou upřímností, veselostí s nádechem melancholie a chutí k životu věrné přátele, které však svým vlivem ovládal až k hranici tyranie, ale kdo ho měl rád, nemohl si to nenechat líbit.
Krom studia malířství se Lautrec začíná osamostaňovat i zpod mateřských křídel své matky, která naň byla silně vázána jednak pro smrt svého druhého dítěte, jednoročního syna Richarda v roce 1868, jednak, že se pro ni Henri stal jediným smyslem života, když se pro opakované výstřelky a nevěru svého manžela, stěhuje ze zámku v Albi, kde se v paláci du Bosu dne 24. listopadu 1864 Henri narodil, na zámek Boscu, a jejich vztah dále pokračuje jen čistě formálně, protože si oba uvědomovali, že jejich láska, v kterou věřili, bylo jen chvilkové vzplanutí touhy. Lautrec později sarkasticky komentuje, že matka byla ctnostná žena, ale i ona jednou podlehla červeným kalhotám.
Lautrec začíná plně nasávat a zpodobňovat život Monmartru, vesnice přičleněné teprve roku 1860 k Paříži, který se stává i se svými větrnými mlýny symbolem zábavy konce 19. století. Uchvacují ho chudé služky a pradleny bojující o holé přežití s nimiž v kontrastu vynikal život odehrávající se v kabaretech Le Chat Noir, Moulin de la Galette, Elysée Montmartre a ve svém nejoblíbějším i s vlastním stolem, Le Mirliton, majitele a šansonového zpěváka Arstide Bruanta, který v montmartrské hantýrce oslavoval svět vyhnanců a páriů, hanobil snobství a farizejství, návštěvníky častoval urážkami, nechával je dlouho čekat přede dveřmi a hostil „nejhorším“ pivem v Paříži.
Všichni zákazníci jsou prasata,
tramtarou, tramtarata,
a hlavně ti, co odejdou,
tramtarata, tramtarou[2]
Marie Charletová, šestnáctileté děvče, které uteklo od svého otce, který ji v opilosti znásilňoval a na Montmartru se živila jako model s otevřenou náručí pro každého, i pro Lautreca, který v jejím objetí konečně mohl poznat, co je to ta oslavovaná láska - zvrhlost a hnus, opovržení i soucit. To vše v Lautrecovi vyvolává sadistické sklony, protože si velmi dobře uvědomuje, že ve skutečnosti neopovrhuje svými milostnicemi, ale sám sebou. Jediným lékem na mu je malování, alkohol a rozkoš, kterou nalézal v klínech těch nejzkaženějších a nejnáruživějších nymfomanek celého Montmartru.
Prostitutky a modelky, které byly ve své podstatě opět jen prostitutkami sedícími pro předlohu Madony, tvořily jediný typ ženy, který pro Lautreca dostupný, rovněž se ale velmi obdivoval ženské lásce, kterou v sobě vzájemně prostitutky hledaly, nemaje ji u mužů. Lesbická láska měla v Paříži svou tradici již od 30. let, ale posledním desetiletí 19. století se jí dostalo dekadentního nádechu. Ostatně vršek Montmartru byl útočištěm pro mrzáky všech typů, tělesných i morálních. K pouličním holkám se postupně připojují budižkničemové, zkrachovalí básnící, anarchisté, mazalové, homosexuálové a notoričtí opilci. A Lautrec se mezi nimi cítil jako doma, protože jeho znetvořená postava tu nebudila žádnou pozornost, ale především tady mohl plnými hrstmi nabírat tu největší lidskou krásu, která doposud ležela nepovšimnuta na tvářích osudem znetvořených obyvatel.
Díky svým vzáleným příbuzným Dihauovým, k nimž Lautrec často chodil se dívat na jejich sbírku obrazů, se mu dostane pochvaly i od svého životního vzoru Degase, který u nich zahlédl jeho kresbu: „Když si člověk pomyslí, že to maloval mladý malíř a že my jsme na to museli pracovat celý život.“[3]
Poté, co roku 1889 založil katalánec Joseph Oller na bulváru de Clidy podnik Moulin Rouge, stal se Lautrec jedním z jeho nejváženějších hostů. Na stěnách visely jeho obrazy a měl zde i svůj vlastní stůl. Moulin Rouge vděčil za svůj věhlas společníkovi a řediteli Charlesi Zidlerovi, který do něj přetáhl všechny tehdejší taneční hvězdy: Nana la Sauterelle (Nana Kobylka), La Macarona (Italka), Grille d'Egout (Kanálová mříž), Georgette la Vadrouille (Jiřina Flamendr), La Torpille (Torpédo), Môme Fromage (Sýrová holka), Rayon d'Or (Zlatý paprsek) a především La Golue (Žravá), vlastním jménem Louise Weberová, která svou živočišností tvořila protějšek k jemné a intelektuální Jane Avril (Padlý anděl), jež byla Lautrecova nepostradatelná společnice a častý námět k jeho obrazům.
První plakát k zahájení sezóny v Moulin Rouge nakreslil tehdejší mistr Jules Chéret. K získání jeho plakátu byli lidé schopni udělat cokoliv - trhali je ze zdí, podpláceli lepiče, a jeho dvě výstavy v letech 1889 a 1890 se proto setkaly s obrovským úspěchem. Malování reklamních plakátů se v tehdejší době, stejně jako dnes, řadilo mezi komerční aktivity, ale zahodit se s nimi se nebál třabas i Monet či Daumier, a také proto byla nabídka Charlese Zidlera namalovat zahajovací plakát podzimní sezóny 1891 pro Lautreca nejvyšší možnou výzvou, ale zhostil se jí dokonale. Plakát s La Golue s Valentinem le Désossé mezi Pařížany přes noc proslavil jeho jméno alespoň jako malíře plakátů.
Vyjímkou z řady lehkých žen bylo seznámení se s dvacetiletou modelkou Marií Klementinou Valadonovou, která proň měla velké sympatie a stala se jeho milenkou. Teprve později Lautreca překvapila i svým malířským nadáním, které rozvíjela u Degase.
Ze seznámení s mladou prostitutkou Carmen Gaudiovou - Rezavou Rózou, která mu několikrát stála modelem, si Lautrec, ačkoliv byl přáteli varován, přinesl onemocnění syfilidou, která pomalu, v kombinaci s vydatnými dávkami alkoholu, rozkládala jeho zdraví.
Rok 1892 znamenal velmi rychlý konec zábavy v Montmartru, Lautrec se pohyboval v okolí nádraží Saint-Lazare, Opery, bydlel a maloval v nevěstincích v rue Joubert a v rue d'Amboise, svůj zájem čím dál tím více směřoval k „úchylným“ ženám, které se scházely zejména v baru La Souris (Myška) a v pivnici Le Hanreton (Chroust), a snad pro jejich vyloučení ze společnosti se mezi němi cítil lépe než doma.
K prvnímu velkému vystoupení na věřejnost se Lautrec odhodlal až v roce 1893, kdy společně s Charlesem Maurinem vystavil u Joyanta asi třicet obrazů. Na závěr výstavy se mu dostalo i pochvaly od Degase, svého velkého vzoru: „Tak Lautrecu, je vidět, že jste od fochu.“[4]
První samostatná Lautrecova výstava se konala v roce 1896 v galerii svých přátel Michela Manziho a Maurice Joyanta. Obrazy s náměty z nevěstinců byly uzamčeny ve dvou samostatných pokojích a ukazoval je, po zkušenosti z dřívějšího skandálu, jen svým nejbližším přátelům. Výstava přinesla Laurecovi první vavříny slávy, uznání i první prodaná díla, což proň nebylo, narozdíl od jeho kolegů, nijak důležité, protože plně žil ze své rodinné renty.
S uměleckým úspěchem se dostavila i přepracovanost, podráždění a halucinace. Po celý život spal sotva pár hodin denně. Z celonočního flámu se vracel teprve k ránu a vstával hned s prvními červánky. Ze stupňovaných dávek alkoholu se stává namísto rozkoše nutnost a s roustoucím množstvím upadá i dílo. Mezi pracemi druhé poloviny 90. let převládají litografie, ale se snižující se kvalitou. V roce 1896 namaloval asi 24 obrazů, v 97 již jen 15 a roce následujícím 14. Jeho přátelé se ho snaží vynalézavými způsoby odvést od alkoholu, pryč z Paříže. V 1898 zařídí jeho matka a skupina přátel výstavu v Londýně, na které Lautrec organizuje rozmístění obrazů, ale výstava je kritikou pro pobuřující a obscéní náměty strhána.
Stále se zhoršující stav i neléčený „Venušin jed“ dokonávají své dílo, Lautrec je schopen chůze jen s nejvyšší námahou, namísto mluvení šišlá či vydává neartikulované zvuky, bojuje s neviditelnými nepřáteli. Dlouho jeho rodina váhala, ale když byl v únoru 1899 záchvatem deliria tremens sražen na dlažbu v rue des Moulins, je Lautrec internován v ústavu doktora Semelaignea v Saint-James u Neuilly. Pařížský tisk tuto událost objevil až s měsíčním zpožděním, ale vynahrazuje si to vymyšlenými historkami o Lautrecově zešílení a je pranýřován za svá „milostná dobrodružství“ v náručí odpadlých žen.
Lautrecův vztah k ženám ale nebyl vztahem bohatého zákazníka k dobytku či kusu věci, snažil se v nich ve svým obrazech opět probudit člověka a ukázat jejich krásu v drsném světle okolního světa, ale s důzazem na jejich pravdivost bez iluzí i zastírání, protože i ta nejmladší patnáctiletá prostitutka si šáhla až na samé dno lidského bytí, poznala, co je to lidská bestie, a že láska je jen pro ty, kdo za ni mohou zaplatit.
Lautrec pln zoufalství ze ztráty svobody namaloval z paměti 39 obrazů na téma cirkusu s klauny, krasojezdkyněmi a akrobaty, ale dostat se ven se mu podařilo až po dlouhých třech měsících.
Na žádost matky byl dne 17. května propuštěn s diagnózou lehkého otřesení a mezery v paměti s varováním: „V důsledku slabé paměti, labilního charakteru a nepevné vůle je absolutně nutné, aby Henrimu de Toulouse-Lautrec byly pro život mimo ústav zajištěny materiální a morální podmínky stálého dozoru, aby se vyhnul příležitostem, při nichž by mohl znovu upadnout do svých toxických návyků a tím si připravit mnohem vážnější recidivu než jsou první projevy choroby.“[5]
Matka Adéla mu dala za společníka vzáleného příbuzného Paula Viauda, který naň měl dohlížet, ale příliš se mu to pro jeho shovívavost i obdiv ruku v ruce s Lautrecovým maskováním, když si nosil alkohol v duté holi, nedařilo. Již neměl chuť a ani dost sil malovat, jediné činnosti, které ho dokázala udržovat při životě a bez které za jeden rok zestárl o deset let.
Po náporu nemoci v březnu 1901 si Lautrec začíná uvědomovat blížící se smrt a od dubna do července se věnuje úpravám a podepisování svých děl. Před odjezdem na zámek v Malromé, se rozloučil se svými přáteli s vědomím, že je již nikdy neuvidí. Ochrnoval postupující paralýzou, ohluchl, přestával vnímat okolní svět a smrt dne 9. září 1901 ve věku Raffaelova i svého přítele Vincenta van Gogha, 37 let, pro něj byla dlouho očekávaným vysvobozením.
Přijetí jeho díla nebylo ani po smrti jednoduché. Když si ředitel Lucemburského muzea Léonce Bénedite mohl roku 1902 vzít neomezené množství Lautrecových děl, vybral si pouze Ženu s kožešinou (1902). Léon Bonnat, předseda Nejvyšší muzejní rady a bývalý Lautrecův učitel, kategoricky zamítl roku 1905 přijetí díla Léon Delaporte v Jardin de Paris (1893) pro Lucemburské muzeum. Otec až do své smrti tvrdil, že je ho syn něměl vůbec žádný talent a nutil ho, aby nehanobil jméno svého rodu a maloval pod pseudomymem. Tomuto nátlaku Henri dočasně podlehl a podepisoval svá díla jménem Tréclau nebo je nechával úplně bez podpisu.
„Uznání“ i ze strany oficiálních akademických míst se Lautrecovi dostalo až ve dvacátých letech XX. století, které bylo stvrzeno otevřením muzea v Albi se sbírkou obrazů, které městu darovala hraběnka Adéla. Ale i bez akademického „ocenění“ stoupala hodnota jeho díla. V roce 1906 byl prodán obraz Vnitřek kabaretu za 7.000 franků, V posteli v roce 1915 za 15.000 zlatých franků.
Lautrecovo dílo bývá často zařazováno mezi impresionisty, ale z impresionismu pouze vycházel ve svých počátcích. Nepatřil k žádné škole. Šel po celý svůj život proti zdi, jediným pravidlem bylo malovat člověka takový jako je, i když se mohou modelky a modely při povrchním shlédnutí jako kruté oběti nelehké doby, jsou pravdivé a krásné. Ale mělo i velké následovníky - ve svých počátcích z něj vycházel Pablo Picasso, reklamní plakáty zase založily zcela nový umělecký způsob vyjádření.
K dnešnímu dni se zachovalo na 600 obrazů, 330 litografií, 31 plakátů, 9 suchých jehel, 3 monotypy a tisíce kreseb a skic, ale mnohé obrazy, které Lautrec rozdal svým přátelům, prostitutkám a modelkám bylo z neznalosti umělecké i finanční hodnoty zničeno. Již v roce 1895 spálil Lautrecův strýc za přítomnosti několika svědků 8 jeho obrazů, což mělo kompenzovat pošpiněné jméno rodu.

Použitá literatura:

  1. Henri Perruchot, Život Toulouse-Lautreca, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha: 1963.
  2. Jan Sedlák, Henri de Toulouse-Lautrec, Odeon, Praha: 1985.
[1] Perruchot, s. 38.
[2] Tamtéž, s. 69.
[3] Tamtéž, s. 95.
[4] Sedlák, s. 16.
[5] Perruchot, s. 201.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (9 hlasů)